Na konci prosince jsem byla na cukrovce. A testy dopadly dobře a můžu baštit sladké dál, za což jsem ráda, protože oproti synovi musím každý den něco sladkého – zrovna včera jsem snědla 2 zákusky – jeden byl sice pro malého, ale ten ho nechtěl, tak jsem si ho později vzala já. Už ta odporně sladká voda mi nevadila tolik jak u syna.
Teď jsem ve 30. týdnu, hrozně to utíká. Malé jsou v pořádku, mají cca 1 400g a jsou obě skoro stejně velké. Jedno je hlavičkou dole a druhé má hlavičku nahoře. Takže jak se snaží otočit, tak je to fakt síla. Pořád se asi k sobě musí tulit. Doktorka říká, že místa mají pořád dost. Na poradně mají přidanou novou obrazovku i pro maminky, tak je můžu celou prohlídku pozorovat. Zrovna včera jsem jednu viděla krásně z profilu.
Jinak začínáme pomalu řešit kočárek. V jednom obchodě měli jen 2 typy kočárků pro dvojčata, což jsem moc nechápala, na to jak to byl velký obchod a pak byly docela drahé. Ale na druhou stranu nám prodavačka poradila jednu určitou značku a my jsme zjistili, že hlavní sídlo mají v našem kraji. Tak jsme se tam jeli taky podívat a byli opravdu příjemně překvapeni! Jednak celkově výběrem kočárků pro dvojčata, potom příjemným a ochotným jednáním prodavačky, ale nejvíc se nám líbil právě doporučený kočárek v prvním obchodě. Jednak je jednoduchý na skládání, a co je nejdůležitější, i na manipulaci. Akorát pro dvojčata vyrábí omezený počet barevných kombinací. Tím myslím, že když si vybereme jinou barvu, tak je čekací doba přes dva měsíce, jinak asi tak měsíc. Tak jsme se dohodli, že když do konce ledna nenajdeme nějaký starší v okolí bydliště, tak si objednáme nový. Nechci kupovat starší kočár, aniž bych ho předtím viděla. Takže včera zasedla rodinná rada – včetně syna – a tomu se líbil modročerný kočárek – což má smůlu . Asi nakonec zvolíme červeno – černou kombinaci. Nechce se nám čekat přes dva měsíce.
Teď si to těhotenství nějak více užívám. Nevím přesně jak to popsat. Asi je to tím, že už je to právě to druhé a u nás i poslední. Kdybychom nečekali teď dvojčata, tak mě manžel možná přemluví později ještě na jedno dítě. Já jsem taky ze tří sourozenců a ségra je skoro o 8 roků mladší než já. Kdysi mi někdy i vadilo, že se o ni musím starat a hlídat ji a brát ji sebou mezi své kamarády, ale teď mi to vrací u syna a snad ji to nepřejde ani u dvojčat. A hlavně si dobře rozumíme.
Jinak se snažíme užívat doma ještě chvilku klidu , i když s malým se to moc nedá… Ale na sestřičky se prý těší a bude mamince i pomáhat. Tak jsem zvědavá.

Co mi paměť slouží (a že se v tomto ojedinělém případě má paměť vcelku pochlapila), umím si vybavit libé pocity, kterých se mi už coby malému dítěti dostalo vždy, když jsem to cosi chupatého, zapoceného, žmolkovitého s úspěchem servala ze svých malých a tlustých batolecích nožiček.

Moje matka by se zde jistě ohradila, že mé nožky nebyly nikdy tlusté a že mé tehdejší ponožky nikdy nebyly zapocené a žmolkovité. Promiň mami, možná, že máš pravdu. Ale já si fakt intenzivně pamatuji, že  pocit čehokoliv na chodidle nebo přes nárt mi prostě nedělal dobře už ve dvou letech.

Dá se asi logicky pochopit, že  jsem jako výrazně neponožkový typ měla sklon ponožky podceňovat.

Tak do půli listopadu jsem obvykle obouvala boty naboso, jakmile udeřila zima v plné parádě, natáhla jsem na ztuhlé končetiny silonky. Nic víc, nic míň.

