Správná péče o manžela

Americká příručka pro šťastné manželky

Pod stromečkem u rodičů jsem letos našla, kromě jiného, i knížku s recesistickým názvem Správná péče a krmení manželů, jejíž autorkou je americká psychoterapeutka dr. Laura Schlessinger (na doktorském titulu v textu knihy důsledně trvá, proto jej uvádím). Titul knihy je podle mého názoru krkolomný a nešťastně zvolený, byť jde o doslovný překlad anglického originálu (The Proper Care & Feeding of Husbands). Název plní ovšem jakousi provokativní funkci a rozhodně mu nelze upřít, že vzbudí na první pohled zájem.
Zvesela jsem se začetla do – jak jsem se domnívala – legrační knížky a s údivem jsem zjistila, že navzdory hloupému názvu je její obsah náramně zajímavý. Nedá mi to, abych se nepodělila o několik postřehů.

Autorka vychází ze své soukromé praxe manželské poradkyně, zejména však z reakcí na svůj rozhlasový pořad, v němž se zabývá partnerskými problémy. Ohlasy na její vysílání, dopisy, maily a telefonáty s posluchači jsou velkým zdrojem inspirace a zároveň ilustrací k názorům autorky na partnerské soužití a jejím praktickým radám.
Kniha věnuje pozornost zejména ženám, jejich postojům k manželství a manželovi, názorům, pocitům a jejich vyjadřování a komunikaci mezi manželskými partnery. Naštěstí není psána obvyklým agresívním stylem těchto příruček, jež nám vnucují, že pokud budeme dbát jejich rad, život se nám během sedmi dnů naprosto změní. Autorka sice nezapře, že knížka chce být rovněž návodem na snazší soužití, nicméně úlitba zmíněnému nepříjemnému stylu je v tomto případě celkem snesitelná.
Dlužno podotknout, že kniha se nevěnuje patologickým případům a nelze v ní tedy najít rady pro problémy zásadního rázu typu domácí násilí, alkoholismus, zneužívání omamných a psychotropních látek, závislost na hracích automatech a vůbec na čemkoliv. Je určena ženám které žijí ve svazku s normálním partnerem, tedy normálním mužem – a přináší jim tipy, jak k tomuto soužití přistupovat a jak jej zlepšit.

Kniha boří mýtus – na jehož rozšíření stačilo bohužel jen padesát let – že v manželském soužití rozhodují výhradně pocity a přání ženy, že pouze ženy mají city, jež mohou být chováním partnera zraněny, a že manipulace prostřednictvím pocitů a přání je něco, nač má každá manželka právo. Autorka připomíná, že manželství je především závazek, že ze života se zcela vytratilo povědomí o tom, že pro šťastný život je také nutné něco obětovat a že život bez oběti a bez závazků ve svém důsledku nevede k pocitu životního štěstí a naplnění.
Nabádá ženy, aby měly na zřeteli, že manžel – ano, ten muž, který denně z domova odchází do práce, aby ženu a děti uživil, – si zaslouží úctu a ohleduplnost, že i on má své city, jež mohou být snadno zraněny, a že jeho samotná existence a práce ve prospěch rodiny není žádnou samozřejmostí, ale naopak něčím, zač je radno být vděčný.
Podle doktorky Schlessingerové jsou nejen ženy, ale i muži často zahlceni nároky, které na ně moderní doba klade. Narozdíl od žen, u nichž se nářky na přetíženost často předpokládají, mužům se odpouští daleko méně; mnoho manželek ani nenapadne, že stejně jako ony, i manžel si čas od času potřebuje odpočinout. Autorka také klade otázku, proč by to měla být jenom žena, komu je ve vztahu projevována láska a s kým je zacházeno citlivě a laskavě?

