Předškolní vzdělávání, tedy mateřská škola, je nepovinná, tudíž povinnost jít k zápisu nemáte. Je to pouze vaše možnost a volba. Bohužel je tomu i naopak a mateřská škola není povinna vaše dítě přijmout. Možná se vám nyní situace v oblasti předškolního vzdělávání zdá být totálně beznadějná a všude vám říkají, že na školku nemáte nárok, že školky jsou přeplněné apod. Přece jenom ale určitá práva máte a já se pokusím vám v tomto článku srozumitelně vysvětlit, jak to tedy s tím přijímacím řízením do školky je.

Zápis

Přijímací řízení do školky podléhá stejnému správnímu řádu, stejně jako přijímací řízení třeba na vysokou školu. Je to sice humorné, ale opravdu je potřeba postupovat stejným způsobem (samozřejmě odpadá přijímací zkouška).

V první řadě musíte dodržet termín zápisu, který MŠ vyhlásí. Pokud přijdete po termínu, máte smůlu. Rovněž musíte respektovat systém přijímání přihlášek, který příslušná ředitelka stanoví – tj. komu a kdy přihlášky předávat, jaké přílohy doložit. Pokud šoupnete přihlášku nějaké učitelce nebo v malé obci sousedce, tak velmi riskujete, že se do přijímacího řízení vůbec nedostane. Dále musíte respektovat ředitelkou stanovený postup zápisu a doložit požadované přílohy.

Navštívit zápisů můžete, kolik jen chcete. Pokud vám někdo tvrdí, že ne, tak vám lže. Na podání přihlášky máte právo, pokud vám ji odmítnou vydat, porušují zákon!!!

Rozhodování o přijetí

O přijetí nemůže ředitelka MŠ rozhodnout jen tak podle oka, ale musí rozhodovat podle předem vyhlášených kritérií, se kterými vás musí také seznámit. Kritéria si také nemůže jen tak vymyslet, ale musí splňovat tři základní podmínky:

- musí být v souladu se školským zákonem

- nesmí být diskriminační

- musí umožňovat jasné rozhodování tak, aby se nemohlo stát, že se více dětí umístí na stejné úrovni… a co pak s tím?!

Mnoho kritérií, které školky vydávají, tyto podmínky vůbec nesplňují. Někde rozhodují losováním, někde podle trvalého bydliště rodičů (ne dítěte), jinde mají pouze uvedeno, že se přijímají děti jenom z dané obce a jinde, že se děti přijímají podle věku…

Např. u kritéria „Přijímáme děti podle věku od nejstaršího po nejmladší…“ a poté přijmou pouze děti s trvalým bydlištěm v dané obci a ostatní ne, i když jsou věkově starší než přijaté děti a argumentují tím, že: „Je přece jasné, že bereme děti jenom s trvalým bydlištěm.“ Tak jasné to tedy není a musí to být v kritériích. Určitě si kritéria o přijetí do MŠ pořádně přečtěte.  Pokud se vám něco nezdá, nebo něčemu nerozumíte, požádejte ředitelku o vysvětlení.

Podle zákona se přednostně přijímají děti v posledním roce před zahájením povinné školní docházky –  letos jsou to děti, které se narodily do 31. 8. 2007.

Nicméně, toto ustanovení neznamená, že dítě do školky musí být přijaté, jak si mnozí rodiče myslí. Školka má stanovenou maximální kapacitu, kterou nemůže překročit a pokud je těchto dětí více, tak se opravdu nemusí dostat a školka je zcela oprávněně nepřijme.

Pokud se vám tedy stane, že vám „předškoláka“ do školky nevezmou, můžete uplatnit svoje zákonné právo na školku, pro dítě v posledním roce před zahájením povinné školní docházky a zažádat příslušný obecní úřad o umístění dítěte do mateřské školy. V tuto chvíli je to povinnost Obecního úřadu vám tuto školku zajistit. Bohužel se ale moc neradujte… zákon už neříká, kde by ta školka měla být, takže se může jednat klidně o školku se vzdáleností 100 km…  Většina obcí se snaží dítě do MŠ umístit v místě bydliště.  A pokud vám místo nenajdou, tak často, alespoň nějakým obnosem, přispívají na školku soukromou. Můžete je samozřejmě dát k soudu, ale ten se potáhne tak dlouho, že než rozhodne, tak máte dítě už na základní škole.

Nevzali nás, co teď?

Můžete se určitě odvolat, na to máte zákonné právo! Ovšem pokud ředitelka postupovala v souladu se správním řádem, tak její rozhodnutí Krajský úřad pravděpodobně potvrdí, protože místo opravdu není…

Ovšem, najdete-li nějakou chybu v kritériích – nejsou-li v souladu se zákonem, nebo jsou diskriminační a nejednoznačná, tak můžete podat podnět k přezkoumání celého přijímacího řízení.

Tento podnět předáte odboru školství příslušného Krajského úřadu a on se jím musí zabývat a také můžete informovat Českou školní inspekci. Pokud zjistí opravdu pochybení v celém systému přijímacího řízení, mohou rozhodnutí ředitelky prohlásit za neplatná a vyvolat tak „nové přijímací řízení“. Nicméně krátkodobá záležitost to asi nebude.

Někdy se ovšem osvědčí upozornit ředitelku na tento váš záměr a pak se někdy, jako zázrakem, nějaké to místečko najde – samozřejmě, pokud je vaše stížnost oprávněná. Pokud má ředitelka vše v pořádku a vaše dítě se opravdu nedostalo pro nedostatek míst, tak je „vyhrožování“ opravdu zbytečné a okrádáte o čas sebe i ji. V tomto případě je asi zbytečné i psát odvolání, protože místo prostě není a nebude…

Co nám tedy zbývá?

Čekat!!! Někdy se nějaké dítě před začátkem školního roku, i po začátku, anebo v průběhu roku odhlásí a vznikne tak volné místo, které je žádoucí zaplnit. Podle počtu dětí dostává školka peníze na mzdy, takže určitě budou shánět „náhradníky“ a navíc  – „naděje umírá poslední“ a pokud naděje umře, tak se musíte obrátit na soukromou instituci a brát to jako dočasnou investici a doufat v lepší zítřky.

Přeji pevné nervy a mnoho štěstí u zápisu.

Důležitou povinností rodiče je jít s dítětem k zápisu – tam musí všechny děti, které oslaví 6. narozeniny do 31. 8. příslušného roku, tj. letos do 31. 8. 2012. Tyto děti tedy všechny absolvují zápis a v září nastoupí do školy nebo dostanou odklad. Rozhodnutí o odkladu povinné školní docházky není nic formálního a automatického a ani to nelze udělat jenom na základě přání rodičů, kteří si třeba chtějí prodloužit relativně klidné období školky o další rok, nebo si myslí, že dítěti takto prodlouží dětství, když ho nechají ještě rok ve školce. Na jedné straně je nezralé dítě ohroženo selháním a neúspěšností ve školním prostředí a na straně druhé je možné u zralého dítěte „propásnout“ vhodný okamžik, kdy je připravené začít se učit, a když v této době do školy nenastoupí, jeho zájem o ni a o učení se sníží.

