Francouzská psycholožka Danielle Dallozová říká, že sourozeneckým vztahům může velmi kladným způsobem prospět to, že rodiče ujišťují své děti, že jim na nich záleží a že je mají rádi každé zvlášť. Je velmi přínosné věnovat se jednomu z dětí tak, aby mělo maminku (či tatínka) pouze pro sebe. Dětem to pomáhá najít sebejistotu a trochu se tím mírní i sourozenecké střety.
Penelope Leachová, britská autorka populární knihy Dítě a já, přirovnává narození sourozence k situaci, kdy by manžel přivedl domů druhou ženu (ve smyslu další manželku) a řekl: „Podívej, mám ještě jednu ženu, bude jistě stejně tak skvělá jako Ty a mám ji zrovna tak rád jako Tebe.“ Pokud se na danou situaci podíváte pod tímto úhlem pohledu, jednoznačně musíte dojít k závěru, že se staršímu dítěti nemůžeme divit, pokud na svého mladšího sourozence žárlí nebo novorozené miminko odmítá.
Chtěla bych touto cestou ujistit všechny rodiče, že žárlivost a rivalita mezi sourozenci JE přirozený pocit. Není na tom nic neobvyklého, není to nepatřičné ani zlé. Nelze dětem vyčítat, že k sobě necítí vždy jen vřelé city.
Ideální věkový rozdíl mezi sourozenci neexistuje, můžete pročíst všechny odborné knihy a mít dokonalý plán, stejně zůstanou ve hře věci, které neovlivníte – rozdílnost povah, pohlaví dítěte a různé životní situace, do kterých se rodina může neočekávaně dostat.
V některých rodinách je napětí mezi sourozenci hmatatelné a jsou rodiny, kde to mezi sourozenci jde bez boje a v klidu. Stejně tak existují rodiny, kdy si sourozenci jako malé děti nerozuměli a našli si k sobě cestu až v dospělosti a pak je ještě jedna skupinka sourozenců – ti sice nezmírají vzájemnou láskou, ale vzájemně se respektují, což někteří rodiče považují za veliký úspěch.
Sourozenecká láska zkrátka není povinná. I to by měli mít rodiče na paměti.