Lidé tam chodí a najednou přestanou. Je tma. Celou noc chodím po bytě. Ráno opět sedím na stejném místě a vše se opakuje. Před okny na trávníku kvete sedmikráska. Stále mě přitahuje. Koukám na ni hodiny. Tak přešlo devět dlouhých devět dní a nocí, než jsem mohla pohřbít svoji dceru. Bylo jí 17 let a 10 měsíců. Zabilo ji auto. Ráno jsem na svém místě a koukám ven. Sedmikráska mě stále přitahuje. Nemluvím nahlas, ale říkám jí: proč ona, proč? Mlčí. Náhle se mě dotkne manžel a slyším, jak říká: už se musíš obléct, je čas. Dětem se na pohřeb pozdě nechodí. Obléknu se jako ve snách a vyjdu ven, jdu okolo své kytičky, už jsem jí řekla tolik a pořád ne vše.
Je zima a první Vánoce jsme sami. Venku je sníh a mráz. Na trávníku je celou zimu bílý kvítek sedmikrásky. Kvetl celou zimu. Utekly roky a už nikdy se to nestalo. Každý rok přijde jaro a před domem je trávník plný samých sedmikrásek, která byla ta moje již nevím, ale jedna z nich to určitě je…

Fakt, že mám malou dceru, není pro pravidelné čtenáře mých sloupků nijak novou informací.

Taky mám sestru, která má taky dceru, ale narozdíl od mé roztomilé „čtyřletky“, má ségra poměrně vyzrálou, světaznalou „čtrnáctku“ s jasně vytříbeným názorem na svět a věci v něm.

A všem nám z ní šediví vlasy a tuhne krev v žilách. Pavlína je prostě prvotřídní puberťačka se vším všudy.

Ještě než napíšu další řádky, aby příběh dával alespoň trochu smysl, přiznám se vám k tomu, že již od mládí jsem zapřísáhlá zastánkyně spíše rockové hudby, ano, mám na mysli melodický rock, takové to už hodně tvrdé třískání poklicemi a tlučení do hrnců mě zas až tak moc nebaví…

Zatímco zbytek naší značně rozvětvené rodiny vyznává v muzice spíše „střední proud“, Pavlína zřejmě lásku k rocku potetila , takže se pak na rodinných dýcháncích často stávalo, že jsme si spolu notovaly u trošku „tvrdších“ písniček (a „starcům“ přenechávali ty ostatní ohrané fláky ve stylu Pet Shop Boys, brrr), což nás v jistém smyslu značně sblížilo.
Minulou sobotu se ke mně na jedné rodinné sešlosti Pavlína přitočila, ukázala mi svůj mobil a  tajně mi šeptala: „Teto, neuvěříš, já si píšu a volám s …“ a vyslovila jméno poměrně známého, stárnoucího rockera. Začala jsem se chechtat, nevěřila jsem ji ani slovo.
A tak plavovlasá Pavlínka vytáhla mobil a začala mi ukazovat smsky a vzkazy na Facebooku, které si se značně známou hvězdou vyměnila v uplynulých svou měsících.

Pěkně ve mně zatrnulo: „Úchyl, který zneužívá naivity mladých holek“. To bylo to první, co mne vůbec napadlo. A vzhledem k tomu, kolik dětí se v posledních letech ztratilo, docela jsem se lekla.

„Údajný rocker“ totiž Pavlínce psal, ať přijede na jeho koncert na druhé straně republiky, že ji někde vyzvedne některý z jeho kámošů a že se pak setkají po koncertě a tak podobně. Pavlína je ve svém věku natolik blbá, že tyto smsky samozřejmě sdílela se všemi kamarádkami, plánovala, jak tajně vyrazí a užije si „hvězdného života“ a oslní své kámošky a cítila se hrozně dotčená, když jsem ji oznámila, že s tím vším musí okamžitě skončit.

„Ty mi teto prostě závidíš,“ oznámila mi suše a nafoukla se jako balón.

Moje hlava byla horká. Přemýšlela jsem zuřivě, co bych měla udělat. Sebrat neteři mobil a udat toho úchyláka, který se snaží lákat nezletilé dívky kamsi na noc, na policii? Ale co když se skutečně jedná o známého rockera… ?

A tak jsem se rozhodla s nadšením sobě vlastním jednat jako zkušená a profesionální novinářka. Neteři jsem zakázala o našem rozhovoru mluvit a samozřejmě, pod výhružkou doživotního domácího vězení, psát tomu individuu, či se s ním vůbec potkat nebo komunikovat. Prudila strašně, ale strach jí nakonec nedovolil, aby se vzmohla na odpor. Ví dobře, co jsem zač!

Poté jsem zasedla k počítači, chvilku pátrala v Googlu a pak napsala na tiskové oddělení známého umělce poměrně břitký, ale jasný dopis ve smyslu, že někdo, kdo píše z daného telefonního čísla a vydává se za známého zpěváka, zneužívá naivity nezletilých dívek a že bych se tedy ráda poradila, jak celou záležitost řešit, aby nedošlo k poškození dobrého jména jejich svěřence tím, že celou věc oznámím policii.

Reakce mne srazila na kolena.

Z tiskového oddělení jednoho z mých idolů mládí došla odpověď: „Je nám to opravdu docela trapné, ale mobilní číslo, které uvádíte, skutečně patří panu…, kterého zastupujeme…“
Jako bych dostala pěstí.