O odklad musí zákonný zástupce dítěte písemně požádat do 31. 5. příslušného kalendářního roku, kdy má dítě zahájit povinnou školní docházku. K odkladu je vždy potřeba vyjádření školského poradenského zařízení (tj. pedagogicko-psychologické poradny nebo speciálně pedagogického centra), nebo dětského lékaře. Nestačí tedy žádost rodičů, nebo potvrzení ze školky. Vyjádření školky je důležitým podkladem pro rozhodnutí v poradně nebo u lékaře, ale samo o sobě nestačí.

Pokud je naopak přáním rodičů přihlásit svoje dítě do školy dříve, mohou se také zúčastnit zápisu s dítětem, které oslaví šesté narozeniny do 31. 12. 2012, ale k zahájení školní docházky potřebují rovněž vyjádření pedagogicko-psychologické poradny, která potvrdí, že dítě je zralé zahájit školní docházku předčasně.

Tyto možnosti a povinnosti jsou pro rodiče poměrně snadno pochopitelné a proveditelné. Horší už je to s pojmem „školní zralost“.

Jak tedy poznáme, že je naše dítě na školu zralé a připravené?

Dovednosti a návyky důležité pro školu dítě nezíská samozřejmě jen tím, že dosáhne věku 6 let. Každé dítě se vyvíjí vlastním tempem a je ovlivňováno řadou faktorů – rodinné zázemí, délka pobytu v mateřské škole apod.

Je nutné si uvědomit, co všechno se pro dítě se vstupem do školy změní – například: činnosti jsou povinné pro všechny, doba řízené činnosti se zvyšuje, dítě musí sedět na jednom místě, orientovat se samostatně v chodu budovy, samostatně pracovat, tlumit impulsy a momentální nápady, spolupracovat v určený čas s paní učitelkou, případně s ostatními dětmi.

Školní zralost zahrnuje několik oblastí:

Tělesná vyspělost a zdraví

Častá nemocnost nebo oslabená imunita může být problémem, dítě vypadává z kolektivu, také nestíhá sledovat učivo, látku pak musí dohánět doma s rodiči, což je pak náročné úplně pro všechny.

Motorická obratnost

Sledujeme hrubou motoriku (chůzi, běh, koordinaci končetin, rovnováhu), jemnou motoriku (práce rukou, navlékání korálků apod…, ale také tkaničky, zipy a knoflíky) a samozřejmě grafomotoriku (práce s tužkou, správný úchop), sledujeme vývoj dětské kresby, uvolněnost ruky, zájem dítěte o tuto činnost. Důležitou informací je dominace ruky – tj. pravák nebo levák, střídá-li dítě ruce, je to určitě důvod pro návštěvu poradny.

Řeč

Vývoj řeči tvoří důležitou součást školní zralosti. Má-li dítě větší problémy s více hláskami, může to negativně ovlivnit nácvik čtení i psaní. Pokud samozřejmě dítě má potíže s jednou hláskou, tak to důvodem pro odklad není. V tomto ohledu by rodičům měl určitě poradit jejich logoped. Dítě by při vstupu do ZŠ mělo být schopné komunikovat v rozvinutých větách, gramaticky správně, vyprávět, recitovat a také vyjadřovat svoje pocity.

Pozornost a pracovní návyky

Předškolní dítě by mělo být schopné vydržet u řízené činnost cca 15 minut, pracovat samostatně, pochopit zadání úkolů a vnímat instrukce učitele.

Rozumové předpoklady

Do této oblasti patří hlavně pojmové vědomosti, dítě zná běžné každodenní věci, zvířata, barvy, základní geometrické tvary, základní pojmy týkající se času, orientuje se v prostoru a na vlastním těle.  Posoudí množství, velikost, pořadí, počítá do šesti apod.

Emoční zralost, sociální zralost, sebeobsluha, samostatnost

Dítě je schopno odloučit se bez výraznějších obtíží od rodičů, umí navazovat komunikaci s kamarády i dospělými. Zvládá i určitou míru neúspěchu a překonává překážky.  Dítě zvládá sebeobslužné činnosti – obléká se, obouvá, zouvá, stoluje apod.
Sociálně zralé dítě navazuje přirozené kontakty s vrstevníky, umí si s nimi vhodným způsobem hrát, je také schopno si hrát i samostatně. Zvládá také základy slušného chování.

Nejsou-li si rodiče jistí, zda je jejich dítě zralé, je dobré postupovat takto:

-  Oslovit MŠ a vyžádat si informace od paní učitelky.
-  Pokud i MŠ vyjádří pochybnosti o zralosti dítěte, objednat se do pedagogicko-psychologické poradny, kde dítě odborně vyšetří.
-  Požádat o vyjádření nebo doporučení odborníky, v jejichž péči už dítě je.
-  Informovat ZŠ u zápisu o pochybnostech o připravenosti dítěte na školu, případně předat zprávu z poradny a dalších odborníků.

Někteří rodiče musí ale bohužel řešit ještě další problém v souvislosti s rozhodováním o odkladu – někdy si odborníci vzájemně protiřečí, jeden odklad doporučí a druhý označí dítě jako zralé a připravené na školu. Ze své praxe znám dětské lékaře, kteří automaticky doporučují odklad všem dětem narozeným v létě bez konkrétních dalších informací a znám i několik případů, kdy dítě posoudila jedna PPP poradna a doporučila odklad a poté druhá PPP ohodnotila dítě jako zralé (ve stejném období). Tato situace je nelehká jak pro rodiče, tak i pro dítě, které běhá od jednoho vyšetření k druhému a stále neví, jestli půjde do školy, nebo ne.

Problémem také často je, že dítě přichází k cizímu odborníkovi a ne každé dítě je připravené s cizím člověkem hned komunikovat. Takže ve známém prostředí mateřské školy se dítě jeví jako přiměřeně zralé, ale v poradně vůbec nespolupracuje…

Jak tedy řešit takové nelehké situace? Pokud jeden z odborníků doporučí odklad, je důležité zjistit přesně kvůli čemu je odklad doporučován, která konkrétní oblast je u dítěte oslabená a které oblasti naopak zralé jsou. S touto informací je dobré jít na konzultaci k ostatním, kteří odklad naopak nedoporučují, případně požádat, zda by se tyto dva subjekty mohly vzájemně zkontaktovat a o situaci pohovořit a dojít ke vzájemné shodě – například školka s poradnou nebo poradna s lékařem apod.  Situaci je také možné konzultovat s budoucí učitelkou první třídy nebo s ředitelem základní školy, i oni se mohou zkontaktovat s mateřskou školou nebo poradenským zařízením a pomoci rodičům v rozhodování. Pokud rodiče k některému subjektu nemají důvěru, mohou si samozřejmě vyžádat posouzení jinde, nemělo by ale dojít k tomu, že  s dítětem obchází každé poradenské zařízení, které je k dispozici. Pokud se jedná o dílčí oslabení a rodiče chtějí dát dítě do školy, je také vhodné vyžádat si informaci, zda je možné tento problém doma trénovat a dítě na školu lépe připravit. Nutné je také zvážit, kolik času je v rodině k dispozici na domácí přípravu během první třídy – nezralé dítě vyžaduje ze strany rodičů více pomoci při domácích úkolech a přípravě do školy.