(Ne, netvrdím rozhodně,  že mi nebyla zima )

Vlastně kecám. Občas se stalo, že jsem ponožky nutně potřebovala. Do sportovních bot na běhání. Třeba. Pamatuju si na ten vzrušující pocit dobrodružství, když jsem se potichu kradla do manželova šatníku, abych mu jeden pár ponožek na chvíli ukradla. Vše bylo potřeba dělat velmi citlivě. On je totiž ve srovnání s mou maličkostí na svých fuseklích dost závislý a navzdory své velkorysosti ponožky řadí do kategorie,  o kterou se v žádném případě nechce  dělit… přitom jich má dost -  v několika barvách, s různými vzory, s měkkou podrážkou, zateplenou špičkou, samozřejmě stočené do klubíčka (což je ale moje práce) a vzorně srovnané ve skříni. Prostě, ponožkový management má můj muž rozhodně pod kontrolou.  A já mu tento pěkný ponožkový vztah až do včerejška ani nezáviděla.

Jak hloupá jsem byla

Můj první ponožkový románek začal nečekaně. Celé včerejší odpoledne jsem běhala po Praze z jedné tiskovky na druhou a měla jsem pocit, že mi v tom mrazu prsty na nohou upadnou.“Ještě jedna tiskovka a šup do tepla auta a domů, holky,“ přesvědčovala jsem polohlasem sama sebe, když jsem přebíhala Staromák.

Náhle se mé nohy jakoby samy zastavily před malým obchodem na růžku a přinutily mne vejít. Jen při pohledu na příjemné materiály, něžně pastelové barvy a neuvěřitelně měkké kousky pokrývek chodidel mi hned bylo tepleji. A tak jsem si koupila svůj první teplý pár… a ještě uvnitř krámku si fusekle nasadila…

… a od té doby je téměř nesundávám, neustále kontroluji svého muže, jestli mi „po nich nejde“,  kochám se jejich hebkou hřejivostí a přemýšlím o tom, proč jsem je skoro čtyřicet let tak zarytě odmítala… jo, a víte co? Asi položku „teplé ponožky“ zahrnu i na svůj tajný seznam věcí, které mi náhle a neplánovaně změnily můj život…

Mějte krásný ponožkový den

Vaše Marta

Lidé tam chodí a najednou přestanou. Je tma. Celou noc chodím po bytě. Ráno opět sedím na stejném místě a vše se opakuje. Před okny na trávníku kvete sedmikráska. Stále mě přitahuje. Koukám na ni hodiny. Tak přešlo devět dlouhých devět dní a nocí, než jsem mohla pohřbít svoji dceru. Bylo jí 17 let a 10 měsíců. Zabilo ji auto. Ráno jsem na svém místě a koukám ven. Sedmikráska mě stále přitahuje. Nemluvím nahlas, ale říkám jí: proč ona, proč? Mlčí. Náhle se mě dotkne manžel a slyším, jak říká: už se musíš obléct, je čas. Dětem se na pohřeb pozdě nechodí. Obléknu se jako ve snách a vyjdu ven, jdu okolo své kytičky, už jsem jí řekla tolik a pořád ne vše.
Je zima a první Vánoce jsme sami. Venku je sníh a mráz. Na trávníku je celou zimu bílý kvítek sedmikrásky. Kvetl celou zimu. Utekly roky a už nikdy se to nestalo. Každý rok přijde jaro a před domem je trávník plný samých sedmikrásek, která byla ta moje již nevím, ale jedna z nich to určitě je…

