Na konci prosince jsem byla na cukrovce. A testy dopadly dobře a můžu baštit sladké dál, za což jsem ráda, protože oproti synovi musím každý den něco sladkého – zrovna včera jsem snědla 2 zákusky – jeden byl sice pro malého, ale ten ho nechtěl, tak jsem si ho později vzala já. Už ta odporně sladká voda mi nevadila tolik jak u syna.
Teď jsem ve 30. týdnu, hrozně to utíká. Malé jsou v pořádku, mají cca 1 400g a jsou obě skoro stejně velké. Jedno je hlavičkou dole a druhé má hlavičku nahoře. Takže jak se snaží otočit, tak je to fakt síla. Pořád se asi k sobě musí tulit. Doktorka říká, že místa mají pořád dost. Na poradně mají přidanou novou obrazovku i pro maminky, tak je můžu celou prohlídku pozorovat. Zrovna včera jsem jednu viděla krásně z profilu.
Jinak začínáme pomalu řešit kočárek. V jednom obchodě měli jen 2 typy kočárků pro dvojčata, což jsem moc nechápala, na to jak to byl velký obchod a pak byly docela drahé. Ale na druhou stranu nám prodavačka poradila jednu určitou značku a my jsme zjistili, že hlavní sídlo mají v našem kraji. Tak jsme se tam jeli taky podívat a byli opravdu příjemně překvapeni! Jednak celkově výběrem kočárků pro dvojčata, potom příjemným a ochotným jednáním prodavačky, ale nejvíc se nám líbil právě doporučený kočárek v prvním obchodě. Jednak je jednoduchý na skládání, a co je nejdůležitější, i na manipulaci. Akorát pro dvojčata vyrábí omezený počet barevných kombinací. Tím myslím, že když si vybereme jinou barvu, tak je čekací doba přes dva měsíce, jinak asi tak měsíc. Tak jsme se dohodli, že když do konce ledna nenajdeme nějaký starší v okolí bydliště, tak si objednáme nový. Nechci kupovat starší kočár, aniž bych ho předtím viděla. Takže včera zasedla rodinná rada – včetně syna – a tomu se líbil modročerný kočárek – což má smůlu . Asi nakonec zvolíme červeno – černou kombinaci. Nechce se nám čekat přes dva měsíce.
Teď si to těhotenství nějak více užívám. Nevím přesně jak to popsat. Asi je to tím, že už je to právě to druhé a u nás i poslední. Kdybychom nečekali teď dvojčata, tak mě manžel možná přemluví později ještě na jedno dítě. Já jsem taky ze tří sourozenců a ségra je skoro o 8 roků mladší než já. Kdysi mi někdy i vadilo, že se o ni musím starat a hlídat ji a brát ji sebou mezi své kamarády, ale teď mi to vrací u syna a snad ji to nepřejde ani u dvojčat. A hlavně si dobře rozumíme.
Jinak se snažíme užívat doma ještě chvilku klidu , i když s malým se to moc nedá… Ale na sestřičky se prý těší a bude mamince i pomáhat. Tak jsem zvědavá.

Vánoce proběhly kupodivu celkem dobře. Moje každoroční deprese se omezily jen na jeden den. Což bylo super, už proto, že nemohu brát antidepresiva. Všechno jsme zvládli i bez nějakých větších nevolností z vůní .
Vstup do Nového roku byl OK až na to, že mě začaly šíleně bolet záda a pánev. Na bolest kyčlí jsem zvyklá, ale na tohle ne.
6. 1. jsem byla na GTT testu. Nejprve se zdálo, že je všechno v pohodě, dokonce jsem to zvládla vypít i bez větších potíží. Je pravda, že jsem musela pít hodně pomalu, pro mě, která nepije ani oslazený čaj, to bylo utrpení, ale zvládla jsem to. Měla jsem tam sebou oporu v manželovi, vzal si kvůli tomu volno.
Na plicním se mnou byla Mudr. taky spokojená, astma je po zvýšení dávek Symbicortu v klidu.
Začínám 30.tt a byla jsem a na kontrole v poradně. Cukr mi teda moc dobře nedopadl. U druhého měření byla hodnota 8,9, což je dost, takže se musím objednat do DIA poradny, už mám i doporučení. Jak jsem následně zjistila, diabetes máme v rodině.
Prcek je v pořádku, krásně bylo slyšet srdíčko. Mám tu výhodu, že nebudu muset jezdit do poradny do nemocnice, protože moje gynekoložka má monitor.
S představou, že budu rodit v Brandýse, se pomalu loučím. Dnes mi doktorka řekla, že 1. 2. odcházejí další sestry. Takže to nakonec bude nejspíš Kolín. Je to hezká nemocnice a personál mi přišel také milý.
Zítra jedu s dcerou do Košumberka kvůli korzetu na skoliozu. Vzhledem k tomu, že je to tam a zpátky 300km, už se s bříškem neodvažuji na tak dlouho za volant, ještěže mám dobré kamarády.
Také už pomalinku plním pultík. Spoustu věciček jsem už vyprala a uložila do pultu. Tašku do porodnice mám taky už skoro sbalenou. Ale doufám, že tam prcek minimálně těch 6 týdnů ještě vydrží.
Poslíčky zatím nemám, tak doufám, že bude vše ok a já přidám minimálně ještě jeden zápis