Rozhodnutí není dobré odkládat na poslední chvíli. Objednací termíny do poradenských zařízení bývají v době kolem zápisu brzo obsazené a také dítě samo potřebuje vědět, zda do školy půjde či nikoli.

Která škola je ta pravá?

Primární možností pro umístění dítěte do základní školy je škola spádová dle místa trvalého bydliště. V případě, že dítěti či rodičům spádová škola nevyhovuje, mohou se obrátit na některou v okolí. Tato škola by dítě měla přijmout v případě, že již není naplněna její kapacita.

Kde hledat informace o škole?

Stěžejním dokumentem školy je školní vzdělávací program. Tento dokument mívají školy na svých webových stránkách a rodič si jej může také vyžádat při osobní návštěvě školy.

Ideální je pojetí takzvané komunitní školy, kdy je škola zároveň kulturním centrem a poskytuje rodičům své prostředí a otevřenost nejen v čase třídních schůzek.

Spolupráce školy a rodiny

Dnes hovoříme o partnerském vztahu školy a rodiny. Z komunikace se dozvíte velice mnoho, proto doporučujeme osobně navštívit školu a seznámit se, pohovořit si zde s učiteli a chvilku pozorovat celkový chod školy. Rodiče mohou navštívit školu při dnech otevřených dveří, které se obvykle konají jednou do roka na každé škole. O výchovných tématech nebo prevenci sociálněpatologických jevů si rodiče mohou pohovořit s výchovným poradcem.

Speciální vzdělávací potřeby, asistent a IVP

V případě, že dítě vyžaduje speciální vzdělávací potřeby (žáci se zdravotním postižením, žáci s mimořádným nadáním, děti z rodin imigrantů, etnických a jazykových menšin aj.) je možné si ve škole zažádat o spolupráci s pedagogickým asistentem. Ten obvykle bývá doporučen pedagogicko-psychologickou poradnou (PPP) nebo speciálně pedagogickým centrem (SPC), o jejichž posudky si rodiče mohou zažádat. Na základě diagnostiky dítěte pak poradna doporučí podpůrná opatření či asistenta pedagoga. Jedná se však pouze o doporučení, základní rozhodnutí je vždy na zákonném zástupci, tedy na rodiči po rozhovoru s dítětem. V praxi se setkáváme také s doporučením zařazení žáka do školy praktické, nebo speciální, avšak základním právem dítěte je vzdělávání v běžné základní škole. Tento postup doporučujeme, protože úlohou školy je nastavit takové podmínky, aby se zde každému dítěti líbilo a úspěšně se zde vzdělávalo.

Velice vhodným nástrojem je takzvaný individuální vzdělávací plán (IVP), na kterém spolupracuje tým odborníků ve škole, rodiče i žák. Tento plán škola vytváří k nastavení obsahu vzdělávání tak, aby ho dítě zvládalo a zažívalo pocit úspěchu. Pokud se dítěti ve výuce nedaří, neznamená to, že patří do jiné školy, tedy praktické nebo speciální, ale to, že škola nevytvořila všechny vhodné podpůrné podmínky pro vzdělávání dítěte. V tomto případě je nutné IVP zrevidovat či případně spolupracovat s dalším poradenským zařízením – PPP, SPC či centry podpory inkluzivního vzdělávání.

Jak učitelé známkují?

Hodnocení nemusí být pouhou klasifikací, tedy oznámkováním písemek a úkolů od jedné do pěti, ale širším hodnocením školáka. Na jedné škole jsme se setkali s třísloupcovým hodnocením. V prvním sloupečku bylo slovní hodnocení učitele, v druhém zpětná vazba rodiče a nakonec vyjádření dítěte ke známce. Takovýto komplexní přístup v hodnocení dává učiteli možnost ověřit si, zda žák látce opravdu porozuměl nebo jaké měl podmínky pro získání nových informací. Odráží se v něm také role rodičů ve výchovně-vzdělávacím procesu. Praxe ukazuje, že pro rodiče je nejsrozumitelnější smíšené hodnocení, kdy je žák ohodnocen slovně i známkou. Možností je tedy hned několik.

Škola vaše dítě nechce?

Může nastat situace, kdy rodiče mají zájem o to, aby jejich dítě navštěvovalo konkrétní základní školu, ale ta o to nestojí. „S tímto případem se setkáváme zejména u takových skupinek dětí, jako jsou cizinci, zdravotně postižení žáci či žáci nadaní nebo z etnických menšin. Argument školy, že pro tyto děti nemá vytvořené podmínky, není zákonný, a již vůbec ne etický. „Škola je profesionální státní instituce placená také z peněz daňových poplatníků, a tedy také vy máte právo, aby vaše dítě mohlo navštěvovat danou školu. Mezinárodní i česká legislativa jasně hovoří o rovném přístupu ke vzdělávání. S tím spojená ustanovení lze najít například v mezinárodní Úmluvě o právech dítěte, v Listině základních práv a svobod a nakonec také ve školském zákoně. Právo na vzdělávání jakéhokoliv dítěte v běžné škole je v poslední době známé také jako inkluze či uplatňování principů inkluzivního vzdělávání. Školy, které kladou důraz na rovné právo na vzdělání, mají tyto hodnoty zakomponované obvykle i ve svém školním vzdělávacím programu.

Od roku 1993, kdy byla Nadace Naše dítě založena, uplynulo již 18 let, během nichž bylo přerozděleno 230 milionů korun. Založila a provozuje Linku právní pomoci zdarma poskytující právní poradenství v oblasti rodinného práva, dále linku Internet Hotline zaměřenou na ochranu dětí na internetu především před dětskou pornografií a prostitucí. Nadace neustále veřejnost seznamuje se statistikami, které podle slov ředitelky Zuzany Baudyšové velmi pomáhají a díky nim lze lépe pracovat s problematikou zneužívání a týrání dětí. V uplynulém roce bylo zaznamenáno českými úřady skoro 6000 případů násilí na dětech, další tisíce případů týrání a zneužívání dětí zůstávají utajeny. Jak dokládají statistiky Ministerstva práce a sociálních věcí odhalené v roce 2010, tak se nejčastěji násilné činy páchané na dětech udály v úplných rodinách. Kampaň Rady Evropy proti sexuálnímu zneužívání dětí uvádí, že 1 z 5 dětí se setká s nějakou formou sexuálního zneužívání. Podle slov Ing. Zuzany Baudyšové existují dvě formy obtěžování: kontaktové (zneužívání „natvrdo“), nekontaktové (pouštění porno filmů, sexuální hovory).

