Zvířátko rozvíjí citový vztah dítěte, sociální cítění a ze všeho nejvíc ho učí zodpovědnosti. Také pozorováním života a potřeb svého zvířecího kamaráda získává dítě mnohem více informací. S vaší společnou péčí si dítě uvědomí, že zvíře není žádná hračka, kterou po omrzení může kdykoliv odložit, ale že je to živý tvor – kamarád, o něhož je zapotřebí pečovat a je na něm závislé svým životem. Dítě se tak učí i ohleduplnosti a obětavosti.

Odborníci tvrdí, že zvířata mají vysoce terapeutický vliv na dítě i dospělé. Proto se využívají v rámci různého léčení, jako je např. CANISTERAPIE (pojmenování vzniklo v České republice), kdy terapeut může se speciálně cvičeným psem aktivovat myšlení, paměť, komunikaci, ale i chůzi, pohyb paží, rukou a prstů…

Péče o jakéhokoliv zvířecího mazlíčka, může být výborným antistresovým lékem i pro zdravé dítě.

„Moje téměř 13-letá dcerka má psychické problémy a naše fenka zlatého boxera je pro ni opravdu antistresovým prostředkem. „Někdy“, spíš velmi „často“, musím bránit Citu před mazlícími útoky mojí dcerky, která ji vždy svou láskou doslova zalehne Charakteristika boxerů je, že jsou to psi pevných nervů, jsou sebevědomí, klidní a vyrovnaní… a to mohu jen potvrdit. Citina nesmírná trpělivost a důvěra mě i po těch 7 letech neustále každý den překvapuje.“

Kdy a jaké zvířátko???

Téměř všechny děti touží po nějakém tom „domácím mazlíčkovi“. Je nad slunce jasnější, že největší péči o zvířecího člena rodiny budete mít vy a ne vaše dítě.  Proto bychom měli dbát na vhodný výběr zvířecího člena rodiny, ať už z pohledu náročnosti prostorové, denního úklidu nebo zda zvládnete výcvik zvířete.

Pro předškoláky a „ne-zvířecí rodiče“ jsou ideální rybičky, želvička, nebo i nějaký druh ještěrky, méně náročnější na chov. Dítě v tomto věku se teprve učí rozpoznávat svět a učí se i vztahu ke zvířatům.

Děti mladšího školního věku (1.–3. třída) jsou již mnohem samostatnější, proto jim zkuste pořídit nějakého hlodavce.  Ideální je zakrslý králíček, činčila nebo osmák. Morčata a křečci jsou také oblíbení, avšak zde můžete narazit na špatnou povahu zvířete.

Asi tak od osmi let jsou děti schopny zvládat částečnou péči o pejska… ne však jeho výchovu a výcvik. Při výběru psího kamaráda je nutné brát ohled k místu a velikosti bydliště (dům či byt). Největší zřetel bychom měli brát na povahu zvířete, zda je či není vhodný k dětem!!!

Pokud vaše dítě touží po nevšedním mazlíčkovi, jako jsou hadi nebo pavouci, pamatujte i při koupi zvířete na to, že i vy se nesmíte „bát a štítit“ zvoleného zvířátka. Protože veškerá odpovědnost, např. z úniku zvířete, bude padat na vaši hlavu. Obecně se nedoporučuje, aby děti chovaly jedovatá zvířata. Přesto, pokud váš syn nebo dcera touží po „nevšedním mazlíkovi“, zkuste jej prozatím přihlásit do nějakého biologického kroužku. Děti ve větších městech mají samozřejmě mnohem více možností, jako jsou např. zájmové kroužky při zoologických zahradách.

„NE …“

Pokud máte dítě alergika nebo astmatika, zvířátko NEkupujte.

K dětem NEpatří velká, agresivní a jedovatá zvířata.

Děti by si zvířata NEměly brát do svých postýlek.

Proč NEpořizovat dětem ptáky??? Jsou velice nároční na údržbu, jinak jejich klece silně zapáchají a jsou všeobecně největším nositelem zvířecích alergenů.

Pokud jako rodiče nemáte žádný vztah ke zvířecí říši, NEpořizujte svému dítku žádné zvířátko… Dítě není schopno se samo postarat o potřeby zvířete, i když tvrdí, že: „Mami, tati nebojte… tohle přece zvládnu!!!“

Jak je to u vás doma se zvířecími mazlíčky??? Když jste byli malí, koupili vám rodiče nějaké zvířátko???

„Nic nečiní člověka lidštějším, než láska ke zvířatům“ Henry Fielding

Metoda „Kaizen“ – co to vlastně je? Kaizen je manažerská metoda, která se rozvinula v poválečném Japonsku, v doslovném překladu znamená „změna k dobru“ („kai“ – změna; „zen“ – dobro). Kaizen je systém procesu neustálého zlepšování pomocí malých změn. Velmi stručně řečeno tato metoda hlásá: „Není třeba dělat radikální změny, mnohem účinnější je měnit věci postupně, po malinkatých krocích, ale pravidelně.“

Pokud například chceme zhubnout, není nutné si nakoupit plnou tašku produktů zdravé výživy a okamžitě objednat permanentku do fitcentra. Lepší je dát si denně o sladkost – bonbón (ano, čtete správně, o jeden  denně) méně, nebo pokud chcete cvičit, tak začít pětiminutovým pochodem na místě třeba při sledování televize. A pokud se chcete konečně naučit španělsky, stačí jedno nové slovíčko každý den.

A tuto metodu můžeme aplikovat i na naše děti. Určitě všichni umíme vyjmenovat dost dlouhý seznam toho, v čem by se děti mohly zlepšit a co všechno by mohly dělat. Já například občas trpím výchovnými záchvaty, kdy dětem sdělím, že každý den píšeme diktát, učíme se matematiku, uklízíme pokoj, pomáháme rodičům a podobně. Tento záchvat mi vydrží tak týden a poté se vše vrátí do starých kolejí, kdy rozhodně neděláme všechno, co jsme si naplánovali… Často přemýšlím, jak z toho ven, jak více zapojit děti do domácích prací a jak je přinutit k důkladnější přípravě do školy… Vyzkoušela jsem tedy nedávno metodu kaizen a překvapivě opravdu funguje, nedochází k žádné velké a převratné změně v rodině, ale postupně se opravdu jednotlivé oblasti zlepšují. Takže jak tedy prakticky na to?