Děťátka se už nějakou dobu pohybují, zatím mi přijde, že více na pravé straně, ale nevím, kolik tam mají místa, takže těžko říct, jestli se pravidelně střídají nebo je jedno aktivnější než druhé. Pořád cítím tlak pod žebry na obou stranách.
Asi v 18. týdnu jsme byli na velkém ultrazvuku i spolu s manželem. Doktor je poměřoval a kontroloval a vše dopadlo dobře. Já jsem se pořád chtěla zeptat, co budeme mít, ale byla jsem potichu a čekala, až se zeptá manžel. Naštěstí to udělal a dodal, že jestli aspoň jedno nebude holčička, tak že bude mít problém : D. To doktora rozesmálo, ale řekl, že už ví, ale že nás bude ještě chvíli napínat. Já jsem se modlila, ať je aspoň jedno holka, ale pořád je pro mě nejdůležitější jejich zdraví. Pak se doktor zeptal, co máme doma, tak jsme řekli, že syna a on nehnul ani brvou a pořád nic neřekl. Tak jsme čekali a čekali. A nakonec se dozvěděli, že to budou dvě holčičky!!! Já jsem byla nadšená, manžel v šoku z toho, že bude mít najednou dvě holky. Jak jsme odešli od doktora, tak jeho první věta byla, že si musí koupit brokovnici: D. Fakt to nějak nemohl ten den pobrat. Ale další den se projevila jeho hrdost či pýcha nad tím, že bude mít dvě holky.
Co se týká jmen, tak asi víme jedno, ale druhé vůbec. Takže se to zřejmě dozvíte až po porodu. Jinak je zajímavé, že pro kluky máme obě jména připravené.
Od prosince budu jezdit do Ostravy – Poruby na specializované pracoviště do poradny. 8. 12. jedem poprvé, tak jsem zvědavá. Vím, že je to pro nás lepší, ale přece jen jsem na svého doktora zvyklá i sestřička je tam super. Prostě mi budou chybět. Ale můžu za ním kdykoliv přijít, či mu zavolat, kdybych potřebovala.
Začínají mě bolet záda, i když skoro nic nedělám a šetřím se. Tak mě manžel překvapil a koupil mi poukaz na těhotenskou masáž. Byla jsem teď v pondělí a opravdu šikovná paní, která se vyzná, sice trochu více ukecaná , ale fakt mi to pomohlo a cítila jsem se parádně. Takže jsem se objednala za dva týdny znovu.
V půlce listopadu u nás byla poprvé malinká neteř a co se týká syna, tak se ke své sestřenici choval vzorně, byl klidný a hodný, chtěl si ji i pochovat a dával jí dudlíka, když brečela. Byla jsem dojatá a měla slzy v očích. Je to moje zlatíčko!!! Tak snad ho to nepřejde.
A co napsat na závěr? Že se ve mně střídají pocity radosti a těšení s pocity toho, že to nezvládnu??? Manžel pořád říká, že to zvládneme. Já vím, že ano, protože nám nic jiného nezbude…

Myslím si, že jsem docela komunikativní a mám ráda lidi. Přesto ale jedním dechem říkám, že mi vyhovuje samota na kraji lesa, ve které bydlíme. Byť po uplynulém víkendu musím říci, že by občas možná mohlo být vhodné mít po ruce aktivního souseda, na kterého by bylo možné nevyžádané trampoty dne jaksi přehodit… (staroušci v domě kousek od nás prominou).

