Fakt, že mám malou dceru, není pro pravidelné čtenáře mých sloupků nijak novou informací.

Taky mám sestru, která má taky dceru, ale narozdíl od mé roztomilé „čtyřletky“, má ségra poměrně vyzrálou, světaznalou „čtrnáctku“ s jasně vytříbeným názorem na svět a věci v něm.

A všem nám z ní šediví vlasy a tuhne krev v žilách. Pavlína je prostě prvotřídní puberťačka se vším všudy.

Ještě než napíšu další řádky, aby příběh dával alespoň trochu smysl, přiznám se vám k tomu, že již od mládí jsem zapřísáhlá zastánkyně spíše rockové hudby, ano, mám na mysli melodický rock, takové to už hodně tvrdé třískání poklicemi a tlučení do hrnců mě zas až tak moc nebaví…

Zatímco zbytek naší značně rozvětvené rodiny vyznává v muzice spíše „střední proud“, Pavlína zřejmě lásku k rocku potetila , takže se pak na rodinných dýcháncích často stávalo, že jsme si spolu notovaly u trošku „tvrdších“ písniček (a „starcům“ přenechávali ty ostatní ohrané fláky ve stylu Pet Shop Boys, brrr), což nás v jistém smyslu značně sblížilo.
Minulou sobotu se ke mně na jedné rodinné sešlosti Pavlína přitočila, ukázala mi svůj mobil a  tajně mi šeptala: „Teto, neuvěříš, já si píšu a volám s …“ a vyslovila jméno poměrně známého, stárnoucího rockera. Začala jsem se chechtat, nevěřila jsem ji ani slovo.
A tak plavovlasá Pavlínka vytáhla mobil a začala mi ukazovat smsky a vzkazy na Facebooku, které si se značně známou hvězdou vyměnila v uplynulých svou měsících.

Pěkně ve mně zatrnulo: „Úchyl, který zneužívá naivity mladých holek“. To bylo to první, co mne vůbec napadlo. A vzhledem k tomu, kolik dětí se v posledních letech ztratilo, docela jsem se lekla.

„Údajný rocker“ totiž Pavlínce psal, ať přijede na jeho koncert na druhé straně republiky, že ji někde vyzvedne některý z jeho kámošů a že se pak setkají po koncertě a tak podobně. Pavlína je ve svém věku natolik blbá, že tyto smsky samozřejmě sdílela se všemi kamarádkami, plánovala, jak tajně vyrazí a užije si „hvězdného života“ a oslní své kámošky a cítila se hrozně dotčená, když jsem ji oznámila, že s tím vším musí okamžitě skončit.

„Ty mi teto prostě závidíš,“ oznámila mi suše a nafoukla se jako balón.

Moje hlava byla horká. Přemýšlela jsem zuřivě, co bych měla udělat. Sebrat neteři mobil a udat toho úchyláka, který se snaží lákat nezletilé dívky kamsi na noc, na policii? Ale co když se skutečně jedná o známého rockera… ?

A tak jsem se rozhodla s nadšením sobě vlastním jednat jako zkušená a profesionální novinářka. Neteři jsem zakázala o našem rozhovoru mluvit a samozřejmě, pod výhružkou doživotního domácího vězení, psát tomu individuu, či se s ním vůbec potkat nebo komunikovat. Prudila strašně, ale strach jí nakonec nedovolil, aby se vzmohla na odpor. Ví dobře, co jsem zač!

Poté jsem zasedla k počítači, chvilku pátrala v Googlu a pak napsala na tiskové oddělení známého umělce poměrně břitký, ale jasný dopis ve smyslu, že někdo, kdo píše z daného telefonního čísla a vydává se za známého zpěváka, zneužívá naivity nezletilých dívek a že bych se tedy ráda poradila, jak celou záležitost řešit, aby nedošlo k poškození dobrého jména jejich svěřence tím, že celou věc oznámím policii.

Reakce mne srazila na kolena.

Z tiskového oddělení jednoho z mých idolů mládí došla odpověď: „Je nám to opravdu docela trapné, ale mobilní číslo, které uvádíte, skutečně patří panu…, kterého zastupujeme…“
Jako bych dostala pěstí.

Věřili byste tomu? Více než padesátiletý „dědek“, idol mých dospělých let, láká  čtrnáctky… strašné, strašné!…

Vyházela všechny jeho desky a pásky a cédéčka. S neteří jsme uzavřely dohodu, že jestli jen zkusí pomyslet, že by někam s rockovým chlípníkem odjela, okamžitě ji „prásknu“ její mámě (mojí sestře) a přiměju se za to, aby ji čekalo doživotní domácí vězení.