Určitě je nutné se zaměřit jenom na jednu oblast, ne na všechny oblasti najednou tj. věnujeme se tomu, co je v tuto chvíli nejdůležitější. Pokud je to příprava do školy, tak dítěti nadiktujeme třeba jen jedno krátké slovo nebo mu dáme jenom jeden příklad, jednu větu podobně, tím ho neodradíme a posílíme pravidelný návyk, který postupně rozšiřujeme. Pokud potřebujeme zlepšit chování, dohodneme kontrolu chování v jedné oblasti a v jedné drobnosti – vždy poprosí, když bude chtít pití a tuto jednu oblast opravdu kontrolujeme, poté rozšíříme o další oblast, vždy poděkuje, když dostane pití a postupně rozšiřujeme do dalších oblastí, až dítěti postupně a nenásilně přejde slušné chování do krve. Pokud má dítě pomáhat doma, zaměříme se na úklid nádobí po večeři a dále v duchu této metody postupně přidáváme další a další oblasti. Kupodivu takto úplně nenásilně dosáhneme brzo poměrně velkých změn a úspěchů v chování dítěte…

Metoda se dá použít i v určitých vzdělávacích činnostech u malých dětí – chceme-li dítě třeba naučit pořádně vymalovávat omalovánku a dítě nechce a čmárá přes celou stránku, dohodneme s ním, kterou konkrétní oblast vybarví pěkně a ostatní může klidně přečmárat a opět po malých krocích oblasti rozšiřujeme, chceme-li  s dítětem dělat grafomotorický list – opět určíme omezenou oblast, která bude kontrolovaná a ostatní neřešíme.

Výhodou tohoto přístupu je i to, že dítě může hned zažít pocit úspěchu a my máme hned možnost ho za něco upřímně pochválit, což dítě motivuje k dalším pokrokům. Pokud trváme na zlepšení celé jedné oblasti naráz, dítěti se to většinou hned tak nepovede, ale pokud kontrolujeme jeden malý úsek, může dítě být hned úspěšné a získat od nás pozitivní zpětnou vazbu. Určitě se to projeví i na zlepšení vzájemných vztahů v rodině.

Takže doporučuji…

„Vydejte se od malého kroku k velkému výchovnému skoku!“

Občané pocítí od Nového roku tuto nepopulární legislativní změnu hlavně ve zvýšení cen potravin, léků a zdravotnických prostředků, ale také hromadné dopravy, vody, tepla, knih, časopisů, novin a dalších položek. Především rodiny s dětmi tak mohou mít bohužel hlouběji do kapsy a budou přemýšlet, na čem ušetřit a čeho se případně vzdát. Bohužel i ceny v cestovním ruchu budou zvýšením sazby DPH určitým způsobem ovlivněny a nepochybně to bude mít dopad i na ceny dětských rekreací jako jsou například letní nebo zimní dětské tábory. To je velice nepříjemná zpráva jak pro organizátory táborů, tak samozřejmě i pro rodiče dětí, které by na tábor rády jely.
Předseda občanského sdružení DĚTI BEZ HRANIC, Mgr. Josef Valter, nám k tématu řekl: „Pochopitelně sledujeme vývoj ohledně této otázky od samého začátku s velkými obavami. Snažíme se dlouhodobě držet ceny našich letních i zimních táborů na nejnižší možné hranici, samozřejmě při zachování určité úrovně kvality všech našich akcí. Jako nezisková organizace nejsme plátci DPH a negenerujeme zisky, ze kterých bychom mohli rozdíly v sazbě DPH částečně pokrýt, jako to zkraje roku 2012 plánují někteří obchodníci. Musíme tedy chtě nechtě reflektovat zvýšení cen našich dodavatelů a ceny táborů tomu odpovídajícím způsobem upravit.“
Pro ilustraci si uveďme výčet některého zboží a služeb, které ceny táborů nejvíce ovlivní. U služeb se jedná obzvláště o ubytování, které v ceně táborů tvoří převážnou část. Asociace hotelů a restaurací například uvedla, že se ceny ubytovacích zařízení v příštím roce zvýší o sedm až deset procent. Jedná se zatím jen o odhady, ale je zde velká pravděpodobnost, že k až desetiprocentnímu zdražení dojde. Zdražení ceny táborů nastane také z důvodu nárůstu cen potravin včetně nealkoholických nápojů, protože součástí táborů je plná penze i celodenní pitný režim. Dále organizátoři táborů pocítí i změnu cen knih nebo omalovánek, které děti dostávají jako odměny, a kartografických výrobků všech druhů.
„Občanské sdružení DĚTI BEZ HRANIC je bohužel nuceno zdražit své rekreace v průměru o 150 korun, a to jak u zimních, tak i u letních táborů. Někomu se možná takové navýšení ceny může zdát bezdůvodně vysoké, ale vezměme v úvahu, že konečná cena tábora je ovlivňována mnoha faktory. Kromě ubytovacích služeb a potravin, vzroste také cena dopravy včetně lanovek a lyžařských vleků, vstupného do muzeí, na výstavy a vyhlídkové věže, do zábavných parků, zoologických a botanických zahrad, historických objektů a na podobné kulturní události. Vezmeme-li v úvahu všechny tyto dílčí položky, které tvoří součást našich programů, pak zmíněné zvýšení cen tábora považuji za přijatelné,“ řekl Valter a s úsměvem dodal: „Jeden zimní tábor jsme dokonce nezdražili vůbec, protože jsme od jednoho našeho dodavatele dostali pro příští rok výjimku a výhodné podmínky srovnatelné s letošními.“ Aktuální ceny táborů občanského sdružení DĚTI BEZ HRANIC pro rok 2012 najdete na www.detibezhranic.cz , a to jak táborů zimních, které jsou právě nyní aktuálním tématem, tak i táborů letních.
Popřejme tedy dětem, aby zvýšení sazby DPH příliš nezasáhlo do rodinných rozpočtů a ony tak mohly i v příštím roce opět potkat své kamarády na svých oblíbených dětských táborech.

Ano, Vánoce se blíží. A jak se tak procházím po hypermarketech a prolézám v nočních hodinách internetové obchody s hračkami, nestačím se divit, co některé hračky nabízejí… „Nakoj panenku“ nebo „Ohol Kena“ vybízejí některé současné hračky holčičky (případně i chlapce). A to je ještě slabý odvar.

Na trhu jsou strašidelné panenky i figurky, u nichž se radí: „Stačí jen strčit prst do slizkého nosu a vytáhnout nudlové překvapení.“ Nabízí se umělá prsa a kojení, rozjetá zvířátka, smraďoši… Co ještě? Připadá Vám to normální? Je to vůbec vhodné? A jaké hračky dnes vůbec letí?