Ve středu k nám domů zavítala moje dobrá přítelkyně s velkým osmiapůlměsíčním těhotným břichem. Nechci se teď vůbec věnovat tomu, jak se vyhrabe těhule kopcem nahoru po lehce namrzlé silnici od autobusové zastávky, protože doma zapomněla mobil a tak mi nemohla zavolat, abych ji vyzvedla, protože vzhledem k pokročilému stupni těhotentství už nechce jezdit autem, aby se takzvaně „něco nestalo“. No comment. Mám za sebou dvě těhotentsví, takže si občas ještě s úsměvem vzpomenu na „různé věci“, které jsem těsně před jejich koncem podnikala, abych dokázala, že až na to břicho se na mně fakt nic nezměnilo, takže vím, že nastávající maminky někdy standartní situace řeší jinak… ale…

Petra se nicméně naštěstí i po výšlapu cítila výtečně. Na středeční odpoledne jsme si plánovaly procházku a pak výlet do města do bazénu, abychom si zaplavaly a ona si ulevila od tíhy břicha. Její muž jezdí kamionem, uplynulý týden byl někde v Holandsku, takže jsme plánovaly, že si v rámci možností užijem malou dámskou jízdu. Jízda to byla. To mi věřte. Intuitivnější čtenář již jistě tuší…

… jen co Petra sedla do křesla, trochu zbledla a ukázala na kaluž pod sebou…
„Marti, já ti nevím, ale asi mi praskla plodová voda… „

Prvorodička. No jasně. Statečně jsem sice odrodila děti dvě, nicméně, při pohledu na ni se mi trochu podlomila kolena. Co teď pro pána krále?

„Máš tu tašku do porodnice?“ zeptala jsem se vyrovnaně. Nebylo třeba, abychom se hroutily obě. Petra teda byla dost blízko.
„Ne, „ vzlykla.
„Tak si to neber, pořád lepší, než kdyby to na tebe přišlo v autobuse sem k nám…,“ pokusila jsem se o vtip, ale neprošel. Těhule měla nepřítomný pohled a začínala vzlykat.

Chtělo to rychlou akci. Vytáhla jsem tašku a začala do ní házet věci. Osušky, noční košili, župan, kartáček na zuby, hřeben, mýdlo, Karolínky nafukovací kruh… co jsem si vzpomněla, že se hodilo. Zbytek jí pak dovezu, pomyslela jsem si. I tak díky bohu za to množství nových nepoužitých věcí, které obsahují mé skříně s oblečením.

Snažila jsem se vypadat klidně. Po deseti minutách jsem hodila tašku do auta zahřímala:„Jedem“. Ještěže nekladla odpor, fakt nevím, co bych s ní dělala a jak bych ji při své tělesné konstituci do auta nacpala.

Jely jsme.

Petra pořád řešila, že nemá zpracovaný porodní plán a že chtěla dulu a že se s nikým ještě napevno nedohodla… musela jsem se smát. Naštěstí (tedy pro mne, ano) zanedlouho přišly první silnější kontrakce a zmlkla.

„To bolí“, dívala se na mě vyděšeně.
„Jo. To si taky trochu pamatuju, ale ještě jsi neztratila bolestí vědomí, tak to zatím nic není ,“ snažila jsem se zůstat nad věcí. Do smíchu mi teda nebylo, původní plán na středeční odpoledne mi připadal zábavnější. Ale třeba bude možné se na jejich zdraví aspoň opít, co? Odvezu ji a pak hurá domů.

Pavel (Petry manžel) nám vytrvale nebral telefon. Stály jsme před porodnicí už docela dlouho a já si fakt nepředstavovala, že mi Petra porodí v autě. Vykročila jsem a snažila jsem se Petru předat nemocničnímu personálu.

„Chcete někoho k porodu?“ zeptala se sestra.
„Ji“, odpověděla Petra a koukla na mne. Oddělení gynekologie se zatvářilo rozpačitě.“Vy jste přítelkyně?“ Fajn. Z registrovaného partnerství mne tedy ještě nikdy nikdo neobvinil.
„Jo. Jsem její kamarádka, manžela má v Německu. A k porodu nechci.“
Petra se rozvlykala. „Marti, já tě fakt potřebuju…“

A už jsem šla. Fakt.
No nekecám.

