Žárlivost bývá někdy mylně považována za doklad lásky („kdo nežárlí, nemiluje“). Přitom však nepochybně patří k jedné z nejzhoubnějších chorob párového soužití. Zpravidla žárlí ten slabší, závislejší z partnerů. Často je žárlivost spojena s poruchou sebehodnocení (nějakým „mindrákem“). Setkat se však můžeme i se žárlivostí „majetnickou“. Pravý žárlivec se nedokáže vyrovnat s nejistotou, žádný vztah mu však stoprocentní jistotu přinést nemůže.
David tak trochu žárlil vždycky. Nepopírám, že mi to kdysi dokonce docela lichotilo. Kdyby mne neměl rád, tak přece nežárlí, kdyby nežárlil, tak mne snad ani nemá rád. Zvykla jsem si i na ty jeho přepadovky. Nic moc se nezměnilo ani po svatbě. Dokonce ani v době, kdy jsem byla na mateřské s malým Davídkem a jediná dospělá osoba, s níž jsem přišla přes den do styku, byla tchyně a jednou za čas doktorka v kojenecké poradně. Pravé peklo ale nastalo až po mém návratu do práce. David jej oddaloval, jak jen mohl. Nechtěla jsem ho zbytečně provokovat, neznala jsem nic než cestu tam a zpět. Několikrát denně mne kontroloval alespoň telefonem. Stačilo, abych jej chvíli nezvedala, a už byl oheň na střeše. Jednou jsem si dovolila opravdu hodně.
Vrátila jsem se z práce až po Davidovi. Cestou jsem se stavila u našich. Byli na dovolené a já jim tam zašla zalít květiny. Davida tak banální vysvětlení pochopitelně neuspokojilo. Okamžitě mne přinutil ke společné expedici zpět do bytu mých rodičů. Když jsem jej viděla, jak provádí pečlivou expertizu vlhkosti hlíny, najednou mi přišel jak kašpar.
Jen si tak tiše mumlal „zalévalas, zalévalas“ a pak na mne vítězoslavně vyhrkl „okamžitě mi ale řekni s kým“. Jen ze vzteku jsem odtušila „s Karlem, nějakou dobu se tu už scházíme, pochopitelně, že nejen kvůli těm kytkám“. David zesinal, chvíli jsem měla pocit, že ze mne bude mladá vdova. Pak mne udeřil. Přivolal Davídka, prý ať se podívá, jakou má mámu. Během téhož večera stačil informovat mé i své rodiče, pár nejbližších přátel a pak se zhroutil. Uvědomuje si, že mě ke všemu dohnal, dá mi tolik volnosti, kolik jen budu chtít, hlavně ať jej neopouštím. Ještě jsem mohla vzít vše zpět, nějak se mi ale nechtělo. Na pár týdnů se skutečně změnil. Pak se ale postupně začalo vracet vše zas do starých kolejí. Posledním hřebíčkem do rakve našeho soužití byl jeho výrok: „Neboj, já si tě už dokážu pořádně pohlídat, vždycky jsi říkala, že žárlím zbytečně, a sama víš, cos nakonec vyváděla…“ Včera jsem podala návrh na rozvod. Nikoho jiného jsem neměla a nemám.
Renáta, Děčín
Žárlivost bývá někdy mylně považována za doklad lásky („kdo nežárlí, nemiluje“). Přitom však nepochybně patří k jedné z nejzhoubnějších chorob párového soužití. Zpravidla žárlí ten slabší, závislejší z partnerů. Často je žárlivost spojena s poruchou sebehodnocení (nějakým „mindrákem“). Setkat se však můžeme i se žárlivostí „majetnickou“. Pravý žárlivec se nedokáže vyrovnat s nejistotou, žádný vztah mu však stoprocentní jistotu přinést nemůže. Pro věrnost neexistují důkazy, přesto po nich žárlivci pátrají, vyžadují je, aby se pak nakonec často dočkali pravého opaku. Žárlivost nevěře nezabrání, spíše ji vyprovokuje.
Žárlivci časem udělají svým partnerům ze života pravé peklo. Mnohé z jejich obětí mohou dokonce přijmout jakousi patologickou hru na „neprovokuj mne, a já nebudu žárlit“. Jakoby dobrovolně se pak nechávají kontrolovat, znají pouze cestu do práce a z ní, zcela zruší veškeré aktivity mimo domov. Pokud si nějaké přece jen dopřejí, pak ovšem vždy a bezvýhradně pouze pod dohledem. Ani tím však žárlivce nezklidní, jeho tlak bude spíše stoupat. Žárlivec žárlí i tam, kde má svého partnera doma 24 hodin denně pod zámkem a hlídá jej po zuby ozbrojen („Nic mi nevykládej, stejně vím, nač myslíš, kouká ti to z očí…“).