Smysl pro humor i recesi mám, ale tady se nechytám. Má představa romanticky založených holčiček, které sní o šatech princezen, nové panence nebo stáji s mattelovskými koňmi je nejspíš úplně netrendy. Takže hledám v internetových diskuzích dále a divím se.

Kojící panenka, lebka s mašličkou i úmrtní list

Aktuálně se diskutuje nad panenkou simulující kojení. Hračka nese podtitul The World’s First Breastfeeding Baby Doll (první kojící panenka na světě) a podle návodu je třeba připnout si speciální podprsenku s kytičkou místo bradavky, přiložit k ní panenku, „nakojit“ ji a poté nechat přes rameno říhnout. Stojí 89 dolarů (v přepočtu asi 1 500 Kč) a je k dostání jako chlapeček, holčička či dokonce černoušek. Nejprve se začala prodávat ve Španělsku a poté zaplavila Spojené státy.
Je trendy, od flašky se ustupuje!

To, že miminko na hraní „něco“ dělá, není nic převratného. Už dlouho existují panenky, které mlaskají, chodí, pláčou a dokonce čurají. Tato vlastně jen papá – jako většina podobných panenek. Takže co. Jenže podle reakcí některých rodičů je už za hranicí vkusu. Vtipné je, že kritikům zejména vadí, že dítko klame – ženy přece nemají místo bradavek kytičky!

Já osobně dost pochybuji, že by si jednou moje dvouletá dcera mohla pamatovat, jak kojila panenky. Ale budiž, tuhle novinku ještě zkousnu. Dostala mne tzv. zabijácká panenka…

Jde o panenky od Mattelu na způsob Barbie ovšem s vizáží příšerek – se zelenou či vybledlou pletí, křiklavě zbarvenými vlasy, drákulovskými zuby a oblečky ve stylu, který vyznávají příznivci emo. Nazývají se Monster High (mimochodem v názvu je lebka s růžovou mašličkou) a v jejich popisu se často vyskytují slova jako strašidelné, děsivé, nejhrůznější… „Mají rádi zabijácký módní styl, tu správnou muziku a hlavně psaní deníků. Každé Monstrum je originál. Komu se nejvíc podobáš ty?“ píše se v letáku k hračce.

Zdá se, že klasické panenky už moc netáhnou, proto je nutné trošku přitvrdit. Otázkou zůstává, pro jakou věkovou kategorii vlastně tyto „panenky“ jsou. Nebo snad plánujete ve svých malých holčičkách pěstovat „zabijácký módní styl“?
„Jsou to úžasné panenky, i když mi stačí jen jedna, tak vzdát se jí prostě už nejde. Ty oči mě naprosto berou… ten piercing v krku… a ty kérky… prostě paráda,“ uvádí 12letá dívka v jedné internetové diskuzi.

Chápu, že výrobci hraček prostě občas ve snaze přinést na trh něco nového šokují – vrchovatě to platí u plyšových „hraček“ zabitých zvířátek nazvaných roadkilltoys. Mají vypouklá krvavá očíčka a vyhřezlé vnitřnosti, součástí balení byla dokonce identifikační známka, která se dává nebožtíkům v márnici a úmrtní list. Fuj.

K dostání jsou například ježek Rozmáčklík, ježek Skvrnka nebo méďa Placka. Všichni skončili hroznou smrtí pod koly aut nebo vlaků. Ve Velké Británii prý šlo o velký hit, u nás se prý ale tito plyšáci moc neprodávají. Nedivím se a jsem ráda, že zatím není moc dětí, které by chtěly se znetvořenou hračkou-mrtvolkou zachumlat do postýlky.

Na trhu jsou k dispozici i výrobky až poněkud vulgární a nechutné. Vybízejí třeba k vytahování nudlí z nosu, mačkání jakéhosi slizu apod. Když jsem se pobavila s prodavačkou, ujistila mne, že všechny tyto novinky v podstatě ani moc netáhnou. Pořád platí, že se nejvíce prodávají hlavně stavebnice, menší auta a samozřejmě hračky inspirované filmovými hrdiny.

Uff. Alespoň pro letošní Vánoce.

Marta Procházková

Přemýšleli jste někdy, proč vlastně máme „Mikulášskou nadílku“ a kam až sahají kořeny této tradice???

Svatý Mikuláš z Myry

cca 280/286 Patara – 6. prosince 345/352 Myra

Byl biskup v Myře v Lykii. Mezi lidmi byl velmi oblíbený díky své štědrosti k potřebným a jako obránce víry před pohanstvím a zachránce nespravedlivě obviněných. Svatý Mikuláš je uctíván jako patron rybářů, námořníků, obchodníků, lukostřelců, lékárníků, právníků, studentů a především dětí. Jde o jednoho z nejuctívanějších svatých v celém křesťanství.  Byl inspirací pro vytvoření mýtické postavy Santy Clause, která vznikla zkomolením jeho jména.

Mikuláš je zobrazován jako starší biskup s vousem a na Východě je zobrazován holohlavý. Nejčastěji mívá Mikuláš u sebe tři zlaté koule na knize. Tyto koule jsou spojovány s legendou o šlechtici a jeho třech dcerách.

Legenda o šlechtici a jeho třech dcerách

Jde o jednu z nejstarších legend o sv. Mikulášovi, která se dochovala ve vícero podobách. Podle nejextrémnější verze zchudlý šlechtic poslal své tři dcery do veřejného domu, aby si vydělaly na věno. Mikuláš jim podle legendy hodil oknem po jednom sáčku se zlaťáky, takže mohly ukončit svou činnost a vdát se.

Umírněnější a poměrně rozšířenější verze podávají celou záležitost tak, že zchudlá rodina uvízla v dluzích a vše směřovalo k tomu, že otec skončí ve vězení pro dlužníky a dcery budou prodány a odvlečeny do veřejných domů (resp. tam bez prostředků avěna nakonec stejně skončí). K čemuž však nedošlo díky zásahu sv. Mikuláše, v jehož popisu se obě verze shodují. Rodina tak unikla z dluhů a zbylo i na věno.

Díky této legendě je také sv. Mikuláš považován za patrona prostitutek.  Myšleny jsou tím především bývalé prostitutky nebo spíše sexuální otrokyně. Na stejné legendě je založena tradice „Mikulášské nadílky“.

Strašit nebo nestrašit???

