Moji rodiče měli a mají všechny práce doma i kolem domu rozděleny do dvou škatulek: první škatulka, dle mého názoru VELKÁ škatule, ženské práce, a tou druhou škatulkou jsou mužské práce…
Když nevaří, pere. Když nepere, žehlí. A když nežehlí, myje nádobí… Drtivá většina vzpomínek z dětství je prostě pracující maminka. Je to žena nesmírně poctivá, pilná, trpělivá a skromná. Pokud bych měla vyhledat vhodné přirovnání, vybrala bych si včelku.
Můj tatínek také umí ledacos. Dobře poradit. Úžasně plánovat. Rozdělovat úkoly. Nejlépe ze všeho umí organizovat druhé. A teď vážně: umí sám vlastníma rukama zasadit strom. Prořezat větve, aniž by spadl ze žebříku, pokud mu ten žebřík mamka pevně drží! Zvládne posekat louku kosou i sekačkou, i když je fakt, že „po akci“ to vypadá jako by řádil krtek s početnou rodinkou. Můj tatínek je úplně typický „dinosaurus“, jeho druh už prostě vyhynul… Ještě poznámka: nemám na mysli Tyranosaura. Mám určitou představu, že by „padl“ mezi Sauropody.
Moje soukromá hypotéza je, že byl mamince „přidělen“ na tehdejším Okresním národním výboru, aby se od ní něco naučil a převzal některé správné návyky…
Bohužel se to nepovedlo…
Asi bych k tomu zevrubnému popisu měla doplnit ještě jednu informaci, letos v září spolu budou 43 let a vychovali spolu tři děti. A ještě jedna ne nepodstatná informace je, že já už s nimi nežiji, takže mi do toho vlastně nic není…
Nejspíš bych se dokázala naprosto distancovat a asi bych se dokázala i natolik ovládnout, abych mlčela, kdyby nebyla mamka nemocná.
Nehledě na to, že si stále kladu otázku: „Má dítě právo plést se mezi rodiče??“
Byla jsem v sobotu u našich, mamka je slabounká jako muška a pohybuje se jen kuchyň-obývák. A já místo toho, abych tam byla mamince pro radost, zase jsem se nechala od táty „vytočit“. Hloupá.
Po obědě se taťka odvalil do obýváku, kde sebou ducnul do křesla a řekl si mamce o kafe. Nejen že se nechá u stolu „obskakovat“, nepodá si ani příbor ani skleničku, dokonce po sobě nechá i talíř na stole. Takže jsem to nevydržela…
V tu ránu jsme byli v sobě. Zlobila jsem se, že se stará ona o něho místo toho, aby se teď staral on o ni. A on se zlobil na mě, že jsem drzá…
Pak mi to bylo líto. Nechci se s ním hádat. A už vůbec se s ním nechci hádat před mamkou, která potřebuje klid. A taky vím, že by měl mít člověk své rodiče v úctě, ale já to prostě nedokážu přejít… Zajímalo by mě, jak je to v jiných rodinách. Jak se stará jeden o druhého v době nemoci. Umí se postarat i muži? A mám se z pozice dítěte jen „dívat“ nebo do děje „mohu vstoupit“ a/nebo „musím“ vstupovat a hájit slabšího??
Mám toužebné přání. Chtěla bych mít kouzelný prsten.
Otočila bych…. a všechno bych změnila.
Dinosaura bych proměnila ve včelku
a „hodila“ bych mu na krk jiného dinosaura…
a jen bych se dívala…
Napsal/a: Padmé
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (17 vyjádření)
Padmé, s tátou si vážně promluv, u nás to bylo podobně, maminka chřadla a chřadla a sloužila dinosaurovi do poslední chvilky. Myslím že dinosaurus si ani nevšiml že se mu během pár měsíců téměř ztratila před očima a když ji odvezl do nemocnice, byla na tom už tak špatně že jí nemohli pomoct a během dvou týdnů odešla tak tiše, jak tiše a nenápadně žila. Přitom táta byl jediný kdo to mohl ovlivnit, byl s ní den co den, viděl jak jí je, ani za mák jí neulevil.
Proto s ním promluv, promluv s ním dřív než se maminka obětuje úplně a bude pozdě cokoliv řešit 🙁
Zava: nezlobím se, omlouvat se není potřeba. Psala jsem, že nevadí, že máš jiný názor. Ráda si přečtu i něco úplně jiného, ono mě to pak donutí podívat se na tu situaci i z jiného úhlu. Nechala jsem si to projít hlavou – to co jsi napsala a musím uznat, že máš kus pravdy v tom, že taťka prostě některé věci „nevidí“. Je to tak. A mamka také pořád „funguje“, má zatnuté zuby a přemáhá se, což také není dobře. Ono by to chtělo z každé strany kousek – taťka přidat a mamka ubrat. Pokusím se to nějak „popostrčit“.