Umělci jsem skrze jeho tiskové oddělení oznámila, že jestli zachytím ještě jednu zprávu, celý případ poputuje na policii…

… a když jsem se za pár hodin alespoň trochu uklidnila, vyrazila jsem do obchodu a koupila si cédéčko Ewy Farny. Má krásný hlas i věk a mám u ní apoň na příštích pár let jistotu, že mi neteř nikam chlípně lákat nebude.

Mějte krásný den.

Vaše Marta

Pod stromečkem u rodičů jsem letos našla, kromě jiného, i knížku s recesistickým názvem Správná péče a krmení manželů, jejíž autorkou je americká psychoterapeutka dr. Laura Schlessinger (na doktorském titulu v textu knihy důsledně trvá, proto jej uvádím). Titul knihy je podle mého názoru krkolomný a nešťastně zvolený, byť jde o doslovný překlad anglického originálu (The Proper Care & Feeding of Husbands). Název plní ovšem jakousi provokativní funkci a rozhodně mu nelze upřít, že vzbudí na první pohled zájem.
Zvesela jsem se začetla do – jak jsem se domnívala – legrační knížky a s údivem jsem zjistila, že navzdory hloupému názvu je její obsah náramně zajímavý. Nedá mi to, abych se nepodělila o několik postřehů.

Autorka vychází ze své soukromé praxe manželské poradkyně, zejména však z reakcí na svůj rozhlasový pořad, v němž se zabývá partnerskými problémy. Ohlasy na její vysílání, dopisy, maily a telefonáty s posluchači jsou velkým zdrojem inspirace a zároveň ilustrací k názorům autorky na partnerské soužití a jejím praktickým radám.
Kniha věnuje pozornost zejména ženám, jejich postojům k manželství a manželovi, názorům, pocitům a jejich vyjadřování a komunikaci mezi manželskými partnery. Naštěstí není psána obvyklým agresívním stylem těchto příruček, jež nám vnucují, že pokud budeme dbát jejich rad, život se nám během sedmi dnů naprosto změní. Autorka sice nezapře, že knížka chce být rovněž návodem na snazší soužití, nicméně úlitba zmíněnému nepříjemnému stylu je v tomto případě celkem snesitelná.
Dlužno podotknout, že kniha se nevěnuje patologickým případům a nelze v ní tedy najít rady pro problémy zásadního rázu typu domácí násilí, alkoholismus, zneužívání omamných a psychotropních látek, závislost na hracích automatech a vůbec na čemkoliv. Je určena ženám které žijí ve svazku s normálním partnerem, tedy normálním mužem – a přináší jim tipy, jak k tomuto soužití přistupovat a jak jej zlepšit.

Kniha boří mýtus – na jehož rozšíření stačilo bohužel jen padesát let – že v manželském soužití rozhodují výhradně pocity a přání ženy, že pouze ženy mají city, jež mohou být chováním partnera zraněny, a že manipulace prostřednictvím pocitů a přání je něco, nač má každá manželka právo. Autorka připomíná, že manželství je především závazek, že ze života se zcela vytratilo povědomí o tom, že pro šťastný život je také nutné něco obětovat a že život bez oběti a bez závazků ve svém důsledku nevede k pocitu životního štěstí a naplnění.
Nabádá ženy, aby měly na zřeteli, že manžel – ano, ten muž, který denně z domova odchází do práce, aby ženu a děti uživil, – si zaslouží úctu a ohleduplnost, že i on má své city, jež mohou být snadno zraněny, a že jeho samotná existence a práce ve prospěch rodiny není žádnou samozřejmostí, ale naopak něčím, zač je radno být vděčný.
Podle doktorky Schlessingerové jsou nejen ženy, ale i muži často zahlceni nároky, které na ně moderní doba klade. Narozdíl od žen, u nichž se nářky na přetíženost často předpokládají, mužům se odpouští daleko méně; mnoho manželek ani nenapadne, že stejně jako ony, i manžel si čas od času potřebuje odpočinout. Autorka také klade otázku, proč by to měla být jenom žena, komu je ve vztahu projevována láska a s kým je zacházeno citlivě a laskavě?

Autorka nijak nezastírá své znechucení současným feministickým hnutím, které vtlouká ženám do hlavy, že se mají v životě řídit výhradně svými potřebami, přáními, nároky a city, a že city a potřeby mužů buď vůbec neexistují, nebo jsou zcela na vedlejší koleji. Rozvrat mnoha vztahů připisuje právě feministické rétorice, která hlásá pokřivené hodnoty a přesvědčuje ženy už od dívčího věku, že práce pro rodinu a domácnost, starost o děti a péče o manžela je něco druhořadého, ponižujícího, nepodstatného a především nenaplňujícího.
Musím poznamenat, že autorčiny názory zjevně v některých ohledech vycházejí z etiky křesťanského manželství, což se celou knížkou velmi nevtíravě prolíná. Je to správné, neboť křesťanská manželská morálka je zdaleka nejpromyšlenějším existujícím konceptem pro dlouhodobé soužití muže a ženy a jen velmi těžko bude něčím chytřejším překonána. Není proto od věci čerpat z ní poučení pro situace, v nichž novější a dnešní době zdánlivě lépe uzpůsobené přístupy evidentně selhávají.