Věřili byste tomu? Více než padesátiletý „dědek“, idol mých dospělých let, láká  čtrnáctky… strašné, strašné!…

Vyházela všechny jeho desky a pásky a cédéčka. S neteří jsme uzavřely dohodu, že jestli jen zkusí pomyslet, že by někam s rockovým chlípníkem odjela, okamžitě ji „prásknu“ její mámě (mojí sestře) a přiměju se za to, aby ji čekalo doživotní domácí vězení.

Umělci jsem skrze jeho tiskové oddělení oznámila, že jestli zachytím ještě jednu zprávu, celý případ poputuje na policii…

… a když jsem se za pár hodin alespoň trochu uklidnila, vyrazila jsem do obchodu a koupila si cédéčko Ewy Farny. Má krásný hlas i věk a mám u ní apoň na příštích pár let jistotu, že mi neteř nikam chlípně lákat nebude.

Mějte krásný den.

Vaše Marta

Nemám ráda kočky. Vtipné je, že naopak kočky milují mne. A to tak usilovně, že kde mohou, tam se o mne otřou. Když nedávno vběhla jedna číča do restaurace, kde jsme s mužem večeřeli, ani chvíli nezaváhala a vrhla se rovnou ke mně. Brrr. Připouštím, že malá koťátka jsou roztomilá, velké šelmice ale ve mně žádné libé pocity prostě nevyvolávají. Tak nějak těmto tvorům vnitřně nevěřím… ale hezky od začátku…

Zima na sebe letos nechala docela dlouho čekat, ale nyní je alespoň na horách docela krutá. U nás na venkově jsou závěje opravdu velké a já vím, no ano, nejen na venkově, ale i v řadě měst lidi sněhová nadílka už pěkně potrápila… (a děti zas potěšila, no jo )

Každý den začíná motoristům stejně. Vylézt z domu, najít pod sněhem své vozidlo, odhrabat ho metličkou (mě to nebaví, vozím sebou velké koště, tím to jde rychle), seškrábat led z čelního skla a doufat, že neutrhnete gumičky na stěračích. No jo. S rukama zmrzlýma zimou pak rychle do auta (vlastně pomalu do auta, jinak vám to klouzne a jste v závěji) a do práce.

A stejně tak jsem se do práce chystala dneska ráno já. Nastartovala jsem svého modrého miláčka, začala jeho střechu ometat a najednou se ozvalo šílené vřeštění.

„Mňaaaauuuuuu“…

Rychle jsem vypla motor a krve by se ve mně nedořezal. Co to je? Mám halucinace? No to snad ne…

Tak ještě jednou. Nastartovat. A znova vřískot: „Mňaaaaauuuuu!“

Když jsem vypla motor, z přední části auta jsem uslyšela hrabání a nešťastné a tiché „mňau“.

Do motoru mi vlezlo kotě.

No jo, ale co s ním? Hrdinně jsem otevřela kapotu.

Koukla jsem do ní a neviděla nic.

Zkusila jsem zaštrachat klíčem kdesi (ani to neumím pojmenovat, vášnivý motorista laskavě promine) a zas jen „mňau, mňau“…

Soused mě zachrání!, napadlo mne spásně a k domu milovníků zvířat a ochránců přírody jsem se směle vydala brodit závějí.

Pepa ještě v pyžamu se začal pořádně chechtat. Když ale došel k mému vozidlu a slyšel smutnou kočičku, smích ho přešel. „Kde je?“ zeptal se. Pokrčila jsem rameny.

A pak začalo pátrání jak z kriminálky Las Vegas Pepa zhasl před garáží, prý aby dokázal zaznamenat ten nejmenší pohyb. Různě jsme ťukali do přední části vozu. Upřímně, ještěže bydlíme na samotě, někde na sídlišti by se lidi při pohledu na nás dva ve sněhu trhali smíchy.

Pak jsme začali z auta vyndávat různé věci a já se jen tiše modlila, aby si Pepa pamatoval, co kam patří…

A stále to lamentování… „mňau, mňau, mňau… “

Najednou se Pepa přihrbil, povyskočil, za cosi potáhl a já ji uviděla. Naše oči se krátce setkaly. V malinké škvíře v čemsi v motoru seděla úplně malinkatá kočička.
Byla jsem dost naměkko… kdyby se kotě nezahřálo v teple motoru mého vozu, nejspíš by v noci zmrzlo…

Kočku jsem jen tiše vytáhla a přitulila k sobě – Ježíšek ke mně přišel trochu později …

… jo, a říkám ji Šelma… ))

Krásnou neděli.

Vaše Marta

Letos jsem se pro jeden magazín prořekla, že mi chybí pořádná koulovačka. Závěje. A sáňkování. Mám totiž ráda zimu. Když napadne první sníh, kochám se takovou tou čistotou přírody… Všechno je bílé, přikryté měkoučkou peřinou, čisté…

… i když taky ale všeho s mírou… nebo ne? Před lety jsem bydlela v Liberci. Ještě za svobodna. Některé věci mi tam připadaly úžasné. Když jsem šla ráno do redakce, v zimě sněžilo. Padaly tak velké sněhové vločky, že jste skoro slyšeli, jak dopadnou. Takový ten tichý zvuk. Ťap, ťap … nádhera, pokud můžete sedět za oknem, v širokém křesle s lahví slušného vína a skvělou knihou…

… něco strašného, když máte parkovat, jet autem, chodit pěšky po ulicích… ráno vyjdete z bytu a padá sníh. V poledne padá. Padá i večer a v noci a vlastně pořád. Od října, do dubna. Letní pneumatiky prostě moc nesjedete , vyplatí se prostě jezdit na zimních. Pokud jedete autem, musíte si pekelně dobře pamatovat, kam jste zaparkovali. Stačí hodinová schůzka a svoje auto již na parkovišti neiidentifikujete. Je to  jen jedna ze sněhových hromad v řadě. Fakt legrace.

