Slovo tchyně vyvolává různé asociace, velmi často málo vlídné. Označení tchán jen o málo mírnější. Vzájemné vztahy s partnerovými rodiči bývají ve filmech námětem mnoha komediálních situací, ve skutečnosti jsou často velmi stresující. Je vůbec možné se s tchyní a tchánem bez problémů dohodnout? …
My to s vámi myslíme nejlíp
V ideálním a velmi vzácném případě se obě generace setkají už jako dospělí lidé schopní vzájemného respektu a otevřené komunikace. Je možné otevřít libovolné téma, diskutovat o jakémkoli sporném bodě, sdělovat si navzájem své potřeby a pocity. Rodina funguje, je v ní prostor pro potřeby každého člena.
Partnerova rodina může být i zdrojem sebeobnovy a doslova léčivých prožitků pro toho, komu se v dětství z nejrůznějších důvodů nedostávalo přijetí a nepodmiňující lásky. Pokud je schopna jej přijmout, poskytnout mu pocit sounáležitosti a zázemí, může nahradit i chybějící rodinu vlastní.
Bohužel daleko častěji respekt a schopnost otevřeného sdělení chybí. Pak se děj může odehrávat podle různých schémat.
Například jako hra na vzájemnou vstřícnost. Máme ty nejlepší úmysly a představu, jak má rodina spolu ideálně vycházet – jenže kvůli naplnění té představy křivíme skutečnost, předstíráme neexistující emoce a nesdělujeme ty skutečné. Pnutí, které roste pod hladinou, exploduje pak s ničivými důsledky pod nějakou nesmyslnou záminkou: „Už zase mi dala lžičky do zásuvky nalevo místo napravo!
“Jinou variantou her je zákopová válka mezi rodinami – „Jak si to naše zlatíčko mohlo vzít takového budižkničemu, no podívej se na NĚ!“ Mladí partneři jsou v ohnisku konfliktu a nepřátelské postoje rodin jsou prubířským kamenem jejich vzájemnosti – pokud se opravdu cítí být partnery, obhájí si svou nezávislost, budou ze svých rodičůsmutní, ale budou vědět, že nechtějí přejímat jejich myšlení a chování. Pokud je jeden z partnerů nedospělý, nebo dokonce oba, závislý na svých rodičích, dostává situace jinou dynamiku. Mladí partneři se buďto stanou „zajatci vítězné strany“, anebo se rozejdou. Začnouli jedni z rodičů soupeřit o moc a druzí na tu hru přistoupí, spolehlivě najdou slabé místo k manipulaci a citovému vydírání. „Přece nemůžete být na Vánoce u NICH, když my se na vás tolik těšíme, už jsem napekla to cukroví, co vám minule tak chutnalo, to bys mi nemohl/a udělat, víš, jak mi na vás záleží, vy mě snad nemáte rádi a já se tolik obětuju a snažím…“ Výstup případně doprovázejí slzy. Dokáže ve vás taková rodičovská etuda vyvolat pocit viny? Je možné, že rodičům jde opravdu o to vás vidět, ale i o to, aby vás neviděli ONI. Pozvat JE taky? „Ani nápad, to by tu jen seděli a já bych je musela obsluhovat!“
Jak z nastražené pasti ven? Domluvit se s partnerem a rozhodnout se podle vlastních pocitů a společné vůle – jakkoli: pro návštěvu, pozvání obou rodin k sobě nebo pro vánoční cestu kolem světa.
Nedospělost jednoho z partnerů a závislost na rodičích (častěji mladého muže na matce) představuje ještě jednu nástrahu – závislost na matce vymění za závislost na své partnerce. Chce dostávat lásku a péči, kterou od své matky paradoxně mnohdy nedostal, a to za každou cenu. Často však neumí totéž sám poskytnout. Přičemž „za každou cenu“ může znamenat až ohrožení zdraví partnerky, pokud včas nerozezná, oč ve skutečnosti běží.