Ťulík zašil Bulíkovi rukávy na košili ten mu zase přilepil botu k podlaze vymění šuplíčky, cukr za sůl, šťávu za ocet a pak se chechtají. Jeden si pocukruje brambory, do čaje si dá lžičku soli nebo si osolí klidně i krupicovou kaši. Chvíli se chechtá Bulík, chvíli zase Ťulík. Ale vydrželo jim to jenom týden. Jeden ani druhý se pořádně nenajedli, ale byli opravdu moc rozesmátí, až je bříško bolelo. Smíchem nebo hladem? No jo, asi obojím.

A po jednom takovém týdnu k nim přijela návštěva. Teta Čimelka Kvítečková. Nazdárek kluci, no nazdar, vy ale vypadáte, v chaloupce máte taky nepořádek. Donesla jsem vám tvarohové buchty, uvaříme si čaj a pustíme se do práce.
Teto, teto, tím si čaj neosladíš, to je sůl. Tak dost kluci. Co jste ještě vymňoukli? My? Už skoro nic. A pomalu se všechno vrací na to správné místo, sůl a cukr, ocet a šťáva, ještě rozpárat zašité rukávy a odlepit botu.
Konečně hotovo. No jo, ale čemu se teď budeme chechtat? Vy jedni kašpaři, tak běžte dělat do cirkusu, tam se uplatníte třeba jako klauni, šašci ano a kašpaři. A tak Ťulík s Bulíkem šli.

Vzali si veliké boty, červené nosy a klobouky. Padají jim gatě z klobouků šplíchá voda normálně zakopnou o svoji druhou botu pak udělají salto a kotrmelec, hrají na pánvičky na hrnky a s vařečkami uletí jim nafukovací balónky a ty kvičí … nebo tak kvičí ti dva? Kluci klauni se chechtají a jejich vystoupení rozesměje každého. I toho smutného kluka a tu smutnou holku.

Ale doma … sem tam si něco provést je bavilo pořád. Třeba zašít knoflíkové dírky, svázat ponožky, schovat mýdlo, vyměnit bonbóny za kostky cukru, zavřít rozečtenou knížku, do boty nacpat houbu z koupelny (chi,chi a mokrou), natočit budíka na brzy ráno, hodinové ručičky popohnat, a… a… a…

A když měla přijít na návštěvu teta Čimelka, honem všechno uklidit. Někdy to stihli fakt na poslední chvíli, ale povedlo se.

Ale jak se za tetou Čimelkou dveře zavřely, už vymýšleli, třeba … jo, to tu ještě nebylo, chi, chi, chi. Nebo … a …