V  Liberci jsem se také naučila vozit místo spolucestujících v autě vzadu velký smeták a lopatu. A pytlík písku. Kdo by totiž odhraboval auto padesátkrát denně tím směšným malým autosmetáčkem nebo snad škrabkou na sklo?

Teď ale bydlím jinde… a až do dnešního rána jsem si myslela, že mám svou „libereckou sněhovou epizodu“ uzavřenou… ale…

… první, co jsem dnes ráno viděla, byl manželův poněkud kyselý výraz.

„Furt sněží“, zaklel. Pak zmizel na půl hodiny, aniž řekl slovo. Když se objevil ve dveřích, mumlal neslušné nadávky a měl červený nos. Pochopila jsem, že šel odmetat auto, aby se dostal do práce. Pak prohraboval příjezdovou cestu, aby mohl popojet. Vypil v kuchyni čaj a rychle se pak vztyčil, oblékl sako a mezi dveřmi zahalekal: „Svoje auto a cestu k brance musíš proházet sama, nestíhám, “ a zmizel.

Jenže, jak chcete odhazovat sníh, když máte v domě několik malých dětí, psa, kočky a vůbec? To prostě nejde. Rozhodla jsem se, že počkám, až alespoň děti usnou po obědě, protože s nima bych možná proházela příjezdovou cestu, ale zároveň bych měla sníh asi až v kuchyni. A padalo a padalo a tak jsem na plotnu postavila aspoň velký hrnec s vínem s tím, že si pak, až odhážu, se sousedkou dáme hrnek svařáku u plotu.

Vyrazila jsem chvíli po poledni. Házení lopatou mi šlo od ruky, venku nebyla zima a snížek byl lehký a měkký. Jen si do něj lehnout… Když jsem měla polovinu cesty k brance hotovou, slyšela jsem divný zvuk… a po chvíli málem nestihla uskočit. Po naší zapadlé štěrkovité cestě se řítila maličká multikára a snažila se lopatičkou „protáhnout“ silnici. Moc jí to nešlo. Přiblížila se k naší brance a já začala křičet.

Všechen sníh, který jsem odházela, mi multikára zase přihrnula k brance. Na jazyku jsem měla několik ošklivých slov, naštěstí jsem dáma, takže jsem je spolkla. Ale šlo to trpce Ach jo. Práce v háji.

Dříve než jsem stačila na šoféra cokoliv zakřičet, multikára se zakymácela a zapadla do závěje na kraji silnice.

Vyskočil legrační mužík a začal lamentovat. Bylo mi ho docela líto, ale byl to takový skřítek, že jsem se hned musela smát.

„Jak se odsud dostanu?“ opakoval pořád dokola. „Vy mě asi nevytlačíte, co?“ konstatoval při pohledu na mou tělesnou konstituci.

„Nedáte si svařák?“ zeptala jsem se.

„Se na to můžu… jasně, že jo… První rok se má podle instrukcí obce odhrabovat i tady ta vaše cesta do nikam a já tu hned zapadnu…“

Nalila jsem chlápkovi svařáka a mobilem zavolala souseda s traktorem. Vytáhl ho a dal si s námi kalíšek horkého červeného…

A pak jsme jen tak stáli mezi vrátky, popíjeli voňavé horké víno a koukali na ty velké sněhové vločky, jak padají a dělají ťap, ťap….prostě nádhera. I mimo Liberec.

… Ale zítra ráno mi hoši cestářský tu příjezdovku protáhněte pořádně, potřebuju jet na schůzku do Prahy, tam ale na rozplývání se nad zvukem dopadajících sněhových vloček prostě není čas… A nejen tam, já vím….

Krásný a nezapadaný den přeje

Marta

Čím více se letošní svátky blížily, tím vše ještě gradovalo. Možná je to vyčerpáním organismu, možná snad tím, že nenapadl sníh. Možná prostě jen blbnu, myslela jsem si…

Třeba jen ta letošní aférka s cukrovím. Listopad byl pracovně velmi náročný, a přestože jsem doposud vždy dodržovala termíny uzávěrek a tak dále, letos jsem prošvihávala jeden za druhým… Pletla jsem si priority, odepisovala jsem na maily nesprávným lidem, neuměla jsem správně skládat písmenka. No jo, někdy se to tak prostě semele. A tak jsem se rozhodla,  že nebudu dále stres v baráku podporovat a letos  prostě nijak vánočně uklízet ani péct nebudu. Jen nějaké medové perníčky, aby Karolína zažila tu pečící atmosféru a byt se hezky provoněl, a zbytek nakoupím.

Dostala jsem dva kontakty na cukrářky, jejichž cukroví je u nás na vsi vyhlášené. No kontakty – jsou to ženy  moderní, navzdory svému věku poskytly emailové adresy… napsala jsem jim okamžitě, co kdybych zas zapomněla? Jedna odpověděla a poslala fotky neuvěřitelných 35 druhů cukroví. Prý, ať si vyberu… Jak si chcete vybrat z něčeho, z čehož chcete mít doma vše? Nemožné…

Vzala jsem si deset deka od každého… druhé paní jsem sice psala, že bych chtěla asi tak 2 kila, ale vůbec se neozvala…

S první pekařkou jsem dále čile komunikovala skrze email a tu druhou nějak vypustila. Den před domluveným termínem mi zavolala paní s tím, že si mám pro cukroví přijet k poště a že doplatek bude 516 Kč. „Jasně, no problem,“ odepsala jsem jí a těšila se na krabici dobrůtek.