Být u cizího porodu je naprosto, ale totálně úplně jiné, než u porodu vlastního.

Jen koukáte, nikde nic nebolí ani nerve, víte, že to přežijete, jen se možná cítíte trochu bezmocně. Petra si vedla výborně. Zapomněla na porodní plán, dulu i aromaterapické masáže, které plánovala. A mě poté, co se vykoukla tmavá hlavička, došlo, proč někteří partneři v těchto chvílích omdlívají. Ten nával emocí byl neuvěřitelný. Bylo to tak… krásné. Cítila jsem vděk za něco, na čem jsem neměla ani nejmenší zásluhu a slzy se mi draly do očí. Nesmírně silná záležitost.

A tak se mi tenhle týden tak trochu narodila další dcera. Markétka. Však o ní ještě uslyšíte
Dejte si dnes večer sklenku na její zdraví a mějte prima den.

Vaše Marta

Kočky má většina lidí ráda. Děti je přímo milují. Milé, přítulné, čistotné. Ideální zvíře do rodiny s dětmi. Jenže kočky také přenáší parazita jménem Toxoplazma, nebezpečného v těhotenství.

Což o to, parazity má většina domácích miláčků, s tím se tak trochu počítá a každý alespoň minimálně zodpovědný chovatel svoje zvířata parazitů čas od času zbavuje. Blechy, červi a tak dál. Jenže s parazitem jménem Toxoplazma gondii to není takhle jednoduché.

Toxoplazma je mikroskopický parazit, který žije v tělech koček a k uzavření svého životního cyklu potřebuje žít ještě v takzvaném mezihosteli. Tím může být i člověk. Je to podobné jako s tasemnicemi nebo škrkavkami. Když se jimi člověk nakazí, velmi špatně se jich zbavuje. Toxoplazmy se člověk nezbaví už nikdy. Pokud se nakazíme Toxoplazmou, proděláme nemoc velmi se podobající banální viróze, někdy dokonce i bezpříznakové, a pak už nám parazit v těle nijak zvlášť nevadí. Udává se, že v České republice je tímto parazitem nakažen každý třetí člověk, v některých evropských zemích je promořenost až 70 % populace. Nedávné výzkumy pražského týmu vědců sice ukazují, že lidé nakažení Toxoplazmou vykazují určité drobné změny chování, například jsou údajně častějšími účastníky dopravních nehod, ale to ještě samo o sobě není tolik nebezpečné. Lze říct, že Toxoplazma nepředstavuje pro člověka žádné velké riziko.

Jenže všechno dosud řečené vůbec neplatí pro těhotenství, zvlášť pro jeho první třetinu. Když se nakazí těhotná žena, parazit se moc rád pomnoží v rychle se dělících buňkách, jako jsou třeba zrovna buňky rostoucího miminka. Výsledkem je těžké poškození plodu vedoucí k potratu, nebo vzniku vývojových vad u miminka.

Jak tomu zabránit? Některé z nás mohou být v klidu, vlastně třetina z nás (pokud uvážíme, že třetina naší populace je promořena). Měly bychom už mít parazita v těle a po delší době už není pro plod nebezpečný. Parazit představuje pro ženu riziko, pokud se jím nakazí v těhotenství. Dejte proto pozor zejména v prvním trimestru.

Toxoplazmou se člověk nakazí při kontaktu s trusem nakažené kočky. Paradoxně ale nehrozí tak velké riziko při chovu koček a čištění kočičích záchodků, jak se obvykle uvádí. Za prvé, kočky žijící v bytě nemají moc šancí se parazitem nakazit, protože neběhají venku a nejsou v kontaktu s trusem jiných koček. Za druhé, vajíčka (správně oocysty) jsou nakažlivá až od druhého dne po vyloučení. Pokud čistíte záchod denně, nebezpečí se snižuje. A za třetí, kočka je nakažlivá pouze několik týdnů po své vlastní nákaze, ne celý další život. Není tedy namístě mít z koček panický strach. Možnost přímé nákazy od kočky je značně přeceňovaná.

Daleko častější cestu nákazy představuje nepřímý kontakt s kočičím trusem. Kočky rády kálí do písku, do hlíny, takže pozor na nekrytá pískoviště, práci s hlínou bez rukavic, pořádně neomytou zeleninu ze zahrádky! Odtud hrozí daleko větší nebezpečí než od mazlíčka stočeného doma v teple na kanapi.