Na závěr několik citátů z knihy:

A tak ženy při svatbě uvažují především o tom, co může manželství a jejich muž udělat pro ně, ale ne o tom, co mohou ony udělat pro svého muže. A když se klade na dávání tak malý důraz, hnidopišství a malichernost rozhlodají to, co mohlo být dobrým manželstvím.

… odrazuji ženy, které mají potíže v manželství, od ženských skupin, kde je ostouzení mužů napůl zábavou a napůl odmítáním osobní odpovědnosti; odrazuji je od běžných feministicky orientovaných psychoterapeutek, pro něž šťastný vztah k muži prostě není potřebný; odrazuji je od reptání a klábosení s kamarádkami o tom, jak je manželé rozčilují.

Jsem přesvědčená, že velmi mnoho manželek neví, o čem by si s manželem povídaly, kdyby nenaříkaly, nesekýrovaly ani nekritizovaly.

Myslím, že si většina žen neuvědomuje, do jaké míry jsou odpovědné za ovzduší ve své domácnosti a v celé rodině. Tím neobviňuji ani nevyčítám, jen uznávám neuvěřitelnou moc ovlivňovat všechny kolem sebe, kterou ženy mají.

A odkdy se vlastně nenosí upřímné masírování manželova sebevědomí? Pravděpodobně od té doby, kdy feministky rozhodly, že péče o muže se rovná zradě sester. Spousta žen přišla o spoustu nádherných příležitostí vést šťastný a smysluplný život jen proto, že spolkly destruktivní blud, že se žena stává něčím víc, když pohlíží na muže jako na méněcenné a podle toho s nimi zachází.

Názor feministek, že ženy mají moc tehdy, když zvládají všechno, možná zabránil mnoha ženám uvědomit si, že ve skutečném životě všichni musíme volit a že pravá radost a smysl života není v tom, kolik věcí máme nebo kolik jich děláme, ale v obětavosti a závazcích, které na sebe bereme vůči druhým v rámci toho, co jsme si zvolily.

Otázka „ustálených rolí“ vyvolává rozhořčení a spory. Nemělo by to tak být. Už mnohokrát jsem ve svém pořadu opakovala, že ta část feministického hnutí, která přehlíží manželství, výchovu dětí a budování domova jako něco bezvýznamného a vlastně urážlivého pro ženu, ženy vlastně snižuje. Je snad pro ženu požehnáním život na hromádce, potraty, nemanželské děti, tlačenice v dopravní špičce a kancelářské politikaření? (…) Dokud budou ženy znevažovat to, co mohou nabídnout jako manželky a matky, budou znevažovat i své muže, kteří jsou manžely a otci. Nikomu to neprospívá a nikdo není šťastný.

Dodávám, že je s podivem, že americké feministky dosud doktorku Schlessingerovou neupálily jako čarodějnici. Její knížka by se ale měla povinně přikládat k oddacímu listu.

Starost o děti by měli převzít profesionální pěstouni. Náhradní péči by tak potřebné děti (děti z babyboxů, nemocné, zneužívané, závislé na drogách) měly nalézt doslova během hodin.
Úředníci se budou snažit pomáhat přímo v rodinách, tak aby dítě nemuselo opustit svou přirozenou rodinu. Pokud toto nebude možné, přijde na řadu náhradní péče profesionálního pěstouna.
V současnosti je v Česku přibližně 8 300 pěstounů. Do roku 2014 stát potřebuje rekrutovat 300 až 500 nových pěstounských rodin.
Odměna pěstouna se v současnosti pohybuje v rozpětí 3 až 22 tisíc Kč, nově by to mělo být 8 až 32 tisíc Kč. Na druhou stranu se zpřísní podmínky pro výplatu dávek pro pěstouny – prarodiče dítěte. Často prý totiž docházelo ke zneužívání těchto dávek.
Kdo může být profesionálním pěstounem? Termín „profesionální pěstoun“ není zákonem přesně dán. Podle Táni Švrčkové z ministerstva práce a sociálních věcí je to „člověk vyhodnocený jako bezpečná a pečující osoba pro svěřené dítě“, pro něž bude dítě a jeho potřeby vždy na prvním místě.
Zájemci se budou hlásit na místně příslušném odboru sociální péče (obecního či krajského úřadu). Podrobí se pohovoru, poskytnou nezbytné informace o své domácnosti, podstoupí psychologické vyšetření. Pak podstoupí školení a o pěstounské péči nakonec rozhodne soud.

Patronkou akce bude tentokrát Miroslava Němcová, předsedkyně Poslanecké sněmovny, kde bude také týden slavnostně zahájen v pondělí 13. 2. tiskovou konferencí od 10:30 hodin.