Výzkum prováděný Sexuologický ústavem odhalil, že 10-20% dětí přiznalo sexuální zneužití.

• 60% agresorů je z blízkého okolí (56 % vlastní otec, 23 % nevlastní otec a 10 % dědeček)
• 30% má na svědomí známá, příbuzná osoba
• 10% tvoří deviantní osoby

Byly odhaleny nejčastější příčiny zneužívání dětí:

• Puritánská výchova
• Dysfunkční rodiny (alkoholismus, časté střídání partnerů)
• Uvolněná výchova neučící děti poznat hranice intimity

K této statistice se vyjádřila ředitelka Zuzana Baudyšová slovy, že pokud se teď řeší problém zavedení sexuální výchovy do škol, pak ona je jednoznačně PRO! Zároveň jako největší ochranu dítěte považuje dobrou funkční rodinu.

Trestají učitelé své děti více než ostatní rodiče?

Jsou učitelé shovívavější k fyzickým trestům než ostatní rodiče? Na tuto otázku hledala odpověď agentura GfK Czech, která vypracovala pro Nadaci Naše dítě výzkum, že kterého vyplynulo, že k fyzickému trestu se ve výjimečných případech uchyluje o 10 procent učitelů více, než ostatních rodičů. 87% rodičů – učitelů přiznalo, že dítě uhodilo, z ostatních rodičů sáhlo po potrestání 75%.

Celkově kleslo trestání dětí oproti předešlé generaci, z výsledků totiž vyplynulo, že ze starší generace rodičů použilo trestání 97%, přičemž 19% tak činilo často a 39% občas. Dnešní generace rodičů již děti trestá méně.

Nejčastějším trestem u rodičů – učitelů (47%) je zákaz oblíbené činnosti, zejména tv, her na počítači, k této formě trestu se také nejvíce uchylují ostatní rodiče (41%). Učitelé dvakrát častěji než ostatní rodiče přistupují k domluvě a k vysvětlení prohřešku (30% rodiče – učitelé, 15% ostatní rodiče).

Ve škole se nejčastěji trestá ústním pokáráním. 65% dotázaných pedagogů si uvědomuje, že trest není výchovnou metodou, ale v některých případech jej však považuje za nejlepší řešení.

Nejčastějším trestem ve škole je ústní pokárání, dále zavolání rodičů do školy a třídní důtka, pohlavek za přijatelný považuje každý čtvrtý dotázaný pedagog a stejné množství tuto formu trestu již použilo. U dětí na prvním stupni 16% vyučujících potrestalo dítě pohlavkem. Na druhém stupni se nejčastěji kárá slovně, ale u těchto starších žáků se učitelé častěji uchylují k fyzickému trestu (34%).

Zuzana Baudyšová se k této věci vyjádřila takto: “Ač jsem nepřítelem fyzických trestů, jsou chvíle, kdy to chápu. Děti to nemají jednoduché, naopak dnešní doba je pro ně velmi těžká. Škola jim nenahradí to, co má přijít z rodiny.“ Zároveň se ředitelka pozastavila nad povoláním pedagoga se slovy: “Není jednoduché být učitelem, byť je to krásné poslání.“

Neopomenu zmínit brožurku KIKO A RUKA, kterou distribuuje i Nadace Naše dítě a tato příručka se objeví v knihovnách, zároveň v MŠ a snad na ZŠ. Tato pohádka je nápomocná při odhalení sexuálního zneužívání. Vysvětluje dětem pravidlo „tady se nedotýkej“! Toto pravidlo bylo vytvořeno ve snaze pomoci rodičům, pedagogům a pečovatelům začít s dětmi diskutovat o tématu sexuálního zneužívání. Může sloužit jako nástroj prevence.

Dopisy Ježíškovi

Jelikož se blíží mílovými kroky vánoční svátky, udělejte Vánoce veselejší i dětem z dětských domovů, a to společně s Nadací Naše dítě prostřednictvím vánočního projektu Dopisy Ježíškovi. Můžete splnit vánoční přání téměř stům dětí ze 14 dětských domovů z různých míst České republiky. Vánoční strom zdobí letos 470 dětských přání (např. nářadí, činky) a tajných snů. Dopisy Ježíškovi můžete najít v předvánočním období od 18. listopadu 2011 do 20. prosince 2011 v prostorách Obchodního centra Europark v Praze Štěrboholy. Stačí přijít, vybrat přání a zakoupit dětem některý z vysněných dárků. Dárky budou poté slavnostně zabaleny a rozvezeny do dětských domovů. Patronkou Nadace Naše dítě a tohoto projektu je dlouhá léta Helena Vondráčková. Nezapomeňte proto 3. prosince 2011 od 14.00 hod. navštívit OC Europark Praha Štěrboholy, jelikož zde bude probíhat pěvecké vystoupení s autogramiádou patronky projektu a letos tuto akci přijde podpořit i herečka Markéta Hrubešová a rosnička Radka Kocurová.

„Plnit přání dětí z dětských domovů je krásným vyjádřením lidské sounáležitosti. Víme všichni, že si každé dítě zaslouží šťastnou a spokojenou rodinu, což je bohužel v mnoha případech velmi těžké. V předvánočním čase přijďte a společně s námi vyjádřete podporu opuštěným dětem alespoň tím, že jim splníte jejich vánoční přání, která se dají splnit snadno.“ zve Zuzana Baudyšová.

Pořadatelem této akce bylo DYS-centrum® Praha o.s. (dobrovolné nezávislé sdružení občanů a právnických osob, kterých se jakýmkoli způsobem dotýká problematika specifických vývojových poruch učení a chování). Konference začala v 9 hodin ráno zahájením, křtem nových publikací zabývajících se problematikou poruch učení a chování. Záštitu nad akcí DYSKORUNKA přebrala zastupitelka MČ Prahy 7 Mgr. Silvie Kratochvílová a konference byla akreditována MŠMT v rámci DVPP. Součástí byla i výstava, na které se dalo koupit mnoho vhodných pomůcek a publikací pro děti, studenty s poruchou učení.

Navštívila jsem několik přednášek, ale nebylo v mých silách zúčastnit se všech, neboť probíhaly paralelně. Budiž mi prosím odpouštěno, že všechny nemohu přiblížit. Celý den se nesl ve velmi příjemném duchu, nebyl problém se na žádnou přednášku dostat. I když musím přiznat, že jsem pro velký zájem seděla i na zemi, což mi ale vůbec nevadilo, jelikož v mém případě vyhrála chtivost po vědomostech a zkušenostech.