… otravovala jim život!!! Jednoho dne navštívil malé trpaslíčky prodejce s čistícími prostředky. Měl jich velké množství. Modré, červené, zelené… Nechyběly bílé, černé, prostě každý byl velice účinný proti té lecjaké havěti. Proto trpaslíčci nakoupili od každé barvy po jedné lahvičce. Začne velký boj, kde známe vítěze. Ale nejdřív poslouchejte, jak to vlastně s bojem bylo od začátku.
Trpaslíčci s vílami začali podle barev. Bílou barvou namalovali svou zatuchlou jeskyňku, žlutou zase kuchyňku, červenou namalovali červánky, modrou zase ložničku. Černá byla nejdůležitější: načernili sami sebe, i tu havěť, a tak byli neviditelní. Zdálo se, že si můžou v neviditelném světě dělat co chtějí. I ta havěť si dělala, co chtěla a netušila, že je sledována. Trpaslíci byli lstiví, závistiví, zákeřní a podlí!!!! Měli nachystanou jedinečnou pastičku na všechny otravné brouky, pavouky, žáby, ptáky, žížaly, ba i bazilišky. A ta pastička měla být začátkem dobra v jeskyňce. Vůbec to však nebylo jednoduché. Havěť i trpaslíci byli rovnocennými soupeři, než trpaslíka Žejdlíka napadl svými kusadly obrovský černý pavouk, kousl ho přímo do zadku a způsobil tak velké pozdvižení. Všichni se najednou shlukli pod dubem a začali ošetřovat a foukat bolístky zraněného Žejdlíka.
Tááááááák a to byl začátek hrozného dne. Žejdlík začal kulhat a bylo mu úplně jedno, co dělá, křičel, kopal a nadával na kamarády, víly, lesní havěť, prostě na celý les. Do dubu kopl tak silně, až z něho spadly tři velikááánské žaludy a praštily pavouka přímo mezi oči. Orlí hnízdo spadlo a zdraví trpaslíci, rozzlobení jako vždy, hnízdo rozdupali na třísky a vejce rozklepli na pánev. Najednou začala vejce bublat, rozpínat se a celé jejich obydlí bylo plné dusivého sirovodíku. Otevřeli tedy okna i dveře, aby vyvětrali a pustili dovnitř trochu čerstvého vzduchu. Všem se rázem zbarvilo do růžova, nejen tělo, ale i čepičky a místnůstka, protože do místnosti vlítly dubové víly a vypustily růžové vánky. To byla kouzelná mlha, která způsobila něco velmi zvláštního.
Najednou začali trpaslíčci přátelsky a láskyplně švitořit, pobíhat kolem škvařící se pánve a navzájem se objímali. Byli rádi, že jejich špatné vlastnosti úplně zrůžověly. Ale jednomu přeci jen se zrůžovět nedaří, on totiž nemá rád růžovou barvu. Proměnit se ale v přátelského trpaslíčka moc chtěl, a tak poprosil víly,  zda by i jeho náladovost, vzteklost a špatnou náladu nemohly přebarvit aspoň na jinou veselou barvičku. Třeba jarně zelenou. „Ano, pod podmínkou, že nám spravíte naše rozšlapané hnízdo.“ Ti dva hodní trpaslíci ale neměli na spravování vůbec náladu. Rozhodli, že rozbité hnízdo spraví jen ten, který nebude umět svou zlobu a náladovost ovládat. Zavolali o radu sově. Sově se nelíbilo vstávání ve dne, ale když viděla, jak je trpaslíček smutný, roztáhla svá křídla a snesla se za nimi k velkému suchému pařezu. Ukázala jim, kde rostou kouzelné maliny, ale měla podmínku: společně musí nasbírat plný džbánek, aby mohla uvařit kouzelnou malinovou polívku, která působí proti zlobě. A protože byli ze zla unavení, lehli si do vany plné malinové pěny a usnuli. Skřítci pěkně chrupkali a mezitím usnul i celý les. Víly začaly sbírat maliny místo dalšího kouzlení. Avšak netrvalo dlouho a usnuly také. Potom byli odpočatí a než se stihli probrat, sova uvařila, uklidila a přitom našla zvonec a pohádky dlouhé je konec!

