Nemám ráda kočky. Vtipné je, že naopak kočky milují mne. A to tak usilovně, že kde mohou, tam se o mne otřou. Když nedávno vběhla jedna číča do restaurace, kde jsme s mužem večeřeli, ani chvíli nezaváhala a vrhla se rovnou ke mně. Brrr. Připouštím, že malá koťátka jsou roztomilá, velké šelmice ale ve mně žádné libé pocity prostě nevyvolávají. Tak nějak těmto tvorům vnitřně nevěřím… ale hezky od začátku…

Zima na sebe letos nechala docela dlouho čekat, ale nyní je alespoň na horách docela krutá. U nás na venkově jsou závěje opravdu velké a já vím, no ano, nejen na venkově, ale i v řadě měst lidi sněhová nadílka už pěkně potrápila… (a děti zas potěšila, no jo )

Každý den začíná motoristům stejně. Vylézt z domu, najít pod sněhem své vozidlo, odhrabat ho metličkou (mě to nebaví, vozím sebou velké koště, tím to jde rychle), seškrábat led z čelního skla a doufat, že neutrhnete gumičky na stěračích. No jo. S rukama zmrzlýma zimou pak rychle do auta (vlastně pomalu do auta, jinak vám to klouzne a jste v závěji) a do práce.

A stejně tak jsem se do práce chystala dneska ráno já. Nastartovala jsem svého modrého miláčka, začala jeho střechu ometat a najednou se ozvalo šílené vřeštění.

„Mňaaaauuuuuu“…

Rychle jsem vypla motor a krve by se ve mně nedořezal. Co to je? Mám halucinace? No to snad ne…

Tak ještě jednou. Nastartovat. A znova vřískot: „Mňaaaaauuuuu!“

Když jsem vypla motor, z přední části auta jsem uslyšela hrabání a nešťastné a tiché „mňau“.

Do motoru mi vlezlo kotě.

No jo, ale co s ním? Hrdinně jsem otevřela kapotu.

Koukla jsem do ní a neviděla nic.

Zkusila jsem zaštrachat klíčem kdesi (ani to neumím pojmenovat, vášnivý motorista laskavě promine) a zas jen „mňau, mňau“…

Soused mě zachrání!, napadlo mne spásně a k domu milovníků zvířat a ochránců přírody jsem se směle vydala brodit závějí.

Pepa ještě v pyžamu se začal pořádně chechtat. Když ale došel k mému vozidlu a slyšel smutnou kočičku, smích ho přešel. „Kde je?“ zeptal se. Pokrčila jsem rameny.

A pak začalo pátrání jak z kriminálky Las Vegas Pepa zhasl před garáží, prý aby dokázal zaznamenat ten nejmenší pohyb. Různě jsme ťukali do přední části vozu. Upřímně, ještěže bydlíme na samotě, někde na sídlišti by se lidi při pohledu na nás dva ve sněhu trhali smíchy.

Pak jsme začali z auta vyndávat různé věci a já se jen tiše modlila, aby si Pepa pamatoval, co kam patří…

A stále to lamentování… „mňau, mňau, mňau… “

Najednou se Pepa přihrbil, povyskočil, za cosi potáhl a já ji uviděla. Naše oči se krátce setkaly. V malinké škvíře v čemsi v motoru seděla úplně malinkatá kočička.
Byla jsem dost naměkko… kdyby se kotě nezahřálo v teple motoru mého vozu, nejspíš by v noci zmrzlo…

Kočku jsem jen tiše vytáhla a přitulila k sobě – Ježíšek ke mně přišel trochu později …

… jo, a říkám ji Šelma… ))

Krásnou neděli.

Vaše Marta

A to hlavně proto, protože kdyby sem nějaká maminka nakoukla, tak třeba ji slovíčka potěší, nebo uklidní. Takovéhle informace, nebo příběhy těch, co s tím mají zkušenost, mi na internetu chyběly. Nikde nic od lidí, co k tomu mají co říct, ale třeba se to časem změní, třeba už i změnilo…

Co to vlastně stomie je?

Je to uměle chirurgicky vytvořené vyústění tlustého střeva (kolostomie), tenkého střeva (ileostomie), nebo močovodu (urostomie). Je to odlehčení činnosti orgánů například při hojení po operacích, při nádorovém onemocnění nebo po úrazech. Mohou být buď dočasné nebo trvalého rázu.

Náš příběh

Část pravidelných čtenářů VD stránek tohle všechno zná. Tímto bych jím ráda znovu touto cestou poděkovala za to, že tu pro mě a Honzíka po celou dobu byli, prožívali to s námi a měli pro mne pokaždé slovíčka podpory… děkuji  sluníčka. Honzík se narodil bez dírky na kakání a okamžitě byl odvezen do Motola, kde byl operován a byl mu vymodelován vývod stomie. V půl roce byl na plastice, kde nám dírku vytvořili. Zhruba po dvou měsících byl na úpravě dírky, kde došlo k „oříznutí“ a zadeček jsme měli už jak ostatní miminka. V roce jsme byli na zanoření stomie, kde nám na bříšku zůstaly dvě veliké jizvy, ale stomie zmizela . Mezitím bylo sem tam nějaké vyšetření a kontroly, ale toto jsou nejdůležitější momenty.

Co mi pomohlo aneb tipy a zkušenosti

V nemocnici stoma sestry vysvětlí, ukážou a poradí, jak vyměňovat sáčky na stolici. Musím přiznat, že jsme odcházeli z nemocnice a ani stoma sestrám se nedařilo, aby daný pytlíček držel alespoň jeden den. Byla jsem zoufalá. Jak to pak mám zvládnou já? Zvládla. Nejprve výměna například trvala i 20 minut a několikrát denně, postupně se to upravilo. Sáčky držely třeba i dva dny a výměnu jsem zvládala do tří minut… Důležité je vybrat si ze široké nabídky přípravků ty, co budou vyhovovat. Nebát se a zavolat do příslušných firem, pošlou vzorečky na vyzkoušení. Hlídat si množství pomůcek  - některé jsou limitované na rok, u jiných je počet neomezený. Já jsem na to měla sešitek. Je dobré si veškeré potřebné věci nachystat k ruce, aby člověk nemusel nikam odbíhat a měl hezky všechno u sebe. Vyzkoušela jsem spoustu věcí a způsobů a věřím, že každému vyhovuje něco jiného a musí si na ten svůj „způsob přijít sám“.

