Tchýně – správně psáno tchyně

Shodou okolností jsem zapnula jeden večer televizi a já, ač nemám moc v lásce romantické komedie, jsem se pobavila u „Příšerné tchyně“, už jen z toho důvodu, že film zosobnila má oblíbenkyně J.Lo, ale také proto, že tahle komedie vážně stála za to 🙂 Hlavně, i když to bylo občas přehnané, film byl celkem trefný a podobal se realitě…

Každý z nás měl určitě jednou rodinný vztah tchyně- snacha/zeť, takže to, co budu v následujících řádcích psát, by vás pravděpodobně nemělo nějak překvapit.
Já osobně jsem pár tchyní, ať už těch hodných, nebo těch horších, již zažila. Nebudu napínat, s chutí do „toho“.
Chci jen ještě upozornit, že tento článek je celý čistě můj názor, abyste v každé budoucí tchyni nehledali něco špatného.
Tchyně je člověk, jako všichni ostatní. Chodila do školky, do školy, měla první rande, první pusu, rodila, trápí se a dokáže se i smát.
Vstoupíte-li do nového vztahu a vypadá to, že z toho bude něco více než jen pár nocí plných vášní, tak vás pravděpodobně čeká seznámení s maminkou protějšku, samozřejmě i s tatínkem, ale ti jsou většinou takoví v pozadí, tedy podle toho, co jsem zažila já.
Asi nejzajímavější byly v mém životě tchyně dvě, tak nejdříve rozebereme tu „lepší“, no ono se nedá říci, že byla lepší, to snad ani né, ale spíše tu optimističtější. S bývalým jsme si rozuměli, ale dle mého, nyní již reálného pohledu, jsme se ale nemilovali. Byl to takový přátelský vztah. Po měsíci známosti mne čekala první návštěva u jeho rodičů, co vám budu vyprávět, klepala jsem se jako osika, navíc neustále se mi honilo hlavou, zda se jim budu líbit, nebo jestli udělám dobrý dojem svým vystupováním a názory… a nakonec? Ve dveřích stála drobounká krásná paní, já jsem na první pohled myslela, že je to starší sestra bývalého, ale byla to matka. Ze začátku mi vykala, což mi přišlo divné, ale zároveň takové, že si mne váží, i přesto, že jsem vlastně jen ta, co mu „odvede“ jejího jediného synáčka. Druhý den už mi tykala a od té doby jsem začala poznávat, že tchyně mohou být i dobré, když jsem o ní komukoliv vyprávěla, nikdo nevěřil, že takový člověk vůbec může existovat, zastávala se mě i přes hádky, svěřovala se mi s věcmi, které nikdo nevěděl, měla mladistvý vzhled, rozuměla módě, hudbě, malovala se, pečovala o své vlasy, tělo apod., (kam jsem se na ni hrabala já), dále nekouřila, nepila a hlavně vychovala „dokonalého“, ano – je to tak! Ten kluk nevyšel ven, aniž by se nenageloval a nenarval se do vyžehlené košile a kalhot, a to i když šel jen s košem. To já jsem s odpadky chodila zásadně ve vytahaném tričku, co jsem popadla ještě od večera, v roztrhaných teplákách, omotaným vodítkem kolem ruky a psem, s vlasy rozcuchanými a oči jsem měla ještě zalepené 😀 Každý jsme byli jiný, on „šamponek“, chytrý člověk, samé jedničky, na vše správná odpověď, všechno věděl, všechno znal, a to není legrace, byl takový a to samé chtěl ode mě. Směšné, já a líčení, abych vstávala v pět, když jsem pracovala od osmi, to určitě. Kupoval mi zásadně oblečení o číslo menší, abych měla menší zadek, ale zároveň se nemohla ani ohnout, protože by mi vylezl celý zadek. Úsměvné, že? Tři roky jsem měla super tchyni, kterou jsem nazývala maminkou, která se mi sice svěřovala, vypadala skvěle a rozuměla dnešní generaci, ale zato její synáček ze mě chtěl mít takovou druhou maminku, což ale bohužel nešlo. Já jsem měla svůj styl, své názory a svou obyčejnou školou se sotva zvládnutou maturitou 🙂 Navíc jsem si občas zapálila, což do jejich rodiny nešlo. Ale celá jejich rodina byla moc fajn, nikdo nekouřil, nepil, všichni byli takoví slušní. Po třech letech – konec, ale na jednom jsme se s mojí bývalou tchyni shodly, když jsme se s bývalým rozcházeli, náš názor na jeho egoistickou povahu a na to, že je to „pinďourek“(slušnější výraz), když jde za jinou a nechá si ode mě naservírovat před „tím“ jídlo a vyžehlit oblečení…