„Jupí! Konečně jsem Lipánka zaklel. Sláva! To jsem ho doběhl! Mám zase zpět svoji sílu. Hurá!“ jásal zlý skřet ve svém černém lese.
„Jej!,“ zvolal Lipánek, „ty jeden zlý skřete, tentokrát jsi na mě vyzrál. Ale počkej, já ti ukážu, pche..!“
I poslal Lipánek dětem po svojí spojce sojce vzkaz s prosbou o záchranu v kouzelné lahvi. „Kdo tento dopis najde, ať splní sedm úkolů“, píše se ve vzkazu v lahvi, „za každý splněný úkol se Lipánkovi zviditelní část těla. Po splnění všech úkolů bude Lipánek zachráněn. Ale pozor! Úkoly musí být splněny dříve, než napadne první sníh, jinak bude Lipánek navždy ztracen!!!! Pozorně se dívejte kolem sebe,“ je psáno na konci vzkazu, „jednotlivé úkoly k Vám budou chodit nečekaně v podobné lahvi, jako je ta, ve které jste obdrželi tento dopis!“
„Musíme být moc pozorné, nesmí nám utéct ani myš!“ slibovaly si děti. A jak slíbily, tak udělaly. Postupně objevily všech sedm úkolů:
Prvním úkolem bylo probudit k životu kouzlo zpěvem, anebo hrou na nějaký nástroj, dále měly děti vytvořit ozdravné mandely, ochranná trička, tančit, přivolat čarovný déšť, postavit v lese Lipánkovi domečky z kamenů z krápníkové hory, najít a přivolat klauna a vyrobit klaunské nosy.
Bylo to těžké a náročné, protože jak bylo psáno: „úkoly musí plnit jak děti malé, tak děti velké, děti zdravé i nemocné, jedny úkoly musí plnit v přírodě jiné ve městě, další v kroužcích nebo na táboře.“ Když to někdy vypadalo, že Lipánek zůstane navždy zakletý, vždycky se našel někdo, kdo řekl: „Musíme vydržet, přeci v tom Lipánka nenecháme!“
A tak to nakonec dobře dopadlo. S každým splněným úkolem se Lipánkovi zviditelnila jedna část těla a tak než napadl první sníh, mohl Lipánek dětem poděkovat:
„Sláva, jsem osvobozen! Děkuji Vám, děti! Byly jste velmi statečné, odvážné a šikovné. Díky Vám nade mnou a ostatními skřítky už nemá zlý skřet žádnou moc. Třikrát hurá!!!“

Já jako malá pohádku o rodinném štěstí nezažila a nikdo mi ani pohádky nečetl, tak se aspoň teď snažím mít rodinnou pohádku a hodně dětem číst, aby i ony to pak vracely svým dětem, je totiž krásné mít pohádky, ať už pravdivé, či vymyšlené.

Rozhodla jsem se zveřejnit pohádky od mé dcery Natálky, první je veršovaná pohádka ze školky, kterou se naučili s paní učitelkama u kytary a ta druhá je verze přímo od Natálky.
V druhé pohádce jsem záměrně nechala slova tak, jak je moje holčička vypustila z pusy

O perníkové chaloupce- verze ze školky

Odkud ten náš holub letí??
Letí z lesa milé děti.
Vrkú, vrkú, vrkú, cos tam viděl holoubku???
Perníkovou chaloupku u černého smrku.
Viděls taky Mařenku??
Jakpak by ne holenku.
Viděl jsem ji s Jeníkem, krmili se perníkem.
A když z okna na zahradu vystrčila bába bradu, nebáli se holoubku???
Jakpak by ne!!!
Zavřeli chaloupku na cukrový klíč a už byli pryč.

O perníkové chaloupce- verze od Natálky

Bylo, nebylo jedno království a v něm žila královna a ta královna měla holčičku, jmenovala se Terezka.
Měla taky synouška, jmenoval se Jeník.
A královna měla krále a vládli celému světu.
Jednoho dne opustili holčička a chlapeček království, utekli do lesa, viděli tam jednu velkou chatu, byla celá z perníků.
V té chatě bydlela jedna bába. Ta bába měla kocoura, k tomu ještě pavouka, měla velký kotel a v něm míchala lektvary, měla k tomu pomocného hada.
Bába měla ještě sovu, která hlídala chatu.
Sova, když někoho viděla, dělala húhúhú.
Terezka a Jeník se rozběhli za tou perníkovou chatou, přiběhli k ní a sova udělala húhúhú, sova odletěla k bábě, zahoukala, že Terezka s Jeníkem jsou tu.
Bába otevřela dveře, chytila je za trička, Jeníka zavřela do chlívku a vykrmovala ho kostičkama.
Z Mařenky udělala sluhu, dala jí koště a řekla jí, ať zametá.
Bába se šla kouknout na pec, jestli už pořádně hoří, aby si mohla Jeníka upéct.
Terezka vzala koště a začala bábu bouchat koštětem, bába se lekla a spadla, Terezka jí vzala klíče a odemkla chlívek.
Pak společně vzali lopatu, hodili bábu do pece, vzali nějaké perníky a utíkali domů do království za maminkou a za tatínkem.
Už nikdy do lesa nešli sami.

