Nesmyslné podezírání nebo naopak překvapivý projev slepé důvěřivosti, výpadky paměti, náhlá ztráta orientace… Zaskočen bývá člověk sám i jeho blízcí. Nevědí, jak se zachovat, a tak se často chování babičky či dědy omlouvá a bagatelizuje…
Sedmnáctiletý Honza křičí a hlas se mu třese spíš lítostí než vztekem: „Já už k dědovi víckrát nepůjdu.“ Vyrůstal léta bez otce a dědeček byl jeho velkým mužským vzorem. Jenže dneska ho obvinil, že mu ukradl důchod. Babička s matkou jsou také podivně zaskočené. Děda býval spíš flegmatický kliďas, proč najednou to nesmyslné podezření, když mu kluk nikdy nevzal ani hřebík z dílny?
Právě taková epizoda může být podle lékařky Ivy Holmerové, výkonné ředitelky České alzheimerovské společnosti, varovným signálem nastupující demence. Dotyčný je zvyklý ukládat peníze na určité místo, ale stačí, aby ho vyrušil telefon nebo třeba příchod vnuka, a obálku s penězi položí jinam. „Myšlení ovlivněné demencí má zvláštní logiku a z ní vyplývá, že není-li důchod na svém místě, někdo ho prostě vzal,“ vysvětluje. I když jsou tyto situace pro rodinné příslušníky šokující a často bolestné, podobné změny v chování jsou pro onemocnění typické a objevují se poměrně často.
Při společném soužití s prarodiči i při občasných návštěvách lze zaznamenat další plíživé příznaky: babička přestává věšet klíče na háček za dveřmi. Jednou je odnese do kuchyně, příště do koupelny a pokaždé zapomene, kam je dala. Znepokojující je, když si výborná kuchařka nemůže vzpomenout na koření typické pro její specialitu. Pokud je zvyklá vařit jen pro sebe, může se stát, že špatně odhadne množství jídla pro čtyřčlennou rodinu – chystá-li se ovšem z malého kastrůlku naplnit pět talířů, je to na pováženou. I špatný odhad totiž patří k průvodním znakům počínající demence.
Také zhoršená orientace ve známém prostředí se může objevit poměrně záhy. Senior zabloudí cestou na nákup či k lékaři. Maminka paní Věry šokovala rodinu oznámením, že má v blízkém nákupním centru za hodinu sraz se svým manželem. Pobaveně se dceři smála, jak si může myslet, že je tatínek už osm let mrtvý, když s ním má za chvíli schůzku – a tak Věra naložila matku do auta, přivezla ji do obchodu a na informacích nechala otce vyvolat. Doufala, že si maminka svůj omyl uvědomí a všechno bude zase v pořádku…
Jak se domluvit
V první fázi demence dokáže být senior i přes nejrůznější omyly a bizarnosti soběstačný, zvládne samostatný život. Psycholožka Eva Jarolímová z pražského Gerontocentra doporučuje blízkým osobám, aby pomoc omezily jen na tu opravdu potřebnou. Zároveň je však třeba promyslet, jaké činnosti mohou pro ně už být nebezpečné, a pokusit se problémům raději předejít – ideální je, když si dotyčný svou nemoc uvědomuje a je ochoten spolupracovat (používá jednoduché návody, sepsaný správný postup určitých činností atd.).
Zprvu se daří nemocné takzvaně orientovat realitou, pokud ovšem trvají na něčem nesplnitelném nebo nesmyslném, je lepší přesvědčit je, že zmíněnou aktivitu odložíme (pokus o cestu do obchodního centra stačí vyzkoušet jednou, jezdit na další schůzky s mrtvými nemá smysl).
Blízké příbuzné či přátele nejednou bolestně zaskočí agrese – křik, nadávky, hrozby, útok na druhou osobu, ničení věcí. Agresivní jednání bývá reakcí na to, že nemocný najednou něčemu nerozumí, něco nedokáže udělat či vyřešit. Někdy se může agresivní chování objevit jako obranná reakce na kritiku, na pocit ohrožení nebo jako strach z neznámých situací, na něco neočekávaného, na změnu režimu, na přístup pečujícího, který je příliš konfrontační, stále vysvětlující, razantní, jako reakce na nedostatek pohybu a psychické stimulace.
Jedná se o ukázku z časopisu Psychologie Dnes, vydává Portál
Napsal/a: Daniela Kramulová