Sama za sebe musím říct, že:  „Svoje děti nestraším a nikdy strašit nebudu!!!“ Pro mě vyvolání strachu z „nadpřirozených“ bytostí je jen neschopnost a lenost rodiče vysvětlit dítěti, proč si má např. uklidit hračky, proč to či ono chování je špatné, proč má být před setměním doma atd.

Pak vznikají situace, kdy náš „nestrašený“ Honzík (5) se svou „strašenou“ kamarádkou (5) jde ve tmě v klidu. Zatím co jeho kamarádka je na nervy, tiskne se a hysterčí u tatínka v náručí, protože je tma a ji určitě odnese zlá baba.

A pak mi tuhne úsměv na rtu, když slyším z úst jejich rodičů velmi kritický hlas na její ustrašené chování: „Prosím tě nech toho, podívej se na Honzíka!!!…“  Ale to oni v ní vyvolali tuto paniku, když ji neuměli „dostat“ jiným rozumnějším způsobem každý den z pískoviště domů… a teď jí za to ještě nadávají.

Taky je tu otázka, jestli učíme dítě mluvit pravdu, když po něm chceme, aby čertům slíbilo, že už zlobit nebude.  Všichni víme, že i sebeklidnější dítě prostě zazlobí a nebylo by to dítě, kdyby nezlobilo.  A pokud to vaše zlatíčko tolik nesplňuje to, co od něho zrovinka očekáváte, tak spíše milí rodičové sáhněte do svého svědomí, kde děláte chybu vy. Protože dítko se chová jen tak, jak mu dovolíte a vysvětlíte

Nedávno jsem četla krásný článek o srovnání dětského strachu z čertů se strachem dospěláků. A víte, co bylo použito za strašáka pro dospěláky???  Že nééé!!! No přece nám všem známý „Finanční úřad“ Autor zde krok po kroku popisoval, jaké pocity úzkosti prožívají malé děti z příchodu čertů a jaké pocity nevolnosti a obav ze špatně vyplněného daňového přiznání mají dospěláci. Dětem se hrozí peklem a dospělákům nahání strach vysoká daň, která ohrozí rodinný rozpočet.

Dětem strach z pekla a nesmyslného a hlavně nesplnitelného slibu „Já už budu hodný/á!!!“, vydrží stejně jen pár hodin před příchodem a maximálně pár dnů po odchodu čertů. Ale následky a šrámy na citlivé dětské duši si mohou nést třeba i celý život.

Mikulášské nadílky tak trochu jinak

Mám pro vás několik nápadů, jak zjemnit tradici „Mikulášské nadílky“ a přesto jí ponechat to čertí tajemno.

Mikulášská diskotéka

Několik rodičů z naší obce se spolčilo a vzniklo „Sdružení rodičů“. Vymýšlíme a blbneme pro děti  s dětmi. Díky našemu obecnímu úřadu, který každý rok udělá pro děti „sladké čertovské balíčky“, můžeme v místním zámeckém sále pořádat „Mikulášskou nadílku“.  Loni jsme měli pro děti pozvané divadlo s pohádkou a letos to byla diskotéka se soutěžemi, zpestřená „ksichtíkovou malířkou“. Nejen holčiny, ale i kluci si nechali pomalovat své obličejíky, a tak i my „hodné čertice“, provázející celou akci, jsme nemohly zůstat pozadu.

Najednou se na sále objevil čert jak poleno a v závěsu další a další čerti, doprovázeni Mikulášem a andělem. A to už mnohým „strašeným“ dětem nebylo do smíchu. Když děti čekaly ve špalíru na odříkání básničky, chodila jsem mezi nimi a snažila se rozptýlit jejich strachy. Lechtala je, hladila a snažila se vykouzlit úsměv na ustrašených tvářičkách. Většina uplakaných dětí sice se mnou moc nemluvila, ale slzičky se přestaly kutálet.

Taky jsme si povídali o tom, jak moc byli/nebyli hodní. A jako správná hodná čertice jsem jim radila, aby neslibovali to, co stejně nedodrží, ale aby raději řekli, že se určitě budou snažit… polepšit se.

Čertovské světýlko

O „Čertím světýlku“ jsem tu už na VD psala. Napadlo mě to asi tehdy, kdy Domula(12) byla malinko odrostlejší a čert s Mikulášem byli pro ni trapná záležitost.  Ale balíček sladkostí jsem jí nechtěla dát jen tak „zadarmo“. Koupila jsem hřbitovní červenou svíčku a schovala ji rozsvícenou na naší velké zahradě. Domča pak sama musela jít hledat „čertovské světýlko“, u kterého byl sladký balíček. Poprvé se jí tedy vůbec nechtělo, ale vidina sladkostí byla silnější. Nakonec ji to natolik nadchlo, že příští rok se sama ptala, jestli bude zase hledat světýlko. Mezi tím z malého Honzíčka vyrostl  Jeník (5), který už od svých třech roků je zdatným parťákem na společné cestě za světýlkem.

Loni už jsem jim to ovšem ztížila. Nechala je projít celou naši obr zasněženou zahradu a NIC. Poslala jsem je ještě tam, kde nebyli a mezitím jim nastrčila různá falešná – bílá světýlka.  S šíleným humbukem mi dorazili oznámit, že čerti jsou pěkný podšívky a místo červenýho světýlka mají všude možně jen obyč svíčky. Jako správná milující maminka, která pro zábavu svou a svých dětí udělá cokoliv, jsem je opět vyslala naposledy hledat ono červené „Čertovské světýlko“.  A protože je ve mně trošku kulišárny, dala jsem jim to sladké světýlko do teploučka našeho domova za okno dětského pokoje.

Každé moje dítko se na nalezní světýlka tvářilo naprosto jinak Tehdy čtyřletý „stále nevědoucí“ Jeníček byl tááák nadšený, že se světýlko konečně objevilo. A moje tehdy „vědoucí“ jedenáctiletá pubertální dcerka po mě házela velmi zvláštními pohledy, kterým jsem ale vůbec, vůbec v tu chvíli nerozuměla

A přesto se obě moje zlatíčka moc bavila. A letos už se mě Domula ptala, jestli budou zase hledat „Čertovské světýlko“.

A jak je to u vás s „Mikulášskou nadílkou“ a strašením???

Přeji vám krásný a klidný druhý ADVENT…suodal

Téma oslavy

Protože Natálka si moc přála k narozeninám princeznovské šaty, tak téma bylo jasné – princeznovská párty.

