Valná většina z nás má zkušenosti s hněvem svým nebo hněvem ostatních převážně v souvislosti s verbálním násilím: nadávkami, ponižováním, výčitkami…Pokud jsme měli cholerického rodiče – je relativně vzácné mít oba rodiče choleriky – a tento náš rodič svůj hněv nezvládal, jeho slovní projevy obsahovaly výčitky, i když třeba neříkal doslova: „Ty nejsi takový, jakého bych tě chtěl mít, to kvůli tobě se zlobím,“ těžko pak budeme mít hněv v lásce!
A není málo těch, kteří mají hněv svých blízkých ve vzpomínkách spojený s fyzickým násilím – se strkáním, s výhružnými gesty, s ranami pěstí, kopanci, „výprasky“ různými předměty. Pro ty je dost těžké s hněvem se smířit a potřebují k tomu hodně odvahy.
Toto spojení mezi hněvem a násilím má tragické následky, protože vede k tomu, že „s vaničkou vylijeme i dítě“: „Jestli hněv znamená tohle, tak to děkuji, nechci! Nechci ho projevovat ani přijímat.“
Ale vždyť to tak není! Hněv se nemusí vyskytovat společně s násilím. Jsme přesvědčeni, že je lze od sebe oddělit. Je možné projevit hněv bez fyzického násilí a pokud možno i bez násilí verbálního. Později si řekneme, jak toho dosáhnout.
PŘÍKLAD PRUDKÉHO HNĚVU: JIŘÍ A VENDULA
Jiřímu je 29 let. Pracuje jako obchodník ve farmaceutické firmě. Vendule je 31 let. Veškerý čas věnuje jejich dvěma malým dětem. Právě odcházejí z večírku u přátel, kde se hodně pilo a tančilo. Zúčastnilo se deset párů. Jiří s Vendulou přicházejí k autu.
VENDULA: Nemám řídit?
JIŘÍ: Ne, to je dobrý, díky. Proč se ptáš?
VENDULA: Protože se mi zdá, že jsi trochu pil.
JIŘÍ: Nezačínej s tím zase! Můžu řídit úplně v pohodě.
Vendula dál nenaléhá. Usedají do auta. Jiří nastartuje.
Převládá tíživé mlčení.
JIŘÍ agresivně: Vůbec nechápu, co se ti tak líbí na tom Ondřejovi. Byla jsi celou dobu s ním.
VENDULA se hájí: Je milej.
JIŘÍ: Milej, co tím chceš říct, že je milej. To se ti ten trouba líbí?
VENDULA: Ale ne, co si to zas vymýšlíš?
JIŘÍ: Vůbec nic. Moc dobře jsem si všiml, jak se kolem tebe točil. A ty ses v jednom kuse smála. Určitě to na tebe zkoušel.
VENDULA: Uklidni se, Jiří, prosím tě.
JIŘÍ, rozčílený, jede stále rychleji: UKLIDNIT SE! Já se nechci uklidnit, naopak! Myslíš si, že jsem padlej na hlavu?
Úplně’s ho hltala očima. Setkáte se zase? Domluvili jste si rande?
Vendula sedí a nic neříká.
JIŘÍ ječí: Tak řekni něco! Mlčíš, protože mám pravdu? Rozhodla ses, že se s ním vyspíš, tak nevíš, co říct! Tak odpověz, proboha!
VENDULA, co nejklidnějším hlasem: Jiří, přestaň!
JIŘÍ: „Jiří, přestaň, Jiří, přestaň.“ Nic jinýho říct neumíš. To je trošku málo, kamarádko. Chceš mi nasadit parohy a umíš říct jen: „Jiří, přestaň.“ Chceš se mi vysmívat?
Vendula neodpovídá a tiše pláče.
Přijíždějí domů. Ona vběhne dovnitř a zamkne se v ložnici. Jiří bouchá na dveře a vykřikuje nadávky.
Nakonec zůstane v obývacím pokoji a usne. Druhý den už Jiří s Vendulou o dramatickém závěru včerejšího večera nemluví. Dělají, jako by se nic nestalo. Jiří se stydí.
Vendula má strach.