Co bylo dobré pro nás:

• Odstranění starého sáčku pomocí čtverečků.
• Očištění kůžičky.
• Nanesení ochranného filtru (tady je možnost volby s alkoholem a bez alkoholu – ten jsem používala ve chvílích, kdy byla kůžička rozbolavěná, aby to nepálilo).
• Přilepení podkladových kroužků (tuším, že značky eakin nám vyhovovaly) –  abych nemusela používat pastu, tak jsem je kus zmenšila přesně na obvod stomie. Jak jsem přišla na tuhle fintu, tak nám kroužky začaly krásně držet.
• Na kroužky se nalepil daný pytlíček (abych nemusela stále vyměřovat, nechala jsem si tu průhlednou část, která se strhává před nalepením – sloužila mi jako vzor na další pytlíček. To byla práce manžela, vždy večer mi jich pár předkreslil a vystříhal).
• Na přidělání pytlíčků doma měla vedle postele položený fen. Žádné šustění mezi dlaněmi, krásně se to nahřálo během chvilky a krásně přilepilo.
• No a ač kolostomici, tak jsme používali ileostomické sáčky výpustné. Když se naplnil, upustila jsem a byl zas prázdný. Tak ten tlak nebo tíha nevadily.
• Pudr jsem používala ve chvílích rozbolavění.
• Koupání u nás probíhalo jako u každého miminka (všude píšou, že můžete koupat i s pytlíčkem, mě vyhovovalo pytlíček před koupáním sundat. Měla jsem pocit, že je to více hygienické a chvilku si to „odpočinulo“. Do koupání se ale nesmí používat nic s olejíčkem, jinak by to nedrželo.
• S sebou jsem stále vozila taštičku s pomůckami, kdyby to kdekoliv prasklo. Přibalte nezbytné igelitové pytlíčky na odpad, náhradní oblečení, podložku, na které bude výměna probíhat.
• Nedám dopustit na sprej, který krásně omyl pokožku po sundání pytlíčků. Používala jsem ho ve vaně, i když jsem měnila během dne. I v současné době používám na omytí pokožky zadečku, která je citlivá, a pokud stolice, ať kolem stomie nebo zadečku, zaschne, tak to krásně očistí. Není drahý a dá se koupit v lékárnách (foam reinigungs-und pflegeschaum – bílý sprej – větší šlehačka ).
• Oblečení jsem do roka řešila dupačkami. Holt jsem musela vynechat spoustu roztomilého oblečení, ale na druhou stranu žádná guma nevadila a nestrhávala pytlíčky.
• Přišlo i období, kdy pytlíčky opětovně nedržely, bylo to lezení, doba velkého tepla, kdy se člověk potí, no a i pokud to bylo trochu začervenalé.
• Také bych doporučila, aby se to časem naučil manžel, aby mohl zaskočit a vypomoci, když už toho člověk má plný zuby.

Závěrem

Nenapadá mne závěrem, co vyzdvihnout. Jsme totiž půl roku bez stomie, problémy nemáme vyřešené a asi ani nikdy nebudeme. Nemáme svěrač a otázkou zůstává, co nás čeká. V současné době kakáme stále (no spíš odchází stolice, jak se jí chce). Vyřešili jsme to vkládáním separačních plínek do papírových, abychom neměli velkou spotřebu a vyhazuji jen tu separační. Pokožku máme stále rozbolavěnou. Týden klidu a pak skok a během chvilky je rudá do krve a to doslova. Takže krémy kupujeme po „kanystrech“. Stále namazaná velká vrstva. Nedám dopustit na sudokrém, pityol – je tuhý a na pokožce drží. Zatím mi to tak nepřijde, je to prdelka, ale trochu mě včera zabolelo, když přijela kamarádka a dala holčičku na nočník. To nevím, jak bude probíhat u nás, za rok máme jít do školky. Všechno zůstává velkou neznámou, ale snad i to ostatní se časem upraví a přijdeme jak na to.

Nechci na net vystavovat emailovou adresu, ale kdyby někdo potřeboval, napište mi osobní zprávu sem a pak se můžeme spojit a povídat a řešit. Nebo napište do redakce těchto stránek, tam mojí adresu mají…

Každému, koho potká něco podobného jako nás, přeji, aby se s tím popral nejen po technické stránce, ale hlavně, aby se s tím dokázal smířit sám v sobě, protože to je to nejtěžší. Když to zvládnete, uvidíte jak krásné, bezvadné a nenahraditelné máte děti. Krásný den a hodně energie, je jí třeba!

Míša si do svého života donesl postižení Diagnosy -hydrocefalus, kvadru post.konč.hypotonie – epi záchvaty a špatný komplikovaný příjem stravy. Nyní je zrovna v nemocnici, kde mu dávají PEK na příjem tekutin a výživy, protože neumí pít a často se dusí.
Je to chlapeček s velkou vůli žít a dokazuje to již čtyři roky. Ale pro babičku je to velice nákladné a přesto se mu snaží život ulehčit a zpříjemnit. Jezdí s ním na akupunkturu, Vojtovo cvičení a všude tam, aby mu to prospělo a Míša se snažil dělat pokroky. Největší problém je nyní váha, která stagnuje a klesá, Míša slábne, a proto musel dostat ten PEK, aby opět zesílel.
Pro jeho převoz by babičce velice ulehčil život lehčí kočárek, také by Míšovi prospěla rehabilitační houpačka a hlavně potřebuje speciální výživu, aby konečně začal růst a přibírat na váze. Ale tato výživa vychází až 7000 kč/měs.
Proto touto cestou prosím každého, kdo by mohl a chtěl pomoci a mohl jim přispět i malou částkou. Říká se, že v jednotě je síla a i malá částka mu může velice pomoci.
Míšovi založili jeho blok, kde je vše popsáno a uvedeno http://www.michalek.websnadno.cz/. Za nakouknutí nic nedáte a zda se rozhodnete přispět, tak to je pouze na vás! Ale všem, kdo se rozhodnou pomoci, patří již nyní velký DÍK!!!