Žárlivost může být i příznakem počínajícího závažného duševního onemocnění. Pokud se objeví náhle, bez patrné příčiny, může jíto vývoj směrem k některé formě paranoidně zkresleného vnímání reality. Někdy se objevuje i po zdánlivě banálním horečnatém onemocnění, které jako by odblokovalo skrytě přítomné sklony.
Žárlivost je třeba léčit nebo důsledně trestat. V situacích, kdy ji partner dokáže „udržet na uzdě“, je však naopak vhodné jeho jednání odměnit – uznáním, projevem blízkosti, oceněním, zvýšenou laskavostí, nikdy ale ne přistoupením na další omezení. Léčba žárlivosti je možná, zpravidla však vyžaduje alespoň základní motivovanost na straně žárlivce. Tam, kde je projevem duševního onemocnění, je třeba léčit onemocnění (paranoia, parafrenie apod.). Pokud jde spíše o projev osobnostního založení, bývá léčba nejčastěji kombinací farmakoterapie, psychoterapie a poradenského vedení. Žárlivost je často projevem úzkosti z možné ztráty partnera. Existují léky (anxiolytika), které ji pomáhají snížit; žárlivec ji pak nemusí tak silně zažívat ani v situacích, kdy pro něj běžně bývala neúnosná. Právě takovým situacím je pak v průběhu léčby vystavován. Partner odjede na služební cestu, na abiturientské setkání apod. Pod clonou léků žárlivec podobnou situaci lépe zvládá. Pokud pak partner dokáže jeho chování ocenit a žárlivec sám má opakovanou zkušenost, že k žádné katastrofě ne došlo, může se postupně pocitu a projevů žárlivosti zbavit. Časem již nebude potřebovat ani ty léky.
Některé z forem psychoterapie mohou také napomoci odhalení zdrojů žárlivosti. Kořeny mívá často v raných dětských zkušenostech. Jejich správné rozpoznání může být prvním krokem ke změně. Pozor! Nazvat žárlivcem partnera, který se po naší neohlášené třídenní ne přítomnosti nesměle zeptá, kde že jsme byli, je poněkud nekorektní.
Zapamatujte si:
vydal Portál, 2008
Napsal/a: Petr Šmolka, Jan Mach
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (7 vyjádření)
Žárlivost mého manžela je už na úplném konci,protože došel na to,že člověku není třeba takového trápení a nervy máme jenom jedny.Ze začátku se zdá-lo příjemné,když má manžel starost jestli se vám něco nestalo,ale u někoho se jedná o chorobnou žárlivost,která může vyústit za ne bezpečí nejen pro sebe,ale i okolí.
Doufám,že už budeme spolu bez výčitek,které byli bez důvodu.Přeji vám krásný slunečný den.!
Eliško, určitě ho miluješ, že? Jak už jsem psala výše, on se nezmění – to nejde léčit!!! Mám obavy, že se jeho žárlivé scény budou jen stupňovat. Jako bys psala o mém bývalém. Taky jsem byla do něho hodně zamilovaná a on mě svou žárlivostí hodně trápil, mě to hodně mrzelo a bolelo, protože nikdy neměl důvod. Nedalo se to vydržet, začal být zlý. Několikrát jsem ho opustila a zase se k němu vrátila….. a pokaždé jeho výstupy nabývaly na síle. Jsem ráda, že jsem se konečně od něho dokázala odpoutat a ty tři roky života s ním bych nejraději smazala – i když jsem s ním prožila moc krásné chvíle, ty jeho neskutečné žárlivé scény všechno zničily. Co jsem se nabrečela.
Eliško a proč s ním teda jsi.To si tak málo věříš,že jsi s ním i přesto,že ti později udělá peklo ze života.To jsou první známky,které říkají-odejdi dokud je čas.Vím o čem mluvím,protože jsem to kdysi taky prožila,jenže jsem to ještě včas poznala a odešla.Je dobré poznat včas první známky něčeho abnormálního.Ale zamilovaní jsou většinou hluší a slepí ke všem dobrým radám a pak jim je těžké pomoci.