Tak a tohle je konec pohádky od Natálky, každé slovíčko je její, nic jsem nepozměnila, doufám, že se vám pohádka líbila, já jak ji slyšela poprvé, tak mi vykouzlila velký úsměv na rtu

Zítra se projedu po mléčné dráze, těší se skřítek Vločka,
jistě se skřítek Vločka té cesty dočká.
Ale automobil nepřijel, cestou se s jiným ťuk, jejky,
teď má na dveřích i na střeše veliké oděrky.
Zajeď si do autonemocnice, tam tě ošetří a zalepí
a s Vločkou se třeba kometa po dráze mléčné proletí.
Ale to nechci, lítat můžu i bez komety, chci se projet
a po mléčné dráze jako po dálnici to parádně rozjet.
Za Vločkou přišli další skřítci, se senza nápadem,
uděláme si vlastní automobil, v něm se projedem.
Tak se skřítci rozeběhli každý na svoji hvězdičku
a na nový automobil si každý přinesl nějakou věcičku.
Všechno složili na hvězdě skřítka Jiskřičky Blikáčka
a složit nový automobil, to je kluci hračka.
Automobil bude bez střechy, ať cestou dobře vidíme,
jasnačka, hned se kluci do práce pustíme.
Sedátka a čtyři kola, řídící panel jako v raketě
a dřív než se rozednilo, automobil byl na světě.
Ještě bezpečnostní pásy abychom cestou nevypadli,
aby jsme třeba na nějakou cizí hvězdu pak nezapadli.
Skřítek Radárek ještě namaloval na auto jméno a značku
ať si nikdo nemyslí že místo auta máme jen hračku.
Zítra to roztočíme, hošánci, začíná hvězdné cestování
tak ať jste večer na zastávce nachystaní.
První cesta mléčnou dráhou, pak Jupiter, Saturn, Venuše
a předjedeme Velký vůz.Ale to se přece nemůže.
No dobrá, povídá Vločka, teď se otočíme a jedem zpět,
ostatním hvězdičkovým skřítkům dnes budem vyprávět.
Automobil zavezli do nebeské garáže a zamkli na klíč
aby jim sám neujel když budou chvíli pryč.
Radárek, Vločka, Blikáček i skřítek Kulička
o všem co viděli začali povídat, poslouchá je každá
hvězdička.
Tak tiše i kocourek na střeše si to píše.
Mňau…
Po tom nočním cestování se skřítkové vrátí do domku

Pod oblohou…

Ale máma říká, že další dítě by byla práce navíc a že zrovna teď toho má moc, protože budeme mít kavárnu, kde se bude prodávat čaj a káva a džusy a coca cola a taky dorty a zmrzlina. Táta zase říká, že on by chtěl raději motorku. Motorka tedy taky není špatná, ale přece jen bych chtěl raději toho bráchu. Mám bratrance Kubu, ale to není to samé, protože ti si se mnou nemůžou hrát každý den. A to bych zvlášť teď, když naši pořád jezdí stavět to café, hrozně potřeboval.