Stačí pouze když máme při sobě lidi, které máme rádi a vše okolo nás funguje v rámci možností… Před třemi týdny mi volala moje kamarádka, jestli bych nezašla na vínko, proč ne, miluji posezení s ní, cítím se vždycky pak nabitá energií. Tentokrát jsem ovšem z vínka nabitá energií nešla, kamarádka mi řekla, že je objednaná na mamograf, protože si našla dvě bulky v prsu. Snažila jsem se být optimistická, ale i tak to prostě nejde na to nemyslet, teď nevím, kterou z nás to víc vzalo, jak říkám, je to člověk vždy nabitý energií, dobrou náladou, nechybí jí úsměv a vstřícné slovo pro každého. Týden jsem s ní čekala na výsledky mamografu, bohužel nevyšly tak jak měly, takže ji další týden v první školní den čekala biopsie, tohle už polekalo i ji, celý týden nemyslela na nic jiného, navíc paní, která jí odběry dělala, jí dala naději, že podle té konzistence té tekutiny to nebude maligní, tak doufala, že je vše v pořádku, že to bude tukového původu. Nezbývalo ale nic jiného, než zase čekat na výsledky, které přišly minulý týden, bohužel se potvrdilo, čemu jsme všichni odmítali uvěřit – rakovina prsu. Když mně to řekla, nedovedla jsem promluvit, opravdu jsem nevěděla, co jí mám říct a víte co ona řekla na takovou zprávu? „Bůh věděl, že já se s tím poperu!“ Závidím jí takový optimismus, já bych tohle nedokázala asi tak přijmout. Přála bych všem ženám, které mají podobnou diagnózu, aby se s tím snažily poprat, aby se nevzdávaly nejen kvůli sobě, ale i kvůli všem lidem, které je mají rádi a jsou tu pro ně…

Kontaktní čočky nosím od doby vysoké školy. Prostě, hned jak to šlo (a rodiče byli daleko).  Domnívám se totiž, že rozhodně nejsem brýloidní typ.

Nebo spíš přesněji, jsem tak brýloidní typ, že když mám brýle na nose, může vás napadnout jediné synonymum s mou osobou – „brejlovec“ – a myslím, že nemusím ani uvádět, že označení brejlovec od raných dětských let ze srdce nenávidím.

A jsem fakt pyšná na to, že kontaktní čočky umím nosit. Jsou tak… …. diskrétní…

Směju se nebrejlovcům, kterým každodenní „nandávání a vyndávání“ přijde „brutální“, netrpím slzením ani alergiemi na ně a vlastně jediné, s čím mám problém, je jejich uskladňování.

No, připouštím, že jistou roli hraje moje roztržitost… ale všimli jste si už, jak málo osobního prostoru mají matky? Ještě hůř matky v domácnosti… (což tedy naštěstí není už můj případ, ale mám toto období ještě čerstvě v paměti, brr…)

Každý ví, že i malé dítě by mělo mít svůj „osobní koutek“, manžel má garáž nebo „technickou místnost“, ale co my ženy? Nenapadá mě fakt ani jediné místo, které by bylo fakt jen a jen moje…   Hrůza! Nespravedlnost!!!

Nechci se teď zabývat polemikou nad nedostatkem osobního prostoru zaměstnané nebo nezaměstnané ženy, to si schovám na někdy jindy, jen se snažím vysvětlit, proč u nás dochází občas k lehce pitoreskním situacím… Třeba dneska ráno…

… včera večer jsem byla tak utahaná, že jsem si nechala své milé kontaktní čočky v šálku na kávu. Nebylo to poprvé. Prostě jsem nemohla najít pouzdro na ně určené, Karolínka si z něj s oblibou „vyrábí“ pítko pro svá umělohmotná zvířata…

Komerční tip

Tip na kontaktní čočky, abyste vždy viděli ostře.

Bohužel, když jsem se ráno vzbudila, zjistila jsem, že je můj manžel v noci omylem vypil.

Podruhé  za necelý půlrok.

„Ale vždyť jsem ti říkala, že je tam dávám“, bránila jsem se zběsile v ranním shonu.
„Nemůžeš přece čekat, že se budu zabývat takovými detaily“, odpověděl bezmyšlenkovitě. „Vem si prostě brýle, a Marto, tentokrát je opravdu odmítám vyzvracet.“

A ještě předtím, než jsem se stačila zlostně nadechnout, manžel důrazně dodal: „Vůbec nechápu, jak můžeš dát něco tak důležitého, jakou jsou kontaktní čočky, do šálku na kafe. To je normální sabotáž, přece ti musí být jasné, že se v noci  budu potřebovat napít.“

Kdesi jsem četla, že když muž neslyší a žena nevidí, jsou oba spokojeni… ale nevím vám, nevím… takže, i když dnes muži nepochybně v předpovídaném a možná letos posledním slunném dni budou odhalovat bicepsy, já dneska fakt neuvidím nic. Protože v brýlích ven prostě nejdu. Ach jo…

Vy ale mějte báječný den.

Marta

Je pondělí a tak se vydávám s Domčou směr ORL… naštěstí už jen tady u nás do nemocniční ambulance. V ambulanci už na nás zajisté čeká náš pohledný, vysoký pan doktor z nemocnice s fialovými spoďáry, které mu posledně koukaly z kalhot. Já teda nevím, ale ti chlapi mi neustále ukazují svoje spodní prádlo

Domulu po cestě začíná opouštět humor. A tak se snažím zachraňovat situaci, že nic horšího jak tři 15 cm tampóny v jedné nosní dírce mít nemůže.

