Neoslavuje se podzim, ale jaro. S ním znovu začíná život – první lehký větřík s sebou přináší oblevu, útlá stébla trávy prorůstají ledovou krustou, první petrklíče se nenechají zastrašit starým sněhem, ve stromech začíná proudit nová míza a rozvoní se kolem, tajemné pupence se nalévají a první vlaštovky hlásí návrat nepřemožitelného jara. Naděje v obnovu a obohacení života je typickým znakem prvních…
Prvorozený – privilegium, nebo kletba
Od nepaměti je v povědomí mnoha lidí přesvědčení o důležitosti prvorozených. Prvorození jsou symbolem dalšího života rodiny a příbuzenstva a novou generací se rozmanitě slaví prasíla stvoření. Z těchto důvodů se první dítě často obětovalo bohu. Z dnešního pohledu se zdá kruté vhodit do plamenů zdravé, životní silou kypící dítě, jako to dělali staří Židé k poctě boha Baala, nebo ho předat posvátné řece Gangu, zvyk prováděný po tisíciletí v Indii. Jaký byl pravý smysl této strašné oběti? Bohům se nedávaly žádné zbytky, ale to nejdražší, vytoužené první dítě, první živoucí důkaz vlastní plodnosti, potvrzení vlastní osoby. Člověk dával nejdražší část sebe samého. Pokorné chování, poklona před božskostí jako důkaz lásky: rodiče věnovali bohu to nejdražší, co měli. Vzpomeňme si na Abraháma ze Starého zákona. Když chtěl obětovat a usmrtit syna Izáka, krvácelo mu srdce tak strašlivě, že se dojalo samo nebe a dovolilo mu vyměnit syna za skopce.
Naštěstí jsme se od těchto barbarských, z dnešního hlediska ne pochopitelných zvyklostí vzdálili. Prvorození se však obětují dále. Dokládá to nejen literatura, hodně z nás zná určitě případy z vlastního příbuzenstva a okolí. Ženy dlouho sužované neplodností, popřípadě ty, které zažily řadu neúspěšných porodů, slíbily Stvořiteli, že mu věnují své první dítě. Tak se prvorozený syn stává knězem a první dcera jeptiškou. Tuto oběť přináší ostatně jen zřídkakdy otec, většinou je to matka. Vlastní oběť však přináší po matčině předurčení dítě pro matku. A synové nejsou obětováni jen pro matku, ale i pro otčinu. Nejstarší synové si musí odsloužit vojenskou povinnost, jako první táhnou do války a často i jako první padnou.
Život prvních je nečestně ničen.
Vedle ušlechtilého úmyslu přinést nejvyšší oběť se v historii lidstva vůči prvorozeným vyskytovaly – a ještě se vyskytují – i destruktivní postoje. Když bylo králi prorokováno, že bude jednou sesazen z trůnu svým synem, nechal usmrtit všechny prvorozené okamžitě po porodu. U národů preferujících muže usmrcovala porodní bába prvorozené a někdy i druhorozené a další dcery, zatímco prvorozený syn, jeho otec jako původce a jeho rodička byli oslavováni. V patriarchálních strukturách byly tyto vraždy naprosto legální. Bylo by bývalo trestuhodné, pokud by někdo chtěl odsouzeného novorozence zachránit.
I v naší kultuře se usmrcování prvorozenců objevuje. Důvod netkví v nějakých společenských pravidlech, ale v egocentrickém strachu o ztrátu váženosti, bez ohledu na lásku matky k vlastnímu dítěti. Postiženy jsou nejvíce děti velmi mladých a nezralých žen, které jsou stále závislé na svém domově. Jejich dítě by bylo skvrnou na pověsti celé rodiny. Aby se zachránila dceřina čest, musí dítě zmizet. A to úplně! Po adoptivní rodině nesmí zbýt většinou ani stopička. Řešením je i usmrcení dosud nenarozeného dítěte. K tomu pár otřesných příkladů, které jsem zažila během své praxe:
Otec je vyhledávaný lékař. Jeho dcera je jedináček a jeho pýcha. Jednoho dne se objeví celá roztřesená strachem, že už je šest měsíců těhotná. „Původce“ nezná. Byl to jen lehký flirt s neznámým chlapcem na diskotéce. Otec ji donutí jít na potrat. Na „výškrab“ je však vzhledem k pokročilému stadiu těhotenství už pozdě. Otec se proto rozhodne pro císařský řez, který provede sám kuchyňským nožem. Když se dcera probudí z lehkého útlumu, spatří dítě. Hýbe se. Žije. Ale ne dlouho. Jeho dědeček ho totiž uškrtí pupeční šňůrou. Procedí skrz zatnuté zuby: „Tak umírá spousta dětí ještě v břiše,“ a hodí dítě do otevřeného ohně v krbu. Poté dceru obejme a utěšuje ji: „Už je zase všechno v pořádku, jizva se zahojí, budeš zase v pořádku.“ Následky pro mladou ženu? Stále ještě miluje svého otce, dokonce ještě oddaněji než předtím. Současně však ví, že je vrahem jejího dítěte a ona je spolupachatelkou. Je obětí i pachatelkou najednou. Toto rozpolcení je nesnesitelné, rozděluje její vědomí a přivádí jí opakované psychické potíže. Už nikdy nepůjde na diskotéku, nikdy nebude flirtovat a už nikdy nebude chtít dítě. Výškrab byl proveden na duši.