Večer jsem při kontrole emailové pošty zjistila, že se paní rozhodla místo změnit. Napsala jen: „Sejdeme se u Spořitelny“. No tak jo.

Nutno dodat, že obě lokality jsou od sebe vzdáleny tak 500 m.

Když jsem přijela ke Spořitelně, čekala na mne dvoukilová bedna s cukrovím a doplatek 660 korun. Přišlo mi to podivné.

„Neřikala jste v telefonu, že bude doplatek jen 516,-?“, zeptala jsem se nesměle. Paní se podivila:“Ale já vám včera vůbec nevolala…“. To mne rozhodilo – tak s kým jsem to teda mluvila? No a pak mi to došlo. Prostě jsem komunikovala souběžně s oběma najednou, jmenovaly se dost podobně a já si ve své roztržitosti nevšimla… A tak jsem tiše zaplatila a pak přeběhla  k poště, kde mě čekaly další 4 kila cukroví… letošní
Vánoce tedy začaly sladce… Taky trochu těžce, když jsem šest kilo cukroví vláčela domů…

Manžel se chechtal jak blázen, ale protože mu cukroví chutnalo, nakonec byl spokojen. Já si sedla do křesla a přemýšlela nad tím, co všechno se ještě stane…

… a nečekali jsme dlouho… při tom množství sladkostí v domě jsem dostala chuť na buráky. A při druhé hrsti si ulomila zub… a jdeme dále…
Vesnice, ve které bydlíme, není veliká. Má ale své výhody. Asi deset hospod, dvě školy, školku, plně vybavení funkční zdravotní středisko. Jistě, někteří specialisté trochu přesluhují… někteří docela dost, třeba jako náš krční, nosní, ušní lékař. Je mu asi pětasedmdesát, trpí silným sípáním a ještě silnějším stařeckým třesem, jinak to ale býval odborník vyhlášený
široko daleko… ale kdo by hleděl na věk, hlavně, když jsou v místě bydliště, ne?

Jenže, to jsem ještě nevěděla…

Ve snaze udržet alespoň některé české tradice požíváme asi jako 80% českých domácností kapra. A v kaprovi jsou kosti. A při svém letošním štěstí se mi jedna zapíchla při slavnostní večeři přímo do krku… ne, nezačala jsem se dusit hned… jen takový ten palčivý pocit v krku, když máte uvnitř dýchací trubice cosi, co tam standartně nepatří… Snažila jsem se kost zajíst chlebem. Zapít vodou. Vínem. Pivem. Nahřát krk. Polykat vleže. Prostě vše.

Kost trvale setrvávala ve svém nové lokalitě, hluboko v mém krku… a tak za mne rozhodl manžel. „Zavoláme Zeleného,“  zahlásil a vytočil číslo pětasedmdesatiletého starouška, našeho lokálního ORL mudra. Byl ochoten mne vyšetřit ihned.

Muž mne naložil do auta a odvezl do poválečné vily specialisty.

Staroušek se na mé ošetření vysloveně těšil. Už jen při pohledu na něj mi bylo ještě víc úzko. Zapíchlá kost v krku mne bolela, ale představa, jak mi MUDr. Zelený, jehož ruce kvůli třesu v klidovém módu rezonovaly v rozmezí deseti centimetrů, vytahuje kost z jednoho konkrétního místa v krku, mne děsila snad ještě víc.

„Tak co Vááááás trááááápííííí,“ zeptal se staroušek a já se zasouvala hlouběji do improvizovaného lékařského stolce.
„Ahááááá, tak řekněte ááááááááááá“, dodal.

Bez ironie ve snaze opakovat předvedenou intonaci jsem odpověděla:

“ Aaaáááááá.“

On na mne: „Ne ááááááá, ale aááááá….“, a třepal se víc a víc… Manžel se smál jak blázen. Já jsem byla zelenější než Mudr. Zelený.

„Aaaaááááá“… „Ne, aaaaááááá“… ještě chvíli jsme trénovali výslovnost a pak dědek z ničeho nic popadl kleště, zasyčel, ustrnul, ztuhnul, narval mi kleště kamsi hluboko do krku a s vítězoslavným „mááááááámmmm“ vyrval kost.

Ufff. A bylo to. Jak stařičký lékař stabilního „štronza“ dosáhl, netuším. Ale dal mi panáka slivovice a popřál veselé Vánoce. Copak letos nebyly ještě dost veselé? Bože!!!

Mějte se nádherně a pozor na kosti v krku!

Vaše Marta

S Anu jsem se potkala v Belgii, ještě během své stáže na vysoké škole. Padly jsme si do oka na první pohled a i s odstupem času musím říct, že ji zbožňuji nejen já, ale celá naše rodina. Když telefonuje, manžel si tu její hatlamatilku nahrává do mobilu a jsem přesvědčená o tom, že tím pak ještě minimíálně měsíc baví své kolegy v práci. A nově nikoliv pro její hatlamatilku. Anu nám dává do těla

Je to nádherná, metr sedmdesát vysoká štíhlá plavá… modrooká, zapomněla jsem…
…. a po včerejším ranním incidentu … dodává můj muž… pouze můj muž…. trochu …“blbá“… já dodávám, nevinně blbá a taky naštěstí v nevědomosti…

Už jen její jméno mi odjakživa připadalo vtipné : Anu Alina Johanna Marja Laura Reetta Riikka Sanna Sari Tuula. Já se představovala jako Marta Procházková. Anu vyslovení jejího jména trvalo skoro minutu a pokud pedagog vysoké školy chtěl její jméno zapsat, mohli jsme se vydat na pětiminutový kofí brejk

S Anu jsme si na první pohled padly do oka, během půl roku v Belgii se z nás stala nerozlučná dvojka a byly jsme strašně rády, že jsme schopné si dobře porozumět aspoň v angličtině.
Když telefonovala domů ona, já měla záchvaty smíchu, když jsem volala já, tlemila se Anu.