Autorka nijak nezastírá své znechucení současným feministickým hnutím, které vtlouká ženám do hlavy, že se mají v životě řídit výhradně svými potřebami, přáními, nároky a city, a že city a potřeby mužů buď vůbec neexistují, nebo jsou zcela na vedlejší koleji. Rozvrat mnoha vztahů připisuje právě feministické rétorice, která hlásá pokřivené hodnoty a přesvědčuje ženy už od dívčího věku, že práce pro rodinu a domácnost, starost o děti a péče o manžela je něco druhořadého, ponižujícího, nepodstatného a především nenaplňujícího.
Musím poznamenat, že autorčiny názory zjevně v některých ohledech vycházejí z etiky křesťanského manželství, což se celou knížkou velmi nevtíravě prolíná. Je to správné, neboť křesťanská manželská morálka je zdaleka nejpromyšlenějším existujícím konceptem pro dlouhodobé soužití muže a ženy a jen velmi těžko bude něčím chytřejším překonána. Není proto od věci čerpat z ní poučení pro situace, v nichž novější a dnešní době zdánlivě lépe uzpůsobené přístupy evidentně selhávají.

Na závěr několik citátů z knihy:

A tak ženy při svatbě uvažují především o tom, co může manželství a jejich muž udělat pro ně, ale ne o tom, co mohou ony udělat pro svého muže. A když se klade na dávání tak malý důraz, hnidopišství a malichernost rozhlodají to, co mohlo být dobrým manželstvím.

… odrazuji ženy, které mají potíže v manželství, od ženských skupin, kde je ostouzení mužů napůl zábavou a napůl odmítáním osobní odpovědnosti; odrazuji je od běžných feministicky orientovaných psychoterapeutek, pro něž šťastný vztah k muži prostě není potřebný; odrazuji je od reptání a klábosení s kamarádkami o tom, jak je manželé rozčilují.

Jsem přesvědčená, že velmi mnoho manželek neví, o čem by si s manželem povídaly, kdyby nenaříkaly, nesekýrovaly ani nekritizovaly.

Myslím, že si většina žen neuvědomuje, do jaké míry jsou odpovědné za ovzduší ve své domácnosti a v celé rodině. Tím neobviňuji ani nevyčítám, jen uznávám neuvěřitelnou moc ovlivňovat všechny kolem sebe, kterou ženy mají.

A odkdy se vlastně nenosí upřímné masírování manželova sebevědomí? Pravděpodobně od té doby, kdy feministky rozhodly, že péče o muže se rovná zradě sester. Spousta žen přišla o spoustu nádherných příležitostí vést šťastný a smysluplný život jen proto, že spolkly destruktivní blud, že se žena stává něčím víc, když pohlíží na muže jako na méněcenné a podle toho s nimi zachází.

Názor feministek, že ženy mají moc tehdy, když zvládají všechno, možná zabránil mnoha ženám uvědomit si, že ve skutečném životě všichni musíme volit a že pravá radost a smysl života není v tom, kolik věcí máme nebo kolik jich děláme, ale v obětavosti a závazcích, které na sebe bereme vůči druhým v rámci toho, co jsme si zvolily.

Otázka „ustálených rolí“ vyvolává rozhořčení a spory. Nemělo by to tak být. Už mnohokrát jsem ve svém pořadu opakovala, že ta část feministického hnutí, která přehlíží manželství, výchovu dětí a budování domova jako něco bezvýznamného a vlastně urážlivého pro ženu, ženy vlastně snižuje. Je snad pro ženu požehnáním život na hromádce, potraty, nemanželské děti, tlačenice v dopravní špičce a kancelářské politikaření? (…) Dokud budou ženy znevažovat to, co mohou nabídnout jako manželky a matky, budou znevažovat i své muže, kteří jsou manžely a otci. Nikomu to neprospívá a nikdo není šťastný.

Dodávám, že je s podivem, že americké feministky dosud doktorku Schlessingerovou neupálily jako čarodějnici. Její knížka by se ale měla povinně přikládat k oddacímu listu.

Převzato s vědomím a souhlasem autorky z jejího blogu: http://christabel.bloguje.cz