Já jsem jezdila docela dost. Protože nepiji alkohol, mohla posádka na zábavě pít. Já, čerstvá řidička, jsem dodržovala i 20 km/hod. Všichni se smáli, to snad není možný, ty jsi cvok. Jednou, ještě v počátcích, jsem jela tatínkovým Trabantem. Trabant, to byl teda stroj. Můj táta měl asi 130kg, jak ten se tam soukal, to byl teda zážitek. Mamince je 82 let a Tráboše se vzdala letos. Byla velice dobrý řidič. AUTO dostal její vnuk, který vlastní reklamní agenturu. Trabant stojí dnes na dvoře jeho firmy a má na sobě stovky srdíček. Zkrátka auto FRAJER. To mi připomnělo, jak Němci jezdili na dovolenou. V noci nám jezdili desítky Trabantů pod okny. Napakovaní až po střechu, jejich děti na báglech vzadu. To byl fukot. Ale zpět ke mně.
Táta chtěl, abych mu auto odvezla z chalupy domů. Ukázal rychlosti a já vyrazila. No děs a běs. Zacloumala jsem tím pohrabáčem a přidala plyn. Buď tam ta rychlost byla, nebo jsem to zkusila znovu. Můj tatínek byl velký pivař, já měla při cestě 1. hospodu a auto nechtělo dál. To se opakovalo ještě 2x. Auto táhlo jako kůň, stavělo po čuchu u každé hospody. Zpocená a vyčerpaná jsem dojela do města. Tak ještě z kopečku, doleva a bude konec té hrůzy. Jedu z kopce a najednou škyt a motor nic. Doleva už jsem neodbočila a zaparkovala asi 40m od domu. Zašla jsem za maminkou a lžu: mami tady nebylo volno, máš auto za rohem. To nevadí, já ho přeparkuju a vyrazila. Já koukám z balkónu a potím se, co jsem jim s tím autem proboha provedla. Najednou vidím, jak maminka jede, suverénně zaparkuje. Ulevilo se mi. Maminka přišla a říká, ještě kousek a musela jsi zapnout rezervu. Já netušila, že nějakou vůbec má. Ještě že se mi to nestalo mimo město. Já už dnes 20 let nejezdím. Zkrátka nechci, ale to je zase jiný příběh. Vám řidičkám přeji hodně kilometrů bez nehod, sluníčko a pohodu na cestu. Tiše vám závidím.

Tátologie, nakladatelství Mladá fronta

Autor Pavel Brycz je zasloužilý otec tří kluků, takže moc dobře ví, zač je toho loket! Nejenže na vlastní kůži otestoval, co krocení takové tlupy obnáší, ale umí nám to naštěstí i s velkou nadsázkou podat. Až ta vaše dravá zvěř konečně večer usne a vy se stočíte s jeho nejnovější knížkou do klubíčka, po pár přečtených stránkách vám ty oddychující mrňata budou připadat jako malí andílci. A dokonce se začnete těšit na další den s nimi. Protože v knize najdete hromadu rad pro všední i nevšední dny a jako bonus navíc jednu neocenitelnou věc: zjistíte, že v tom nejste sami! A víme přece, že sdílené trápení je hned poloviční:-)

Víte například, že i nastávající tatínek může trpět těhotenskými obtížemi?! A co potom s nimi? Anebo takhle cestování s dětmi, to je přece chuťovka s pořádnou dávkou adrenalinu. Máte při každém balení pocit, že TOHLE už nikdy víc absolvovat nebudete? Ale budete, vlastních dětí se jen tak nezbavíte. Budete si muset zvyknout a pro první pomoc koukněte i do knížky, co v takové situaci radí zkušený otec. No a Vánoce, prázdniny, dovolená… To jsou přece samé třeskuté situace. Pro jistotu se připravte v předstihu a s notnou dávkou nadhledu. Další kámen úrazu – domácí mazlíčci: „Tatí, my bychom chtěli nějaké zvířátko!“ To je teprve opravdu prekérní situace! A nakonec ještě puberta…

„Jednou se i nejandělštější dítě – to naše! – postaví autoritě. I my, dnešní tatínci, jsme se nedávno v kostýmech zombíků z gothic punku pouštěli kanibalsky do vlastních rodičů a za věk přes náct bychom udělovali výjimečné tresty. Lze se vůbec vyhnout uragánu hormonů svých dětí?! Jedinou zaručenou metodou, jak se vyhnout pranýřování pubertálními dětmi za chyby, nedostatky a omyly, jež by se vám styděl vyčíst i ten nejupřímnější psychoanalytik, je nepořídit si žádné potomky. I muži s touhou rozsévače, kteří by zanesli kamsi kukaččí vejce, by se měli mít na pozoru. Puberta je věk, kdy si dítě svůj genetický zdroj najde, a poznat svého syna a dceru až v tomto věku hraničí s nebezpečným hazardováním. Zůstat ovšem programově bezdětným je jako jet na safari a nepotkat žádnou divou zvěř. Bezpečné, ale smutné.“

A máte přece jen po celém tom denním kolotoči chuť na trochu rozjímání? Není problém, ve druhé části knihy najdete pár milých povídek o tatíncích, dětech a rodině. Některé jsou trochu hořkosladké, ale o to krásnější.