Pozvánka

To už záleží na kreativitě každého. Já jsem zkombinovala Natálčiny fotky s textem pozvání a myslím, že se pozvánka docela zdařila. Možná bych příště ještě dopsala něco ve smyslu, že „maminky nechte doma“, aby bylo jasné, že je to jen a jen pro děti, i když u nás to víceméně všichni pochopili. Pozvánky jsme dětem rozdali zhruba 14 dní před oslavou.

Pohoštění

Neměli jsme vůbec představu, kolik toho může 7 holčiček sníst, takže jsme připravili jídla nadbytek. Měli jsme přichystané studené toastíky se šunkou a sýrem, pak jsme měli v troubě připravené na zapečení toastíky se šunkou, kečupem a sýrem (na ty vůbec nedošlo), byly obalené kuřecí řízečky (na ty také nedošlo), pak jsme měli připravenou ovocnou mísu a zeleninovou místu (obě zůstaly takřka netknuté). No a pak samozřejmě nějaké slané keksy, sladké piškoty v čokoládě, tyčinky, bonbóny a čokoládky. Také jsme koupili v kelímkách cukrovou vatu – která jediná měla největší úspěch a snědla se skoro všechna. K pití bylo samozřejmě dětské šampaňské – stačila nám dvě, pak se děti dopíjely jablečným džusem.

Pro příště tedy víme, že by stačil talířek s pár toasty, něco slaného a sladkého (od každého jeden balíček), nějaký ten bonbón, pro dobrý pocit i tu ovocnou a zeleninovou mísu a pak hodně cukrové vaty )

Narozeninový dort

Jsou dvě možnosti – nechat si udělat (koupit v cukrárně), nebo si ho vytvořit. Já, protože jsem poměrně tvůrčí člověk, tak jsem se nenechala zahanbit kupovaným dortem a dort jsem vytvořila. A jak jinak než na téma princezna. Když jsem byla malá, babička mi dělávala dort s panenkou – upekla bábovku, do dírky uprostřed strčila malou panenku a ozdobila šaty (bábovku) šlehačkou a lentilkami. Dneska, v době internetu, který nabízí spousty nápadů, jsem to vylepšila a bábovku potáhla domácím marcipánem a dovnitř strčila panenku barbie – u jedné se nám utrhly nohy, takže se na dort báječně hodila.

Program

Chtěla jsem, aby párty měla trošku nějaký spád, takže jsem chtěla nějaké soutěže o ceny. Nakoupili jsme pár samolepek, nějaké čokoládky, bonbónky, aby bylo o co soutěžit a pak jsme museli vymyslet ty soutěže. V tomhle mě internet poměrně zklamal – hledala jsem nějakou inspiraci a nic moc jsem nenašla. Protože šlo o 6-ti leté holčičky, chtěla jsem nějaké jednoduché soutěže, které nebudou dlouhé, aby je to bavilo a nebyly z toho spíš otrávené.

Takže vzniklo – královské soutěžní klání
- Popelky přebírají korálky (přebírání korálků dle barev – my jsme použili zažehlovací korálky, ale daly by se použít třeba i knoflíky, nebo i čočka s hrachem).
- Královská hra – kuželky (máme doma malé dětské kuželky, které bohatě postačily).
- Zámecká věž – holky stavěly dřevěné kostičky na sebe – vyhrála nejvyšší věž).
- Princezny si elegantně hází nafukovacím balónkem (komu vydrží balónek nejdéle ve vzduchu – trošku masakr, ale zase je to dost pobavilo).
- Házení míčkem na koš (komu se podaří vhodit co nejvíc míčů a míčků do koše).
- Balónek na raketě na čas (soft tenisová raketa, na ní položený míček a komu vydrží za chůze míček na raketě nejdéle).
- Kreslení dle předlohy (komu se nejlépe povede namalovat princeznu dle předlohy).
- Soutěž o nejkrásnější princeznu (každá z holčiček mi pošeptala dvě jména ostatních, které se jí jako princezny nejvíc líbí a ta která měla nejvíc hlasů, tak vyhrála).

Za soutěže dostávaly princezny kamínky (např. za 1. místo – 3 kamínky, 2. místo – 2 kamínky atp., nebo při stavění zámecké věže – podle počtu postavených kostiček – počet kamínků…). A nakonec ta, která měla nejvíc kamínků, tak si mohla z připravených odměn vybrat jako první atd.

Výzdoba

Nebyla by to dětská párty, kdyby nebyla výzdoba hodně barevná – my jsme natáhli u stropu provazy a pověsili na ně balónky, na stůl s jídlem jsem položila barevná světýlka, trošku přestavěla nábytek, aby byl prostor pro tanec a blbnutí. Balónky jsme při odchodu holčiček odstříhli a každá dostala trs sebou domů – maminky měly určitě velikou radost )

Samotná oslava

Po příchodu holčiček měly zhruba čtvrt hodinku, aby se rozkoukaly, poté samozřejmě proběhlo hromadné fotografování. Usadily se ke stolu, oslavenkyni jsme přinesli dort, který holky společnými silami sfoukly a pak si na něm pochutnaly (teda doufám…). Poté jsem princezny přesunula do dětského pokojíčku, kde předaly své dárky a pak se nad nimi společně bavily. Mezitím si odbíhaly dát si něco na posilněnou – kdy, jak jsem shora psala, vedla cukrová vata ) Tak nám utekla první hodina oslavy. Protože jedna z holčiček potřebovala z oslavy odejít o hodinu dříve, tak jsme se pustily do soutěží, které nám zabraly hodinu druhou. Třetí hodinu jsem jim nechala volnou zábavu, kdy jsme pouštěli dětské písničky, takže princezny mohly tancovat, nebo si hrály s hračkami, některé si malovaly, vybarvovaly, prostě si užívaly.

No a pak už začal zvonit zvonek a maminky si postupně princezny odváděly a na mě čekal mega úklid… ) Z celé oslavy mám ale moc dobrý pocit, jsem ráda, že se líbila holčičkám a že snad budou mít chvilku na co vzpomínat. Příští rok si ji třeba zase zopakujeme D

Osud tomu chtěl a já jsem se „musela“ poohlédnout po online hrách pro svoji tříletou dceru. Počítač pro ni není žádná novinka a myš nedržela poprvé. Nicméně není držení myši jako držení myši. S manželem na počítači pracujeme denně v práci i doma, hry nehraje ani on ani já a dcera (myslím si) naše sezení u počítače do onoho okamžiku vnímala jako něco nezáživného, co člověk dělá každý den a nebaví ho to. Tentokrát to ale byla legrace. Měli jste vidět tu dychtivost taky si to vyzkoušet, to všem známé „Já sama!“, to nadšení ve tváři, které střídavě pozvolna přecházelo do soustředěnosti a zase prudce do nadšení. Bohužel, plynula minuta za minutou a já zjistila, že těch minut bylo šedesát. A nebylo nejlehčí dceru přesvědčit, že už by měla končit. V tu chvíli to nesla těžce, ale několik dalších dní si na počítač ani nevzpomněla – alespoň ne nahlas.