Další možná cesta přenosu na člověka je z nakaženého nedostatečně tepelně opracovaného masa. Toxoplazma může být i v mase skotu, drůbeže a prasat. Zapomeňte proto v těhotenství na tatarský biftek. A taky pozor v kuchyni. Na prkýnku, kde se krájelo syrové maso, už nekrájet nic, co se dál nevaří. Omílá se to často, ale opakování je matka moudrosti.

Není tedy třeba hned kvůli Toxoplazmě zanevřít na naše chlupaté miláčky, přestože mohou představovat určité nebezpečí. Je lepší se o jejich parazitech něco dozvědět. Protože ať se nám to líbí nebo ne, paraziti vždycky byli a budou našimi miniaturními společníky.

V současné době jsem v 18. týdnu těhotenství. Jsem více unavená než u prvního syna. U něj opravdu platilo, že po 12. týdnu mi bylo lépe. Takže hodně odpočívám. Syn už je šikovný, pohraje si sám, nebo si hrajeme tak, abych u toho mohla sedět. V případě krize mě zachrání krtek .
Výsledky prvního screeningu dopadly dobře. Děťátka se zatím vyvíjejí správně, jsou obě stejně velká. Na velkém ultrazvuku byl se mnou i manžel a myslím, že si moc neuměl představit, jak vypadají dvě mimi v bříšku (já už jsem si zvykla). Byl naprosto fascinovaný a jen koukal a koukal a koukal. A hlavně má takový jiný pohled než já. Tím myslím, že mě dokáže uklidnit, i když slyšel, jak doktor říkal takové ty negativní komentáře. Doma se taky snaží pomáhat, až mě někdy překvapuje. Se mnou někdy pěkně cloumají hormony a pak se ho vždycky ptám, jestli to se mnou vůbec vydrží .
Co se týká syna, tak říká, že maminka má v bříšku „či“ – tři miminka . Nějak chápe, že ho nemůžu zvedat, že se po mě nemůže válet, že musí dávat pozor na bříško. Někdy přijde a pohladí bříško a nedávno sám od sebe mi dal na břicho pusu – to mě docela překvapil. Tak uvidíme, jak to půjde dál.
Musím říct, že mě někdy překvapily reakce okolí. Rodiče tomu nevěřili, mysleli si, že si dělám srandu. Babi – tchýně tomu asi donedávna taky nevěřila, pokaždé když jsem přišla od doktora, tak se mě ptala, jestli tam jsou pořád dvě. Kamarádi reagovali různě, ti co mají děti, tak říkali, že to budu mít náročné, ale že je to pěkné. Ti co děti nemají, tak se buď hrozně divili – kamarádka zůstala sedět s otevřenou pusou a přišlo mi, že ani nedýchá. Nebo to byly takové ty rozpačité reakce typu – ještě, že se to nestalo mně. Ale asi nejvíc mě překvapil svobodný 30letý kamarád, který řekl, že to je super, že dvojčata vždycky chtěl. Myslela jsem, že reakce okolí budou jiné a vlastně ani neumím popsat jaké.
Nakonec to asi vypadá, že to budou jednovaječná dvojčata, původně to vypadalo na dvojvaječná. Na poslední kontrole jsem se zeptala, jestli už jde poznat, co se narodí. Tak doktor říkal, že se orientačně podívá. A u jednoho mi už asi řekl, ale u druhého si nebyl jistý. Ale pokud to budou jednovaječná, tak je prý pohlaví stejné u obou dětí. Takže musíme počkat na další velký ultrazvuk.
A na závěr musím říct, že obavy mě stále pronásledují. Ale už je to takové jiné než na začátku. Na druhou stranu se hrozně těším. Nedávno mě napadlo: Tý jo, to bude, až budu kromě syna oblékat ven tři děti, všechny budou přes sebe mluvit a každé něco chtít…

Programy jsou připraveny Pod záštitou České muzikoterapeutické asociace, Sekce systemické muzikoterapie ČPS a České neonatologické společnosti ČLS JEP.

Cyklus koncertů, kde hudba, obrazy a slovo směřují ke společnému cíli: k pohlazení po duši pro nastávající maminky a k něžnému doteku hudbou pro malé, dosud nenarozené účastníky těchto koncertů.