„Když jsem se já rozhodl, že se narodím, tak zrovna končila druhá třetina toho slavného zápasu s Kanadou a maminka koukala na televizi a fandila a u ucha měla mobil a volala tatínkovi, který jásal a sděloval jí, co se děje na ledě, jako by to ona sama neviděla v televizi, a ona mu nechtěla kazit radost, protože říká, že si muži strašně rádi povídají o tom, co všichni jasně vidí, a tak mu až teprve úplně na konci toho pekelně dlouhýho hovoru, co se jmenuje monolog a maminka ho jako volající musela zaplatit, i když jí tatínek nenechal doříct ani půl slova, skočila tatínkovi do řeči a povídá mu, že má pocit, jako by to na ni přišlo. Tatínek byl zaskočený, neměli jsme auto, letadlo ani vrtulník, navíc se hrála teprve druhá třetina, takže nevěděl, co si počít.“

Knížka je sice primárně určená spíš tatínkům, ať novopečeným nebo zasloužilým. Ale ani maminkám nebude k zahození. Bolavou hlavu z dětí mívají občas přece všichni. A hlavně si po přečtení uvědomíte to, co nám v tom stereotypním rodičovském kolotoči často uniká. Totiž, že s dětmi se dá úplně všechno, stačí chtít. A že největší cennost v životě, jakou jste kdy mohli získat, je pohodová funkční rodina a pár zlobivých, ale šťastných dětí. A to přece potřebují slyšet jak maminky, tak tatínci.

Tátologie

Vydalo nakladatelství Mladá fronta

Autor: Pavel Brycz
Počet stran: 240
Vazba: Vázaná bez přebalu
Rozměry: 130 x 200
ISBN: 978-80-204-2320-7
Rok vydání: 2011

Knihu Tátologie si můžete koupit například zde.

Divize Knihy vydavatelství Mladá fronta je v současné době nejstarším kontinuálně fungujícím vydavatelem knih v České republice. Na knižním trhu působí od roku 1945.
Věnuje se zejména překladové beletrii, která tvoří asi polovinu knižních titulů, populárně-naučné literatuře, literatuře faktu, a knihám pro děti a mládež.

Vydává však i literaturu z oblasti sci-fi a fantasy, cestopisy a historické romány nebo obrazové publikace encyklopedického charakteru. Na trh ročně uvede kolem 200 nových knih.

Fakt, že mám malou dceru, není pro pravidelné čtenáře mých sloupků nijak novou informací.

Taky mám sestru, která má taky dceru, ale narozdíl od mé roztomilé „čtyřletky“, má ségra poměrně vyzrálou, světaznalou „čtrnáctku“ s jasně vytříbeným názorem na svět a věci v něm.

A všem nám z ní šediví vlasy a tuhne krev v žilách. Pavlína je prostě prvotřídní puberťačka se vším všudy.

Ještě než napíšu další řádky, aby příběh dával alespoň trochu smysl, přiznám se vám k tomu, že již od mládí jsem zapřísáhlá zastánkyně spíše rockové hudby, ano, mám na mysli melodický rock, takové to už hodně tvrdé třískání poklicemi a tlučení do hrnců mě zas až tak moc nebaví…

Zatímco zbytek naší značně rozvětvené rodiny vyznává v muzice spíše „střední proud“, Pavlína zřejmě lásku k rocku potetila , takže se pak na rodinných dýcháncích často stávalo, že jsme si spolu notovaly u trošku „tvrdších“ písniček (a „starcům“ přenechávali ty ostatní ohrané fláky ve stylu Pet Shop Boys, brrr), což nás v jistém smyslu značně sblížilo.
Minulou sobotu se ke mně na jedné rodinné sešlosti Pavlína přitočila, ukázala mi svůj mobil a  tajně mi šeptala: „Teto, neuvěříš, já si píšu a volám s …“ a vyslovila jméno poměrně známého, stárnoucího rockera. Začala jsem se chechtat, nevěřila jsem ji ani slovo.
A tak plavovlasá Pavlínka vytáhla mobil a začala mi ukazovat smsky a vzkazy na Facebooku, které si se značně známou hvězdou vyměnila v uplynulých svou měsících.