A na světě je rázem plno otázek k zamyšlení…

Dítě u počítače už v předškolním věku? Kolik času může u počítače trávit? Jaký typ her je vhodné hrát?

Je velmi těžké najít přesnou hranici vhodného věku, ale je jisté, že bez počítačové gramotnosti se v dnešní době neobejdeme. Pro předškolní děti před nástupem do první třídy už existuje celá řada rozvojových programů nebo programů s výukou cizího jazyka.

Šestileté děti už perfektně ovládají funkce, na které jsou zvyklé, ale co mladší děti?

Do tří let by dítěti mělo stačit prohlédnut si na počítači fotky – dítěti stačí, že se poznalo. Na pohádky by se batole mělo dívat opravdu jen ojediněle – pohybující se obrázky sice upoutají pozornost, ale jde spíše o pasivní vnímání bezprostředního dění na obrazovce, než o chápání souvislostí.

Tříleté dítě už pochopí některé jednoduché souvislosti, zasměje se vtipu, dokáže vyprávět, co vidělo. Ideální jsou desetiminutové večerníčkové pohádky. Stále by však koukání na pohádky nemělo být denním rituálem.

Předškolní děti navštěvují mateřskou školu proto, aby se setkávaly se svými vrstevníky, aby se učily spolupráci v kolektivu. Hlavní činností předškoláka je tedy hra a ta může, ale také nemusí, být doplněna vhodnou činností na počítači. Dítě se zpočátku snaží pochopit vztah mezi myší, klávesnicí a obrazovkou, akci na jednom místě a odezvu na druhém. Pokud jste se rozhodli, že své dítě k počítači pustíte, je vhodné začít jednoduchou hrou, jakou je například skládání puzzle tahem myší nebo vybarvování omalovánek pomocí klikání. Doba, po kterou dítě sedí u počítače (ideálně spolu s dospělým), by se měla pohybovat maximálně kolem 15 – 20 minut, déle většinou stejně nevydrží.

Pro předškolní děti před nástupem do první třídy už existuje celá řada rozvojových programů nebo programů s výukou cizího jazyka.

Šikovnější nebo starší dítě si zvládne dokončenou hru pustit znovu samo a ne vždy potřebuje pomoc dospělého, který si pracuje na svém.

Děti nastupující do školy už mohou být u počítače asi o deset minut déle.

Rodiče, nastavte si budíka, pár minut uteče jako voda a najednou je to pár hodin! Že si dítko nebo sourozenci tak krásně hrají a nemáte to srdce je odlepovat od obrazovky? Udělejte to, vymyslete lepší program, jednou to vaše dítě ocení.

„Šťastní jsou rodiče dětí, které počítač příliš neláká.“

Rozvrh termínů jarních prázdnin určuje každoročně Ministerstvo školství pro jednotlivé okresy celé České republiky. Pražské děti si tentokrát užijí svůj jarní týden volna již v únoru. Přesné termíny jarních prázdnin pro rok 2012 najdete na webu www.zimnitabory.cz , což je server specializovaný právě na zimní tábory.
Občanské sdružení DĚTI BEZ HRANIC, které je jedním z tradičních pořadatelů zimních táborů, právě otevřelo svou horkou nabídku zimních lyžařských (a snowboardových) táborů pro jarní prázdniny 2012. V nabídce najdete celkem tři turnusy tuzemských lyžařských táborů a dva turnusy alpské. Tuzemské lyžařské tábory budou opět, stejně jako v loňské sezoně, probíhat v lyžařském centru Velká Úpa v Krkonoších (oblast Pec pod Sněžkou), kde budou děti ubytovány v útulném horském penzionu cca 100 m od sjezdovek. Pro alpské turnusy pak letos sdružení vybralo penzion v nádherném horském středisku Histerstoder. „Loňský tábor v Alpách jsme měli v poměrně luxusním penzionu ležícím na Dachsteinském masivu. Tentokrát jsme ale vybrali jinou lokalitu, protože nechceme rodiče dětí příliš finančně zatěžovat. Tábor v Alpách od sdružení DĚTI BEZ HRANIC tak tentokrát vyjde rodiny cirka o dva tisíce korun levněji, než tomu bylo v loňské sezoně, a to při zachování veškerého komfortu a vybavenosti objektu i celého střediska. A věřím, že to rodinné rozpočty zejména v letošním nejistém roce ocení,“ vysvětlil nám změnu lokality předseda sdružení Mgr. Josef Valter.
Otázkou, která možná někomu vytane na mysli v souvislosti s lyžařskými tábory, je jejich programová náplň. Samozřejmě, dá se předpokládat, že se na takových táborech lyžuje, ale jezdí si děti jen tak pro zábavu po svahu nebo se také něco naučí? „Samozřejmě nenecháme děti živelně brázdit sjezdovky, ale jedná se o týdenní kontinuální výuku lyžování. Naši instruktoři jsou zkušení a každoročně absolvují kromě školení v bezpečnosti a první pomoci i důležité školení metodiky výuky lyžování,“ říká o programu Josef Valter. Naše sdružení ovšem také dbá na zajištění maximálního bezpečí dětí na sjezdovkách. Požaduje proto vždy profesionálním servisem seřízené lyže, bezpodmínečné používání lyžařské helmy a reflexní vesty pro menší děti. I z toho je patrné, že DĚTI BEZ HRANIC jsou odpovědný provozovatel táborů a rodiče mu mohou své děti svěřit s klidným srdcem.
Detailní informace o nabídce zimních lyžařských táborů (někdy též nazývaných jarní tábory) najdete na webových stránkách www.detibezhranic.cz, případně na specializovaném internetovém serveru www.zimnitabory.cz .
A jak to vlastně vypadá s aktuální obsazeností zimních táborů? DĚTI BEZ HRANIC mají v současné době již několik desítek míst obsazených, a to na české i zahraniční tábory. Nabídka ale byla otevřena teprve před pár dny, je tedy ještě dostatek volných míst. Každoročně však bývá většina zimních táborů již v prosinci obsazena, takže už je opravdu nejvyšší čas zimní tábor hledat a přihlásit se.
Nabídka zimních táborů je velmi pestrá. Doufejme, že i zima bude stejně štedrá a nebude šetřit sněhovou nadílkou, která je pro skvělý zimní tábor nepostradatelná.

