Oč méně je vidět, o to hlouběji se vrývá do duše. Psychické týrání bere dítěti pocit bezpečí, nedovolí mu poznat vlastní cenu, cítit radost z úspěchu a možná mu zabrání prožít spokojený život…
V rámci syndromu CAN (týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte) je psychické týrání charakterizováno jako“soubor nežádoucích přístupů k dítěti a způsobů zacházení s ním, které vedou k narušení jeho zdravého vývoje, všestranného rozvoje osobnosti či ke snižování sebehodnocení dítěte“. Na těle nezanechává žádné bezprostřední stopy, proto je ze všech diagnostických kategorií CAN nejhůře zachytitelné, prokazatelné a mnohdy podceňované. Svou roli patrně hraje naše malá důvěra k dětem a tendence uvěřit spíše vysvětlení dospělých. Ponižování, vyhrožování, nadávky, zesměšňování, neustálé připomínání neúspěchů, vyjadřování pochybností o schopnostech dítěte, hodiny i dny trvající nemluvení jsou i přes rostoucí osvětu v obecném povědomí považovány za interní záležitost rodiny, mnohé odstíny této palety slouží jako motivační faktory i některým pedagogům.
Rizikové děti?
Oznámené případy psychického týrání můžeme považovat za pověstnou špičku ledovce, za nejkřiklavější ukázky disharmonického rodinného prostředí, v němž bývá na denním pořádku křik, nejednou ve spojení s alkoholem, sociálněekonomicky slabým prostředím, anebo týrání trvající tak dlouho, že jsou důsledky v chování dítěte nepřehlédnutelné.
Děti, jejichž problémy nikdo neřeší, si mnohdy odnášejí celoživotní následky v podobě nízkého sebevědomí, zhoršené schopnosti navazovat a udržet trvalý vztah a v neposlední řadě i citlivě vychovávat vlastní potomky.Důležitou pomocí pro ně jsou dětské krizové linky (např. Linka bezpečí, Modrá linka, Růžová linka, Linka vzkaz domů), ovšem odborníci upozorňují, že děti do deseti dvanácti let mají tendenci považovat vlastní rodinné poměry za normální; trvá tedy léta, než samy dospějí k poznání, že výhružky, zakazování všech oblíbených her a mlčení nejsou v pořádku. Jejich sebe pojetí a sebedůvěra se vytvářejí na základě toho, jak je hodnotí jejich nejbližší. Rodiče mají pravdu, jsou hodní, ale já je vždycky něčím zklamu, chyba musí být ve mně, jsem špatný – jak nedospět k podobným závěrům, slyší-li dítě v nejrůznějších obměnách:“Nesahej na to, zas to rozbiješ!““To jsem si myslel, že to neuděláš bez chyby.““Jen mě trápíš. Co z tebe bude?““Nedá se na tebe v ničem spolehnout.“Až na prahu dospívání jsou děti schopny korigovat názor na rodinnou normu podle zkušeností s rodinami svých vrstevníků.
V 70. letech minulého století, kdy se ve světě začalo věnovat problematice psychického týrání více pozornosti, vyslovili dětští psychologové a psychiatři myšlenku, že mohou existovat určité charakteristiky dítěte, které jako by týrání přitahovaly (Pöthe, 1996). V životní historii opakovaně psychicky týraných dětí byly častěji vysledovány biologické faktory, jako nedonošenost, nízká porodní váha, obtížný temperament, chronická nemoc či vrozená tělesná nebo mentální vada. Od prvních dní potřebovaly tyto děti větší péči a pozornost, která kladla na nepřipravené rodiče, zejména matky, vyšší nároky, zvyšovala jejich pocity úzkosti, strach ze selhání, ale i únavu,vyčerpání či pocity marnosti.
Jedná se o ukázku z časopisu Psychologie Dnes, vydává Portál
Napsal/a: Daniela Kramulová
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (5 vyjádření)
Za par let mi bude 70 let, vypadam zachovale, na svuj vek velice dobre . Ale…..
Cely zivot trpim pocitem menecenosti, nejistotami a jsem sama.
Pro sla jsem tim vsim a vice o cemz se pise v clanku.
Vyrustala jsem v disfunkcni rodine, otec sice intelektual, ale Mel predevsim rad Sam sebe.
Vzdelana matka stale v zamestnani, na vsechno byla sama, na otec se nemohla v nicem spolehnout. Kvuli otcove sobeckosti a nezajmu se casto hadali.
Ja jsem vzdy zalezla do skrine a plakala. Muj plac nikoho nezajimal.
Pozdeji se narodila sestra o mnoho let mladsi.
Ja jsem se stala jeji chuvickou, protoze rodice nemeli cas, nebo spise zajem.
V tanecnich mi delala garde kamaradka, mamku bolela hlava.
Nikdy mne nikdo za nic nepochvalil, pro tatu jsem byla blbecek, ktery to nikam v zivote nedotahne.
