David tak trochu žárlil vždycky. Nepopírám, že mi to kdysi dokonce docela lichotilo. Kdyby mne neměl rád, tak přece nežárlí, kdyby nežárlil, tak mne snad ani nemá rád. Zvykla jsem si i na ty jeho přepadovky. Nic moc se nezměnilo ani po svatbě. Dokonce ani v době, kdy jsem byla na mateřské s malým Davídkem a jediná dospělá osoba, s níž jsem přišla přes den do styku, byla tchyně a jednou za čas doktorka v kojenecké poradně. Pravé peklo ale nastalo až po mém návratu do práce. David jej oddaloval, jak jen mohl. Nechtěla jsem ho zbytečně provokovat, neznala jsem nic než cestu tam a zpět. Několikrát denně mne kontroloval alespoň telefonem. Stačilo, abych jej chvíli nezvedala, a už byl oheň na střeše. Jednou jsem si dovolila opravdu hodně.
Vrátila jsem se z práce až po Davidovi. Cestou jsem se stavila u našich. Byli na dovolené a já jim tam zašla zalít květiny. Davida tak banální vysvětlení pochopitelně neuspokojilo. Okamžitě mne přinutil ke společné expedici zpět do bytu mých rodičů. Když jsem jej viděla, jak provádí pečlivou expertizu vlhkosti hlíny, najednou mi přišel jak kašpar.
Jen si tak tiše mumlal „zalévalas, zalévalas“ a pak na mne vítězoslavně vyhrkl „okamžitě mi ale řekni s kým“. Jen ze vzteku jsem odtušila „s Karlem, nějakou dobu se tu už scházíme, pochopitelně, že nejen kvůli těm kytkám“. David zesinal, chvíli jsem měla pocit, že ze mne bude mladá vdova. Pak mne udeřil. Přivolal Davídka, prý ať se podívá, jakou má mámu. Během téhož večera stačil informovat mé i své rodiče, pár nejbližších přátel a pak se zhroutil. Uvědomuje si, že mě ke všemu dohnal, dá mi tolik volnosti, kolik jen budu chtít, hlavně ať jej neopouštím. Ještě jsem mohla vzít vše zpět, nějak se mi ale nechtělo. Na pár týdnů se skutečně změnil. Pak se ale postupně začalo vracet vše zas do starých kolejí. Posledním hřebíčkem do rakve našeho soužití byl jeho výrok: „Neboj, já si tě už dokážu pořádně pohlídat, vždycky jsi říkala, že žárlím zbytečně, a sama víš, cos nakonec vyváděla…“ Včera jsem podala návrh na rozvod. Nikoho jiného jsem neměla a nemám.
Renáta, Děčín
Žárlivost bývá někdy mylně považována za doklad lásky („kdo nežárlí, nemiluje“). Přitom však nepochybně patří k jedné z nejzhoubnějších chorob párového soužití. Zpravidla žárlí ten slabší, závislejší z partnerů. Často je žárlivost spojena s poruchou sebehodnocení (nějakým „mindrákem“). Setkat se však můžeme i se žárlivostí „majetnickou“. Pravý žárlivec se nedokáže vyrovnat s nejistotou, žádný vztah mu však stoprocentní jistotu přinést nemůže. Pro věrnost neexistují důkazy, přesto po nich žárlivci pátrají, vyžadují je, aby se pak nakonec často dočkali pravého opaku. Žárlivost nevěře nezabrání, spíše ji vyprovokuje.
Žárlivci časem udělají svým partnerům ze života pravé peklo. Mnohé z jejich obětí mohou dokonce přijmout jakousi patologickou hru na „neprovokuj mne, a já nebudu žárlit“. Jakoby dobrovolně se pak nechávají kontrolovat, znají pouze cestu do práce a z ní, zcela zruší veškeré aktivity mimo domov. Pokud si nějaké přece jen dopřejí, pak ovšem vždy a bezvýhradně pouze pod dohledem. Ani tím však žárlivce nezklidní, jeho tlak bude spíše stoupat. Žárlivec žárlí i tam, kde má svého partnera doma 24 hodin denně pod zámkem a hlídá jej po zuby ozbrojen („Nic mi nevykládej, stejně vím, nač myslíš, kouká ti to z očí…“).
Žárlivost může být i příznakem počínajícího závažného duševního onemocnění. Pokud se objeví náhle, bez patrné příčiny, může jíto vývoj směrem k některé formě paranoidně zkresleného vnímání reality. Někdy se objevuje i po zdánlivě banálním horečnatém onemocnění, které jako by odblokovalo skrytě přítomné sklony.
Žárlivost je třeba léčit nebo důsledně trestat. V situacích, kdy ji partner dokáže „udržet na uzdě“, je však naopak vhodné jeho jednání odměnit – uznáním, projevem blízkosti, oceněním, zvýšenou laskavostí, nikdy ale ne přistoupením na další omezení. Léčba žárlivosti je možná, zpravidla však vyžaduje alespoň základní motivovanost na straně žárlivce. Tam, kde je projevem duševního onemocnění, je třeba léčit onemocnění (paranoia, parafrenie apod.). Pokud jde spíše o projev osobnostního založení, bývá léčba nejčastěji kombinací farmakoterapie, psychoterapie a poradenského vedení. Žárlivost je často projevem úzkosti z možné ztráty partnera. Existují léky (anxiolytika), které ji pomáhají snížit; žárlivec ji pak nemusí tak silně zažívat ani v situacích, kdy pro něj běžně bývala neúnosná. Právě takovým situacím je pak v průběhu léčby vystavován. Partner odjede na služební cestu, na abiturientské setkání apod. Pod clonou léků žárlivec podobnou situaci lépe zvládá. Pokud pak partner dokáže jeho chování ocenit a žárlivec sám má opakovanou zkušenost, že k žádné katastrofě ne došlo, může se postupně pocitu a projevů žárlivosti zbavit. Časem již nebude potřebovat ani ty léky.
Některé z forem psychoterapie mohou také napomoci odhalení zdrojů žárlivosti. Kořeny mívá často v raných dětských zkušenostech. Jejich správné rozpoznání může být prvním krokem ke změně. Pozor! Nazvat žárlivcem partnera, který se po naší neohlášené třídenní ne přítomnosti nesměle zeptá, kde že jsme byli, je poněkud nekorektní.