Ráno jdou do práce, já do školky a večer zase odjíždí pryč, aby bylo co nejdřív otevřeno, a my jsme měli hodně peněz. Když tedy nechtějí mít další dítě, poprosil jsem je alespoň o psa. Ale toho taky nechtějí, prý už tak mají dost starostí se mnou a kdo by s ním chodil ráno ven, oni že vstávat dřív nebudou. Táta zopakoval, že jediné, co je ochoten si pořídit, je ta nová motorka a máma vzdychla a řekla, že se z něj jednou zblázní.
Jenomže oni nevědí, jaké to je spát v tom velikém pokoji docela sám. Nakonec se nemůžu rozhodnout, jestli bych raději toho pejska nebo sourozence, ale je mi to vlastně jedno, hlavně, kdyby to už bylo brzy. Asi jednoduší by bylo to zvíře. To stačí koupit v obchodě nebo si ho vzít od nějakých lidí, kteří mají hodně štěňátek a potřebují je někomu dát. Ale takové dítě, to je daleko složitější. Máma mi to vysvětlila, takže vím, že úplně nejdřív musí být maminka a tatínek, kteří se mají rádi. To je hrozně důležité. Ty si potom spolu lehnou do postele a musí si vyměnit spermie a vajíčko. A z toho vajíčka se potom mamince v bříšku začne rodit mimino. Nejdřív je s ní spojené takovou jakoby šňůrkou a je docela maličké a potom roste a roste, až už se dovnitř nemůže vejít a tak začne hrozně kopat a v porodnici ho pan doktor musí vyndat mamince z břicha a celé to trvá docela dlouho, asi tak rok, ale ne úplně celý.

Já na tom nechápu několik věcí. Tak zaprvé mi není úplně jasné, jakým způsobem se vyměňují ta vajíčka a spermie. Pak taky nevím, proč musí rodiče ležet v posteli a nejde to zařídit taky někde jinde. Ale nejvíc divné je, kudy to dítě vyleze ven. Prý de tam taková dírka, ale já jsem se koukal a žádnou tam nemám.
Pořád někam jezdíme s ostatními rodiči, kteří jsou kamarádi těch mých, a mají taky děti, takže to není zas až tak úplně špatné. Jenomže poslední dobou s námi často mamka na víkend vůbec neodjede. Pořád pracuje nebo spí. Já bych byl raději, kdyby zůstala se mnou doma jako mámy ostatních dětí ve školce. Zjistil jsem, že když má nějaký spolužák mladšího sourozence, tak jeho maminka přestane chodit do práce a to je další důvod, proč bych jednoho taky chtěl. Ta moje chodí do práce úplně pořád. Proto jsem byl už v jesličkách, kam skoro nikdo z naší školky nemusel. Jenom Honzík, ale to se nepočítá, protože jeho táta je z nějaké jiné země a tam je to prý normální.

Nevím, na co potřebujeme tolik peněz, kvůli kterým já musím zůstávat ve školce poslední. Táta má auto, máma taky, každé léto jezdíme k moři a letos tam pojedeme dokonce i na Vánoce. To tedy bude hustý, protože u nás před domem je plno sněhu a my už za pár dní budeme ležet na pláži a stavět hrady z písku. To si vůbec neumím představit. Dostal jsem už i kolo a nové lyže a mám i hodně hraček. Jenom ještě potřebuju autodráhu, ale tu mi prý přinese Ježíšek.

Proč jsou sněhové vločky bílé?

Že nevíte? Tak poslouchejte.
Kde se vzaly, tu se vzaly… narodily se malé sněhové vločky. Jedna jako druhá, druhá jako třetí.
Zkrátka, bylo jich, že by se Isaac Newton nedopočítal. Ale co to? Áchich, ách! Všechny byly takové nanicovaté, nedomrlé a … fňuk … barvu měly poněkud vyšisovanou. No, pro představu: staro-růžovo-šedivo-zažloutlou. Prostě neparáda!
Dobrácký svatý Petr zaslechl tiché kníkání vloček a meteleskum bleskum povolal na pomoc švadlenky. Ty šikovné ženské rozpáraly velikánskou duchnu a z prachových peříček ušily pro posmutnělou chásku načechrané sněhobílé kabátky. A že to byly opravdu pilné švadlenky, dostalo se po kabátku každé vločce. Rázem bylo po pláči. Sláva! Rozpustilé vločky se strkaly před zrcadlem, aby se podívaly, jak jim kabátky sluší. Jak se tak pošťuchovaly, šup a popadaly na zem.
Honem se podívejte z okna. Ještě padají!