Pěkně ve mně zatrnulo: „Úchyl, který zneužívá naivity mladých holek“. To bylo to první, co mne vůbec napadlo. A vzhledem k tomu, kolik dětí se v posledních letech ztratilo, docela jsem se lekla.

„Údajný rocker“ totiž Pavlínce psal, ať přijede na jeho koncert na druhé straně republiky, že ji někde vyzvedne některý z jeho kámošů a že se pak setkají po koncertě a tak podobně. Pavlína je ve svém věku natolik blbá, že tyto smsky samozřejmě sdílela se všemi kamarádkami, plánovala, jak tajně vyrazí a užije si „hvězdného života“ a oslní své kámošky a cítila se hrozně dotčená, když jsem ji oznámila, že s tím vším musí okamžitě skončit.

„Ty mi teto prostě závidíš,“ oznámila mi suše a nafoukla se jako balón.

Moje hlava byla horká. Přemýšlela jsem zuřivě, co bych měla udělat. Sebrat neteři mobil a udat toho úchyláka, který se snaží lákat nezletilé dívky kamsi na noc, na policii? Ale co když se skutečně jedná o známého rockera… ?

A tak jsem se rozhodla s nadšením sobě vlastním jednat jako zkušená a profesionální novinářka. Neteři jsem zakázala o našem rozhovoru mluvit a samozřejmě, pod výhružkou doživotního domácího vězení, psát tomu individuu, či se s ním vůbec potkat nebo komunikovat. Prudila strašně, ale strach jí nakonec nedovolil, aby se vzmohla na odpor. Ví dobře, co jsem zač!

Poté jsem zasedla k počítači, chvilku pátrala v Googlu a pak napsala na tiskové oddělení známého umělce poměrně břitký, ale jasný dopis ve smyslu, že někdo, kdo píše z daného telefonního čísla a vydává se za známého zpěváka, zneužívá naivity nezletilých dívek a že bych se tedy ráda poradila, jak celou záležitost řešit, aby nedošlo k poškození dobrého jména jejich svěřence tím, že celou věc oznámím policii.

Reakce mne srazila na kolena.

Z tiskového oddělení jednoho z mých idolů mládí došla odpověď: „Je nám to opravdu docela trapné, ale mobilní číslo, které uvádíte, skutečně patří panu…, kterého zastupujeme…“
Jako bych dostala pěstí.

Věřili byste tomu? Více než padesátiletý „dědek“, idol mých dospělých let, láká  čtrnáctky… strašné, strašné!…

Vyházela všechny jeho desky a pásky a cédéčka. S neteří jsme uzavřely dohodu, že jestli jen zkusí pomyslet, že by někam s rockovým chlípníkem odjela, okamžitě ji „prásknu“ její mámě (mojí sestře) a přiměju se za to, aby ji čekalo doživotní domácí vězení.

Umělci jsem skrze jeho tiskové oddělení oznámila, že jestli zachytím ještě jednu zprávu, celý případ poputuje na policii…

… a když jsem se za pár hodin alespoň trochu uklidnila, vyrazila jsem do obchodu a koupila si cédéčko Ewy Farny. Má krásný hlas i věk a mám u ní apoň na příštích pár let jistotu, že mi neteř nikam chlípně lákat nebude.

Mějte krásný den.

Vaše Marta

Nemám ráda kočky. Vtipné je, že naopak kočky milují mne. A to tak usilovně, že kde mohou, tam se o mne otřou. Když nedávno vběhla jedna číča do restaurace, kde jsme s mužem večeřeli, ani chvíli nezaváhala a vrhla se rovnou ke mně. Brrr. Připouštím, že malá koťátka jsou roztomilá, velké šelmice ale ve mně žádné libé pocity prostě nevyvolávají. Tak nějak těmto tvorům vnitřně nevěřím… ale hezky od začátku…

Zima na sebe letos nechala docela dlouho čekat, ale nyní je alespoň na horách docela krutá. U nás na venkově jsou závěje opravdu velké a já vím, no ano, nejen na venkově, ale i v řadě měst lidi sněhová nadílka už pěkně potrápila… (a děti zas potěšila, no jo )

Každý den začíná motoristům stejně. Vylézt z domu, najít pod sněhem své vozidlo, odhrabat ho metličkou (mě to nebaví, vozím sebou velké koště, tím to jde rychle), seškrábat led z čelního skla a doufat, že neutrhnete gumičky na stěračích. No jo. S rukama zmrzlýma zimou pak rychle do auta (vlastně pomalu do auta, jinak vám to klouzne a jste v závěji) a do práce.

