Dítě s cukrovkou v mateřské škole

Jednou ze základních živin, která nám pomáhá fungovat a dává nám potřebnou energii, je glukóza. Je to hlavní cukr, který je obsažen v lidské krvi a bez něhož bychom prostě nemohli žít. Pokud se v těle nějak „porouchá“ metabolismus glukózy, dostaneme cukrovku.

U dětí se setkáme s diabetem I. typu, který vzniká proto, že tělo „omylem“ zničí beta-buňky slinivky břišní produkující inzulin, tedy hormon, který je nezbytný pro zpracování krevního cukru. A prvními příznaky, jež vedou k diagnóze, bývají únava a neustálá žízeň. Léčba cukrovky obnáší pravidelné měření hladiny cukrů v krvi a podávání inzulinu. Laici si často myslí, že součástí léčby cukrovky je i speciální dieta. Ano, děti s cukrovkou nemohou jíst pořád, ale jejich jídelníček se od jídelníčku zdravých dětí liší pouze v tom, že jednotlivé dávky jídla musejí být přesně navážené a dítě potřebuje jíst v pravidelných intervalech. Malí „cukrovkáři“ si dokonce mohou někdy dát bonbon, ale tento „výstřelek“ se pak musí vyvážit v celkovém objemu jídla, které v daném časovém intervalu zkonzumují. A cukrovka také rozhodně neznamená, že by dítě nemohlo chodit do školky. Své o tom vědí Jana Přečková a Veronika Buroňová, maminky předškoláků s cukrovkou.

Zajímalo mě, jaká omezení a jaké potíže přináší jejich dítěti diabetes. „Nedá se hovořit o dietě, spíše se musíme naučit pracovat s výměnnými jednotkami a s potravinami. Já jako matka jsem se snažila Adélce vysvětlit, že ji o nic neochudím, že může i sladké, jen to musím spočítat a dát v určenou hodinu pro příjem sacharidů. V praxi to znamená, že jí k večeři třeba uberu čtvrt jednotky rohlíku a dám jí místo toho gumového medvídka. Dcera sní, co má, jsem spokojená a i ona je ráda, že dostala dobrůtku. Nakupujeme jen potraviny, na kterých je uvedeno složení sacharidů, abychom se mohli zorientovat a dopočítat. Samozřejmě musí mít určitý řád v závislosti na dávkování inzulinu. Nicméně inzulinový program nám lékařka ‚ušila na míru‘, tedy přihlížela k tomu, jaký měla dcera režim dne před propuknutím nemoci,“ vysvětluje Adélčina maminka Veronika Buroňová. Jana Přečková, jejíž syn Mirek je také diabetik, o léčebném režimu říká: „Mirďa nemůže jíst, kdy chce a co chce. Může jíst jen v přesně stanovenou dobu. Vše, co mu připravíme, musí sníst. Před každým hlavním jídlem si musí změřit glykemii (odběr malé kapky krve z prstu) a píchnout inzulin. Glykemii si Mirďa umí změřit sám, ale inzulin si píchnout zatím neumí. Takže musíme před obědem přijít do školky a inzulin Mirkovi píchnout. Pokud by cítil hypoglykemii, musí okamžitě přerušit právě prováděnou činnost a vypít sladký nápoj nebo se najíst.“ Zní to zdánlivě jednoduše a určitě se za tím skrývá dlouhá doba nácviku a možná i nějaké to nervování, zda Mirek všechno zvládne.

Vstřícnost pomáhá

Protože Mirek i Adélka chodí do školky, byla jsem zvědavá, jak probíhalo umístění malých diabetiků do školního zařízení. „Mireček onemocněl v dubnu druhého roku své docházky do mateřské školy. Do konce školního roku již do školky nechodil. Všichni jsme si museli zvyknout na nový režim. V srpnu jsme se setkali s paní učitelkou a kuchařkou a všechno jsme si vysvětlili. Paní učitelka byla velmi vstřícná a v Mirkově cukrovce vůbec neviděla problém. Taktéž paní kuchařky. Zapůjčili jsme do školní kuchyně digitální váhu, protože jídla musejí být přesně odvážená, a každé pondělí od nás paní kuchařky dostávají jídelníček, ve kterém je napsána hmotnost porcí, které má Mirek dostat,“ popisuje ochotný přístup Mirkovy školky Jana Přečková. V Mirkově případě určitě sehrál pozitivní roli fakt, že Mirka už ve školce znali, byl „jejich“ a to, že onemocněl cukrovkou, byla sice nepříjemná komplikace, ale mateřská škola se k ní postavila čelem. U Adélky to bylo jinak, nemoc propukla před tím, než měla nastoupit do školky, a Veronika Buroňová zaznamenala určité váhání a neochotu. Nicméně nakonec se to podařilo a ten rozpačitý start, v němž jistě sehrály svou roli i obavy pedagogů z toho, jak si poradí s péčí o dítě s cukrovkou, přešel v rozumný kompromis. „Adélka dochází do školky na čtyři hodiny denně. V 9.30 jí jdu změřit glykemii, v 10 hodin má svačinu a o půl dvanácté si ji vyzvedávám s tím, že si ji opět změřím, aplikuji inzulin a s obědem jdeme domů. Takže navštěvuje školku jen asi na tři hodiny, ale vzhledem k tomu, že se jí tam moc líbí, jsem i za to ráda. Školku jsem si vybírala v místě bydliště, dívám se na ni z oken a v případě potřeby mohu během tří minut doběhnout,“ líčí maminka předškolačky Adélky.

Napsal/a: Mgr. Marie Těthalová