Maminčin nápad

Toho roku byla zima slabá, neduživá. Dokonce ani Martin nepřijel na bílém koni, ale věřte nebo ne, jenom na koloběžce.
V takovém nanicovatém počasí si náramně libovaly protivné bacily. Šup a zatahaly za vlasy Toníka, hop a zákeřně skočily na Madlu. Nevyhnuly se ani sousedovic Laděnce. Uvelebily se v jejím nose a krku. Holčička začala být, stejně jako paní Zima, slabá a neduživá. Bez přestání kýchala, kašlala a smrkala.
Jednoho sobotního rána pošimralo  Laděnku sluníčko. Dlouhým zlatým paprskem ukázalo na plácek za domkem: „Hele! “. Na Laděnku se smála malá sněhová závěj, podobná cukrové vatě z pouti. Mňam.
Aby měla nemocná dcerka radost, tatínek jí z té bílé načechrané nádhery uplácal sněhuláka. Vlastně… sněhuláčka.  Kašlající děvčátko však ven za sněhuláčkem nemohlo. Co teď? Maminka, tak, jak to u maminek bývá zvykem, dostala prima nápad. Když nemůže Laděnka za sněhovým panáčkem, přijde sněhulák za ní.  A hodná maminka připravila sněhuláčkovi v mrazáku byteček, velký asi jako tátova dlaň. To bylo něco!
Radost však netrvala dlouho. Od dcerky se nakazil  tatínek. Kýchal, kašlal a smrkal, až z toho byla maminka všecka ustaraná. Zvědavá Laděnka sem tam jukla do mrazáku a viděla, jak se sněhový panáček měl čile k světu. Nelenošil. Ve své mrazivé garsonce poctivě cvičil a posiloval.  S ním sílil a posiloval i venkovní mráz.  Když to zjistil svatý Petr, nechtěl být za skrblíka, co šetří sněhem. Na zem vysypal hned několik pořádných pytlů. Sněhulák už mohl směle vykročit do sněhové nadílky. Vykročil a nešel sám. Protože chtěl Laděnce, mamince a tatínkovi oplatit jejich péči, vzal sebou ven všechny starosti.  Postavil se před venkovní dveře,  místo klobouku si nasadil fešácký hrnec – slušelo mu to – a ostošest zvonil rampouchy.  Však na něj taky všichni začali volat  „Zvonimíre“. Jenom tatínek, když vyhazoval sníh před vchodem, mu po chlapsku říkával „Mirku“.
Zimu vystřídalo jaro a Zvonimír roztál. S ním roztály i starosti.  Bylo po kýchaní, kašlání a smrkání.  Uzdravená Laděnka už nepotřebovala žádné kapesníčky, dokonce ani ty s Hello Kitty. Běhala po zahradě, kopala do mičudy, skákala přes švihadlo a prozpěvovala si o tom, že jaro dělá pokusy, vystrkuje krokusy… To víte, ladilo jí to. Vždyť se jmenovala Laděnka.
A Zvonimír? Nebojte, v zimě přijde zase. Poznáte ho snadno. Bude zvonit rampouchy.

Není divu, že brzy vypadal jako kulička. Ostatní děti se mu posmívaly:

„Frantíku, Frantíku, ty sníš celou trafiku!“

„Vezmi si raději ovoce a zeleninu,“ zlobila se maminka. Ale kdepak, to Frantovi nechutnalo. Ani na hřiště ho nedostala. Ten hrozný lenoch si raději lehl na gauč a četl kuchařku.

Malý František měl ale i dobré vlastnosti. Nebyl třeba vůbec lakomý.

Jednou potkal cestou ze školy hubeného šedivého pejska. Bez psí známky. „Ty nemáš pána, viď,“ politoval ho. „A máš asi pořádný hlad. Neboj, mám v aktovce velikou svačinu. Dostaneš salám a já sním housky.“ Pejsek zavrtěl vesele ocáskem a dobře si pochutnal.