A stejně tak jsem se do práce chystala dneska ráno já. Nastartovala jsem svého modrého miláčka, začala jeho střechu ometat a najednou se ozvalo šílené vřeštění.

„Mňaaaauuuuuu“…

Rychle jsem vypla motor a krve by se ve mně nedořezal. Co to je? Mám halucinace? No to snad ne…

Tak ještě jednou. Nastartovat. A znova vřískot: „Mňaaaaauuuuu!“

Když jsem vypla motor, z přední části auta jsem uslyšela hrabání a nešťastné a tiché „mňau“.

Do motoru mi vlezlo kotě.

No jo, ale co s ním? Hrdinně jsem otevřela kapotu.

Koukla jsem do ní a neviděla nic.

Zkusila jsem zaštrachat klíčem kdesi (ani to neumím pojmenovat, vášnivý motorista laskavě promine) a zas jen „mňau, mňau“…

Soused mě zachrání!, napadlo mne spásně a k domu milovníků zvířat a ochránců přírody jsem se směle vydala brodit závějí.

Pepa ještě v pyžamu se začal pořádně chechtat. Když ale došel k mému vozidlu a slyšel smutnou kočičku, smích ho přešel. „Kde je?“ zeptal se. Pokrčila jsem rameny.

A pak začalo pátrání jak z kriminálky Las Vegas Pepa zhasl před garáží, prý aby dokázal zaznamenat ten nejmenší pohyb. Různě jsme ťukali do přední části vozu. Upřímně, ještěže bydlíme na samotě, někde na sídlišti by se lidi při pohledu na nás dva ve sněhu trhali smíchy.

Pak jsme začali z auta vyndávat různé věci a já se jen tiše modlila, aby si Pepa pamatoval, co kam patří…

A stále to lamentování… „mňau, mňau, mňau… “

Najednou se Pepa přihrbil, povyskočil, za cosi potáhl a já ji uviděla. Naše oči se krátce setkaly. V malinké škvíře v čemsi v motoru seděla úplně malinkatá kočička.
Byla jsem dost naměkko… kdyby se kotě nezahřálo v teple motoru mého vozu, nejspíš by v noci zmrzlo…

Kočku jsem jen tiše vytáhla a přitulila k sobě – Ježíšek ke mně přišel trochu později …

… jo, a říkám ji Šelma… ))

Krásnou neděli.

Vaše Marta

Vánoce proběhly kupodivu celkem dobře. Moje každoroční deprese se omezily jen na jeden den. Což bylo super, už proto, že nemohu brát antidepresiva. Všechno jsme zvládli i bez nějakých větších nevolností z vůní .
Vstup do Nového roku byl OK až na to, že mě začaly šíleně bolet záda a pánev. Na bolest kyčlí jsem zvyklá, ale na tohle ne.
6. 1. jsem byla na GTT testu. Nejprve se zdálo, že je všechno v pohodě, dokonce jsem to zvládla vypít i bez větších potíží. Je pravda, že jsem musela pít hodně pomalu, pro mě, která nepije ani oslazený čaj, to bylo utrpení, ale zvládla jsem to. Měla jsem tam sebou oporu v manželovi, vzal si kvůli tomu volno.
Na plicním se mnou byla Mudr. taky spokojená, astma je po zvýšení dávek Symbicortu v klidu.
Začínám 30.tt a byla jsem a na kontrole v poradně. Cukr mi teda moc dobře nedopadl. U druhého měření byla hodnota 8,9, což je dost, takže se musím objednat do DIA poradny, už mám i doporučení. Jak jsem následně zjistila, diabetes máme v rodině.
Prcek je v pořádku, krásně bylo slyšet srdíčko. Mám tu výhodu, že nebudu muset jezdit do poradny do nemocnice, protože moje gynekoložka má monitor.
S představou, že budu rodit v Brandýse, se pomalu loučím. Dnes mi doktorka řekla, že 1. 2. odcházejí další sestry. Takže to nakonec bude nejspíš Kolín. Je to hezká nemocnice a personál mi přišel také milý.
Zítra jedu s dcerou do Košumberka kvůli korzetu na skoliozu. Vzhledem k tomu, že je to tam a zpátky 300km, už se s bříškem neodvažuji na tak dlouho za volant, ještěže mám dobré kamarády.
Také už pomalinku plním pultík. Spoustu věciček jsem už vyprala a uložila do pultu. Tašku do porodnice mám taky už skoro sbalenou. Ale doufám, že tam prcek minimálně těch 6 týdnů ještě vydrží.
Poslíčky zatím nemám, tak doufám, že bude vše ok a já přidám minimálně ještě jeden zápis