Budou zde provedena vybraná díla předních světových skladatelů s tematikou přírody, lásky a spojení mezi matkou a dítětem.

Koncerty zazní v příjemném barevném osvětlení a zaměřují se na úzký kontakt s maminkami, od kterých se děti v prvních letech života učí veškeré životně důležité dovednosti a vztahu ke světu.  Dítě už během prenatálního vývoje vnímá hudbu i vibrace a učí se rozlišovat jednotlivé zvuky okolního světa. Hudba podporuje i rodící se vztah mezi matkou a dítětem. Podle poznatků současné muzikoterapie vhodně vybraná hudba emočně sytí a pozitivně ovlivňuje zdraví budoucích maminek i nenarozených dětí. U těch má navíc pozitivní vliv na rozvoj intelektu a vztahu k dobré hudbě v celém jejich pozdějším životě.

O koncertech jsme vás blíže informovali také v článku, který najdete zde.

Program cyklu koncertů Hudba jako pohlazení pro budoucí maminky do konce tohoto roku: 

1/11/2011 – Tanec noci

Carlos SALZEDO – Píseň noci pro sólovou harfu

Claude DEBUSSY – Dívka s vlasy jako len z cyklu Preludia I pro klavír (úprava pro violu a harfu B. Borisovsky)

Maurice RAVEL – Habanera pro flétnu a klavír (úprava pro violu a harfu J. Hosprová a K. Englichová)

Fritz KREISLER – Siciliano a Rigaudon pro violu a klavír (úprava pro violu a harfu J. Hosprová a K. Englichová)

Johann Sebastian BACH – Svita pro sólovou violu č. 1 G dur BWV 1007, výběr: Preludium | Sarabanda | Menuet

Maurice RAVEL – Pavana za mrtvou infantku (úprava pro violu a harfu B. Borisovsky)

Johann Sebastian BACH – Partita pro sólové housle č. 1 h moll BWV 1002 (úprava pro harfu Marcel z Grandjany), výběr: Sarabanda

Marin MARAIS – Pět francouzských tanců pro violu a klavír (úprava pro violu a harfu J. Hosprová a K. Englichová)

L’agréable | La provençale | La Musette | La Matelotte | Le basque

Gabriel FAURÉ – Po prožití snu pro soprán a klavír op. 7 č. 1 (úprava pro violu a harfu J. Hosprová a K. Englichová)

Jitka HOSPROVÁ – viola

Kateřina ENGLICHOVÁ – harfa

Úvodní „Píseň noci“ pro harfu otevře atmosféru letní noci, která vyzývá k tanci. Program, který náš dnešní rychlý životní rytmus sladí s rytmem i pohybem elegantních tanců z pera geniálních skladatelů.

_______________________________________________________________

15/11/2011 – Galantní tance lahodného tónu

Marin MARAIS – Suita a moll pro violu da gamba a basso continuo z 5. knihy Pieces de viole

Tobias HUME – Soldier’s Resolution pro sólovou violu da gamba ze sbírky Musicall Humours

Angelo Michele BARTOLOTTI- Prélude pro sólovou theorbu

ANONYM – Passacaglia pro sólovou theorbu

Carl Friedrich ABEL – Arpeggio – Allegro – Adagio – Allegro pro sólovou violu da gamba z rukopisu „Drexel“ (Londýn cca 1760)

Antoine FORQUERAY – Allemande La LaBorde

La Du Vaucel

La Regente

(výběr z 1. a 3. knihy Pieces de viole)

Robert de VISÉE – Tombeau Mesdemoiselles de Visée pro sólovou tvorbu

Chaconne pro sólovou theorbu

Marin MARAIS – Suite d’un Gout Entranger pro violu da gamba a basso continuo ze 4. knihy Pieces de viole, výběr: Marche Tartare | La Tartarine | Sarabande | L’Arabesque | Le Badinage

Petr WAGNER – viola da gamba

Jan ČIŽMÁŘ – barokní kytara a theorba

Dítě je v době před narozením v plodové vodě převážně v pohybu. Jemně znějící hudba vyjadřující pohyb je proto ideálním zastavením v čase pro budoucí maminky i ještě nenarozené posluchače.

_______________________________________________________________

6/12/2011 výjimečně v 17.00 – Písně a ukolébavky vánoční Evropy

Lidové vánoční písně z Francie, Itálie, Anglie, Polska, Slovenska, Španělska aj.