Dobré odpoledne,když čtu tyto články je to oprvadu strašné až mě to vede k pláči. Mám také přítele,který šíleně žárlí. Nemá duvod.Trávím sním každý den hodinu co hodinu a stejně má pocit ,že já někoho mám nebo si hledám lepšího partnera než je on. Jeho myšlení mě zaráží. Slovo miluju na důvěřuju nestačí, jsem nadně nevím jak sním dál a ani nevím jak mu mám dokázat lásku když má pocti, že někoho mám. To mě šíleně mrzí 🙁
Je fakt, že když jdu po městě ráda si prohlížím lidi, nevím proč ,alebaví mě to. A on má pocit že chodím po městě a vybírám si chlapa na horší časy:(
Eliška, Děčín
Jsem muž,41 let,2 starší děti-kluci,tak snad přispěju také trochu do mlýna.Poraďte.Naše manželství dlouho jelo setrvačností a manželka si pro mě srozumitelně nestěžovala,vždy jsme měli práci rozdělenou asi napůl,na 100% se věnovali dětem,na sebe zapomínali…Až si našla víc než kamaráda v práci.To bylo před rokem.Přišel jsem na to,prý to ukončila,ale jsou tam stále spolu a já vím,že min.pár měsíců to ještě pokračovalo.U sebe jsem hodně věcí změnil,přehodnotil,ale je strašně těžké nežárlit,když vím,že se můžou dál scházet a já to ani nezjistím.Nepátrám,ale někdy je ten pocit hrozný,horší,než když jdete k zubaři 🙂 Snažím se jí nechat naprostou volnost,ale kdybych věděl,že spolu třeba „jen“ chodí do divadla zatímco já doma vařím večeři…no kdo by to snesl?Jak se mám chovat?Dávám manželce maximální volnost,chválím,snažím se být nevtíravě pozorný…klidně i písněte na falconnovak zavináč atlas.cz
Moc nevěřím, že se to dá léčit…… ten můj žárlil i na kamarádky, na kolegyni v práci, na mého podřízeného (k smíchu, museli byste ho znát)…. dokonce i na mou ségru. Vadilo mu, že mluvím nebo se směju ze spaní.Dělal si značky na lubrikačním gelu, jestli se sama neuspokojuju, když je v práci… kdybych měla vibrátor, žárlí i na něj…. je mu divné, že si čistím zuby, když jdeme spolu do kina…. za vším něco vidí, nenechá si nic rozumně vysvětlit. Já zase nechápu, proč bych měla dospělýmu člověku vysvětlovat proč si čistím zuby.
Jsem ráda, že jsem od něho konečně odešla, i když mě neustále kontaktuje a obviňuje, mě už je to jedno. Pořád nechce vzít na vědomí, že jsem s ním skončila. Nikoho jinýho nemám, ale on se pořád snaží kontrolovat a zjistit, kdo za tím mým odchodem stojí a nenechá si vysvětlit, že on je ten důvod, že se s ním prostě nedá vydržet. Kdyby mě někdy uhodil v rámci jeho žárlivých scén, možná by to nebolelo tak jako jeho slova. Pokaždé, když jsme se nepohodli, jeho první otázka co za tím je byla: MÁŠ NĚKOHO?
Proboha, teď, když jsem si to po sobě přečetla, uvědomila jsem si, jak moc mě ovlivňoval, jak jsem si postupně zvykala nemít kamarádky, nestýkat se s rodinou…. po třech letech soužití s žárlivcem se pomalu dávám dohromady a jde to těžko, mám pocit, že jsem na všechno sama, od všeho jsem se odtrhla kvůli němu.
Opravdu výstižný článek
Jako bych viděla v tom článku nás….Parner taky trošku žárlil, před svatbou, po svatbě, ale nic moc jsem si z toho nedělala. Vždyť to ke vztahu tak nějak patří. A hlavně – svědomí jsem měla – a mám – čisté.Momentálně jsem s dvouletou dcerou na mateřské a nevím jestli to ještě nazvat žárlivostí…Vždycky jsem milovala společnost a tak jsem si našla poměrně hodně kamarádek maminek, chodíme s dětma na procházky, do kaváren…A najednou je tu problém, když píšu sms, když jsem na mailu, na skypu, nemám totiž nikoho z rodiny, kdo by mi aspoň trošku pomohl a manžel je doslova od rána do večera v práci…Kamarádky jsou teď můj život, můj kontakt se světem, s mnohými už se můj manžel seznámil, ale ani to mu nestačí…vyčítá mi jen můj pohled na mobil, i to že jsem přes poledne na skypu, když dcera spí, a nechci vidět až za rok nastoupím do práce…Ale nebojím se. Kdyby se mi mělo stát to co Renátě, končím s ním. A vím že to zvládnu. Žádný chlap nestojí za to, aby se od něj žena nechala bezdůvodně terorizovat.
Mobile Sliding Menu