A děkuji ti za přání maminčina uzdravení.
Padmé, nezlob se na mě. Někdy se mi „podaří“ říct věci tak, že to druhého zabolí… Ty víš, jak to myslím. Možná to není případ tvé maminky a samozřejmě máš pravdu, chlap by měl své ženě pomáhat v nouzi. Jenže on možná pořád nevidí, že maminka v té nouzi je. A pokud se maminčin servis nezmění, asi si toho nevšimne. Mám ve svém okolí takové případy. Pracují do úmoru a muž nevidí, že je na dně.
Nemyslím si, že tvůj tatínek by jinak byl špatný chlap, když vychoval 3 děti a předpokládám, že všechny tak dobře jako tebe (soudě podle tvých článků na VD). Ještě jednou promiň a přeji vám všem, aby se maminka brzo uzdravila
Zava: děkuji, že jsi napsala.
To vůbec nevadí, že máš jiný názor. S chutí jsem si přečetla něco úplně jiného. Trochu se to mého osrdí dotklo, ale to zvládnu 🙂 Budu nad tím přemýšlet – něco pravdy na tom bude… táta by byl nejspíš hodně překvapený a zaskočený 🙂
Měla jsem při čtení tvého článku slzy na krajíčku a svírání z toho bezpráví.
Možná se vám (všem) můj názor nebude líbit a předem se omlouvám, jestli se tě to, Padmé, dotkne.
Problém vidím trochu i v tom, že maminka tatínka podceňuje (on by si tu skleničku nepodal, kafe neuvařil) a v této chvíli bych spíš zkusila promluvit s ní, aby ze svého servisu tatínkovi slevila. Ve chvíli, kdy si táta o tu kávu nebo cokoli jiného řekne, zůstala sedět. „Já teď nemůžu, jsem strašně unavená z vaření..“ Rozumím tomu, že maminka vaří nebo pere, to by se asi po těch letech tatínek hned tak nenaučil, ale možná by stačilo začít tou kávou… a když to tatínek nezvládne, bez kávy se přežít dá.. Chlapa si musíš vychovat (pokud to neudělala tchýně)..
Jiná kapitola by byla, kdyby po „neuposlechnutí rozkazu“ nastal křik a hádka… Ale věřím tomu, že by to tatínka spíš překvapilo a konečně by pochopil, že se něco děje.
Evakub: děkuju, že jsi napsala 🙂
Taky jsem o tom přemýšlela a zdá se, že nás napadly stejné myšlenky 🙂 Jsem téhož názoru – táta by měl být alespoň chvíli sám. V tuhle chvíli nevím, jestli to půjde zrealizovat, abych si vzala mamku k nám – jsme od sebe vzdálení cca 90 km a nemůžu maminku převážet den po chemoterapii. Nicméně ta myšlenka se mi zamlouvá. Uvidíme 🙂
EPískle: děkuju – za napsání a za pochopení.
Máš to s vašima taky zajímavý :-)) Nevím, co je lepší varianta 🙂
Padmé nemáš to lehké a bohužel ti neumím poradit. Snad jen mohu držet palec a přát vám aby se „dinosaur“ rozpohyboval včelka měla chvilku k odpočinku a tobě pevné nervy.
Já mám spíš opačný problém nikdo mi nevyčítá že sem drzá a pletu se do jejich věcí ale naopak když k našim přijedu oba se mnou mluví samozřejmě jednotlivě o tom čím mu de ten druhý na nervy, většinou jde o maličkosti . A teď babo nebo teda spíš dcero raď.
Přitom ale je to tak že se starají o domácnost tak nějak fifty fifty kdo je doma vaří pro druhého stará se o domácnost o zvířata atd. Jediná práce kterou taťka nedělá je žehlení a i to když bylo nejhůř zvládá je to asi tím že když mi byli tři roky moje mamka se zabila a on se musel do doby než se znovu oženil starat o vše.
Asi je to prostě tím jak jsou te´d už jenom sami dva v baráku tak se potřebují vypovídat, mamča je celkem pedant a taťka zas pohodář ale už jim to 22 let klape celkem dobře.
Padmé, moc hezky jsi to napsala. Bohužel Ti moc neporadím, naši se rozvedli,když mi byly tři roky.
Ale řekla bych, že by možná zabralo, kdyby tatínek zůstal nějakou dobu sám. Mohla bys vzít mamku třeba na víkend k vám? On by pak snad pochopil, co všechno pro něj celý život dělala a že by si zasloužila, aby jí to teď zase vrátil.
Držím palce, ať se to podaří, mamince posílám pohlazení a hodně sil Vám oběma.