„Většina rozváděných manželství udává jako hlavní důvod rozdílnost názorů a povah,“ říká k volbě tématu Petr Činčala, organizátor akce a šéf Centra Generace v Liberci. „Komunikace vedoucí k porozumění je právě způsob, jak rozdílnost názorů a povah může být nejen překonána, ale jak se může stát silnou stránkou manželského páru.“

Happening Zahoďte klíč

Do Národního týdne manželství se jako každoročně zapojí řada občanských organizací, společenských středisek, manželských poraden, církví i městských samospráv. Ty organizátoři týdne vyzývají k podpoře mezinárodního happeningu „Zahoďte klíč“ spočívajícího ve vyhrazení jednoho mostu v každém městě pro milence a manžele, aby zde mohli jako výraz slibu své věrnosti zavěsit na zábradlí visací zámek se svými jmény, zamknout a klíč hodit do řeky.  Takový most se zámky zamilovaných mají již například v Děčíně. Na Valentýna 14. února 2012 pojmenují názvem Most lásky lávku přes Ohři v Sokolově a její zábradlí město upraví pro partnerské petlice věrnosti.

Národní týden manželství je také příležitostí k vydávání knih pro páry. Za posledních pět let vyšlo na českém knižním trhu 80 knih na téma manželské vztahy. K šestému ročníku vyjde například kniha Komunikační dovednosti pro páry od manželské poradkyně Nancy van Peltové.

Národní týden manželství začal v roce 1996 ve Velké Británii, následně v roce 2007 v ČR a v současné době se připravuje v dalších 14 zemích na světě.

Už máte nápad a nevíte jak vlastně začít podnikat ?

Prvním krokem je zmapování terénu. Tady se bez konkurence neobejdete. Konkurence bude pro Vás inspirací, jak by mohla Vaše prezentace na internetu vypadat, a zároveň Vaším záchytným bodem, čeho se naopak vyvarovat a být před konkurencí o krok napřed.

Druhým krokem je výběr prostředí pro Vaši prezentaci na internetu. Chcete-li mít pouze stránky týkající se osobní prezentace, firemní prezentace, nebo si chcete zřídit e-shop. Otázkou je, kolik chcete do této prezentace investovat. Pak máte možnost využít buď poskytovatele outsourcingových systémů, nebo si nechat zhotovit stránky přímo na míru, kde je pořizovací cena mnohem vyšší. Zde bych ještě uvedla, že Vaše prezentace musí zaujmout jak vzhledově, tak textově.

Třetím krokem je spuštění Vaší prezentace do provozu a hlavně dát o sobě vědět. Vhodné je zařadit Vaši prezentaci do katalogů pro vzájemnou výměnu odkazů, soutěžních portálů a sociálních sítí.

Využíváte i Vy internet pro své podnikání ?

Moje matka vždycky říkala, že nejvíc jsem zlobila na Štědrý den, že to bylo hrozné a nedalo se to vydržet. Než jsem měla vlastní děti, tak mi to přišlo jako dosti přehnané tvrzení, a tak nějak jsem byla přesvědčená, že to bylo špatnou organizací mé matky, která vánoční svátky zbytečně „prožívala“ a vše nechávala na poslední chvíli a vůbec to celkově nezvládala.

Teď, když mám tři děti, tak se jí v duchu každé Vánoce omlouvám a musím jí dát za pravdu. Fakticky nejvíc zlobí na Štědrý den. Probíhá to asi takto: nedočkavostí nemohou dospat, takže jsou vzhůru už v sedm a pak se neustále (skutečně neustále) ptají, kdy už přijde Ježíšek.  Situace je ještě horší tím, že já jako matka se soustředím na své rozhodnutí na děti rozhodně o Štědrém dnu nekřičet a rozhodně je nefackovat, soustředím se na rozhodnutí, které je opravdu ale opravdu těžké dodržet…

Typická konverzace probíhá asi takto:

Dítě: Mami, kdy už přijde Ježíšek?

Já: Po večeři, miláčku, musíme vydržet a těšit se.

Dítě: Přinese nám dárky?

Já: Samozřejmě

Dítě: A kdy tu bude?

Já: Po večeři.

Dítě: Kdy bude večeře?

Já: Večer.

Dítě: Za jak dlouho bude večer?

Já: Ještě docela zadlouho, asi za 8 hodin.

Dítě: Proč za tak dlouho?

Já: Je to tak, musíš vydržet.

Dítě: Já chci, aby přišel už teď.

Já: To nejde, musíš vydržet.

Dítě: Já to ale nevydržím, proč nemůže přijít už teď?

Já: Jestli okamžitě nepřestaneš, tak nepřijde NIKDY!!!