A náš vztah přetrval do současnosti.

Anu je nyní velmi vážená novinářka. Píše především pro přední finské ženské časopisy, pracuje pro ženy v businessu, propaguje, radí, pomáhá, kde může. Superžena. Jen na rodinu a děti jí nějak nezbyl zatím čas, chlapy bere trochu jako nutné zlo (otázkou zůstává, jestli náhodou nemá pravdu, ale zkuste tuhle tezi vyslovit v Čechách nahlas ) a pracuje a pracuje. Je pekelně dobrá. Říkají kritiky, protože i když si strašlivě její tvorbu toužím přečíst, píše finsky. A já se nechytám. Ani v nadpisech.

Anu k nám přijela v pátek na prodloužený víkend. Krása nesmírná. Zase chtěla do Prahy, zase chtěla do opery. Stejný průběh jako vždy. Fascinuje mě pokaždé, když je tu na návštěvě, tím, jak dokáže s novým a novým nadšením obdivovat tytéž věci, které už viděla léta předtím. A znovu žasne. Nad Orlojem. Nad Pražským hradem. Nad Karlovým mostem.  Narozdíl od běžného obyvatele Prahy, kterého za ty roky chůze po narvaném Staromáku ničím pozitivním nenaplňuje…
Ale o tom psát nechci.

Jen tak mimo protokol musím oznámit, že jsem si v poslední době oblíbila jednorázové ubrousky na všechno a nutno podotknout, že má oblíbená drogerie je nabízí v opravdu širokém sortimentu… na dětské zadečky, na odlíčení, na zrcadla, skla brýlí, kuchyňské linky, podlahy, palubní desky v autech, toalety… čert aby se v tom vyznal…

Stačí si jen vybrat. Já si vybrala všecky. Mám je různě rozmístěné po bytě, aby vždy stačilo jen sáhnout a operativně setřít…

… a taky, jak víte, mám čtyřletou dceru Karolínu, která momentálně prožívá tzv. „pomáhací období“ a strašlivě ráda stírá po vzoru její matky, tedy po vzoru mém, to, co vidí…

… proto některé obzvláště zákeřné čistící ubrousky, jako například ten na prkénko toalet, zůstávají před Karolínou ukryty…

… v mém košíčku s kosmetikou…

.. a dovedete si představit, co udělá finská kamarádka, když v kufru se šminkama najde ubrousky s německými nápisy? No jasně… odlíčí se…

…čističem na záchod…

… a když pak za vámi přijde, že ji vaše odličovací ubrousky přijdou docela agresivní… vydržíte se nesmát?

Já tedy ne… Ale k tomu, abych jí řekla pravdu, jsem se také nezmohla, no divíte se?

Vy mějte krásný den. A  pokud se náhodou během Vánoc chystáte na cestu do Finska, pozor na odličovací ubrousky

Vaše Marta

Ano, Vánoce se blíží. A jak se tak procházím po hypermarketech a prolézám v nočních hodinách internetové obchody s hračkami, nestačím se divit, co některé hračky nabízejí… „Nakoj panenku“ nebo „Ohol Kena“ vybízejí některé současné hračky holčičky (případně i chlapce). A to je ještě slabý odvar.

Na trhu jsou strašidelné panenky i figurky, u nichž se radí: „Stačí jen strčit prst do slizkého nosu a vytáhnout nudlové překvapení.“ Nabízí se umělá prsa a kojení, rozjetá zvířátka, smraďoši… Co ještě? Připadá Vám to normální? Je to vůbec vhodné? A jaké hračky dnes vůbec letí?

Smysl pro humor i recesi mám, ale tady se nechytám. Má představa romanticky založených holčiček, které sní o šatech princezen, nové panence nebo stáji s mattelovskými koňmi je nejspíš úplně netrendy. Takže hledám v internetových diskuzích dále a divím se.

Kojící panenka, lebka s mašličkou i úmrtní list

Aktuálně se diskutuje nad panenkou simulující kojení. Hračka nese podtitul The World’s First Breastfeeding Baby Doll (první kojící panenka na světě) a podle návodu je třeba připnout si speciální podprsenku s kytičkou místo bradavky, přiložit k ní panenku, „nakojit“ ji a poté nechat přes rameno říhnout. Stojí 89 dolarů (v přepočtu asi 1 500 Kč) a je k dostání jako chlapeček, holčička či dokonce černoušek. Nejprve se začala prodávat ve Španělsku a poté zaplavila Spojené státy.
Je trendy, od flašky se ustupuje!

To, že miminko na hraní „něco“ dělá, není nic převratného. Už dlouho existují panenky, které mlaskají, chodí, pláčou a dokonce čurají. Tato vlastně jen papá – jako většina podobných panenek. Takže co. Jenže podle reakcí některých rodičů je už za hranicí vkusu. Vtipné je, že kritikům zejména vadí, že dítko klame – ženy přece nemají místo bradavek kytičky!