Odstrašující je i další případ.
Byl mi představen tříletý adoptovaný chlapeček, abych vysvětlila příčinu jeho poruchy ve vývoji řeči. Zeptala jsem se adoptivních rodičů, jestli příčinou nemůže být nějaké předchozí poranění hlasivek nebo zdali může být ve hře i nějaká emocionální blokáda. Jak došlo k adopci? Matka, která už dlouho neúspěšně podávala žádost o adopci, byla lékařkou na pohotovosti. Jednou ji na Silvestra zavolali do uprchlické rodiny. Na místo dorazila se zapnutou sirénou a na krví potřísněné posteli uviděla novorozence s podřízlým hrdlem. Poblíž něj ležel kuchyňský nůž, na druhé straně seděla mladá matka, bledá a jakoby zkamenělá. Krok od ní seděla její matka, zkrvavené ruce složené do klína. Nebyl čas klást dlouhé otázky. Lékařka vzala chlapce co nejrychleji do nemocnice a zavolala svému muži, že mají konečně dítě k adopci. Policejní vyšetřování nedokázalo spolehlivě poskytnout pravdu. Ani jedna z žen pokus o vraždu nepřiznala, přestože se na noži našly otisky prstů obou. Jedna z nich to však musela být. Ale jak k tomu došlo? Během války v Sarajevu byl muslimy zajat otec rodiny ještě s jiným mužem z příbuzenstva. Jeho ženě se podařilo utéct do zahraničí s nejmladší dcerou, otcovým mazlíčkem. „Dávej na ni dobrý pozor!“ byla jeho poslední slova. Ale už bylo pozdě. Po cestě se dozvěděla o dceřině těhotenství. Strašná představa, že se tato dcera z dobré křesťanské rodiny spustila s muslimským vojákem! Ta ostuda by otce zabila. Žena se pokoušela tuto skvrnu hanby smýt všemi dostupnými prostředky. Čím tajněji tak činila, aby se nikdo o ostudě nedozvěděl, tím byly pokusy o potrat amatérštější, brutálnější a i marnější. Znala přitom jen jedinou hranici: nesmí to stát život mé dcery. To by jí muž nikdy neodpustil. Zabití dítěte vnímala jako naprosto oprávněné, protože tím by byli symbolicky zabiti i ti, kteří mučili jejího manžela.
vydal Portál, 2009
Napsal/a: Jiřina Prekopová
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (5 vyjádření)
Ájíku, náhodou to tvé Jen na okraj je zajímavé. Určitě by toto téma bylo zajímavější, než strašidelné čtení o osudu dětí, které jsou zmiňované ve článku. Děsnééé..:-( Ale bohužel i to se stává. Pobavila jsi mě tím pokusným králíčkem :-)))
No… tak jsem taky doufala, že se zase dozvím něco více o sourozeneckých konstelacích – a zatím … 🙁
Tak nějak nevím, co si myslet…
Rozhodně lituji prvorozené z dob dávno minulých i z oněch dvou otřesných případů… ovšem musím říct, že náš prvorozený, ač svým způsobem byl pokusný králíček nezkušených rodičů (jako asi drtivá většina prvních dítek, aspoň co vím od kamarádek), je to dítko těšící se spoustě privilegií, kypící životem a je si patřičně vědomo svého „výsadního“ postavení 🙂
To jen na okraj, snažím se rozptýlit své „mrazení“ z článku…
To jsou ale drastické příběhy 🙁 Ať se na mě paní autorka nezlobí, já bych si takovou knihu nekoupila, děsila bych se čtení dalších příběhů. Mě stačí, když se mihnu kolem zpráv a ty na mě chrlí, jak někde našli mrtvé miminko,atd..
Když jsem si přečetla název příspěvku, myslela jsem, že se zde bude probírat mít či nemít víc jak jedno dítě 🙂 Ale pokud bych mohla napsat za sebe, jedno dítě, to prvorozené má privilegií spoustu.
je smutné, co všechno se děje, raděj nevědět 🙁
no už jsem slyšela i četla hrůzostrašnější příběhy, ale i toto je síla!!
brrrrrr…teda z těch dvou příběhů mi běhá mráz po zádech.
Mobile Sliding Menu