Kolem poledne se situace zhoršuje a děti se začínají vzájemně provokovat, hádat a šíleně zlobit, pak chodí na sebe s pláčem žalovat a mezitím se několikrát opakuje výše uvedený dialog.  Vážně zvažuji, že uděláme Ježíška už ve dvě odpoledne a pak hned půjdou spát a my budeme mít konečně klidný vánoční večer. Několikrát poruším svoje rozhodnutí nekřičet…

Letos to ale bude jiné, konečně. Během let strávených s  dětmi jsem nasbírala řadu zkušeností, jak ten náročný den společně ve zdraví přečkat a nakonec i příjemně strávit. Takže letos to udělám konečně opravdu tak, abychom si to všichni užili, zanechám všech předsudků, představ a ideálů, ale bude to PŘÍJEMNÝ den.

Plánuji postupovat takto:

Nebudu nic očekávat, pak není člověk zbytečně zklamaný, to je první základ úspěchu. Pokud mi bude všechno jedno a nebudu se upínat na dokonalou pohodu, tak mám větší šanci tu pohodu opravdu zažít.

Den rozplánuji na etapy a dětem předem řeknu, co se kdy bude dít a dělat. Například – ráno snídaně a pohádka v televizi, poté uklízení pokoje, aby měl Ježíšek radost, poté pohádka, poté hraní s hračkami, aby Ježíšek viděl, že si děti hračky zaslouží, že si s nimi skutečně hrají, poté rodinná vycházka (doufám, že nebude pršet), následuje pohádka, hraní s hračkami, chystání stolu, pohádka a pak snad už večeře a konečně všemi očekávaný Ježíšek.

Rozhodně nevyhlásím zákaz televize nebo počítačů, ale naopak využiji všech dostupných médií, na Vánoce rozhodně pracují v náš prospěch. Zapomenu na představu dokonalé matky, která se bude celý den dětem věnovat tak, že na televizi ani nevzdechnou. Naopak, když děti budou sledovat pohádku, já si dám klidnou kávu s manželem.

A taky samozřejmě nezapomenu na láhev kvalitního vína, které budu pít na lačno, abych viděla zlaté prasátko.

„Jsem přesvědčená, že tímto způsobem mě čekají letos Vánoce plné pohody.“

I já přispěji nějakými zajímavostmi o Vánocích. Ale nejdříve bych se malinko pozastavila a napsala vám, co mám na srdci o letošním „čekání na Ježíška“.

Tento článek už zdaleka nevypadá, tak jak měl vypadat. Díky Vánočnímu speciálu jsem si druhou adventní neděli vyrobila s dětmi krásné „svícny“ Mikuláše a čerta.  Přehodnotila svůj postoj k dárkům typu „ponožky a punčocháče“, doslova jsem se nadchla papírovými ozdobami a korálkovými hvězdičkami.

Velkou radost mi udělalo balení dárků, kdy konečně balení „slivovičky“ z našich jabloní pro mě nebude trestem, ale uměleckým výtvorem, za který se nemusím stydět. Těch mňamek a dobrot, co jsem přečetla, je tolik, že kdybych je chtěla všechny vyzkoušet, tak ze mě bude Otesánek. Zavonělo mi tu koření, které spíš používám jako vánoční dekoraci a díky tomuto článku jsem dostala chuť vyzkoušet zázvorky.

Moje oči se kochaly vaší Předvánoční fotosoutěží, připomněla jsem si něco o Barborkách, na které každý rok zapomínám a trhám je z naší třešně o něco později. Snad bych to už měla brát jako svou „vlastní předvánoční tradici“. Získala jsem krásnou inspiraci na jednoduchý adventní věnec.

Pozastavila jsem se s vámi nad vašimi příběhy ve Vánoční pisatelské soutěži, kde se opět ukázala stará dobrá pravda, že:  „Kdo se směje naposledy, ten se směje nejlíp“.  Se škodolibým úsměvem na rtu jsem četla článek o obr vánočním stromu. To jsem ještě netušila, že smát se naposledy bude Králíček4, protože náš letošní stromeček má 3 m… K unikátnímu vrcholu nám stále a naštěstí chybí 1,2 m. Stejně jako Králíček jsem upřesňovala požadovanou výšku, ale svému osudu prostě neuniknete.

Jako kouzelným vánočním mávnutím se tu šířila lavina velkého příchodu maminek z MD. Jako by se tu najednou rozsvítilo mnohem víc světla a do VDéček proudila nová krev, která s sebou přinesla šířící „mor“ v podobě „gravatarů“ a super smajlíků. Měla jsem opravdu velikou radost, že i takové dušičky, do kterých bych to nikdy neřekla, se nechaly nakazit.

Jsem vděčná za diskusi o počtu dárků, protože jsem přišla i na to, že nejsem v otázce „Budou mít děti dost dárků???“ sama.  A že i ostatní maminky si plní koupí dárků pro vlastní dítka svá vytoužená dětská přání.