Navštívené přednášky

Václav Mertin z katedry psychologie na FF UK ve 30 minutách přiblížil z patra „Individuální výchovný plán(IVP)“ k řešení výchovných problémů ve škole. Zdůraznil, že škola má svůj úkol, tj. výchovně-vzdělávací, a trestání prohřešků by se měla vyvarovat (měla by se držet své koncepce), nechat toto trestání na institucích, se kterými škola spolupracuje. Ale s povzdechem přednášející uznal, že mnohdy tento dialog nefunguje v takové míře, jak by měl.

Přednášku na téma „Chytré děti s dyslexií“ vedla Šárka Portešová z Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny FSS MU, která představila výzkum amerického psychologa L. M. Termana, jenž se věnoval nadaným dětem. Podle slov docentky Portešové je nadané dítě sociálně, emocionálně zdatné, má nadprůměrné morální kvality a chce být perfekcionistou. Dále nám přiblížila amerického psychologa Josepha Renzulli, jenž tvrdil, že vysoké nadání není jen vysoké IQ, ale důležitá je tvořivost, talent, angažovanost v úkolu. „Dvakrát výjimečné děti“ tak bývají označovány děti, které mají na jedné straně výjimečné schopnosti, a na druhé straně trpí nějakým hendikepem např. nadané dítě s autismem, nadané dítě s poruchou chování či poruchou učení. Často se právě takové nadané dítě ve škole nudí, v důsledku toho vyrušuje, nedává pozor a snaží se na sebe upozornit. Což vede často k označení za hyperaktivní dítě.

Akademická malířka Alena Kupčíková nám nastínila práci se slabikářem a testy pro prevenci dyslexie v předškolním věku. Tato umělkyně je autorkou kontroverzních prací, známých jako „Chlupatice“. Na začátku celé přednášky nám sdělila, že je dyslektik.  Popsala, jak sama na sobě pozoruje tuto poruchu (pracuje v pyžamu, nikdy není v klidu, má ráda chaos, má špatnou orientaci, je velmi tvůrčí osobností, soustředí se na detail toho, co řeší, ráda pracuje bez myši, hodně prstem). Prezentovala svůj odvážný kalendář, který namluvil herec Jiří Lábus, a prozradila radu, jak se dobře učit cizí jazyk s poruchou učení – pomocí obrázků, což nabízí komiksy.

Klára Spáčilová, pedagožka pražského gymnázia Sázavská, nás seznámila s jejich prací se studenty, kteří mají specifickou poruchu učení. Upozornila na důležitost individuálního přístupu, motivace, kompenzování. Na jejich gymnáziu při práci používají kompenzační pomůcky (notebook, poznámky, počítačové prezentace (studenta i učitele), zápisky v hodině (i od spolužáků), fotografování zápisu na tabuli, diktafon, příprava pedagoga je také k dispozici, počítač). Studenty s poruchou učení nemají žádné úlevy, jen jim nabízí pomocnou ruku! Testy mají všichni stejné, akorát dbají na dostatek prostoru pro zápis, velikost písma, zdůraznění pojmů, což nejen dyslektikům pomáhá.

Zdeněk Topil z nakladatelství Tobiáš nám v pár minutách představil publikaci o výuce jazyka, jak se naučit gramatiku lehce a hravě. Podle jeho slov každé dítě trefí do školy, proto musí najít správné doplnění y/i a ne tipovat (50 % dětí tipuje). Rodič musí sám učivo pochopit, aby mohl dítěti pomoci. Podle slov bývalého pedagoga se dítě na prvním stupni nemá doma učit, ale jen ve škole. S tímto tvrzením souhlasím, neboť já jsem se opravdu na 1. stupni neučila. Problém dnešní pedagogiky vidí už na pedagogických fakultách, kde probíhá špatná výuka didaktiky, což potvrzuje každý učitel, který opustí vysokou školu.

Velmi očekávanou se stala přednáška Radany Lencové. Navrhovatelka a tvůrkyně písma „Comenia Script“ nám písmo detailně popsala. Nejvíce je inspirované renesančním písmem, má zvětšenou střední výšku, každý si může zvolit sklon písma, má tvarové varianty, je univerzální, vhodné hlavně pro leváky, každé písmeno a slovo je čitelné. Sama designérka písma nám přiblížila výzkum, jenž probíhá na 33 školách od září 2010 do června 2012, nastínila ideu, informovala o výukovém softwaru, na kterém pracuje a dala si za cíl sladit písmo i čtení.

Lenka Krejčová z katedry psychologie na FF UK na své prezentaci poukázala na důležitost IVP. Během několika desítek minut nás seznámila s vytvářením IVP (Individuální vzdělávací plán), co dělají školy špatně, když nepředvídají, že budou muset pracovat s dětmi s poruchou učení. Ukázala nám projekt SAFE, ve kterém se pokouší vytvořit rámec, jehož prostřednictvím lze mapovat pokrok žáků za pomoci pedagogické diagnostiky. Dále poukázala na fakt, že nelze dělat IVP bez rodičů. IVP by se měl podle předsedkyně DYS-centra sestavovat na základě dohody (rodič a škola, je to závazek i dohoda – rodiče komunikují s dětmi), stavět na dobrých stránkách žáků (co mu jde, co umí, např. dyslektik si špatně pamatuje odborné termíny, ale lépe přemýšlí), ptát se dětí (co chtějí, co ví).

Poslední přednáška měla název „Minimalizace šikany“ a zazněla z úst Markéty Bajerové. Seznámila účastníky s projektem, jenž probíhá od roku 2005 (pro pedagogy) a jeho cílem je snížit šikanu na školách. Obsahuje dvě části (seminář a konzultace na škole) a zúčastňuje se ho 100 škol. Lektorka Bajerová z Kladna připomenula, že šikanu nelze vymýtit, lze ji minimalizovat a pravidla školy platí nejen pro žáky, ale i učitele, pracovníky školy a rodiče!

Během přestávek jsem se na chodbách bavila s rodiči, kteří přišli na přednášky, jelikož porucha jejich dětí jim není lhostejná a mají snahu pomoci svým dětem. Paní Jitka z Prahy má syna, který má problémy ve škole a chodí na specifickou nápravu učení (trpí dysortografií). Tato maminka si od akce slibovala více poznatků, které by jí v práci se synem pomohly.

Mnoho škol na tuto akci vyslalo své pedagogy, např. paní učitelka z Trutnova, která pracuje už 13 let s dětmi s poruchou učení, se rozhodla konečně poznat zázemí DYS-centra a zajímala se o nové trendy a publikace v této problematice.

Podle slov Lenky Krejčové cílem akce DYSKORUNKA je: „Koncentrovat spoustu různých zkušeností, informací a inspirace na jedno místo, aby lidé přišli, dobili si energii a aby věděli, že s dětmi, žáky, studenty se dá pracovat.“ Zároveň vidí v krátkých příspěvcích plejádu mnoha informací, poznatků jako vhodnější, jelikož ne vždy lidé mají čas a možnost se zúčastnit přednášek. „Tato akce se může stát inspirací pro mnohé jít dál v této problematice!“ uvedla Lenka Krejčová.