No, moc jsem ji teda neuklidnila. Celou cestu jí vrtá hlavou, jak bude doktor přestřihávat ty stehy, kterými to „cosi“ je uchycené v její levé dírce.

Její přirozeně bílá barva kůže, se začíná podobat lehce průsvitnému materiálu. A její upovídaná pusina těžce zamrzá. Je mi jí berunky už tak líto, že zkouším „šílenou uklidňující metodu“…vím, že to na ní zabírá. „Jaké asi poslední překvápko nám páni doktoři nachystali v tvým nosíku teď???“ Zabralo to, a tak jsme si začali představovat jak „to“ asi bude vypadat. Najednou už neměla čas se zaobírat „přišitýma stehama“.

To „TO“ bylo cca 7 cm dlouhý, 2 cm široký plast, přišitý dvěma stehy. Po vytažení Domča radostně vypískla….HURÁÁÁ a spadnutý kámen strachu z jejího srdíčka vyvolal na Richterově stupnici tak velké otřesy, že se blížily k číslu sedm.

Když jsme opustily brány nemocničního prostoru, tak to Domula okomentovala… „Mami, měla jsi pravdu, to byla fakt léčba šokem!!!“
Všechno z ní evidentně spadlo a Domča vykročila k lepším zítřkům

Přítelovi začala pomalu zabírat ATB, a tak už v úterý na chvilku vylezl z postele. Jelikož jsem naznala, že už je dlouho v sedící poloze u komplu, tak jsem ho začala honit do postele. Samozřejmě jsem si neodpustila nějaké to špičkování.

A jak si tak pěkně krájím celer na plátky k obídku, tak je mi samozřejmě lenošno si dojít pro pořádný velký nůž… celer v podstatě odsekávám tupým, krátkým ostřím. A protože ty svoje marody ze srdce miluji, tak jsem je v tom marodění samozřejmě nechtěla nechat samotný. A tak jsem si při posledním rozkrajování celeru odkrojila i kousek svého malíčku.

A najednou mi už nevadilo, že přítel je dlouho z postele venku!!! Ba co víc… já ho nutila nasednout do auta a zahrát si na santiku a odvézt mě na chirurgii. Po cestě jsem si poslechla přednášku o tom, jak vlastně ani nevím co chci!!! Nejdřív, že ho naháním do postele a pak ho zase ženu 30 km k doktorovi. Jsem já to ale divná povaha

V ordinaci jsem zjevně svým kulinářským uměním pobavila chirurga i sestřičku. Po zhlédnutí mé šikovnosti doktor prohlásil, že to bude muset zašít. No, to mi neřekl nic novýho, to už jsem věděla hned, jak se ten nůž zasekl do prkýnka a vzal to i přes špičku mého malíčku. Přítel ovšem nechtěl zaostávat za humorným líčením mé nehody, a tak se zeptal doktora, že kdyby si třeba připlatil, jestli by mi taky nezašil pusu!!!
V tu chvíli jsem na 100% věděla, že ATB už zabírají Teď ani nevím jak jsem ho v mysli titulovala… že by HUMORISTA nebo PITOMEC?! Fakt už si nejsem jistá

Tak jsem si vysloužila dva stehy a prstovou dlahu.

A protože moje maminka už s námi nějaký ten rok žije, tak se od nás přiučila našemu humoru a zatím co já jsem „trpěla“ na operačním stole , tak ona za teploučka vše nabonzovala mojí kamarádce Aničce, která už též vycvičená srandistka mi na vrata přitloukla krásný ČERVENÝ KŘÍŽ!!!

A víte co je na tom všem nejlepší??? Předevčírem ve čtvrtek mi po 10 dnech vytáhli stehy, jen proto, abych v pátek ráno v autě zjistila, že mi to asi vůbec nesrostlo a kůže mi pravděpodobně odumřela (dle mého laického rozumu). Takže malíček mám zavázaný, místo psaní všema desíti ovládám psaní všema devíti, přemlouvám kůži, aby mi přirostla a poslouchám od svého synka odpověď na svou otázku „No, a když s tím pojedu na chirdu. co mi s tím můžou tak dělat???“….“Nic mami, useknou ti ho.“

Mám já to ale synka dobráka

A tak si říkám, že… NEJHORŠÍ JE NUDA!!!!

Poprvé jsem byla s ní. Podruhé jsem byla těhotná a dceru hospitalizovali na infekčním oddělení, nemohla jsem tam s ní tudíž být, kvůli miminku. Naštěstí tam s dcerou byl manžel, který sám nakonec skončil na kapačkách. Což teprve by pobyt na infekčním udělal se mnou a naším tehdy nenarozeným miminkem? Protože toho moc o druhém dceřině pobytu v nemocnici nevím, podělím se s vámi o zážitky z prvního pobytu.

Začalo to všechno docela „obyčejnou“ rýmou. Rýma se táhla, dcera (tehdy 2 a ¾ roku) se jí ne a ne zbavit. Dostala z toho zánět středního ucha a musela brát antibiotika. Bohužel se ukázalo, že je na ně alergická. Během 48 hod se nám osypala doslova před očima. Ve čtvrtek jsem si všimla prvního pupínku. V pátek už měla flekaté ručičky i nožičky. Šly jsme zrovna na polikliniku na kontrolu na ORL, stavila jsem se tudíž i na kožní. Dcera dostala léky na vyrážku, antibiotika byla vysazena. V sobotu jsme i přes léčbu malou už téměř nepoznávali. Byl zrovna Mikuláš, dcera se na něj těšila, měl totiž být její první, ale my místo toho jeli do nemocnice na pohotovost. Doufali jsme v silnější léky, ale verdikt zněl neúprosně – musí okamžitě na kapačky, do večera by se jí jinak mohla udělat vyrážka i v puse a ohrozit tak dýchání. (Malá si opravdu ten večer stěžovala, že má v puse aftík, ale díky včasnému podání léků se žádné dušení naštěstí nekonalo.)