Děkuji Vám všem, že jste napsaly. Vaší podpory a pochopení si velmi cením. Pomáháte mi.
Moc moc děkuju.
Lussy, děkuju. Vím, jak to myslíš, rozumím tomu… prostě zajeté koleje aneb zvyk je železná košile.
Jen se trochu obávám, že to tak u našich není, maminka nevypadá, že by jí to vyhovovalo.
Martaska: děkuju, také znám víc takových „dinosaurů“.
Ájíku, děkuju za pochopení a vlídné slovo :-))
„Popostrkávám“ tátu pořád. A jde to ztuha.
Máš úplnou pravdu, cítím to stejně – roky se starala mamka o nás a teď je potřeba to „otočit“.
Danasi, přesně tak to je. Trefila jsi hřebíček na hlavičku. Také to znám na vlastní kůži, také to na mě zkouší 🙂 Tak trošinku malinko ti závidím, že máš dceru, která to s tím tvým mužským umí… toho já se nedočkám 🙂
Milli, děkuju, napsala jsi to moc pěkně, jsem z toho tvého psaní úplně „na hrnci“ – mám na mysli slzičky na krajíčku. Já samozřejmě chápu, že je to pro něj těžké, ale pro ni je to ještě těžší a to by měl zas chápat on.
Babofko, díky za pochopení, člověku je vždycky líp, když ví, že je mu rozuměno. A děkuji i za tvůj náhled-pohled. Bohužel to tak není, mamka by tu pomoc potřebovala a tuším si ji i přála, ale táta je nějak „zadrhnutej“. Když jsem u našich, tak se „neptám“, ale „konám“ a maminka je spokojená a šťastná, že to „běží“ a funguje bez toho, aby mě o něco prosila, žádala, bez říkání a opětovného upomínání. Snad je ten můj „výklad“ srozumitelný…
Zuzino, my (já a mamka) máme k sobě hodně blízko, jsou věci, které si nemusíme vůbec říkat, prostě se podíváme a víme, jsme nějak propojené, dřív jsme se vždycky smály, že nám v porodnici zapomněly přestřihnout pupeční šňůru. Takže já vím, co cítí a stačí se jí podívat do očí… Chtěla by se o tátu opřít a ono to nejde, nefunguje to.
Padmé,záleží jestli to mamka dělá ze zvyku,s láskou a kdyby se jí do toho taťka začal montovat,tak aby neznejistěla..z druhé strany je určitě unavená,tak pomoc potřebuje.Asi bych to viděla v rozhovoru s tatínkem mezi čtyřma očima.Tak držím palečky:-)
Padmé, úplně tvé rozhořčení chápu. Ale nabídnu ti svůj pohled na věc. Maminka, i když JE nemocná, patrně nestojí o to, aby jí její nemoc někdo dával takto najevo. Může si to (nemusí – neznám její povahu) vyložit tak, že je to s ní hodně špatné, když i tatínek, dinosaurus 🙂 se začíná starat o ni. Znáš to. Někdy ti chlapi dokážou svým chováním napáchat větší paseku, než jsme předpokládali… jsou jak sloni v porcelánu… Určitě si s ním promluv, řekni mu svůj názor a on ať mamce vyjde trochu vstříc. Ale jen tak, aby to mamince nebylo nepříjemné. Víš, ono je někdy i pro nemocného člověka dobře, že neulehne na lůžko, ale ví, že má povinnosti vůči někomu (manželovi, dětem, apod.) a že se o ně MUSÍ postarat. Řeknu to hodně tvrdě – že musí bojovat a nesmí svůj boj vzdát. Protože jiní jej potřebují…
Jednou něco v tom smyslu řekl tuším Jiří Dědeček – v době těžké nemoci si nabral hypotéku, auto na leasing a byl to pro něj motor, že NESMÍ umřít, protože má vůči své rodině povinnost své dluhy splatit než odejde z tohoto světa… A svůj závazek splnil…
Držím palečky… Vím, že je to i pro tebe hodně psychicky náročné…
Padmé,tvůj článek mě dojal.Souhlasila bych s Martaskou,aby jsi někde v soukromí,kde nebudou žádné jiné uši,tatínkovi řekla,že víš,že je to taky pro něho hrozné,že je maminka nemocná a že si všichni přejete,aby se uzdravila a že by bylo od něho hezké,kdyby nějaké věci,které dělala běžně maminka udělal sám,že ona by se o něho starala,kdyby byl tak vážně nemocen.Určitě je to pro něho těžké,že byl zvyklý na nějaký standart a taky se brání myšlenkám,že je jeho žena takhle nemocná a tak chce,aby to bylo všechno jako dřív.Já nevím,jak bude tvůj tatínek reagovat,ale kdo jiný by se měl maminky zastat,když to tatínka nenapadne samého.Moc bych tvojí mamince přála spoustu zdravíčka a velké ulehčení právě teď,když to tolik potřebuje.Moji rodiče se dávno rozvedli,protože taťka nebyl pro rodinu,ikdyž pořád mele svoje,že ano,ale pamatuji si mamku,když jsme bydlely na vesnici,tak jsme neměli hodně své vody,proto mamka musela chodit ve vesnici k pumpě,která byla asi 5 minut od domu,ale táta ji nechal tahat vodu i před porodem a to kolem té pumpy chodil každý večer do hospody.S chlapama je to asi vážně někdy těžké.Vidí,že to žena zvládne,tak proč to nedělat běžně.Já mám starostlivého manžela,který,když jsem nemocná,se postará o vše a já jen ležím a uzdravuji se.Dej určitě vědět,jak to u rodičů probíhá dál.
