V rámci syndromu CAN (týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte) je psychické týrání charakterizováno jako“soubor nežádoucích přístupů k dítěti a způsobů zacházení s ním, které vedou k narušení jeho zdravého vývoje, všestranného rozvoje osobnosti či ke snižování sebehodnocení dítěte“. Na těle nezanechává žádné bezprostřední stopy, proto je ze všech diagnostických kategorií CAN nejhůře zachytitelné, prokazatelné a mnohdy podceňované. Svou roli patrně hraje naše malá důvěra k dětem a tendence uvěřit spíše vysvětlení dospělých. Ponižování, vyhrožování, nadávky, zesměšňování, neustálé připomínání neúspěchů, vyjadřování pochybností o schopnostech dítěte, hodiny i dny trvající nemluvení jsou i přes rostoucí osvětu v obecném povědomí považovány za interní záležitost rodiny, mnohé odstíny této palety slouží jako motivační faktory i některým pedagogům.
Rizikové děti?
Oznámené případy psychického týrání můžeme považovat za pověstnou špičku ledovce, za nejkřiklavější ukázky disharmonického rodinného prostředí, v němž bývá na denním pořádku křik, nejednou ve spojení s alkoholem, sociálněekonomicky slabým prostředím, anebo týrání trvající tak dlouho, že jsou důsledky v chování dítěte nepřehlédnutelné.
Děti, jejichž problémy nikdo neřeší, si mnohdy odnášejí celoživotní následky v podobě nízkého sebevědomí, zhoršené schopnosti navazovat a udržet trvalý vztah a v neposlední řadě i citlivě vychovávat vlastní potomky.Důležitou pomocí pro ně jsou dětské krizové linky (např. Linka bezpečí, Modrá linka, Růžová linka, Linka vzkaz domů), ovšem odborníci upozorňují, že děti do deseti dvanácti let mají tendenci považovat vlastní rodinné poměry za normální; trvá tedy léta, než samy dospějí k poznání, že výhružky, zakazování všech oblíbených her a mlčení nejsou v pořádku. Jejich sebe pojetí a sebedůvěra se vytvářejí na základě toho, jak je hodnotí jejich nejbližší. Rodiče mají pravdu, jsou hodní, ale já je vždycky něčím zklamu, chyba musí být ve mně, jsem špatný – jak nedospět k podobným závěrům, slyší-li dítě v nejrůznějších obměnách:“Nesahej na to, zas to rozbiješ!““To jsem si myslel, že to neuděláš bez chyby.““Jen mě trápíš. Co z tebe bude?““Nedá se na tebe v ničem spolehnout.“Až na prahu dospívání jsou děti schopny korigovat názor na rodinnou normu podle zkušeností s rodinami svých vrstevníků.
V 70. letech minulého století, kdy se ve světě začalo věnovat problematice psychického týrání více pozornosti, vyslovili dětští psychologové a psychiatři myšlenku, že mohou existovat určité charakteristiky dítěte, které jako by týrání přitahovaly (Pöthe, 1996). V životní historii opakovaně psychicky týraných dětí byly častěji vysledovány biologické faktory, jako nedonošenost, nízká porodní váha, obtížný temperament, chronická nemoc či vrozená tělesná nebo mentální vada. Od prvních dní potřebovaly tyto děti větší péči a pozornost, která kladla na nepřipravené rodiče, zejména matky, vyšší nároky, zvyšovala jejich pocity úzkosti, strach ze selhání, ale i únavu,vyčerpání či pocity marnosti.