Asi si každá máma dokáže představit ten hrozný šok. Místo povídání básničky Mikuláši jsme malou převlékali do nemocničního pyžámka a poté ji pomáhali sestrám a doktorce držet, když jí zaváděli kanylu. Tohle bylo na tom všem nejhorší – vidět toho malého tvorečka, jak leží na lůžku, tolik lidí ji drží, ona vyděšeně křičí, nechápe, proč jí ti cizí lidi ubližují a prosí mě o pomoc a já nemůžu dělat nic, vůbec nic, protože vím, že je to nutné. Jen stěží jsem se ovládla a nezačala taky brečet, zvlášť když jsem viděla tolik krve svojí holčičky.
Další nepříjemná chvíle přišla vzápětí – manžel musel pryč. Protože řádily chřipky, byl zákaz návštěv. Jediné, co manžel mohl, bylo předat tašku s věcmi mezi dveřmi. (Později jsme byli domluvení, že mě včas prozvoní a já i s dcerou ke dveřím přiběhneme, abychom mu aspoň řekli ahoj.)

Pobyt v nemocnici jsme zvládaly docela dobře, hlavně naše holčička, mě rozčilovaly některé sestry. Když dcera ležela hodiny na kapačkách, četla jsem jí pohádky, pouštěla na notebooku pohádky, stavěla si s ní kostičky či skládala puzzle. Moje dcera také zaujala jednu cca 10 letou slečnu, která si s ní nadšeně hrála a já si mohla na chvíli odpočinout, zajít na wc, najíst se, … A ještě jednu kamarádku tam měla. Sestry si chtěly zjednodušit práci a daly k nám na pokoj o půl roku starší holčičku. Na ten necelý týden, co jsme tam byly, jsem tak měla dvě „dcery“ a vyzkoušela jsem si, jaké to asi je, když rodiče mají dvojčátka.

Bohužel nám pobyt znepříjemňovaly některé sestry. Dokázaly být na děti i zlé. Některé sestry natíraly děti s citem, jiné se ani neobtěžovaly s dítětem mluvit, říct mu, ať zavře oči a pusu, a ošudlaly obličej naprosto příšerným stylem – co na tom, že dítě bude mít mast i v puse?
Jak k nám na pokoj přestěhovaly tu holčičku, to také bylo něco. Holčička už na noc neměla plínku. Sestra ji sice přišla vzbudit a dala na nočník, ale holčička se nevyčůrala. Sestra odešla a do cca 10 min chtěla holčička čůrat. Byla velmi tichá, jen si v postýlce stoupla a nic neříkala. Kdybych tam nebyla a nevšimla si jí, pochybuji, že by ji někdo dal na nočník. A pro tříleté dítě je už docela ponižující a nepříjemné, když se počůrá.
Také mi sestry oznámily, že potřebují holčičce odebrat stolici, tak ať ji hlídám. Holčička už chodila na záchod úplně sama, ale i přesto se mi podařilo ji jednou zastihnout při kakání, bohužel do záchodu, ne do nočníku. Běžela jsem proto k sestrám, abych jim to oznámila, aby stihly odebrat vzorek dřív, než to někdo spláchne. Místo poděkování jsem se dočkala vynadání, protože ony právě teď neměly čas, ani jedna.

Nedělám si iluze o tom, jak je asi o dítě postaráno, když je v nemocnici bez mámy. Já jsem hlídala příjem tekutin u holčiček, ne sestry. Ty na to měly jednoduchý recept – kapačku. Já jsem holčičkám utírala zadečky, aby je neměly bolavé. Já jsem jim čistila zoubky. A já jsem se jim věnovala, aby neplakaly. Jen jednu sestru (tu z těch „hodných“) jsem viděla, že se s holčičkou pomazlila, když holčička potřebovala trošku něhy.
Když jsem jedno ráno nezvládla změřit teplotu oběma holčičkám (muselo to být teď hned a zároveň), tak sestra prohlásila, že je to fuk. Proč tedy tu teplotu měří, když je to jedno? Kdyby to bylo jedno měření, ok, ale holčička sama nedokázala teploměr udržet a vím, že ji s tím nikdo nepomáhal, tudíž teplotu neměla měřenou dlouhodobě.
Když jsem prosila sestry, aby malé natřely ekzém, že mi tam pláče, protože ji to strašně svědí, sestry odvětily, že si právě předávají směnu a nemají čas. Kdyby u předávání směny neprobíraly i soukromé záležitosti, vzala bych to. Takhle holčička čekala snad půl hodiny a zoufale plakala, jak ji ekzém trápil.
Když jsem poprosila sestry, které zrovna neměly nic na práci a relaxovaly v sesterně, aby mi na chvíli pohlídaly holčičku, dopadlo to hrozně. Zrovna jsem uspávala dceru a holčička spát nechtěla. Neustále se snažila dostat z postýlky pod záminkou čůrání. Vyndávání z postýlky, zkoušení čůrání, vylévání nočníku při jediném úspěšném pokusu, …, to vše moji dceru rušilo v usínání. Poprosila jsem proto sestry, jestli by mi holčičku nemohly na čtvrt hodinky zabavit, jen než moje dítě usne. Sestra vtrhla na pokoj, odbrzdila postýlku a i s holčičkou odjela na druhý konec chodby do jiného pokoje. Holčičku přestěhovala a hotovo. Co na tom, že tam plakala, že?

Hodných a milých sester tam bylo minimum. Na těch ostatních bylo až příliš často vidět, že je jejich práce nebaví, nebo že nemají rády malé děti.