Já osobně dost pochybuji, že by si jednou moje dvouletá dcera mohla pamatovat, jak kojila panenky. Ale budiž, tuhle novinku ještě zkousnu. Dostala mne tzv. zabijácká panenka…

Jde o panenky od Mattelu na způsob Barbie ovšem s vizáží příšerek – se zelenou či vybledlou pletí, křiklavě zbarvenými vlasy, drákulovskými zuby a oblečky ve stylu, který vyznávají příznivci emo. Nazývají se Monster High (mimochodem v názvu je lebka s růžovou mašličkou) a v jejich popisu se často vyskytují slova jako strašidelné, děsivé, nejhrůznější… „Mají rádi zabijácký módní styl, tu správnou muziku a hlavně psaní deníků. Každé Monstrum je originál. Komu se nejvíc podobáš ty?“ píše se v letáku k hračce.

Zdá se, že klasické panenky už moc netáhnou, proto je nutné trošku přitvrdit. Otázkou zůstává, pro jakou věkovou kategorii vlastně tyto „panenky“ jsou. Nebo snad plánujete ve svých malých holčičkách pěstovat „zabijácký módní styl“?
„Jsou to úžasné panenky, i když mi stačí jen jedna, tak vzdát se jí prostě už nejde. Ty oči mě naprosto berou… ten piercing v krku… a ty kérky… prostě paráda,“ uvádí 12letá dívka v jedné internetové diskuzi.

Chápu, že výrobci hraček prostě občas ve snaze přinést na trh něco nového šokují – vrchovatě to platí u plyšových „hraček“ zabitých zvířátek nazvaných roadkilltoys. Mají vypouklá krvavá očíčka a vyhřezlé vnitřnosti, součástí balení byla dokonce identifikační známka, která se dává nebožtíkům v márnici a úmrtní list. Fuj.

K dostání jsou například ježek Rozmáčklík, ježek Skvrnka nebo méďa Placka. Všichni skončili hroznou smrtí pod koly aut nebo vlaků. Ve Velké Británii prý šlo o velký hit, u nás se prý ale tito plyšáci moc neprodávají. Nedivím se a jsem ráda, že zatím není moc dětí, které by chtěly se znetvořenou hračkou-mrtvolkou zachumlat do postýlky.

Na trhu jsou k dispozici i výrobky až poněkud vulgární a nechutné. Vybízejí třeba k vytahování nudlí z nosu, mačkání jakéhosi slizu apod. Když jsem se pobavila s prodavačkou, ujistila mne, že všechny tyto novinky v podstatě ani moc netáhnou. Pořád platí, že se nejvíce prodávají hlavně stavebnice, menší auta a samozřejmě hračky inspirované filmovými hrdiny.

Uff. Alespoň pro letošní Vánoce.

Marta Procházková

Pamatuju si, že nás rodiče nikdy čerty ani jinými strašidly moc nezlobili. Větším strašidlem byl bezdomovec, co se povaloval po nádraží nebo jednonohý invalida – veterán z války (nikdo vlastně nevíme ze které, nějak nám to ročníkově nepasuje, ale no co, každý máme svou vlastní image).

Občas jsme hodně zlobili a tak nám maminka místo dobrot do punčochy nasypala uhlí a brambory, a abychom si pak dobrůtky zasloužili, museli jsme xkrát za trest krasopisem vypisovat, že už nikdy nebudeme zlobit… Pamatuju si, že jeden rok jsme byli fakt divocí pár dní před Mikulášem a tak se u nás skutečně čertisko objevilo, jenže… otrnulo nám fakt za pár minut…

Pekelník se u nás objevil poměrně nenadále a byl vyveden v celé své kráse. Vlasy černé, smrděl sírou, rohy měl beraní, ocas dlouhý a špinavý byl až běda… a ten pytel, co měl na rameni… Byl tak veliký, že bych se do něj tehdy asi fakt mohla vejít…   Hrozně jsem se bála, že mi ty tehdejší lumpárny neprojdou… a když na mně čertisko udělalo „blebleblebleble“ , usedavě jsem se rozplakala a slibovala, že se polepším a nebudu tolik zlobit…

Jenže, jakmile čert odešel a mně trochu otrnulo, nějak jsem si uvědomila, že měl divné boty. Asi jako náš strejda David… a bylo po strachu No a od té doby prostě nevěřím… možná, že melou boží mlýmy, ale že by pekelníci někoho někam nosili, to snad ani Karolíně vykládat nehodlám… stejně by se mne nejspíš zeptala nějak ve smyslu „a kolik má to peklo pater? Musí tam být docela plno, ne?“

Takže si jen vysvětlujem mikulášské tradice a tak vůbec a věšíme večer punčošky na okna a ráno běháme jak šílenci a radujem se, že je máme plné laskomin.. no a samozřejmě, tak v deset jsme přejedení čokolády a je nám zle… a za rok zas znova…

Letos naše mikulášské aktivity rozšířila paní učitelka ve školce. Když jsem vyzvedávala Káju „po o“ (chodí do školky nepravidelně, protože bohudík mohu pracovat z domova, a tak jde  jen když musím na tiskovku nebo jednání),  prosila: „Mohla bych jít v pondělí zase do školky?“

Podivila jsem se, ale rychle jsem pochopila – přes celou nástěnku visel transparent, že děti budou mít v pondělí čertí školku -  a tedy, že rodiče mají dětem obléknout kostým anděla, čerta či Mikuláše.

Cestou domů jsem přemýšlela o tom, jestli jsem bílé šatečky neodnesla s krabicí s letním oblečením na půdu nebo jestli máme nějaké černé triko a punčocháčky, na které bych ji přišila ocas… andělíčka nebo čertíka snad zvládneme… trochu mě děsilo, z čeho vyrobím ocas pro případného čertíka, ale Karolína mé obavy rychle rozptýlila.