Letos jsem se pro jeden magazín prořekla, že mi chybí pořádná koulovačka. Závěje. A sáňkování. Mám totiž ráda zimu. Když napadne první sníh, kochám se takovou tou čistotou přírody… Všechno je bílé, přikryté měkoučkou peřinou, čisté…

… i když taky ale všeho s mírou… nebo ne? Před lety jsem bydlela v Liberci. Ještě za svobodna. Některé věci mi tam připadaly úžasné. Když jsem šla ráno do redakce, v zimě sněžilo. Padaly tak velké sněhové vločky, že jste skoro slyšeli, jak dopadnou. Takový ten tichý zvuk. Ťap, ťap … nádhera, pokud můžete sedět za oknem, v širokém křesle s lahví slušného vína a skvělou knihou…

… něco strašného, když máte parkovat, jet autem, chodit pěšky po ulicích… ráno vyjdete z bytu a padá sníh. V poledne padá. Padá i večer a v noci a vlastně pořád. Od října, do dubna. Letní pneumatiky prostě moc nesjedete , vyplatí se prostě jezdit na zimních. Pokud jedete autem, musíte si pekelně dobře pamatovat, kam jste zaparkovali. Stačí hodinová schůzka a svoje auto již na parkovišti neiidentifikujete. Je to  jen jedna ze sněhových hromad v řadě. Fakt legrace.

V  Liberci jsem se také naučila vozit místo spolucestujících v autě vzadu velký smeták a lopatu. A pytlík písku. Kdo by totiž odhraboval auto padesátkrát denně tím směšným malým autosmetáčkem nebo snad škrabkou na sklo?

Teď ale bydlím jinde… a až do dnešního rána jsem si myslela, že mám svou „libereckou sněhovou epizodu“ uzavřenou… ale…

… první, co jsem dnes ráno viděla, byl manželův poněkud kyselý výraz.

„Furt sněží“, zaklel. Pak zmizel na půl hodiny, aniž řekl slovo. Když se objevil ve dveřích, mumlal neslušné nadávky a měl červený nos. Pochopila jsem, že šel odmetat auto, aby se dostal do práce. Pak prohraboval příjezdovou cestu, aby mohl popojet. Vypil v kuchyni čaj a rychle se pak vztyčil, oblékl sako a mezi dveřmi zahalekal: „Svoje auto a cestu k brance musíš proházet sama, nestíhám, “ a zmizel.

Jenže, jak chcete odhazovat sníh, když máte v domě několik malých dětí, psa, kočky a vůbec? To prostě nejde. Rozhodla jsem se, že počkám, až alespoň děti usnou po obědě, protože s nima bych možná proházela příjezdovou cestu, ale zároveň bych měla sníh asi až v kuchyni. A padalo a padalo a tak jsem na plotnu postavila aspoň velký hrnec s vínem s tím, že si pak, až odhážu, se sousedkou dáme hrnek svařáku u plotu.

Vyrazila jsem chvíli po poledni. Házení lopatou mi šlo od ruky, venku nebyla zima a snížek byl lehký a měkký. Jen si do něj lehnout… Když jsem měla polovinu cesty k brance hotovou, slyšela jsem divný zvuk… a po chvíli málem nestihla uskočit. Po naší zapadlé štěrkovité cestě se řítila maličká multikára a snažila se lopatičkou „protáhnout“ silnici. Moc jí to nešlo. Přiblížila se k naší brance a já začala křičet.

