Zdá se, že současné děti se do práce nehrnou. Mnoho rodičů si až zoufá. Proč bývá tak těžké potomky něčím smysluplným zaujmout? Přimět je k pomoci v domácnosti či na zahradě a často i ke školní práci?
S NEJVĚTŠÍ PRAVDĚPODOBNOSTÍ nejsme ještě tak daleko, aby za bílého dne běžně postávaly na ulicích hloučky nudících se mladých lidí, jak se s tím můžeme setkat v některých vyspělejších státech. Nicméně v očích některých rodičů jsme tomu již dost blízko. Je znepokojující, když dítě nebo spíš dospívající či mladý dospělý dokáže celé dny nedělat nic, nic ho nebaví, nezajímá, a podle rodičů jen tak bezcílně prochází životem, k ničemu nesměřuje, nanejvýš vysedává hodiny u počítače, kde donekonečna hraje hry nebo je na facebooku. Nebudu rozebírat případné negativní působení televize, počítačů, zaměstnanosti rodičů, složitostí v rodinách, malé životní perspektivy některých dětí, byť vím, že v jednotlivých případech dítě výrazně ovlivňují. Zaměřím se naopak na to, kde hledat zdroje aktivity.
PO CELÉ DĚTSTVÍ JE DŮLEŽITÉ využívat pozitivní příklad rodičů. To je sice doporučení banální, leč stále účinně funguje, a současně jde o velice jednoduchý prostředek. Jestliže jsou rodiče sami aktivní, je pravděpodobnější, že i dítě povzbudí k aktivitě. Má to ovšem několik podmínek.
• Dítě by mělo ve vlastních aktivitách rodičů spatřovat většinou radost a potěšení, a ne jen povinnost, únavu, schvácenost a děs v očích.
• Rodinné činnosti by měly být pestré.
• Alespoň část aktivit by měla skutečně těšit a bavit i dítě. (Jestliže veškerý volný čas tráví rodiče na zahradě a nutí dítě neustále zalévat, okopávat a plít, pak je menší pravděpodobnost, že je pro tuto zálibu získají.) Činorodost lze sice dítěti po určitou dobu vnutit, jenže hrozí nebezpečí, že po nějaké době dítě odmítne nejen tuto, ale úplně všechny činnosti.
Aktivitu dítěte naopak posiluje fakt, že odmala provozuje maximum činností společně s rodiči. Rodiče jsou totiž s to poskytnout dítěti chráněné a podpůrné prostředí, nepředstavují pro ně konkurenci, takže dítě si může hru užít, je s to déle se zabavit, víc se při ní naučí, má větší šanci být úspěšné. A úspěch je významnou podporou jakékoli činnosti.
ZÁJMY JE TŘEBA PĚSTOVAT A ROZVÍJET od předškolního věku. Není vždy nezbytné, aby dítě bylo celou dobu nadšené a vehementně se jich dožadovalo.
Stačí, že mu rozšíříme repertoár dovedností, že něco nového vyzkoušíme a trochu dítě i naučíme – když pak dospěje do věku dospívání nebo mladé dospělosti, nemusí se cítit vyčleněné z kolektivu vrstevníků, protože leccos umí nebo to alespoň má vyzkoušené. Vůbec to také neznamená, že všechny zájmy vydrží dítěti až do dospělosti, ale zvyšuje se pravděpodobnost, že i později má na co navázat, k čemu se vrátit, co prakticky používat. Proto rodičům doporučuji být za určitých podmínek ke střídání zájmů shovívaví.
Řada jedinců se k aktivitám z dětství vrací po určitém období, kdy je odmítali. V pozdějším věku se vrátí na zahradu a v práci na ní nacházejí velké potěšení a uspokojení, začnou zase hrát na klavír, rekreačně sportují. Je dobré, když se mají k čemu vracet.
Napsal/a: Václav Mertin