„Mami, víš, za co se v pondělí převleču? Za Mikuláše…s dlouhými bílými fousy… „

Bóoooožeee, pomóoooc…proč intuitivně zrovna to nejtěžší?

Ale to by bylo, abych se neprojevila jako šikovná a pracovitá maminka

Po hodině přemýšlení a láhvi červeného mě před půlnocí napadlo, jak celý projekt pojmu… Rozstříhala jsem červený ubrus, vylepovala kříže z papíru a lepila na čepici vatové fousy až po prsa… a pak ještě pelerínku z prostěradla (no víc jsem lepila než šila a ještě přes to jednu červenou se zlatými kříži nahoře…) Šlo mi to náramně a to bylo půl třetí ráno!

Když jsem se ráno probrala a jala se zamýšlet ještě v peřinách nad tím, z čeho bych mohla vyrobit berlu, vklouzla ke mně Kája, dala mi pusu a než jsem se stačila čímkoliv pochlubit, zašeptala: „Já si to mami rozmyslela, budu radši čertík…“

Vy si ale čertí den a večer užijte a pozdravujte paní učitelky ve školkách!

Myslím si, že jsem docela komunikativní a mám ráda lidi. Přesto ale jedním dechem říkám, že mi vyhovuje samota na kraji lesa, ve které bydlíme. Byť po uplynulém víkendu musím říci, že by občas možná mohlo být vhodné mít po ruce aktivního souseda, na kterého by bylo možné nevyžádané trampoty dne jaksi přehodit… (staroušci v domě kousek od nás prominou).

Ve středu k nám domů zavítala moje dobrá přítelkyně s velkým osmiapůlměsíčním těhotným břichem. Nechci se teď vůbec věnovat tomu, jak se vyhrabe těhule kopcem nahoru po lehce namrzlé silnici od autobusové zastávky, protože doma zapomněla mobil a tak mi nemohla zavolat, abych ji vyzvedla, protože vzhledem k pokročilému stupni těhotentství už nechce jezdit autem, aby se takzvaně „něco nestalo“. No comment. Mám za sebou dvě těhotentsví, takže si občas ještě s úsměvem vzpomenu na „různé věci“, které jsem těsně před jejich koncem podnikala, abych dokázala, že až na to břicho se na mně fakt nic nezměnilo, takže vím, že nastávající maminky někdy standartní situace řeší jinak… ale…

Petra se nicméně naštěstí i po výšlapu cítila výtečně. Na středeční odpoledne jsme si plánovaly procházku a pak výlet do města do bazénu, abychom si zaplavaly a ona si ulevila od tíhy břicha. Její muž jezdí kamionem, uplynulý týden byl někde v Holandsku, takže jsme plánovaly, že si v rámci možností užijem malou dámskou jízdu. Jízda to byla. To mi věřte. Intuitivnější čtenář již jistě tuší…

… jen co Petra sedla do křesla, trochu zbledla a ukázala na kaluž pod sebou…
„Marti, já ti nevím, ale asi mi praskla plodová voda… „

Prvorodička. No jasně. Statečně jsem sice odrodila děti dvě, nicméně, při pohledu na ni se mi trochu podlomila kolena. Co teď pro pána krále?

„Máš tu tašku do porodnice?“ zeptala jsem se vyrovnaně. Nebylo třeba, abychom se hroutily obě. Petra teda byla dost blízko.
„Ne, „ vzlykla.
„Tak si to neber, pořád lepší, než kdyby to na tebe přišlo v autobuse sem k nám…,“ pokusila jsem se o vtip, ale neprošel. Těhule měla nepřítomný pohled a začínala vzlykat.

Chtělo to rychlou akci. Vytáhla jsem tašku a začala do ní házet věci. Osušky, noční košili, župan, kartáček na zuby, hřeben, mýdlo, Karolínky nafukovací kruh… co jsem si vzpomněla, že se hodilo. Zbytek jí pak dovezu, pomyslela jsem si. I tak díky bohu za to množství nových nepoužitých věcí, které obsahují mé skříně s oblečením.

Snažila jsem se vypadat klidně. Po deseti minutách jsem hodila tašku do auta zahřímala:„Jedem“. Ještěže nekladla odpor, fakt nevím, co bych s ní dělala a jak bych ji při své tělesné konstituci do auta nacpala.

Jely jsme.

Petra pořád řešila, že nemá zpracovaný porodní plán a že chtěla dulu a že se s nikým ještě napevno nedohodla… musela jsem se smát. Naštěstí (tedy pro mne, ano) zanedlouho přišly první silnější kontrakce a zmlkla.

„To bolí“, dívala se na mě vyděšeně.
„Jo. To si taky trochu pamatuju, ale ještě jsi neztratila bolestí vědomí, tak to zatím nic není ,“ snažila jsem se zůstat nad věcí. Do smíchu mi teda nebylo, původní plán na středeční odpoledne mi připadal zábavnější. Ale třeba bude možné se na jejich zdraví aspoň opít, co? Odvezu ji a pak hurá domů.

Pavel (Petry manžel) nám vytrvale nebral telefon. Stály jsme před porodnicí už docela dlouho a já si fakt nepředstavovala, že mi Petra porodí v autě. Vykročila jsem a snažila jsem se Petru předat nemocničnímu personálu.