Rozloučit se lze jen motem DYS-centrum Praha^® o. s.:

„Dejme šanci dnešním žákům s dyslexií vyniknout a ukažme si, jak jim můžeme pomoci!“

„Podle směrnice k integraci jedinců se speciálními vzdělávacími potřebami 13 711/2001-24 je Individuální vzdělávací program pracovní materiál sloužící všem, kteří se podílejí na výchově a vzdělávání integrovaného žáka. Vzniká na základě spolupráce mezi učitelem, pracovníkem provádějícím reedukaci, vedením školy, žákem a jeho rodiči (zákonnými zástupci), pracovníkem pedagogicko-psychologické poradny nebo speciálně pedagogického centra.“ (Zelinková, str. 220)

Přínos IVP je možné spatřovat především v následujících oblastech:

1)      Umožňuje dítěti pracovat podle svých schopností, individuálním tempem.

2)      Umožňuje učiteli pracovat s dítětem na úrovni, které ono dosahuje a je pro něho východiskem pro plánování konkrétních aktivit pro konkrétního žáka.

3)      Do přípravy IVP se zapojují i rodiče, kteří se tak stávají spoluodpovědnými za výsledky práce svého dítěte. Využívají svého práva ve vztahu k dítěti, ale také přebírají určitou zodpovědnost.

4)      Aktivní účast dítěte na plánu mění jeho roli, není již pasivním objektem působení učitele, ale přebírá rovněž určitou část zodpovědnosti na sebe. (Zelinková, str. 220-221)

IVP se zpravidla připravuje na základní škole pro děti se specifickými poruchami učení nebo pro individuálně integrované děti s určitým znevýhodněním nebo postižením.

Realizace IVP v mateřské škole není až tak běžnou záležitostí, přitom je jeho přínos pro dítě obrovský a i pro pedagoga je pak práce s daným dítětem efektivnější a smysluplnější.

Individuální vzdělávací plán je vhodné sestavit pro tzv. nadané děti, odkladové děti, děti s handicapem, děti s určitým oslabením nebo znevýhodněním ve vývoji, nebo může jít i o děti ze složitého socio-kulturního prostředí nebo o děti cizinců. Tyto děti potřebují v některých oblastech upravit klasický vzdělávací program, tak aby se mohly optimálně rozvíjet na horní hranici svých možností. Některému dítěti stačí individuální přístup v jedné oblasti, jiné potřebuje oblastí více.

Rozhodujícím slovem pro tvorbu IVP je SPOLUPRÁCE. Individuální plán není nikdy výmyslem jednoho nebo dvou osob, vždy je výsledkem domluvy a spolupráce rodičů, učitelů a odborníků příslušné oblasti.

Uvědomí-li si rodiče, že jejich dítě se v určité oblasti nevyvíjí přiměřeně jeho věku, nebo upozorní-li ho na to učitelé, je určitě nutné nejprve si zajistit konzultaci s odborníky – nejčastěji s pedagogicko-psychologickou poradnou, která posoudí vývoj dítěte a stanoví doporučení pro další výchovu a vzdělávání dítěte.

Dalším krokem je poté sestavení plánu týmem učitelů s konzultací odborníků. Jedná-li se o těžší postižení, obvykle se zapojí vhodné speciálně-pedagogické centrum, které doporučí i případné kompenzační pomůcky.

Plán pak učitelé konzultují a probírají s rodiči, zda tomu i rodič dobře rozumí, o co v plánu jde a na co se budeme společně zaměřovat.  Poté je plán realizován v průběhu normální vzdělávací činnosti a po čase (např. 3 měsíce) znovu vyhodnocován nebo upravován.

Možná se to zdá jako složitý proces, ale v praxi to zase tak náročné není. Neznamená to ani, že ostatní děti půjdou stranou, když učitel realizuje individuální plán se znevýhodněným dítětem, to není vůbec pravda. Často se stačí opravdu pořádně zamyslet nad daným dítětem a jeho problémem, sepsat si jeho silné stránky, oblasti, ve kterých je potřeba pomoci a zamyslet se nad tím, jak je posílit v běžném kolektivu, jaké kroky můžeme dělat normálně při každodenních činnostech a na co se zaměřit při řízené činnosti. Pokud takto přistoupíme k dítěti, je poté realizování individuálního plánu už poměrně snadné.

Správně vedený individuální plán v mateřské škole je základem pro další úspěšnou integraci znevýhodněného dítěte v základní škole nebo pro zvládnutí základní školy bez dalších problémů.

Školy budou financovány ne podle počtu studentů, ale podle svých kvalit – tj. např. podle vědeckých výsledků školy nebo podle uplatnitelnosti absolventů. Již od příštího roku by takto měla být ovlivněna pětina rozpočtu škol.
Od roku 2013 bude zavedeno školné, a to v maximální výši do 10 tis. Kč za semestr.

Znění věcného záměru je od „jarní“ verze upravené – vyškrtnuty byly některé kritizované body (např. dvouleté bakalářské programy), na druhou stranu jde dle zástupců vysokých škol o zestručnění do takové míry, až tomu málokdo rozumí.
Rozhodující bude paragrafové znění, které pak ale bude již závazné.

Předložený záměr by vláda měla projednat koncem měsíce října.

Součástí reformy vysokého školství je už dlouho diskutované školné na veřejných vysokých školách.
Současná vláda plánuje tzv. odložené školné, tzn. že banka by již v průběhu studia studenta vysoké škole vyplatila školné. Student by pak začal tuto půjčku (se státní zárukou) splácet v okamžiku, kdy by dosáhl na průměrný plat v zemi. Tím by se vysokoškolské studium stalo dostupnější.
Zatím ale není jasné, zda by se splácení školného týkalo i těch zaměstnanců, kteří by na průměrnou mzdu dosáhli až těsně před důchodem (např. učitelé po 33 letech praxe).

Mnozí z nich říkají, že jim dyslexie dala vytrvalost a silnou vůli, protože věděli, že jen tak dosáhnout toho, čeho skutečně dosáhnout chtějí a přesvědčí škarohlídy ve svém okolí, že mají nadání. Jindy se zase říká, že lidé s dyslexií se učí jinak, a proto se jim v našich školách často nedaří. Nutí je to ovšem neustále hledat způsoby, jak standardní postupy obejít a najít si svoje cestičky, jak se naučit, co je třeba. A možná právě proto jsou nakonec úspěšnější a kreativnější než mnozí „jedničkáři“.

Vážení a milí rodiče,

organizace DYS-centrum Praha^® o. s. si Vás dovoluje pozvat na tradiční prodejní výstavu a konferenci 2011 aneb dejme šanci i dnešním žákům s dyslexií vyniknout a ukažme si, jak jim můžeme pomoci!

Tradice DYSKORUNKY sahá do konce minulého století a po tříleté přestávce jsme ji vloni s velkým úspěchem obnovili. Letošní DYSKORUNKA se koná 8. 11. 2011 od 9.00 do 17.00 na adrese Korunovační 8, Praha 7 (budova základní školy).

