Další rok jsme sraz z důvodu manželových obav z cestování s miminkem vynechali, ačkoli mě cesta tolik neodrazovala. Následující rok jsme už na sraz jeli, ovšem manžel tehdy vypadal, že ho za každé vyřčené slovo stihne nejmíň trest smrti a s nikým, včetně mě, nekomunikoval. Na přímé otázky odpovídal pouze jednoslovně. Sraz jsem si tudíž neužila, nicméně letos jsem přesto chtěla jet zase. Zvážili jsme několik variant:
a) manžel navrhl, že si vezme kolo, na které po příjezdu na místo srazu nasedne, a udělá si svůj vlastní program (a já jeho jednání nějak přijatelně vysvětlím…)
b) pojedu sama (nejsem dobrý řidič, je to pro mě daleko, navíc po cestách, které neznám, o dítěti uvázaném 3 hodiny vzadu v sedačce ani nemluvím…, pak si mezi naháněním dítěte po zahradě pěkně povykládám a zase pojedu domů)
c) manžel pojede (polovinu času, za který bych to byla schopná ujet já) a pokusí se nedat najevo, jak se mu sraz příčí
První vyřčená varianta mě přiváděla k šílenství. Jet na rodinný sraz v modelu „nefunkční rodina“ mě opravdu nelákalo. Variantu b) „svobodná matka“ podporovala moje mladá bezdětná kamarádka, sama pouze pasivní držitelka řidičského průkazu. Vybízela mě k emancipaci a brala se za manželskou (v tomto případě manželovu) volnost. Mně osobně představa bloudění po zapadlých okreskách, řvoucího dítě a neujetých kilometrů do cíle přiváděla skoro k slzám.
Nakonec jsme se těsně před odjezdem přiklonili k variantě „šťastná rodina , tj. c)“. Nicméně pocit křivdy zůstal na obou stranách. Já bohužel vůbec nemám pocit vítězství a dosažení svého, protože jsem si kdysi (asi naivně) myslela, že se manželovi sraz bude líbit, dokonce jsem snad očekávala i jisté nadšení. Program sestávající z naražení bečky, vína a grilování (což jindy manžel snáší velice dobře), jsem si i přes (možná právě pro…) manželovu předstíranou spokojenost užít nedokázala.
Neboť obdobné rodinné kvízy řešíme doma poměrně často, již dříve jsem měla možnost vyzkoušet i kombinaci variant a) a b). Míra mé emancipovanosti už bezpochyby vzrostla (z mého pohledu ovšem v podstatě nezáviděníhodně), obzvlášť když jsem musela uprostřed kopců řešit, kde vzít a jak nalít do manželova služebního vozu olej (a do toho ještě vesele prozpěvovat skákal pes). Manžel si zatím čistil hlavu šlapáním do pedálů v panenské přírodě, ničím nerušen, mimo signál. Tudíž ani netušil, že kdyby ještě trochu víc zabral, mohl se chlubit zdoláním 60 km v horském terénu v čase lepším než jeho doprovodný vůz.
Naše představy o trávení volného času se značně rozchází a teď na mateřské se to ještě umocnilo. Času je málo, a když už si někdo urve nějakou hodinku pro sebe, druhý v tu dobu hlídá. Pokud vyrážíme někam společně, tak většinou i s malým. Výběr možných aktivit je tak dopředu značně omezený. Navíc je manžel z práce lidí a společenských kontaktů více než nabažen, zatímco já mám, jak asi chápete, absťák. Když ještě z nemnoha známých eliminuje moje kamarádky s dětmi (neboť debaty o porodech a kočárcích ho nebaví), mám pocit, že okruhy našich zájmů se nemůžou nikdy protnout.
No, asi mi stejně nezbude nic jiného, než se s tím smířit, nemít přehnaná očekávání a v těchto momentech si povinně předříkat manželovy nepopiratelné klady, ale…
Znáte to taky? Má to řešení?