Staročeské vánoční koledy z Čech a Moravy

CHAIRÉ PŘÍBRAM

vokálně instrumentální soubor dobových nástrojů

Josef KRČEK – umělecký vedoucí

Chairé byla dcerou Érota a Psyché a znamená radost. Pokud slovo „radost“ přeneseme do hudby, čeká nás koncert, kde si publikum společně s umělci zazpívá i zahraje například na staročeský nástroj koledníků – fanfrnoch…

Koncerty z cyklu Hudba jako pohlazení pro budoucí maminky organizuje Česká filharmonie, více informací naleznete zde.

Co se váhy týče, úspěšně hubnu, což je u mne dobře a lékařka v poradně bude mít radost.
Malé zatím měří 6,3 cm od temene po kostrč, takže říkal lékař, že celkově může mít těch 8 cm.
Doma mi každý moc pomáhá, kromě malé, která samozřejmě ničemu ještě nerozumí. Ale každému na potkání hlásí, že maminka má v bříšku miminko.
Od Mimi klubu z Globusu jsem vyhrála vstupenky na veletrh v PVA Letňany. Konaly se souběžně 3. For Babies,Toys a Hobby. V pátek 30. 9. jsme dali malou ke tchýni a vyrazili jsme. Já vytáhla těhu lacláče a aspoň jsem se cítila pohodlně. Na veletrhu jsem od Malvíka dostala jako dárek rychlozavinovačku,takže první nová věc pro budoucí miminko. Zvládla jsem to v pohodě, i když mi bylo chvílemi špatně, ale udělala jsem si i radost, manžel mi předplatil na rok Maminku.

Zatím jediná nepříjemná věc je neustálé měření tlaku, snad se pro tentokrát vyhnu lékům. Také se mi hůř dýchá, ale to je vzhledem k tomu, že jsem astmatik, normální. V klidu je to v pořádku. Jen doufám, že se to nebude zhoršovat a porodím normálně. Maximálně s kyslíkovou maskou.
Těhotenskou průkazku mám vystavenou od 8.tt,  je tam vše napsáno, takže jsem v klidu.
Jméno máme jisté zatím jen pro chlapečka – Josef po tchánovi. Jméno pro děvče vybere manžel a bude to možná Regina nebo Renata. Vzhledem k tomu, že mně se nelíbí ani jedno z dívčích jmen, bude ještě diskuze, času je dost.

Lékaři mě zatím žádní něčekají, až na pravidelnou kontrolu na plicním. Jen s tou starší budu muset znovu lítat po doktorech, ale to snad zvládnem. Kdyby bříško zlobilo, přeobjednáme se a budu odpočívat.
Jediné, čeho se trochu děsím, je test na cukr, mám totiž problém vypít cokoliv sladkého.
Tak doufám, že i nadále bude vše v pořádku

Dle soudu si ale Ivana Königsmarková měla zjistit, že u předchozích dvou porodů této ženy se vyskytly komplikace a že žena rozhodně neměla rodit doma. Chybu prý udělala i při resuscitaci dítěte, které po porodu nedýchalo. Oživila jej až přivolaná záchranka. Při následném laboratorním vyšetření byly u dítěte zjištěny známky hypoxie (nedostatek kyslíku). Dle sdělení matky dítě nevidělo, neslyšelo, reagovalo pouze na dotek. Nakonec ve věku 20 měsíců zemřelo na zápal plic.
O nevhodnosti porodu doma měla dle soudu vědět i matka dítěte, která sama porodnictví několik semestrů studovala. To prý ale nesnižuje vinu Königsmarkové.
Ivana Königsmarková byla odsouzena na dva roky s podmínečným pětiletým odkladem a k uhrazení 2,7 milionu korun pojišťovně za léčbu dítěte po porodu.

Celý článek naleznete na stránkách iDNES.cz.

Sama Königsmarková se proti rozsudku odvolala s komentářem, že je tím vlastně odsouzena k bezdomovectví. Uvádí to v rozhovoru pro iDNES.cz, který naleznete zde.