Ale pak se stalo něco neuvěřitelného. Pes promluvil lidským hlasem: „Jsem psí kouzelník Čáryhaf. Za tvůj dobrý skutek ti dám zázračný míček. Stačí zavolat HOP! nebo HAM!“

Franta to kouzlo hned vyzkoušel. „HOP!“ zakřičel pěkně nahlas. Míček začal skákat, Frantovi do ruky, pak na strom a zase o kus dál. Vznikla z toho pořádná honička, ale Františka to bavilo. Celé odpoledne běhal za kulatým kamarádem a domů se vrátil až večer.

„Kde jsi byl,“ zlobila se maminka. „Za trest nedostaneš večeři. Stejně ti to jen prospěje.“

Franta smutně zalezl do svého pokoje. Měl už pořádný hlad. Vždyť mu dnes venku dost vytrávilo. Ale pak si vzpomněl na druhé kouzlo. Vzal do ruky míček a zašeptal: „Ham.“

A najednou tu byla večeře. Ale úplně jiná, než byl František zvyklý. Rajče, paprika, kus salátu a bílý jogurt s ovesnými vločkami. „Brr, to já nerad,“ otřásl se znechuceně Franta. Hlad je ale nejlepší kuchař. Nebylo nic jiného, a tak se František pustil do jídla. „Hmm, není to nakonec tak špatné,“ pochvaloval si.

Od té doby se Franta úplně změnil. Každé odpoledne sportoval se svým míčkem a na lenošení mu nezbyl čas. Dokonce mu přestaly chutnat sladkosti a uzeniny. Brzy byl štíhlý jako proutek.

Jakého pejska potkal Franta? Vybarvi ho.

Pokud jste četli pozorně, jistě bude pro vás hračkou také tento úkol (obrázek lze kliknutím zvětšit, abyste si ho mohli vytisknout):

Jedná se o ukázku z knihy Víš, co čteš? (Portál 2010)

Ilustrovaný pracovní sešit s jednoduchými, krátkými příběhy pomůže začínajícím čtenářům číst s větším soustředěním a pozorností. K pozornému naslouchání čtenému textu děti motivuje možnost vyluštit tajenku a správně dokreslit nebo vybarvit obrázky. Pracovní sešit je rozdělen do dvou částí.
První obsahuje čtrnáct krátkých příběhů a na ně navazující luštěnky a dokreslovačky. Tato část je vhodná i pro předškoláky, kterým může přečíst pohádku a zadání úkolu dospělý.
Druhá část se skládá z různých na sobě nezávislých úkolů. Děti čtou jednotlivé věty a podle nich luští tajenky nebo dokreslují obrázky. Návod k řešení je vysvětlen u každého úkolu zvlášť.

V zemi fantazie žije překrásná  víla. Má jemná, třpytivě průhledná křídla. Potřebuje je, aby se mohla starat o všechny rostliny, keře, stromy, trávu a květiny. Létá velmi daleko, protože se chce dobře postarat o všechny své chráněnce. Pečuje o ně velice ráda. Sluníčko, déšť i vítr jsou jejími pomocníky a přáteli. Pomáhají jí pečovat o všechny svěřence. Bez sluníčka a deště by totiž nemohli žít a vítr potřebují proto, aby do daleka zanesl jejich semínka. Jen tak mohou vyrůst další rostlinky.

Na jedné mýtině uprostřed lesa můžete najít pramen. Kouzelný pramen, vyvěrající ze země a dál zurčivě putující až do malého rybníčku. Z něj pak tečou dál do kraje potůčky a říčky. Jejich putování končí až v moři. Voda v kouzelném prameni je čistá, teplá a svěží. Malý rybníček, do kterého voda vtéká, je obrostlý mnoha nádhernými květinami. V tomto rybníčku se víla velmi ráda koupe.