Tak a to je první varianta tchyně a ta druhá?
Momentálně jsem se svým nynějším přítelem dva a půl roku, máme krásnou pětiměsíční holčičku a je nám spolu fajn. Miluji ho. Ale. Proč ale? Kdyby všechny tchyně měly být jako ta bývalá, tak bych si asi nenašla chlapa, co by dokázal milovat mé rozcuchané vlasy, neupravený obličej a velký zadek. Přítelova mamka není špatný člověk. Je s ní legrace, někdy. Ale je úplně jiná, každý člověk je jiný. Má svůj způsob života, svůj styl (nestyl), kouří atd. Vím, že neměla lehký život, za to ji neodsuzuji, ale já sakra bydlím ve stejném patře jako ona. Je šílené pesimistická, neustále jí něco trápí, já fakt chápu, že hodně zažila, hodně špatného, ale má možnost si ještě užít, není všem dnům konec. Pak to dopadá tak, že své boly utvoří ve špatnou energii a nervičky mají všichni kolem, včetně mě a skončí to tím, že jsou nervy i v našem vztahu. My se vlastně hádáme jen kvůli jeho matce. Já vím, je to hnusné, jelikož si v podstatě rozumíme, ale já jsem pořád ta špatná. Nevím, jak to vysvětlit. Snažím se přesvědčit přítele, že není nic hezkého na tom pít pivo a kouřit, ale jeho matka je toho názoru, že je to chlap, tak co by si nezapálil a nenapil se. To je těžké. Ale trochu vliv na něj mám, to aby to nevypadalo, že žiji s notorikem a továrnou k tomu. Od té doby, co se známe, se hodně změnil. Vidím to na jeho bratrovi-dvojčeti, který je (pokud není zrovna v práci) věčně „v lihu“. Také je neustále sám.
První dny, když jsme se s přítelem seznamovali, mi jeho mamka přišla hodně fajnová. Když jí bylo nejhůř, tak jsem byla s ní, zatímco kluci si běhali po diskotékách, já jsem koupila vínko, dali jsme si jednu dvě skleničky a celou noc jsme si povídali. Nechtěla jsem, aby byla sama a smutná. Ale čas plynul a už to není, co bývalo. Nechci, aby mi byl někdo vděčný, ale já pořád budu jen ta hloupá, mladá, nezkušená. Jenže opak je pravdou, také jsem hodně zažila. Hodně jsem si protrpěla a hloupá si tedy rozhodně nepřipadám. Nejvíce mě tedy naštvalo, když jsem otěhotněla a první, co přítelova mamka řekla: „Děti budou mít dítě.“ (Mimochodem mně je 25 a příteli 28.) Vykulila jsem oči a nezmohla jsem se ani na slovo. Nikdy jsem se vlastně nezmohla ani na slovo. Neumím to. Vím, že by člověk měl říct svůj názor, prosadit se, ale já to zkrátka neumím. Vnitřně cítím, že i přes rýpavou povahu stávající tchyně, je uvnitř dobrý člověk, který jen potřebuje občas někoho „zpucovat“, aby se cítil lépe.
Ale k věci. Dle mého, jak jsem již zmiňovala, asi záleží na povaze člověka, když je ona tchyně přísnější povahy, tak už taková zkrátka je a jiná nebude, stejně jako vy nebo kdokoliv jiný se měnit nebude. Lidi se nemění, jen čas ukáže, jací opravdu jsme.
Dále si myslím, že se tchyně ke své snaše či zeťovi chová většinou ty „špatné city“ z toho důvodu, že jim vlastně bere jejich milované dítě, už to není jen matka a dítě, ale je to matka a synáček s ženou a nebo dcera s mužem, a když se s tím nedokáže srovnat, dává to najevo tak, že si „my“ chudinky připadáme jako chudinky. Myslím to tak, jak jsem to napsala, no – dám vám příklad. Týká se to tedy hlavně žen, máte přítele či muže, vaříte a v tom vám partner řekne nebo podotkne: „ale máma tohle dělá takhle a nebo to dělá lépe“. Další věc, když přijdete na návštěvu a máte zrovna své dny, neumyjete nádobí, tak jste hned za lemru a přítel či manžel pak neví, na kterou stranu se přiklonit a nám chudinkám nezbude nic jiného, než si říct, NO JO NO, TCHYNĚ!

Napsal/a: Jenyta