Pohádky a povídky »

A máme zimu jen to praští, všude je sněhu, rampouchů, klouzaček a sněhuláků, každý strom má bílou čepici a všechno spí pod bílou peřinkou? Ale ne, nespí. Každou zimu, jak zamrzne rybník Čvachtálek, tak zimní skřítci Ledujdíci naleští led až se třpytí jako zrcadlo…

Nebyly mi ještě ani čtyři týdny a už jsem šla do světa. A byl to docela šok! Jen pomyslete, vždyť jsem byla psí miminko, nepoznala jsem do té doby nic než klid a jistotu u mámy v pelíšku. Tam mi bylo opravdu dobře, když se mi zachtělo, trochu jsem si zalumpačila s bráškou a když

Byl jeden rozlehlý, hluboký, tajemný les. Mezi lidmi se povídalo, že tam prý straší. Málokdo se do lesa odvážil jít na houby či borůvky, a když, tak jen na samý kraj. A přitom se lidé báli naprosto zbytečně! Ano, v lese žilo mnoho prapodivných stvoření, ale všechna byla dobráky od kosti…

Byl jeden rozlehlý, hluboký, tajemný les. Mezi lidmi se povídalo, že tam prý straší. Málokdo se do lesa odvážil jít na houby či borůvky, a když, tak jen na samý kraj. A přitom se lidé báli naprosto zbytečně! Ano, v lese žilo mnoho prapodivných stvoření, ale všechna byla dobráky od kosti.

Bylo to začátkem listopadu. Tady na VD vyšel článek od Padmé – Něco nevýslovně krásného. Kdo ho ještě nečetl, vřele doporučuji! Článek byl (i podle komentářů) nejen pro mě milým, laskavým pohlazením. Rozzářil mi obličej, potěšil dušičku, zlepšil náladu. To jsem ale ještě netušila, nakolik mě ovlivní, jak moc mi pomůže…

Daleko za horami, loukami a bažinami se rozprostíral hluboký les, hustě zasypaný bílou peřinkou. V lese žili bílí zajíci s červenýma očima, albíni. Žil tam i jeden vlk, jedna kuna a několik dalších zvířátek. Vlk byl starý, škodolibý protiva, který se často přejídal. Ostatní zvířátka v lese tím pádem měla větší a větší strach o

Nebo také vánoční pohádka, chcete-li, i když tento příběh není pohádkou, ale událostí, která jednoho vánočního dne začala… Neříkejte mi, že se na vánoce nedějí zázraky, já věřím, že dějí a pokud chcete důkaz, čtěte dál…

Dnes jsme na návštěvě u rodiny Kočičkové. Koukni se z okna, mňoukne z pelíšku táta, kocour Mour, kočičí mamince Jasmíně. Tam je ale bílo. A sněží a sněží. Jejda,raduje se maličký kocourek Ferdík, jupéjky, raduje se kočičí holčička Barča, mňauky,to bude doma i venku veselo…

Jsem voda. Jsem většinou voda, někdy jen pára, víte, těžko se to dá popsat. Ale já jsem! Cítím se jako obláček, pružná, volná, nadýchaná, kdykoliv se odpařuju, a stoupám směrem vzhůru. Čím jsem výš, tím víc se zpevňuju, houstnu, nejsem už tak propustná. I když jsem součástí něčeho většího, i když cítím stále v sobě