Pořadatelem této akce bylo DYS-centrum® Praha o.s. (dobrovolné nezávislé sdružení občanů a právnických osob, kterých se jakýmkoli způsobem dotýká problematika specifických vývojových poruch učení a chování). Konference začala v 9 hodin ráno zahájením, křtem nových publikací zabývajících se problematikou poruch učení a chování. Záštitu nad akcí DYSKORUNKA přebrala zastupitelka MČ Prahy 7 Mgr. Silvie Kratochvílová a konference byla akreditována MŠMT v rámci DVPP. Součástí byla i výstava, na které se dalo koupit mnoho vhodných pomůcek a publikací pro děti, studenty s poruchou učení.

Navštívila jsem několik přednášek, ale nebylo v mých silách zúčastnit se všech, neboť probíhaly paralelně. Budiž mi prosím odpouštěno, že všechny nemohu přiblížit. Celý den se nesl ve velmi příjemném duchu, nebyl problém se na žádnou přednášku dostat. I když musím přiznat, že jsem pro velký zájem seděla i na zemi, což mi ale vůbec nevadilo, jelikož v mém případě vyhrála chtivost po vědomostech a zkušenostech.

Navštívené přednášky

Václav Mertin z katedry psychologie na FF UK ve 30 minutách přiblížil z patra „Individuální výchovný plán(IVP)“ k řešení výchovných problémů ve škole. Zdůraznil, že škola má svůj úkol, tj. výchovně-vzdělávací, a trestání prohřešků by se měla vyvarovat (měla by se držet své koncepce), nechat toto trestání na institucích, se kterými škola spolupracuje. Ale s povzdechem přednášející uznal, že mnohdy tento dialog nefunguje v takové míře, jak by měl.

Přednášku na téma „Chytré děti s dyslexií“ vedla Šárka Portešová z Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny FSS MU, která představila výzkum amerického psychologa L. M. Termana, jenž se věnoval nadaným dětem. Podle slov docentky Portešové je nadané dítě sociálně, emocionálně zdatné, má nadprůměrné morální kvality a chce být perfekcionistou. Dále nám přiblížila amerického psychologa Josepha Renzulli, jenž tvrdil, že vysoké nadání není jen vysoké IQ, ale důležitá je tvořivost, talent, angažovanost v úkolu. „Dvakrát výjimečné děti“ tak bývají označovány děti, které mají na jedné straně výjimečné schopnosti, a na druhé straně trpí nějakým hendikepem např. nadané dítě s autismem, nadané dítě s poruchou chování či poruchou učení. Často se právě takové nadané dítě ve škole nudí, v důsledku toho vyrušuje, nedává pozor a snaží se na sebe upozornit. Což vede často k označení za hyperaktivní dítě.

Akademická malířka Alena Kupčíková nám nastínila práci se slabikářem a testy pro prevenci dyslexie v předškolním věku. Tato umělkyně je autorkou kontroverzních prací, známých jako „Chlupatice“. Na začátku celé přednášky nám sdělila, že je dyslektik.  Popsala, jak sama na sobě pozoruje tuto poruchu (pracuje v pyžamu, nikdy není v klidu, má ráda chaos, má špatnou orientaci, je velmi tvůrčí osobností, soustředí se na detail toho, co řeší, ráda pracuje bez myši, hodně prstem). Prezentovala svůj odvážný kalendář, který namluvil herec Jiří Lábus, a prozradila radu, jak se dobře učit cizí jazyk s poruchou učení – pomocí obrázků, což nabízí komiksy.

Klára Spáčilová, pedagožka pražského gymnázia Sázavská, nás seznámila s jejich prací se studenty, kteří mají specifickou poruchu učení. Upozornila na důležitost individuálního přístupu, motivace, kompenzování. Na jejich gymnáziu při práci používají kompenzační pomůcky (notebook, poznámky, počítačové prezentace (studenta i učitele), zápisky v hodině (i od spolužáků), fotografování zápisu na tabuli, diktafon, příprava pedagoga je také k dispozici, počítač). Studenty s poruchou učení nemají žádné úlevy, jen jim nabízí pomocnou ruku! Testy mají všichni stejné, akorát dbají na dostatek prostoru pro zápis, velikost písma, zdůraznění pojmů, což nejen dyslektikům pomáhá.

Zdeněk Topil z nakladatelství Tobiáš nám v pár minutách představil publikaci o výuce jazyka, jak se naučit gramatiku lehce a hravě. Podle jeho slov každé dítě trefí do školy, proto musí najít správné doplnění y/i a ne tipovat (50 % dětí tipuje). Rodič musí sám učivo pochopit, aby mohl dítěti pomoci. Podle slov bývalého pedagoga se dítě na prvním stupni nemá doma učit, ale jen ve škole. S tímto tvrzením souhlasím, neboť já jsem se opravdu na 1. stupni neučila. Problém dnešní pedagogiky vidí už na pedagogických fakultách, kde probíhá špatná výuka didaktiky, což potvrzuje každý učitel, který opustí vysokou školu.

Velmi očekávanou se stala přednáška Radany Lencové. Navrhovatelka a tvůrkyně písma „Comenia Script“ nám písmo detailně popsala. Nejvíce je inspirované renesančním písmem, má zvětšenou střední výšku, každý si může zvolit sklon písma, má tvarové varianty, je univerzální, vhodné hlavně pro leváky, každé písmeno a slovo je čitelné. Sama designérka písma nám přiblížila výzkum, jenž probíhá na 33 školách od září 2010 do června 2012, nastínila ideu, informovala o výukovém softwaru, na kterém pracuje a dala si za cíl sladit písmo i čtení.