Včera jsem se dozvěděla z televize, což považuji téměř za „znamení“ neb televize je něco, pro co ve svých dnech prostě nějak nenacházím čas, že podzim bude teplotně vydařenější než léto a čeká nás tedy mnoho krásných, slunečných a teplých dní. Hned z kraje článku nutno dodat, že tento příběh se skutečně stal

Teplé dny lákají k odhalení nohou i rukou a všeho vůbec a móda je k nám neúprosná a velí ukazovat jen hladká těla bez chloupků. Doba zarostlých podpaží v tramvajích je zaplaťpánbů ve většině případů pryč a podle toho, co kolem sebe vidím, je i nepatrné strniště kdekoliv vnímáno jako totální faux pas…

Připouštím, že dnešní zamyšlení bude asi víc pro ženskou část populace a možná bude docela intimní, ale co, nakonec celé tohle „veřejné psaní“ a možnost nechat vás nakukovat do mého života je pro mne intimní záležitostí velmi. Tak kousek víc prostě snesu. Pro dnešek.

Čím bylo dnešní ráno vyjímečné? Ničím. Znáte to. Chvátala jsem jako divá, nerozhodně postávala před narvanou šatní skříní a když volba oblečení padla na sukni, nerada jsem konstatovala, že své nohy musím neprodleně a velmi rychle vystavit břitu žiletky. Jak jednoduché. Uchopila jsem ji pevně, ve sprše s ní divoce zamávala a ano, správně tušíte, opravdu hluboko jsem se řízla do holeně. Nádhera.

„A to se tentokrát mohu normálně ohnout,“ pomyslela jsem si v duchu a pak jsem se při vzpomínce na jednu životní scénku nahlas začala chechtat.

Když jsem se totiž pořezala žiletkou naposled, byla jsem v devátém měsíci těhotenství s Karolínou. Byla jsem taaaak velká, široká, rozložitá, jak chcete, prostě v devátém měsíci… a nedokázala jsem si vůbec představit, že bych do porodnice přijela neoholená. Tedy rozumějte, nejen s neoholenými holeněmi, ale i stehny a hlavně i s tou hodně, hodně horní částí stehen… V době dokonale hladkých modelek, které na nás uniformně útočí ze všech novin a časopisů, co by tomu řekl gynekolog, co mě bude rodit? A co by si probůh pomyslel manžel?

Přes obrovské těhu břicho jsem tehdy nedokázala ani zkontrolovat, jestli nemám rozvázané boty.  Tak si představte, jak probíhalo holení „tam“.
V koupelně jsem tehdy umně nainstalovala kosmetická zrcadla (taková ta tahací, nastavovací, ještěže je mám…), zadržela dech a poprvé řízla. Bezvadné. Povedlo se. Povzbuzena prvotním úspěchem jsem kolem velikého břicha mávala žiletkou a těšila se, jak budou v porodnici koukat, že jsem i navzdory svým rozměrům „in“.

Jenže pak, znenadání, mi na nohu cosi skráplo. A pak ještě a ještě a ještě… docela jak scéna z hororového filmu… a pak mi zrcadlo zjevilo opravdu hluboký řez v poměrně choulostivé oblasti…

Byla jsem ráda, že jsem zastavila krvácení. V porodnici pak za pár dní rozhodně koukali, gynekolog naznačoval, že tohle tedy opravdu ještě neviděl, že na pokus o domácí císařský řez to vůbec nebylo špatné… a já si tehdy slibovala, že otevřu speciální depilační salón intimních partií pro ženy v devátém měsíci. Kdo jiný totiž tohle pochopí? (Tím, jak jedno mi pak bylo během porodu, jestli mám nebo nemám někde chlupy, se fakt nechci zaobírat.)

Když jsem tenhle příběh vyprávěla své mamince, docela chápavě tehdy pokyvovala hlavou.
V dobách, kdy se ještě jako studentka na kolejích depilovala ona a její vrstevnice, byla na trhu jen žiletka Astra nebo superchemický depilační krém Opilka. Velmi účinná záležitost. Tak silný, že by možná oddepiloval i hřebík v plotu.

Máma se tak nad mým vyprávěním potměšile usmívá a pak povídá: „Dokážeš si představit, jak strašně si poté, co ti Opilca vyleptala už všechny chloupky na stehnech a holeních a pomalu ti likviduje kůži pod nimi, přeješ, aby se otevřely dveře té pitomé společné kolejní koupelny?“

Jauuu !!!

Prostě, jedeme v tom všechny napříč generacemi.

Krásný (neoholený) den
Vaše Marta