„Chcete někoho k porodu?“ zeptala se sestra.
„Ji“, odpověděla Petra a koukla na mne. Oddělení gynekologie se zatvářilo rozpačitě.“Vy jste přítelkyně?“ Fajn. Z registrovaného partnerství mne tedy ještě nikdy nikdo neobvinil.
„Jo. Jsem její kamarádka, manžela má v Německu. A k porodu nechci.“
Petra se rozvlykala. „Marti, já tě fakt potřebuju…“

A už jsem šla. Fakt.
No nekecám.

Být u cizího porodu je naprosto, ale totálně úplně jiné, než u porodu vlastního.

Jen koukáte, nikde nic nebolí ani nerve, víte, že to přežijete, jen se možná cítíte trochu bezmocně. Petra si vedla výborně. Zapomněla na porodní plán, dulu i aromaterapické masáže, které plánovala. A mě poté, co se vykoukla tmavá hlavička, došlo, proč někteří partneři v těchto chvílích omdlívají. Ten nával emocí byl neuvěřitelný. Bylo to tak… krásné. Cítila jsem vděk za něco, na čem jsem neměla ani nejmenší zásluhu a slzy se mi draly do očí. Nesmírně silná záležitost.

A tak se mi tenhle týden tak trochu narodila další dcera. Markétka. Však o ní ještě uslyšíte
Dejte si dnes večer sklenku na její zdraví a mějte prima den.

Vaše Marta

Tenhle rok se mi navždy vryje do paměti a vím, že na něj nikdy nezapomenu, co budu živa. A přesto, co všechno se událo a čím jsem prošla, jsem vděčná… Jsem vděčná osudu za mnohé… A co vidím, když se ohlédnu?

Narodila jsem se jako chtěné a plánované dítě. Už to samo o sobě považuji za malý zázrak. A jsem za něj vděčná. Po celé své dětství a dospívání jsem měla oba rodiče a po svém boku dva sourozence. Bylo mi dopřáno vyrůst v harmonickém prostředí a byla jsem vychována s bezmeznou láskou, moji rodiče mi nikdy neublížili a nikdy mě neuhodili. To, já osobně, považuji za velký zázrak, byl to od rodičů největší dar a životní vklad, jaký mi mohli dát.

A pak jsem se stala maminkou já sama. Celý můj život se obrátil vzhůru nohama a já se cítila tak šťastná jako nikdy předtím. A vděčná osudu, že mám zdravé dítě. Často si to uvědomuji a tam nahoru posílám tiché, ale upřímné poděkování.

Pravdou je, že můj syn mi dokáže i teď vehnat slzičky dojetí do očí každou chvíli. Bývají to krásné okamžiky štěstí, když ho jen zpovzdálí pozoruji a tím, že do ničeho nezasahuji, bývám odměněna tou nejsladší a největší odměnou, jaké se mamince může dostat. Je to slastný pocit, že můj syn má srdíčko na tom správném místě a to mě hřeje na duši ze všeho nejvíc.

A ty nejnovější zmíněné chvilky se synem? Nedávno jsme byli v bazénu a on šel pár krůčků přede mnou. Přiblížil se ke dveřím ve stejný okamžik jako stejně velká holčička. A já čekala, co udělá. Vzal držadlo dveří do ruky, otevřel je dokořán a na tu holčičku kývl. Prošla jako první, potom jsem šla já a teprve po nás můj syn. Udělal přesně to, co bych si přála. A já to nahlas nevyslovila.

Když jsme byli se synem u dětské lékařky na prohlídce, seděli jsme v čekárně a povídali si. V tom se rozlétly dveře a do čekárny přišla mlaďounká maminka s malým broučkem v náručí. Miminko bylo ve zjevné nepohodě, neb stále plakalo. Můj syn se na mě podíval a pošeptal mi: „Pustíme je před nás.“ Souhlasně jsem pokývla. V ten okamžik otevřela sestřička a ozvalo se: „Kdo je další na řadě?“  My se koukli na sebe a já řekla: „Ta paní s miminkem.“

Letmý okamžik štěstí jsem ucítila ve chvíli, kdy se poprvé setkali – můj syn a moje právě narozená neteř. Nevěděla jsem, jak na ni bude reagovat a zpětně jsem si uvědomila, že jsem mu vůbec nic neřekla, např. jak se chovat k úplně maličkému miminku. A on mě opět „dostal“. Velmi pomalu a opatrně ji pohladil po vláscích a něžně ji políbil na čelíčko. Jedním slovem: nádhera.

No a naposledy se to mému synkovi povedlo dnes večer. Oba jsme nemocní, svorně si tu doma prskáme, smrkáme, kýcháme a kašleme. A nutno přiznat, nemáme příliš usměvavou náladu. Udělala jsem mu večeři a sama sebe už jsem viděla ve vodorovné poloze v peřinkách. Když v tom začal ohrnovat nosík nad talířem, dělat „kyselé“ obličeje a vypustil z pusy: „A co je to?“ Neměla jsem ani sílu, ani chuť to rozebírat. Tak jsem jen pološeptem hlesla, že jsem mu připravila večeři, i když mi taky není dobře a jestli se mu to nelíbí, ať si udělá něco sám. A šla jsem si lehnout. Po chvíli jsem slyšela jeho krůčky. Prázdný talíř v ruce. Koukal na mě a povídá: „Můžu Ti něco říct?“ Kývla jsem, že ano. „Já jsem se přišel omluvit. A všechno jsem snědl.“

Jsem vděčná. Za takové chvilky jsem neskutečně vděčná. Jsem upřímně a opravdově vděčná osudu za vše, co mi v životě dopřál. A tuším, že můj syn patří k tomu nejkrásnějšímu, co mě mohlo potkat.