Na otázku: „Kdo přišel s nápadem na Vánoční speciál???“ mi Petra odpověděla…

„Ten tvůj dotaz je zapeklitější, než se zdá Tak nějak se to vyvinulo časem a okolnostmi Úplný prapůvod je snad v nějaké příloze novin či časopisu, pak před xxx lety i nějaký (tuším těhotenský???) speciál na jiném webu, následovala neschopnost (časová i technická)  nápad realizovat. Vloni pak přišla Markéta s „článkovým adventním kalendářem“ (od 1. do 24. vyšel každý den 1 vánoční článek – to musím podotknout, že byl od Markétky naprosto heroický výkon), z toho vyplynulo přesvědčení, že příště je třeba připravovat s větším předstihem a více lidmi. Pak ještě přišlo zjištění, že se to po té technické stránce dá taky celkem rozumně zvládnout, no a jak to bylo dál už víš…“ A VY teď už taky

* * * * * * * * * * * * *

Vánoční speciál mi tak nádherně vyplnil čekání na Ježíška, že ti za něj, Petro, mnohokrát děkuji. A veliký DÍK patří i všem, kteří se na něm podíleli. Také vám čtenářům děkuji, že jste četli, chválili a oceňovali snahu nás všech.

* * * * *

A co třeba (ne)víte o Vánocích?!

Do konce roku by se měly vrátit všechny cizí věci, které najdete ve vašich domácnostech. Prohledejte celý dům nebo byt a vraťte vše, co vám nepatří.

Ježíšek by musel navštívit 822 domovů za sekundu, aby stihl na Štědrý den obdarovat všechny domácnosti. Navíc by musel cestovat rychlostí asi 1046 km/s.

Advent znamená „příchod“. Doba adventu trvá čtyři neděle a je přípravou na vánoční svátky. Znamená oslavu čtyř tisíc let, po které lidstvo čekalo na příchod „Vykupitele“.

Každý rok vyroste v Evropě skoro 60 milionů vánočních stromků.

Mnoho částí z živého stromečku se dá sníst. Například jehličí je velmi zdravé, protože obsahuje velké množství vitamínu C.

„Líbací zvyk“ pod jmelím pochází původně z Anglie. Muž smí pod jmelím políbit jakoukoliv dívku nebo ženu. Za každý polibek se utrhne jedna bílá bobulka. Poslední bobule se však nechává až do dalších Vánoc, aby z domu neodešla láska.

Nejúspěšnější vánoční písní všech dob je od B. Crosbyho, „Bílé vánoce“. Od roku 1942 se prodalo přes 50 milionů kopií po celém světě.

Jedna z legend praví, že jmelí bylo původně stromem, z jehož větví Josef vyřezal kolébku pro Ježíška. Po třiatřiceti letech tento strom Římané porazili, aby z něho mohli vyrobit kříž, na kterém Kristus zemřel. Strom hanbou seschl a přeměnil se v rostlinu, z níž jsou živy stromy, stejně jako jsou věřící živi z Kristova těla.

* * * * * * * * * * * * *

Přeji vám a vašim blízkým krásný vánoční čas. A také uvědomění, že v dnešní, tolik uspěchané době, je symbol Vánoc „láska a porozumění“ a ne velikost a drahost dárků… ač z lásky darovaných.

KRÁSNÉ A KLIDNÉ VÁNOCE vám všem přeje… suodal

Před skoro třemi roky se švagr oženil s Maríjou a mají spolu dvě krásné děti. Maríja pochází z malé vesnice Hlibiv u Ternopilu, z Ukrajiny. Drobná blondýnka, vždy usměvavá a velmi příjemná. Myslím, že jsme k sobě našly cestu přes naše malé ratolesti, které jsou jen o měsíc od sebe. Maríja není jen moje švagrová, ale získala jsem v ní velmi dobrou přítelkyni a doufám, že ona to tak také cítí. Když se jí uklízečka (také pochází z Ukrajiny) v nemocnici ptala, zda jsme sestry, byla jsem tímto spojením potěšena. Jejich zvyky kolem Vánoc jsou celkem odlišné od našich, hlavně časově, a tak jsem se jí za vás na něco málo zeptala.

Na Ukrajině je pravoslavná církev, kdy slavíte Vánoce a jak se nazývá „Štědrý večer“?

Vánoce slavíme 7. ledna. Název máme stejný, „Štědrý večer“.

Co se týče příprav Vánoc, zdobí se stromek, peče cukroví?

Na Vánoce stromek zdobíme, ale ne všichni, jen kdo chce. Cukroví také pečeme, ale více obvyklé je pečení dortů.

Dorty takové jako třeba pečeme my na narozeniny?

Ano, podobné.

Jaký je nejčastější stromeček? Smrk, borovice…

Smrček.

A co adventní věnec?

Adventní věnec se u nás nedává.

Jak probíhá Štědrý den?