Padmé, znám. Tento druh se vyskytuje u lidí ve věkové skupině tvých a mých rodičů (kolem 70let). Když se snažíme pomoci, jsme napadeni dinosaurem.
To mého muže naopak dokáže usadit naše dcera. Já mu to samé mohu servírovat, jak chci. Pěkně, mile, hádkou, atd. Naší dceři stačí jedna dobře mířená věta a až pak se můj muž zamyslí.
A tak doufejme, že dinosauři začali i tady vymírat a mění se v jiné tvory. Na obranu toho mého dinosaura (taťka) musím říct, že si čaj i kávu uvaří a i něco na pánvičce. Ale má u toho řečí, jak kdyby přednášel odbornou práci na kongresu. A mého muže k samostatnosti vycvičil kamion.
Padmé – moc hezky napsané…
Úplně tvé rozhořčení chápu. Můj táta i můj muž jsou díkybohu z těch mužů, kteří by pečovali a starali se – v domácnosti jsou naprosto soběstační a i když třeba můj muž doma za běžných podmínek pomáhá méně a více se točí kolem domu, vím, že by se postaral – a to výborně a s láskou. Takže myslím, že máš právo taťku „popostrčit“ – asi více v klidu, spíše si s ním promluvit – „maminka se starala o tebe i o nás, tak je řada na nás, abychom se teď postarali my.“
Moc držím palce, ať to taťka zkousne a přijme a je mamince oporou… určitě by jí to přidalo hodně sil a klidu, kdyby se nemusela starat o běžné věci, které snad zvládne úplně každý.
Drzá určitě nejsi, i když zůstáváš pro své rodiče dítětem, jsi rovnocenný partner a myslím, že k tomu máš co říct – je to tvá maminka. Hodně štěstí!
Padmé, krásně napsáno.
Bohužel znám více takových „dinosaurů“, ale ruku na srdce, můžou si za to ty ženy tak trochu sami, že ho mají doma.
Věřím, že na začátku někdo slouží tomu druhému ze zamilovanosti a lásky, ale musí to mít své meze, protože pak to vždy sklouzne k tomu, že to tý ženský začne vadit a to je špatně.
Moje kamarádka má doma něco podobného. A ještě si její manžílek diktuje, co bude dělat dřív. Na návštěvu k nim můžeme, jen když má fotbal, protože by neměl klid na TV, hrůza.
Zkusila bych s tatínkem promluvit, aby bral na nemocnou manželku ohled a že alespoň to kafe by si mohl uvařit sám. Vždyť to určitě umí. Ale je fakt, že mnoho mužů nechce slevit ze svého zavedeného standartu.
Padmé….
Naši to mají asi hodně podobně,ale žijí v takovém zvláštním svazku,že žijí spíš vedle sebe,táta mámě mlčky přispívá na domácnost,mámu mu mlčky dá jídlo. Mě to nejdřív strašně štvalo,myslím si,že kdyby se rozvedli,jenom by jim to prospělo,ale pochopila jsem,že jim to svým způsobem vyhovuje.
Ale teď např. mamča byla měsíc nemocná a volala mi,že je jí zle a MUSÍ uvařit oběd,ona že hlad nemá,ale táta aby měl co jíst. Tak jsem jí řekla,ať si táta namaže chleba s máslem a ona ať leží.
Znám rodinu,kde on po těžké nehodě ochrnul a manželka se o něj stará,ale jelikož ho nesnáší,tak je u nich dost „veselo“. Tak to mě někdy napadne,kdyby se jeden z rodičů stal nemohoucím,jak by dopadlo,jestli by máma tátu třeba přebalovala a omývala,když s ním prakticky několik let nemluví.
Tvoje maminka určitě potřebuje klid a pohodu a ber to tak,že to takhle dělala celý život a ten stereotyp jí uklidňuje a dává nějakou jistotu,že je všechno tak jak má být. I když to vypadá prot ty „z venku“ nepochopitelně.
Mobile Sliding Menu