Vaše příběhy » Jen tak »

„Řidič ten tvrdej chleba má!“, platilo tenkrát i dnes. Pokusím se napsat tok mých myšlenek nějak srozumitelně. A hlavně i pro ty, kteří o tomto povolání pranic netuší…

Mimo to, že jsme rodina početná, čítáme ještě o dva členy více. Tedy do Vánoc to bylo o tři – ještě jsme měli kocourka mourka řečeného Mourýsek. Jenže odešel jako obvykle ven a už se nevrátil. Zbyla nám Ňunínka – bílé morče, a Dolárek (někdy Marka) podle toho, za co ho kdo má, jestli za [...]

Deset večer. Ideální čas. Každou chvilku to přijde. Už to mám tak nastavené. Děti spí, manža taky. Je to jediný čas, kdy „můžu“ v KLIDU. (Památka na těhu, kdy jsem nemohla, navzdory všem projímadlům, švěstkám a vláknině po kilech.)…

Dávno, dávno již tomu, co se stal tento příběh. No, rozumějme asi sedm let. Vraceli se s manželem z večeře. Zatím každý rok na výročí svatby si vyjdou někam na večeři. Dojeli k domu a vystupují. Žena do něčeho kopne. Co je to? Skloní se pod auto a vytáhne mobil. „Co to máš?“ Táže se [...]

Je půl jedenácté v noci. Sedím shrbená u svého notebooku, položeného na okením parapetu u postele (protože tady JEDINĚ chytáme signál), poslouchám z jedné třetiny oddechování svých holčiček a manžela, z jedné třetiny paní Bubílkovou v Tv a z jedné třetiny zvuky domu…

Zase je jeden den za ní. Je půlnoc a ona nemůže spát. Vyprovázela manžela do kamionu a její hodina je dávno pryč. Na televizi nemá chuť. Je překvapivé, jak je panelák ztichlý. Venku hučí vítr. Stromy hrají melodie podzimu a listí šustí dolů. Je opravdový podzim…

Znáte to každý určitě velice dobře. Pomlouvat se nemá. Vždycky se to vrátí z míst, odkud byste to nejméně čekali. U lidí to sedí jako hrnec na pozadíčko, u přístrojů, aut a technických udělátek ještě víc. Myslím, že spíše ženy mě v tuto chvíli budou chápat((-: …

Teprve nedávno jsem si položila otázku: jsem nebo nejsem rasista? Doposud bych tvrdila, že nejsem… Každý cizinec, kterého jsem kdy potkala, ať už pracovně či na zahraniční dovolené, se ke mně choval vlídně a zdvořile a já neměla žádný problém s určitou společenskou normou, jako je podání ruky, pohled do očí, konverzace v cizím jazyce…

Tak se tak hrabu v archivu a narazím na článek od Ajíka – Venkovská idylka. Jak to, že jsem si toho nevšimla dřív? Mluvíš mi z duše, drahá přítelkyně. Psala jsem tu kdysi, jak jsem se seznámila s Brebtou, mým manžou, mou druhou polovičkou, mým druhým já…