Večer jdeme nejprve na hřbitov zapálit svíčky a neseme i večeři. Po návratu domů se modlíme za zemřelé a jdeme večeřet. Potom zpíváme koledy, chodíme do kostela.

Co děláte s tou večeří, kterou nesete s sebou?

Trošku dáme do nějaké nádoby, položíme na hřbitově vedle zapálené svíčky a za 2-3 dny vyhodíme. Někdo toto dává za okno k rozsvícené svíčce.

Co štědrovečerní menu?

To máme bohaté. Na stole je tradice mít 12 chodů, ale ne každý si to může dovolit.

Je tradicí dáno, co musí večeře obsahovat?

Hlavní jídlo je „Kuta“, to je něco jako u vás krupice. Ta musí být vždy. Když byli rodiče živí, tak jsme to celé dodržovali včetně dvanácti chodů.

A přímo u tebe v rodině byla nějaká tradiční jídla k večeři, která jste měli vždy? Nějaká maminčina specialita?

Maminka ráda vařila pirohy s třešněmi, je to sladké a my jako děti jsme to měly moc rády.

Na které z jídel ses nejvíce těšila?

V podstatě na všechny, protože musíš vše ochutnat. Když sníš od všeho trošku, tak už se po večeři těšíš jen do postele. Ale po večeři se zpívají ještě koledy.

Kdo a kdy dává dětem dárky?

Dárky se u nás dávají 19. prosince na „Mykolajda“ pod polštář. Vše dávají rodiče dětem.

Takže „Mykolajda“ je něco jako náš Mikuláš?

Ano.

Jak je tomu s tradicí Betlému, je běžně součástí každé rodiny?

U nás ve vesnici je jen v kostele, jinak nevím.

Je půlnoční mše velkou tradicí?

Ano a je moc krásná.

Vím, že nejíš ryby . Co jsi připravila k večeři na minulé Vánoce v ČR?

První rok jsem jedla pizzu, protože jsem nevěděla, že jsou Vánoce . A potom už tradičně rybu nebo řízek a bramborový salát. A rybu opravdu nejím, tak papám řízeček.

Jak se ti líbí Vánoce v ČR?

Moc se mi nelíbí. Ještě si zvykám, tady se najíte, rozbalíte dárky a to je všechno. Na Ukrajině mi přijde, že jde víc vidět, že jsou svátky. Ale nevím, možná si zvyknu. A když budu mít na Vánoce naši Janičku (pozn. dvouměsíční dcera, zatím hospitalizovaná v nemocnici) doma, tak to budou nejkrásnější Vánoce.

Moc Ti děkuji, Maríjo, za zajímavé povídání. Přeji vám, a vlastně i nám, abychom Janičku měli doma dříve, než na Vánoce!  Moc se na ni všichni těšíme, je krásná. Jak jinak než po mamince .

Také Ti i za redakci přeji, aby každé další Vánoce v ČR pro tebe byly jen a jen lepší. Věřím, že na tyto stránky ještě přispěješ.

Marie Busolíni

Zahoďte hadr, stejně je prach na policích krom vás všem ukradený (dětem rozhodně). Vánoční dárky vyřešte jednou návštěvou knihkupectví a všem kupte zajímavou knížku, je to stejně nejlepší dárek. A cukroví nechte na dětech. Připravte jim těsto, uvařte si kávu, lehněte na kanape a nechte děti tvořit. Uvidíte, jakou budou mít radost, když se jim do toho nebudete motat! A před babičkou děti hezky pochvalte, že cukroví letos dělaly úplně samy. Každá rozumná babička bude mít z takového cukroví radost. A ta, která vás za to zkritizuje, vůbec nestojí za to, abyste jí nějaké cukroví nabízely.

Tak, a když to máme teď tak hezky zorganizované, zbývá nám hromada času užít ten správný hezký advent se vším všudy. Vezměte s dětmi staré housky, nakrmte kachny na rybníce nebo udělejte zvířátkům v lese vánoční stromeček z mrkví a jablek. Koukněte přitom na svoje radující se děti. Máte štěstí, sice někdy zatraceně zlobí a jdou vám na nervy, ale mají jeden dar gratis: jsou úplně zdravé. I když si to málokdy uvědomíme, není to samozřejmost.

Tím se oklikou vracím k charitě. Vcelku často slýcháme o dětských domovech i onkologicky nemocných dětech. Což o to, v tomto směru není peněz nikdy dost a je jenom dobře, že lidé nejsou, doufejme, lhostejní! Ale zkusme se tentokrát podívat i za dětmi, které jsou nemocné celý život. Které se nemocné narodí a už nikdy se nevyléčí. Jejich rodiče vědí, že své děti s největší pravděpodobností přežijí. Kruté? I to je všední realita cukrkandlového a kýčem pozlaceného předvánočního času. Jsou nemoci, které nepřipouští žádné výjimky. Ani v předvánočním shonu. A tak až budete v ruce obracet padesátikorunu a přemýšlet, jestli koupit pro děti samohrajícího, ale v podstatě nehezkého panáčka s červenou čepicí, zastavte se. Pošlete raději onu padesátikorunu nemocným dětem. Na vozík, na zdravotnické pomůcky, na cokoli. Vaše děti budou i tak dostatečně šťastné díky vlastnímu svéráznému cukroví a díky mámě s nadhledem.