DYSKORUNKA je zaměřena především na prezentaci a prodej publikací, učebnic, pracovních listů, pomůcek a počítačových programů pro předškolní přípravu, pro výuku na 1. a 2. stupni základních škol i pro střední školy. Tradičně se věnuje především žákům se specifickými poruchami učení a chování (tedy dyslexií, dysgrafií, dysortografií, dyskalkulií, syndromem ADHD či ADD), avšak učitelé i rodiče zde naleznou inspiraci také pro každodenní práci s předškoláky, žáky i studenty. V loňském roce představilo své produkty dvacet vystavovatelů z celé republiky, kteří návštěvníkům umožnili vše si náležitě prohlédnout, vyzkoušet i zakoupit za zvýhodněné výstavní ceny. Věříme, že v letošním roce bude nabídka minimálně stejně zajímavá.

Součástí celé akce je rovněž konference věnovaná vzdělávání žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami. V průběhu seminářů a přednášek budou představeny aktuální trendy ve vzdělávání, nově vzniklé metody, pomůcky, pracovní listy i učebnice pro uvedenou cílovou skupinu. Svojí účast již přislíbili K. Balharová (speciální pedagožka, která kromě svojí práce ve škole vytváří webové stránky pro žáky s dyslexií), H. Bendová (logopedka, která právě dokončuje logopedickou „hru“ pro děti), J. Budíková (pedagožka), D. Čáp (psycholog), J. Lidická (školní psycholožka, která pracuje se studenty s dyslexií na gymnáziu), V. Mertin (poradenský psycholog), Š. Portešová (psycholožka, která se dlouhodobě věnuje nadprůměrně nadaným dětem s dyslexií), M. Sekyrková (logopedka), K. Spáčilová (středoškolská učitelka, která se intenzivně věnuje studentům s dyslexií na gymnáziu), A. Vorlíčková (středoškolská učitelka a spisovatelka, která píše pohádky pro děti a některé z nich vytváří tak, aby byly pro čtenáře s dyslexií maximálně srozumitelné).

Součástí konference je vždy také křest nových knih, které s uvedenou problematikou souvisejí.

Průběžné další informace o celé akci se můžete dozvědět na www.dyscentrum.org.

Pro zájemce o detailnější informace na toto i podobná témata upozorňujeme na nově vzniklou poradnu na VD  Dyslexie a jiné poruchy učení.

No,  jenže ono je to opravdu moc těžké!!! Každé dítko je jiné a na každého zabírá něco jiného a každý si na školku zvyká jiným způsobem.

Já za sebe rozděluji příchozí děti do tří skupin.

1)      Děti, které si zvykají od prvního dne dobře, líbí se jim ve školce, jsou spokojené, a tak to i po celou dobu zůstane.

2)      Děti, kterým se tam také líbí. Nastoupí s úsměvem, který se po určité době ztrácí, po týdnu zjistí, že to je napořád a jim se to nelíbí. Nebo přijde nemoc, chvilku jsou doma, a pak se jim nechce zpátky.

3)      Děti, které přicházejí s brekem hned od začátku a jsou rozhodnuti, že teda ve školce být nechtějí, nelíbí se jim tam a chtějí být s maminkou.

Všechny děti mají ale jedno společné. Díky vytrvalosti, obrnění nervů a šikovného přístupu maminek a učitelek si na školku postupně zvyknou a budou se do ní těšit a budou do ní všichni přicházet s úsměvem a místo toho, aby se držely maminčiny nohy, vlítnou mezi kamarády a mnohdy zapomenou dát i pusinu na rozloučenou.

Důležité je „zvykání si na školku“! Budu se opakovat, ale každá školka tohle má nastavené jinak. Mně se osvědčilo to, aby „zvykací období“ s maminkou bylo maximálně týden. Probíhá to u nás asi tak, že maminka přijde například s Honzíkem do školky, prohlédnou si a seznámí se s prostory školky, zahradou a s tím, co se ve školce dělá, co Honzíka čeká a jak bude den probíhat. Ze začátku tam maminka je s Honzíkem, je to tak na dvě hodinky. Další den maminka přijde s Honzíkem a podle toho, jak to zvládá, si odejde na nákup a za hodinku si pro Honzíka přijde. Když to jde dobře, tak další dny tam Honzíka nechá a vrátí se pro něj po krátké době.

Po týdnu najedem do toho modelu, který maminka potřebuje, jestli si bude brát Honzíka po obídku nebo až po spinkání. Tady bych se pozastavila. Pokud maminka bude potřebovat častěji vyzvedávat po spinkání, tak najet hned na to spinkání a to „po obídku“bude za odměnu. Ono opravdu záleží na dětech. Někdo v pořádku bude chodit po obídku domů, a pak zůstane spát a někomu to dělá problémy, proč najednou tam má i spát a to zvykání pak vlastně probíhá dvakrát.

Já jsem na tohle týdenní zvykání najela ve chvíli, kdy jsem si sama naběhla. Chlapeček plakal a plakal a maminka se nemohla hnout a zůstávala na jídlo a celý den. Nevadilo by mi to, kdyby se to lepšilo. Po 14 dnech to bylo stále stejné, tak jsem se s maminkou dohodla, že to tak dál nejde, že to bere jako návštěvu s maminkou a žádný posun tam k lepšímu není.  Vše se časem krásně urovnalo, ač se slzičkami, ale pak to byl můj mazlík a okupoval moje koleno a né koleno maminky.

Všem maminkám, co jejich prdelky pláčou, radím jedno… vydržte, neustupujte!!! „Dnes tedy nemusíš, tak já tě vyzvednu po obídku.“ atd. Vím, zní to tvrdě, ale věřte, že to je ta správná cesta. Musím přiznat, že kolikrát beru plačící dítě od mámy z náruče, někdy tedy vytrhávám, ale zatím se mi dařilo všechny během krátké chvilky nalákat na hraní, malování, mazlení atd. Maminkám, pokud je to možné, radím, ať zůstanou v šatně a přes okýnko koukají, že děti za chvíli přestanou a hrají si.

Jsem taky máma a ta představa je pro mě šílená!!! Chápu, jak jsou pak maminky v práci celý den k ničemu, protože opustily svoje uplakané dítko, které si zatím vesele  hraje. Někdy i posílám sms, že je vše ok. Samozřejmě některé pláčou i přes den. Vzpomenou si na maminku a znovu vymýšlím, jak je zabavit a utěšit, ale s postupem času je to jen a jen lepší. Ač je to nevýchovné, tak slibte nějakou odměnu – sladkost, hračku, houpačky, cokoliv, co mají vaše děti rády. Proč né cokoliv, aby ten jejich vstup do nového světa byl co nejpříjemnější a co nejméně bez slziček. I já uplácím sladkůstkami Mám je vždy v kabelce, abych byla připravená. Je mi jich líto. Jsou to sluníčka, která byla jen se svou maminkou a najednou jsou s cizí ženskou, s kupou dětí a musí toho tolik nového zvládnout.