A kolik byl vzdelany a chytry chlap Jako otec ci manzel neobstal.
Matka asi hodne trpela, uzavirala se sama do sebe.
Rodice zustali spolu cely zivot.
Ja jsem byla strasne nestastna , ciltila jsem se na celeb svelte sama.
Sotva jsem mela prilezitost prchla jsem a vdala se za koupit meho otce v dale kdo horsim provedeni. Kdyz mi bylo necelych 50 manzel odesel, mussel jit hledat Sam sebe.
Odesel do Thajska, kde zije dosud. Co tam dela o tom radeji pomlcim.
Mam 2 deti, syn odesel Sotva mu bylo 20. Nikdo se ke mne nevratil.
Dcera zije v jinem meste, je velmi chladna a nejevi zajem ci radost z naseho setkani.
Ma 2 deti a s manzelem se hadalji,
Syn ma za sebou 3 nepodarena manzelstvi, z kazdeho manzelstvi ma nejakeho potomka.
Zivot utekl, ale ta bolest a pocit samoty mne pronasleduje do dnesniho dne.
Moje máma za mne vše a vždy dělala,otec si mě vůbec nevšímal,jen někdy a to nadávkami,že jsem neschpná atd. Pro mou mámu jsem nebyla také nikdy dokonalá.Je mi teď 31,mám 3 dcery a nechci být stejná jako rodiče,nemám totiž žádné sebevědomí,jsem stydlivá a smutná sama ze sebe.
když jsem byla malá měla jsem ráda oba rodiče, moje matka mě měla ráda tím laskavým způsobem, četla mi pohádky, hrála si se mnou i se sestrou ale měla tolik problémů, že to často na ní bylo vidět. Jinak jsem pro ni byla milá bezproblémová holčička, jinak absolutně neschopná, tudíž mě nikdy k žádné pořádné práci nepustila, jelikož ona sama všechno uměla lépe. V rodině jsem měla roli blbečka který tak maximálně mohl bavit rodinu, jinak pátékolo u vozu. Můj otec byl pedant, který se naopak snažil aby jsme makali jak mourovaté, kolikrát jsem to schytala tak že jsem viděla hvězdičky. A teď. Žiju sama se dvěma dětmi. Neveřím nikomu, jediný na koho se mohu spolehnout, jsem já. Můj otec mi volá skoro každý den, je starý jesám a nikoho kromě mě a mojí rodiny nemá. Jenže ta pachuť, a vzpomínky kolikrát mi řekl že jsem blbá, nevyprchaly. Starám se o i o něho, ale stále mám k němu odstup. Už to nenapraví žádným chováním, uplácením, nebo čímkoliv jiným. A moje děti no to je jiná kapitola, i přestože se snažím, stále dělám chyby, dělám rozdíly, jsem nespravedlivá a často mám pocit že netýrám já je, ale oni mě. To je asi pocit mnoha rodičů. Jenže mým problémem je že musím žít sama a na vše být sama protože bych nerada ještě někdy slyšela jak jsem neschopná blbá a maková jenom proto že si na mně někdo chce vybít svou frustraci a nespokojenost,agresi a dokázat si jak je lepší a jak dokáže být dobrým manipulantem. Mim. s mým IQ to není tak mizerné,jsem SŠ, Vš jsem neudělala pouze z nedostatku financí a proto že mě nikdo nepodpořil, jinak dokážu cokoliv chci.
Ja si myslím, že je to najhorší sposob týrania aký može byt. Viem to z vlastnej skúsenosti, otec je alkoholik, moja matka je žena, ktorá je a bude na všetko sama. Od
malička sa mi moc nevenovala, mala radšej súrodencov než mna, cítila som, že sestru ma radšej aj brata ako mna.
Teraz mám 28 rokov, cítim sa strašne osamelá, mám malé sebavedomie, neviem sa vyrovnat s tým stále to nosím v sebe. Casto prepádam uzkostiam, nemám rada štastných ludí, zavidím im.
S pozdravem věrná čtenářka
Tento článek mě zaujal.Dnes je mi 32 let a pocházím z nerovného rodinného prostředí.Můj otec mě ponižoval až do mých 23 let,než jsem se odstěhovala.Zajímalo by mě tohle téma podrobněji,mám totiž problémy s vyjádředím pozitivního názoru k ostatním(kromě svých dětí)jsem hodně kritická a dokonce pořád ještě závidím vrstevníkům nejen super rodiče ( dnes ve funkci babiček pro své děti) ,tak inteligentní především matku,kterou já nemám(celých 32 let poslouchá otce jako slepice v kurníku),tak majetek ,který dostali od rodičů a především optimismus.
Snažím se o zlepšení,ale je to boj,někdy mě přepadne úzkost a nejde s tím nic dělat.
Ráda bych si o tom něco přečetla.
S pozdravem věrná čtenářka.
Mobile Sliding Menu