Víla se protahuje v příjemně  vlahé vodě.
Voda jemně  laská její tělo, její  pokožku.
Je to příjemný  pocit.
I ty můžeš  cítit, jak je voda vlahá,
jak příjemně  hladí tělo.
Víla leží uvolněně ve vodě, její tělo se zlehka pohupuje ve vlnkách, jako stéblo trávy, sem a tam – tam a sem.
Její  všední starosti šly spát.
Víla je klidná  a uvolněná.
Je jí  příjemně teplo. Je naprosto klidná.
Nic ji neruší.
I ty můžeš  cítit příjemné teplo a klid.

Voda z kouzelného pramene má  kouzelný vliv. Když se jí víla trochu napije, zjasní se jí tváře, její srdce se rozveselí, myšlenky se zklidní. Pak se jí dobře přemýšlí – o čemkoli. Dokonce se jí daří i snáze nacházet cestu k řešení nejrůznějších těžkostí, dokáže také lépe zahnat strach a starosti.

Kouzelný  vliv pramene na vílu působí,
dodává  jí sílu.
Pramen je nevyčerpatelný.
Vždy když má víla starosti, vždy když o něčem důležitém přemýšlí nebo když se něčeho obává, jde ke kouzelnému prameni.
Koupe se ve vlahé  vodě. Uklidní se a uvolní.
Cítí, jak se všechny její  starosti a strasti rozplývají.
Nic už  ji netrápí. Může v klidu o mnohém přemýšlet.
Možná  že i ty hledáš místo, které  by se ti líbilo, místo,
kde se cítíš bezpečně, jistě a příjemně.
Odtud pak čerpáš sílu, klid i teplo.

Holky žížaly, teď tu máme klid, slepice tu žádná není,
tak honem vylezte ze záhonků a dáme se do žížalího klábosení.
Pomalu se žížaly slezou pod zahradní lavičkou
a každé druhé se prý senza nápad honí malou hlavičkou.
No to jsem fakt zvědavý, brble si šnek Břéťa, co je asi napadlo,
vloni si ty žížaly chtěly pořídit na baterii švihadlo.
Břéťa se do domečku schoval a žížalí hádání poslouchá tiše
a vůbec si nevšiml, co žížala Klotylda do písku čmárá a píše.
Tak honem. Břéťa hlavu vystrčí a kouká jak vyoraná myš,
jé, je, ty žížaly chtějí auto na výlety, tak dál, Klotyldo, piš.
Další žížaly to pozorují, co Klotylda čmárá? Ona snad blázní,
vždyť ona píše, že chceme autobus na cestu do lázní.
Ale to se holka nějak plete, my chceme výstavní auto, červený kabriolet,
tam se všechny uvelebíme a konečně vyrazíme na výlet.

Celá naše rodina a taky všichni známí ze zahrady a okolí
si pláštěnky, svačiny, sluneční brýle a deky zabalí.
A zatím tů, tů, auto bez střechy na žížaly zatroubilo,
za hodinku máme odjezd. Všechno se na cestu už připravilo.

Auto ujelo jenom pár metrů, najednou hrc, prc, hrc a auto zastavilo.
Kruciš, zlobí se Klotylda, kruciš, co se to přihodilo?
Břéťa už je dohnal a potichu se chechtá, copak se to děje?
Ko, ko, kokodák, došla jim asi šťáva, slepice se směje.
A to už žížaly dostaly ze slepice tak trochu strach.
Proč to naše výletní červené autíčko zůstalo na cestě z ničeho nic stát?

Ale Břéťa zatím pomoc zavolal a s kapkou šťávy čmelda letí, frrr,
do nádrže ta kapka spadne, auto nastartuje a už jede, drrrn, drrrn, drrrr …
Než se ta slepice rozkoukala, auto v dálce mizí, sláva.
Žížalám se výlet vydařil a slepice si jen zrní pozobává.

Pak nastal večer,
všechny se vrátily, kdopak by brečel?
Žížaly jsou doma a další výlet? Začnou přemýšlet …
Prý se budou učit plavat v našem rybníčku.
Slyšíte kapři? Slyšíš, vodníčku? …