Lenka Krejčová z katedry psychologie na FF UK na své prezentaci poukázala na důležitost IVP. Během několika desítek minut nás seznámila s vytvářením IVP (Individuální vzdělávací plán), co dělají školy špatně, když nepředvídají, že budou muset pracovat s dětmi s poruchou učení. Ukázala nám projekt SAFE, ve kterém se pokouší vytvořit rámec, jehož prostřednictvím lze mapovat pokrok žáků za pomoci pedagogické diagnostiky. Dále poukázala na fakt, že nelze dělat IVP bez rodičů. IVP by se měl podle předsedkyně DYS-centra sestavovat na základě dohody (rodič a škola, je to závazek i dohoda – rodiče komunikují s dětmi), stavět na dobrých stránkách žáků (co mu jde, co umí, např. dyslektik si špatně pamatuje odborné termíny, ale lépe přemýšlí), ptát se dětí (co chtějí, co ví).

Poslední přednáška měla název „Minimalizace šikany“ a zazněla z úst Markéty Bajerové. Seznámila účastníky s projektem, jenž probíhá od roku 2005 (pro pedagogy) a jeho cílem je snížit šikanu na školách. Obsahuje dvě části (seminář a konzultace na škole) a zúčastňuje se ho 100 škol. Lektorka Bajerová z Kladna připomenula, že šikanu nelze vymýtit, lze ji minimalizovat a pravidla školy platí nejen pro žáky, ale i učitele, pracovníky školy a rodiče!

Během přestávek jsem se na chodbách bavila s rodiči, kteří přišli na přednášky, jelikož porucha jejich dětí jim není lhostejná a mají snahu pomoci svým dětem. Paní Jitka z Prahy má syna, který má problémy ve škole a chodí na specifickou nápravu učení (trpí dysortografií). Tato maminka si od akce slibovala více poznatků, které by jí v práci se synem pomohly.

Mnoho škol na tuto akci vyslalo své pedagogy, např. paní učitelka z Trutnova, která pracuje už 13 let s dětmi s poruchou učení, se rozhodla konečně poznat zázemí DYS-centra a zajímala se o nové trendy a publikace v této problematice.

Podle slov Lenky Krejčové cílem akce DYSKORUNKA je: „Koncentrovat spoustu různých zkušeností, informací a inspirace na jedno místo, aby lidé přišli, dobili si energii a aby věděli, že s dětmi, žáky, studenty se dá pracovat.“ Zároveň vidí v krátkých příspěvcích plejádu mnoha informací, poznatků jako vhodnější, jelikož ne vždy lidé mají čas a možnost se zúčastnit přednášek. „Tato akce se může stát inspirací pro mnohé jít dál v této problematice!“ uvedla Lenka Krejčová.

Rozloučit se lze jen motem DYS-centrum Praha^® o. s.:

„Dejme šanci dnešním žákům s dyslexií vyniknout a ukažme si, jak jim můžeme pomoci!“

Setkali jste se někdy s názvem cheerleading? Znáte tento sport? Myslíte si, jako většina lidí, že roztleskávačky jsou jen holky v krátkých sukních, které stojí na stadionu, při různých sportovních akcích, a mávají třásněmi? Chcete vědět víc? Pak čtěte dál…

Často se setkávám s problémovou otázkou: Co děláš za sport?!
Snažím se vyhnout přímé odpovědi, protože nerada říkám, že jsem roztleskávačka. Není to hezké, ale pravdou je, že většina lidí nad tím jen ohrnuje nos. A tvrdí, že se to nedá považovat za sport. Trochu to zamrzí, ale na druhou stranu, mě vždy dokáže pobavit výraz nějakého „rejpala“, když mu řeknu, že pojedeme s naším cheer teamem na soutěž, nebo, že jsme si přivezli medaile.

Cheerleading je sport, který v ČR stále není až tak rozšířen, i když má u nás již dvacetiletou tradici. První české týmy cheerleaders vznikly na přelomu roku 1993 a 1994. V ČR máme i Národní reprezentační tým, výběr z nejlepších cheerleaders z celé České republiky, který vznikl na konci roku 2005 a pravidelně jezdí reprezentovat Českou republiku na mezinárodní soutěže. Věděli jste, že se koná také Mistrovství České republiky v tomto sportu?! Asi ne, že… Stále musíme bojovat s upjatou představou o roztleskávačkách, ale všechno se mění…

A co si pod tímto pojmem tedy můžete představit?
Cheerleading je rozmanitý sport, který obsahuje jak taneční prvky, na soutěž se připravují složité taneční choreografie, tak akrobacii. Jedná se vlastně o živé pyramidy, jejichž „stavebními“ prvky jsou stunty. Jeden stunt tvoří pět lidí – „top“ je osoba, nejčastěji dívka, která je zvedána a vyhazována ostatními členy. Na závodech pak vidíme různé výhozy, skoky, salta, přemety… Dále se můžeme setkat s partnerstunty, které jsou tvořeny zpravidla párem dívky a muže. Tento sport tedy není čistě ženskou záležitostí a součástí teamu jsou i muži.

Divák se ale nejčastěji setkává s roztleskáváním právě při utkáních např. hokeje, fotbalu, rugby, basketbalu a jiných.
Zde jsou typické tzv. pompony, chcete-li třásně, které se využívají při povzbuzování a vytváření atmosféry. Nutno ještě dodat, že ne všechny roztleskávačky, které vidíte na různých akcích, mají něco společného s tím, co jsem uvedla výše. Řada klubů či organizací má svoji skupinku dívek, které roztleskávají, ale někdy jde opravdu jen o skupinku, která vytváří atmosféru, ovšem se sportem cheerleading to nemá až tak moc společného. Čímž nechci napsat, že to je špatně a někoho se dotknout, to vůbec ne. Jen upozornit, že ne všechny skupinky se zaměřují při svém tréninku na závodní činnost a věnují se např. právě akrobacii apod. Náš team, stejně jako řada dalších teamů z různých částí republiky, také chodí pravidelně „roztleskávat“ a fandit „svému mužstvu“, u nás jde konkrétně o hokej.

Cheerleadingu se mohou začít věnovat děti už od pěti let. V tomto věku se jedná převážně o pohybovou, taneční a gymnastickou přípravu, při které se klade důraz na týmovou spolupráci. Protože cheer je o spolupráci! Děti se nenásilnou formou učí nejen základům cheerleadingu, gymnastiky či tance, ale i vzájemné toleranci, důležitosti každého člena teamu a radosti z pohybu.

A co mně na tomto sportu baví nejvíc?
Tak to by bylo asi zase na další článek. Je toho totiž hrozně moc!
Máme úžasný team, skvělou trenérku, každý trénink je sice dřina, úsilí, ale i radost a nadšení, které společně sdílíme. No a když se pak ještě k tomu všemu zadaří při závodech a získáme nějakou tu medaili, je to už jen třešnička na dortu.