Některé příhody s nevrlými sestrami ale byly i úsměvné. Vždy za tím stál můj mladistvý vzhled a fakt, že starší děti měly své vlastní oblečení místo nemocničního, stejně jako já. Jedno ráno mi sestra dala teploměr, ať si já! změřím teplotu. Jindy, snad druhý den pobytu, na mě sestra řvala, proč už dávno nejsem na převazech. Nebo jeden večer, když už holčičky spaly, jsem šla přes celou chodbu k východu z oddělení, neb tam byl silnější signál a já potřebovala na internet (odevzdat práci, kterou jsem pro zaměstnavatele dobrovolně dělala po nocích). Na oddělení vešla sestra, a sotva mě uviděla, vyjela: „Co tady děláš po večerce?!“. Já na to s ledovým klidem opáčila: „Kdyžtak dělá-TE.“ Sestra se zarazila a celá překvapená vykoktala: „Vy jste maminka?“ – „Ano,“ odpověděla jsem. Sestra byla naprosto paf, jako by mi nevěřila. Jen nevím, zda mi má lichotit, že mi lidi hádají pubertální věk.

I přes řadu nepříjemných zkušeností jsem opravdu ráda, že jsem v nemocnici mohla s dcerou být, že jsem se o ni mohla starat (dávat pít, čistit zuby, utírat zadeček …). A hlavně podpořit dceru psychicky. Stačilo jen 2x odejít na oběd a vrátit se k vyděšenému uzlíčku nervů – zbytek pobytu jsem radši byla o rohlících.

Jen ještě na jednu věc bych chtěla upozornit. Prý je ze zákona dáno, že matka má automaticky právo zůstat v nemocnici se svým dítětem do 6 let. Ovšem v nemocnici každé mámě řeknou, že jestli chce být se svým dítětem, musí si pobyt zaplatit, a to ne pouhých 60 Kč na den, nýbrž pár stovek (200-300 Kč). A pokud chcete jíst, musíte si zase připlatit. (Nutno podotkout, že cena za oběd byla neúměrně vysoká ke kvalitě a chuti jídla.) Nás pobyt přišel na cca 2 500Kč. V pojišťovně mi pak řekli, že je to běžná praxe nemocnice, že chce peníze jak od neznalých maminek, tak i pak od samotné pojišťovny. Ale s tím se prý nic dělat nedá a peníze nám nikdo nevrátí.
Raději proto nic nepodepisujte a nejprve si zjistěte, zda je ve vašem případě nutné platit takto vysoké částky, ať nedopadnete jako my.

Moc bych přála každému rodiči, aby jeho potomka pobyt v nemocnici potkal maximálně při porodu a víc už ne.

Když jsme v úterý, týden po operaci, opět zavítali na lačno na ORL (což nebyl zas takový problém, protože díky té angíně Domula nemohla nic jíst), nachystaní na vytažení longety v CA , tak všechno bylo zase jinak.

Když jsme vešli do pokoje, tak na posteli ležela již „opravdová“ slečna ve věku 17 let. Sestřička nám přidělila postel hned u dveří.

Protože Domča nemohla mít svoje pyžamo, tak dostala „andělíčka“. Tak jsem ji začala pobízet, aby se převlíkla. „A to jako tady???“ a svou blonďatou hlavinou ukázala velmi nápadně na tu slečnu. Tak jsem jí s úsměvem pro odlehčení vznikle trapné situace sdělila, že…“Slečna nemá nic víc než ona, snad jen větší prsa.“ Na to mi moje dcerunka odpověděla velmi přitroublým výrazem ve tváří jako…mami ty seš ale….

Slečně to zapálilo velice rychle a prohlásila též s úsměvem na rtu…“Tak já se otočím“. Domula se k ní ještě pro jistotu otočila zády a problém byl opět na světě…čelem se totiž ocitla přímo proti dveřím.

Protože jsem „zatím“ stále v myšlení o krok dopředu před Domulou, tak jsem viděla, že se nadechuje na další protest. Tak jsem z ní to triko stáhla tak rychle, že stačila vypísknout jen „mamíííí…“. A pak jsem na ni bleskově natáhla „andělíčka“, kterého měla až na zem. Vypadala jak bílá paní Ovšem s tím rozdílem, že byla celá na nervy, že jí vzadu kouká zadeček…podotýkám, že oblečený do svých oblíbených zelených spoďárků.

To moje pubertální stvoření z toho bylo natolik na nervy, že veškerá moje snaha, aby nebyla vynervovaná z CA byla naprosto v … trapu.

Všichni svatí při mě stáli a tak během pár minutek pro nás opět přišel velmi sympatický sanitář Péťa Domula si najednou uvědomila, že bude muset jít s tím koukajícím zadečkem. A tak se začala točit dokolečka, jako když si psi honí ocásky.

Po pár otočkách jsem jí zastavila, lapla jeden cíp „andělíčka“, omotala ho kolem ní, pořádně si zhluboka oddechla a zavelela „Na a běž!!!“
Fešný sanitář Péťa se na nás culil, a tak jsme vyrazili směr operační sál.

Na sále mi tu moji berušku tentokrát potrápili. Nemohli jí napíchnout flexilu. Fešný sanitář seděl Domče u nohou a nebo ochotně podával náplasti na zalepení nepodařených vpichů. Nakonec to skončilo tak, že jí uspali rajským plynem a teprve pak napíchli flexilu.

Bylo to pro mě mnohem horší, protože to trvalo dlouho. Věděla jsem, že bude během chvilky procházet fází neklidu než usne, ale i přesto když sebou poprvé trhla, tak jsem se málem rozbrečela.

Musím říct, že na sále jsem zažila pokaždé jiný tým lidí a pokaždé na mě působili strašně uklidňujícím dojmem. I když jsem odcházela s uslzenýma očima, tak jsem byla jaksi zvláštně vnitřně klidná.

Na pokoj mi Domulu dovezli opravdu za chvilku. Sanitář Péťa ji odnesl v náručí s koukajícíma zelenýma spoďárkama do postele a slečna mu položila otázku „Jak jste mě vlastně dostal do postele???“…Péťa se zaculil a prohlásil “ Normálně…hodil jsem si Vás přes rameno“. Později jsem pochopila, že slečna malinko víc vyváděla po CA.