Všechen sníh, který jsem odházela, mi multikára zase přihrnula k brance. Na jazyku jsem měla několik ošklivých slov, naštěstí jsem dáma, takže jsem je spolkla. Ale šlo to trpce Ach jo. Práce v háji.

Dříve než jsem stačila na šoféra cokoliv zakřičet, multikára se zakymácela a zapadla do závěje na kraji silnice.

Vyskočil legrační mužík a začal lamentovat. Bylo mi ho docela líto, ale byl to takový skřítek, že jsem se hned musela smát.

„Jak se odsud dostanu?“ opakoval pořád dokola. „Vy mě asi nevytlačíte, co?“ konstatoval při pohledu na mou tělesnou konstituci.

„Nedáte si svařák?“ zeptala jsem se.

„Se na to můžu… jasně, že jo… První rok se má podle instrukcí obce odhrabovat i tady ta vaše cesta do nikam a já tu hned zapadnu…“

Nalila jsem chlápkovi svařáka a mobilem zavolala souseda s traktorem. Vytáhl ho a dal si s námi kalíšek horkého červeného…

A pak jsme jen tak stáli mezi vrátky, popíjeli voňavé horké víno a koukali na ty velké sněhové vločky, jak padají a dělají ťap, ťap….prostě nádhera. I mimo Liberec.

… Ale zítra ráno mi hoši cestářský tu příjezdovku protáhněte pořádně, potřebuju jet na schůzku do Prahy, tam ale na rozplývání se nad zvukem dopadajících sněhových vloček prostě není čas… A nejen tam, já vím….

Krásný a nezapadaný den přeje

Marta

Eliška s Anežkou mají 7 a 4 roky. Jsou obě úžasné a přitom každá úplně jiná. Obě ale od rodičů potřebují hlavně lásku, které se jim dostává, a čas kombinovaný s pozorností, se kterým je to už horší.

Klasickým příkladem je večerní uklízení. Venku je dávno tma, večerníček už skončil a v pokojíčku skoro nejde stoupnout na zem, aby člověk něco nerozšlápl. Holky mají uklízet, ale v momentu, kdy chytnou hračku do ruky, už jsou zpátky v příběhu, ve kterém strávily odpoledne. Pokusy o domluvu selhávají, protože holky v dobré víře naslibují, že už nebudou dělat nic jiného, než uklízet, ale opakovaně se jim to nedaří dodržet. A co teď? Protože rodinnou radou neprošla možnost udělat z pokojíčku bezúklidovou zónu, uklidit se musí. A protože čas opět pokročil, je třeba rychlou akci.

Pokud mám bezva náladu, vrhneme se společně na úklid, sám uklidím většinu věcí, něco uklidí starší dcerka a ta mladší je hrdá, že uklidila aspoň jednu panenku. Pokojík je uklizený a ještě jsme spolu strávili pár chvilek, kdy jsme spolupracovali, kdy jeden druhému pomáhal.

Pak jsou ale dny, kdy spadnu do stavu nevědomého vykonávání vzorců, které jsou v tu chvíli silnější než já. Protože jsem líný sám uklízet, nebo protože se mi chce vstát od počítače, do pokojíku chodím jen kontrolovat, jak holky pokročily. Pokroky jsou minimální, takže na začátku motivuji pochvalou, poté celkem neutrálně upozorňuji na stav věci a skončím u nepříjemného vysvětlování, že takhle to nejde, že s takovou se večer na pohádky holky dívat nebudou apod. Jsem prostě líný vypnout kritický program sám v sobě a udělat to nejlepší pro to, abychom byli všichni šťastní. A ještě si to obhájím sám pro sebe argumenty, kterým nevěřím. Třeba že se holky musí naučit uklízet a že je tresty, zákazy a vyhrožováním něco můžu naučit.

Jsem moc rád, že holčičky máme. Mám radost, jak se máme všichni rádi, že si to i říkáme, že se často mazlíme, blbneme, smějeme se, zpíváme apod. Dělám pro ně hodně, ale chci pro ně víc. A cestou, jak toho dosáhnout, je překonat svou lenost. Ne jednou provždy, ale dnes, pak zítra, pozítří atd. Prostě každý den si uvědomit, že nejdůležitější pro mě je, abychom byli šťastní, a zvládnout všechny překážky, hlavně ty, které mám v sobě.