Věřím, že důležitá je i domluva mezi rodiči a učitelkou, co má dítě rádo a na co by se dalo „utáhnout“. Také se stavím za to, vše hned řešit s rodiči, ať dítko z jakéhokoliv důvodu doma brečí, že ho Pepíček štípe, nechce pít ve školce mlíko atd. Hned říct a dohodnout se. Ono se to nedá všechno ohlídat, ale pak už je tomu možné zabránit a vyhnout se nepříjemným situacím… no a hlavně,  nedorozuměním mezi rodiči a učitelkami.

Moc Vám přeji, ať těch slziček je jen malinko a „školkové období“ je pro Vaše prdelky to nejhezčí…

Předem se omlouvám za označení dětí za „prdelky“, ale já tak těm svým ve školce říkám. Jsou to moje prdelky a mají v mém srdíčku místečko, tak snad tím oslovením nikoho nepohorším. Když se jim něco nevyvede, tak slyší:  „Ty jsi ale brambora.“… jim se to líbí a smějí se. No, ale to jsem trochu odbočila – tak zpět.

Taky se musím přiznat, že článeček přepisuji už po několikáté. Je to prostě tak obsáhlé téma a mám pokaždé pocit, že to není to pravé ořechové. Takže, tímto jsem se zařekla, že to dopíšu děj se co děj a vy buďte prosím tolerantní.  Spisovatelka ze mě nikdy nebude, to raději zůstanu u té učitelky. Pokud v článku najdete alespoň něco, co vás zaujme a odpoví na vaše otázky, budu spokojená. Pokud néééé,  na cokoliv ráda zareaguji a odpovím.

Co s sebou?

Ve školce dostanete seznam co pořídit dětičkám do školky, většinou ten základ je stejný – jako jsou bačkůrky, oblečení do třídy, na ven a náhradní oblečení. Někde jsou i požadavky na holinky, pláštěnku, kartáček atd. U nás například i papírové kapesníčky, toaletní papír a předškoláci balík papírů (odvíjí se to u nás od toho, že máme velmi nízké školné – 120kč).

K seznamu bych ráda podtrhla pár maličkostí. Možná by vás to ani nenapadlo řešit, ale i díky tomu se možná na učitelky nebudete koukat jako na ty, „co pořád něco chtějí“. Juknete se na to i z druhé strany jejich očima.

Kapesníček do kapsy – zní to asi divně, ale s přítomností papírových kapesníků ve třídě téměř vymizel zvyk dětí „kapesníčku do kapsy“ – většina dětí ho u sebe nemá. Jak já bych je uvítala, alespoň při vycházkách. Jen pro představu – vycházka – je chladnější počasí, polovina třídy smrká a nikdo u sebe nemá kapesník. Já chodím s narvanými kapsami kapesníků, protože těm prdelkám ten nos utřít musím i několikrát za vycházku. A přiznávám, že tomu musím i podřizovat oblečení, abych je měla kam dát .

Náhradní oblečení – několikrát se mi stalo, že nad tím maminky mávnou rukou. Zvláště u těch starších dětí  věřte, že je to velmi důležité. Většinou se nepočůrají, ale u jídla se mohou zamazat, polít při pití anebo se to povede jejich sousedovi u stolečku. Ani za to nemůžou, ale do čeho je pak převléknout je opravdu problém.

Oblečení – zde píšu jen přímluvu (pokud to je jen trochu možné) za nejjednodušší oblékání. Vybavte si, jak to probíhá, když oblékáte tu svoji prdelku doma a my jich tam máme celou třídu –  boty na suchý zip, kalhoty bez knoflíčků a pásečků, silonky nechat raději doma, svetr přes hlavu a ne knoflíčky.

Uvedu příklad – chodila ke mně holčička moc hezoučká a jejímu vzhledu bylo podřízeno i oblečení. V zimě silonky, botičky jako kozačky se šněrováním jak u bruslí, sukýnka byla na pásek, svetřík upletla babička a asi se mi chtěla pomstít… bylo tam snad 10 knoflíků!!!  A kabátek měl také knoflíky a ne zip. Malé to moc slušelo, ale než se to obléklo, tak se tam potily ostatní děti. A to nemluvím o tom, kde  jsem byla zpocená já… to jen kvůli pohledu i z jiné strany.

Bačkůrky – prosím snad za všechny učitelky, žádné pantofle anebo o číslo větší s tím, že ony vydrží déle… nevydrží!!! Roztrhají je stejně rychle jako bačkůrky, které jim jsou akorát. Jde tu hlavně o jejich bezpečnost při pobíhání po školce a hraní. Neustále je někde ztrácejí a já hledám nožičku, která bačkůrku ztratila, a to nemluvím o cvičení.  To pak raději cvičíme bez nich.

Co by mělo dítko umět?

Tento článeček tu už krásně proběhl. Samozřejmě jsem to zjistila náhodou a měla jsem to už sesumírované. Tak to nebudu sepisovat znovu a dávám odkaz: http://www.vasedeti.cz/skolka/ms/dite-pred-nastupem-do-skolky/

Já jen za sebe… po přečtení se možná maminky zhrozí, že to jejich dítko neumí. Ona každá školka to má nastavené jinak a pak už záleží jen a jen na učitelkách.

V článku je například, že mají umět smrkat – polovina jich to neumí, tak jim pomůžu. Oni to doženou! Když neumí nabírat polívku – no, některým tříleťáčkům to nejde, tak si k němu sednu a pomůžu. Oblékání je paráda, pokud to zvládají. Hned mi ubude práce a nezapotím se, než je všechny obléknu. Ale pokud to neumí, tak jsem tam od toho a pomůžu. Když si neumějí zavázat tkaničky u bot?! Co se dá dělat, ohnu se a zavážu. Někteří předškoláci to nezvládnou a svět na tom nestojí… existují přece i boty na suchý zip.

Mohla bych tu pokračovat … Ale pro mě nejdůležitější, co by měla vaše prdelka zvládnout, je… umět si doběhnout na záchod. A zbytek se v kolektivu doladí.

Doma má na to šikovnou maminku a tady ho to trochu bude táhnout se to naučit. Jeho kamarád Honzík je šikulka a umí si obléknout tepláčky na ven… „Paní učitelka ho za to pochválí a já to chci umět taky!!! A budu rád, když mě pochválí a usměje se na mě, že jsem to už taky zvládl…“

Maminky, uvidíte, jak ty vaše prdelky budou každým dnem šikovnější a jak ten kolektiv je bude posunovat dál a dál.  Moc vám přeji, abyste ve své školce měli tu NEJ učitelku, na kterou se bude vaše dítko do školky těšit. I ta rána nejsou pak ubrečená a ty vaše prdelky nebudou  nedočkavé, kdy už tam budete.

No, a já zesumíruji další článeček, jak na to zvykání a pláč vyzrát.

Hezký den.