Domčino probouzení bylo naprosto úžasný, třikrát po sobě mi řekla AHOJ a byla vzhůru. Tak jsem si k ní přilehla a hladila a hladila a pusinkovala a pusinkovala.

Nechtěně jsem se před ní prořekla, že pan doktor by jí měl po 12. hod vytáhnout starý známý tampón a měli by nás pustit domů. Bože, jaká to byla fatální chyba!!!

Do dvanácti jsme četli opět knihu a pak každých pět minut mě Domula upozorňovala, že pan doktor ještě nepřišel a kdy vlastně příjde?!

Domula to totiž dotáhla do nejmenšího detailu. Zrovna po týdnu, kdy nemohla a ani nechtěla nic jíst díky té angíně… dostala hlad!!!! Takže oznámení hladu prokládala připomínkami k nedochvilnému lékaři. Připadala jsem si jak ve SHREKOVI, kdy oslíkovi je v kočáře dlouhá chvíle na cestě do hradu a on Fionu i Shreka bombarduje otázkami…“Už tam budem???“

Byly to velmi krušné tři hodinky, než jsem s Domulou opouštěla oddělení ORL. Chybama se člověk učí a tak si myslím, že už tuto chybu nikdy, nikdy neudělám

Můj velmi úsměvný postřeh na ORL je ten, že mu velí velmi sympatický černovlasý pan primář, který šéfuje velmi vysokému, mladému a pohlednému lékaři a pod sebou má opravdu velmi pěkné sestřičky. Co sestřička to opravdu kočka!!! A tak nevím jestli je to náhoda Každopádně se po tom pídit nebudu, protože byli všichni velmi usměvaví, chápající a ochotní lidičkové.

A co ta třešinka na dortu????… to je moje drahá, paličatá polovička.
Od čtvrtka měl vysoké teploty…38C. V sobotu k večeru mu to vylezlo na 39,3C a zábaly a paraleny pomohly  jen na hodinu.

Tak jsem zavelela, že už to takhle nejde a že ho odvezu na pohotovost. Mamce už bylo lépe … nechtěla ty moje marody nechat v těch nemocích samotný, a tak si někde uhnala párhodinovou střevní virózu, Honzík už taky tolik nekašlal a rýma byla na ústupu, Domula už jedla a měla zájem o kompl… a tak že je pohlídá, abych mohla jet na pohotovost s dalším churavým.

Načež moje drahá polovička naznala, že přece není tak nesoběstačnej a odveze se do naší staré dobré nemocnice na pohotovost sám.

Po chvilkovém dohadování se sotva doplazil k autu a odjel. Rozpálená do běla, že je to ješitnej pitomec, jsem se modlila, aby dojel do nemocnice celej a né jako skládačka.

Dojel i zpátky… to už mi pro jistotu ani neřekl, že jede… prý čeká na výsledky. Fakt paličatej ješita!!!! Diagnóza zněla….silný zánět pohrudnice.

A tak jsem v neděli o půl jedné „ráno“ vlastně přemýšlela, že po dvouměsíčním neustavičném přehazování nemocí v naší domácnosti a dvoutýdenním maratonu s Domulou to asi fakt vážně zabalím.

Ale néééé, jak se tak lehce nevzdávám!!! Celou neděli jsem si dělala legraci, že tu prostě vyvěsím na vratech ceduli s nápisem „POLNÍ LAZARET“.

To jsem ovšem netušila, že přísloví „Kdo se směje naposledy, ten se směje nejlíp!“ mě za dva dny potrestá!!!!

9. srpna – příjemný pobyt v nemocnici s taťkou na ultrazvuku (psal taťka) – byl jsem se na tebe s maminkou podívat a stále nevíme, jestli jsi kluk nebo holka, viděl jsem tvé pohyby, pořád jsi sebou mlelo miminečko naše, máš přes dvacet centimetrů a hlavičku prý 4 cm – byl to nádherný pocit, který se neopakuje, moc se na tebe těšíme.

16. 2. – další příjemný pobyt zatím nic netušící (taťka píše)
- Maminka je s tebou od 7 hodin v porodnici a doktoři pracují na tom, aby jsi se narodilo dnes, maminka se bojí bolesti, tak se naroď dnes a rychle.
- Honzíku, tak jsi konečně mezi námi, maminka si teda vytrpěla, ale byla moc šikovná a statečná, máš nejlepší maminku na světě, narodil jsi se 13.27 a vážíš 3 950g a měříš 53 cm, jsi krásný chlapeček s černými vlásky… Odvezli nám tě do Motola a budou tě operovat. Mamina pořád pláče a bojíme se o tebe, nemáš totiž dírku na kakání… Miluju tě a drž se chlapáku.

17. 2. Taťka mi do nemocnice přinesl slůňátko, ať mám na muchlání někoho u sebe, když tu nemám tebe, moc mi tu chybíš, je to pro mě jak černá díra.
Volala jsem do nemocnice-  jsi po operaci, museli ti udělat vývod, odpojili tě od dýchacího přístroje, jsi šikulka, zvládnul jsi to na jedničku. Tak ráda bych byla u tebe a svírala tě v náručí, posílám ti pusinku, krásně spinkej. Je tu moc lidiček, co ti drží palečky a mají tě moc rádi, kluci viděli tvé fotečky a moc se jim líbíš.

18. 2. Volala jsem do nemocnice – máš u sebe moc milou sestřičku, hezky prý papáš, zítra mě za tebou pustí, tak moc se na tebe těším.

19. 2. (píše taťka)
Tak jsem maminku odvezl za tebou do Prahy, aby jsi ji měl u sebe, jsi krásný kluk Jeníčku, loučení bylo těžké.

20. 2. (taťka)
Byl jsem za vámi, přeložili vás na normální pokoj, tam se už o tebe stará maminka, bojí se přebalování a měnění pytlíčků, ale určitě to zvládne.