Pomozte raděj třeba klukům se svalovou dystrofií. Narodí se zdánlivě zdraví, ale nikdo netuší, jaký nepřítel dřímá v jejich vlastních tělech: zhruba v době školní docházky jim díky vrozené chorobě začnou odumírat svaly, skončí na vozíku a nakonec jim odumřou i svaly životně důležité. Zhruba ve dvaceti, v době, kdy ostatní začínají pořádně žít a plnit si své vlastní sny. (Koukněte například na http://parentproject.cz/).

A co třeba navštívit stránky takzvaných slaných dětí? Dětí nemocných cystickou fibrózou, která nemilosrdně zkracuje život na zhruba 30 let? Každodenní inhalace, dechová cvičení, nemoc, která znamená spoustu omezení v běžném životě, časté infekce, ale i tak je pořád prognóza neradostná? (Podívejte se například na http://www.cfklub.cz/).

Nebo nemocní hemofilií. Děti, které i drobné zranění vystavuje riziku život ohrožujícího krvácení. Třeba i běžný pád na zadek při prvních krůčcích znamená v extrémním případě krev ve stolici, moči a možný odvoz do nemocnice. (http://www.hemojunior.cz/, http://www.hemofilici.cz/).

Genetika zná spoustu jiných nemocí, není v mých silách vzpomenout všechny. Vybrala jsem namátkou tři. Snad se na mě ostatní sdružení nebudou zlobit. Ráda je vzpomenu příště, protože se o nich mnoho nemluví a je to třeba. Vrozené nemoci mezi námi zkrátka jsou a budou. A když budete opravdu chtít a zabrouzdáte na internetu, určitě najdete spousty dalších, kteří si zaslouží pomoc. Neplýtvejte penězi za hlouposti. Uvědomte si jejich cenu a darujte je tam, kde se nejvíc zúročí: do opravdové pomoci.

Většina trendů se definuje, vybírá a hlavně předvádí každoročně na konci ledna na obrovské výstavě Christmasworld ve Frankfurtu nad Mohanem. Abychom se ve všech těch výrobcích mohli orientovat, je každoročně požádána agentura bora.herke o vytvoření čtyř hlavních trendů. Pro zimu 2011/2012 byly vybrány tyto trendy:

Hojná scenérie

Je definovaná exotikou, extravagantností a rafinovaností, je to kombinace různorodých materiálů a kultur (luxusní materiály jsou použity v nečekaných kombinacích s recyklovanými nebo levnějšími), dominují barvy hořčicově žlutá, teplá oranžová, čokoládově hnědá a tyrkysová

Jemný horizont

Jeho desing je úhledný, decentní, ale přitom jednoduchý, tento styl se vyznačuje výraznými tvary, přičemž zde vyniká kontrast mezi tvrdým a měkkým materiálem (např. flanel se sklem, ocelí nebo dřevem). Najdeme zde především břidlicově šedé, šafránově žluté a růžové barvy.

Elemental les

Tento styl je inspirován přírodními silami. Tmavě modrá, karamelové hnědá, pískově béžová či lesní zelená mají navodit pocit měkkého mechu, skalnaté krajiny, no zkrátka kousku přírody. Jelikož tu jde o přírodní síly, používá se především přírodní materiály, doplněné o pletené materiály nebo hrubou tkaninu.

Nádherná zahrada

Je charakterizována květinovou lehkostí, barvy jsou mladé, ženské a půvabné (žluté, bledě modré a světle lososové). Najdeme zde výšivky, kostkované či pruhované vzory, nebo zvířecí a květinové motivy; to vše ovlivněno stylem 60. let.

Vzhledem k tomu, že většina z nás zdobí stromečky spíš dle vzpomínek z dětství, než podle módních trendů, výrobci nezapomínají ani na tradiční výzdobu, letos s častým retro nádechem. Oblíbené vánoční koule jsou letos nabízeny ve veselých a mnohdy až cirkusových barvách, vracejí se prolamované koule, figurky ptáčků, jedovaté muchomůrky a vedle obvyklých závěsných ozdob najdeme letos také retro ozdoby s klipovými úchytkami.

A tak mne na závěr napadá jedna otázka. Čím si letos ozdobíte stromeček? Napsat můžete i o výzdobě celého bytu nebo domu – máte vše sladěno, nebo má každý koutek svou barevnou náladu?