Nevěřte tomu, že se někdy někomu podařilo potomka úplně vydědit. Díky výzkumům, jež u nás prováděla Dr. Iva Šípová se spolupracovníky, je prokázáno, že dítě se od svých rodičů učí mužské a ženské roli, kterou bude v dospělosti samo zastávat.
Pro život je nejsnadnější, můžeme-li přijmout bezvýhradně tu roli, kterou nám předvedl partner stejného pohlaví. Největší ztrátu jistoty znamená odmítnutí role obou rodičů.
Obraz rodiče opačného pohlaví má přímý vliv na volbu partnera pro život. Když rodič opačného pohlaví zastává v rodině imponující roli, stává se předobrazem budoucího partnera. Když partner alespoň v zásadních rysech tomuto předobrazu odpovídá, je to předpoklad harmonie v manželství. Když však rodič opačného pohlaví zastává roli nedůstojnou, odpuzující, hledáme životního druha u opačného osobnostního pólu. Taková volba je zdrojem vnitřních konfliktů v manželství. I když dotyčný(á) vybral(a) protějšek racionálně správně, vždycky mu něco chybí a cítí nespokojenost.
Je prokázáno:
- Ve své ženě nebo muži hledáme přeobraz své matky nebo otce.
- Pokud byl rodič opačného pohlaví imponující osobností, je volba partnera dle jeho předobrazu zárukou harmonizace vztahu.
- Pokud partner odpovídá předobrazu nepřijatelného rodiče, je tato podobnost zdrojem averzních až alergických reakcí. To platí i tehdy, je-li jeho jednání z rozumového hlediska správné.
- Nevědomky hledáme předobraz i v případě, kdy nás rodič opačného pohlaví traumatizoval a odpuzoval. Vědomě tedy volíme jiného druha.
- I když je partner jiný než náš předobraz, máme tendence s ním jednat, jako by tomuto obrazu odpovídal. Tento fakt je zdrojem různých náznaků, narážek, a někdy dokonce i obtíží se s partnerem dorozumět.
Model rodiny rodičů určuje v hlavních obrysech model rodiny, kterou dítě vytvoří. Výše zmíněné tendence opakovat, co prožilo, bude dítě mít i tehdy, pokud mu model rodičů nevyhovuje. Z výše uvedeného plyne, že partneři z odlišných, příliš vyhraněných, zcela opačných modelů výchozí rodiny jsou velmi problematickými druhy pro společný život. Chybí jim tolerance, zejména ve vypjatých chvílích soužití. Je prokázáno:
- Pravděpodobnost harmonického soužití je tím vyšší, čím bližší jsou modely rodin, z nichž manželé pocházejí.
- Lidé, pocházející z vyhraněně protikladných modelů manželského soužití, nejsou optimálními druhy pro život. Mnohdy se přitahují, ale žít spolu neumí.
A co láska? Vztahuje se především k lidským citům. Navíc, v romantické podobě trvá jen krátkodobě. Mezi láskou a chováním není jednoduchý, a už vůbec ne přímočarý vztah. Leckdy připomíná rčení o hlazení do vyhlazení.
Mnozí lidé tvrdí, že partnera milují, ale chovají se jako by ho nenáviděli.
Naopak jsou ovšem tací, kteří tvrdí, že svůj protějšek již rádi nemají a jednají jako hluboce milující.
Jedná se o ukázku z knihy Manželství jako trvalý stres.
Vydalo nakladatelství Grada, 2010.
Napsal/a: PhDr. Tomáš Novák