21. 2.  (taťka)
Dneska jsme za tebou byli i s bráškama, chovali si tě, moc jsi se jim líbil, taky jsi se na ně hezky smál.

13. 5. (taťka)
Dnes jsem tě odvezl do Motola. S maminkou jdete na vyšetření a budete tam dva dny, už ted mi tu strašně chybíte, zvládej to tam s maminkou.

15. 5. (taťka)
Jedu si pro vás, nemůžu se dočkat, až tady budu slyšet pláč, smích…

26. 5.
Miláčku, nestíhám psát, v nemocnici jsme to zvládli docela dobře, ještě že tam mají i kočárky na uspávání, probírání z anestézie bylo šíííílené, moc jsi plakal, mlátil ručičkama kolem sebe, já nad tebou brečela… Týden doma nám trvalo, než jsi se z toho srovnal, směješ se už nahlas, to je tak krásný.

22. 11.
Nestíhám psát, jsem ostuda. V září jsme se nastěhovali a hned druhý den jsme nastupovali do nemocnice, kde ti vyšili prdelku, operace trvala 6 hodin, ale zvládnul jsi to líp, než jsem čekala. Vždycky mám takový strach,  jak to tam budem zvládat.

23. 1.
Sluníčko moje,  17. tě znovu operovali. Byla to úprava prdelky, tak teď ji máš hezkou jako každý jiný. Opět jsi špatně snášel narkozu a trochu jsme se spolu poprali, ale jinak pobyt docela šel, jen ten čas tam utíká tak pomalu…

3. 3.
Tak 20. 2. jsme nastoupili zase do Motola. Snad už na poslední operaci, zanořovali ti stomii, 5 dní jsi nemohl nic jíst, krmili tě jen umělou výživou, kterou jsi měl zavedenou do žíly na krku a kvůli tomu tě i na spaní a když jsem tě nehlídala, přivazovali. Byly krušné chvilky, ale máme to za sebou a to je důležité… Po operaci jsi kakal hned druhý den, jaký to nezvyk   Desátý den nás pustili domů… doma následovaly rotaviry uááá…

No tak jsem to nedodržela, je to dlouhé, ale mohlo být i hůř – mohla jsem Vám to opsat celé, nejen pobyt v nemocnici. A to by jste u toho usnuly, o pobytu v nemocnici jsem psala i článek, který vyšel asi před měsícem s názvem Motol!!!. Bylo to o pohledu z druhé strany a poděkování sestřičkám… Pobyt je vždycky nepříjemný, ale vlastně je to cesta, pomoc těm našim sluníčkám a my máme to štěstí, že v dnešní době můžeme být s nima…

Také bych zde připsala názor na poplatky na nemocnici – samo zřejmě by se mi líbilo, kdyby to bylo poskytováno zdarma, a tak nějak by to člověk i očekával. Ale za to, že mohu být u svého dítka a dostanu postel a třikrát denně v Motole chutné jídlo, mi těch 60 Kč nepříjde moc. Je mi jasné, že tohle stejně zdravotnictví nezachrání, to se musí začít někde jinde… Jinak mě třeba po porodu dali na nadstandartní pokoj a nemusela jsem ho platit… byli hodní a moc hezký přístup…

Kuba se narodil o měsíc dříve, porod nebyl moc růžový, syn byl obličejem nahoru, nedýchal…
Apgar 5-7-7… Ale to byl jen začátek našeho velikého bojovníka!
Dva týdny před 1. narozeninami začal Kuba zvracet a my pro jistotu ihned jeli na pohotovost.
Tam se ukázalo, že jen něco špatného snědl, avšak pozdější náhodný ultrazvuk ukázal, že to moje malinké a bezbrané miminko má v bříšku něco, co tam být nemá. A tak nás doktorka poslala ihned na onkologii do Motola. Seděli jsme v dětské herně, kde si hrály děti bez vlásků, tatínkové s nimi blbli a já se bála, že se i nám nemocnice stane druhým domovem.
Diagnóza nezhoubného nádoru nám všem podlomila kolena. Brečela jsem a tiskla k sobě Kubu. Tak moc jsem si přála, aby to už všechno bylo za námi.
On nevěděl, co se děje a začal se smát. Tak strašně krásně se smál. Ale já to nedokázala, byla jsem jak tělo bez duše, myslela na vše špatné, co by se jen mohlo stát. V tu chvíli mi největší oporou byl přítel, který mě donutil se na všechno dívat trochu pozitivněji. O týden později nás čekala magnetická rezonance, která lymfangiom potvrdila. Najednou jako by se mi trochu ulevilo, že se nejedná o nic horšího a že se nádor dá operativně odstranit. Den před operací, i onen den D, byl pro nás strašně náročný, stejně tak i pohled na spící, připoutané a na přístrojích připojené miminko. Doktorům se naštěstí povedlo odstranit celý, asi 10 centimetrů velký nádor, který prorůstal střevem, takže došlo i na ostranění kousku střeva.
Operace trvala 2,5 hodiny a o tom, co jsme s přítelem prožívali, se ani nedá mluvit, ale když se konečně probral, byli jsme šťastní…
Syn po operaci hodně plakal, nespal a já se od něj nesměla ani na krok hnout, hodně se na mně upnul, ale zvládli jsme to!
Za dva dny už nemusel být napojený na monitory, třetí den lezl po zemi a pátý den jsme šli z motolské JIPky domů. Dnes bych (až na tu jizvu pod pupíkem) neřekla, že mu kdy něco bylo. Dělá nám opravdu jen samé radosti.
V srpnu to budou dva roky, čas letí jako blázen a já každý den děkuji, že vše dopadlo dobře.
A tak bych touto cestou chtěla poděkovat všem sestřičkám z chirurgické JIP v Motole, které nám opravdu moc pomohly, a povzbudit všechny maminky, jejichž děti mají podobné trápení, aby se vždy na tento problém zkusily dívat tak moc pozitivně, jak jen to jde, a aby byly kvůli svým dětem silné!!!