Musejí se mít sourozenci bezpodmínečně rádi? Je to povinné? Na tyto otázky nenajdete jednoznačnou odpověď nikde, zde se neshodnou ani odborníci. Jediné, na čem se psychologové shodli, je, že není dobré nutit dítě k něčemu (nebo do něčeho), co samo necítí…
Francouzská psycholožka Danielle Dallozová říká, že sourozeneckým vztahům může velmi kladným způsobem prospět to, že rodiče ujišťují své děti, že jim na nich záleží a že je mají rádi každé zvlášť. Je velmi přínosné věnovat se jednomu z dětí tak, aby mělo maminku (či tatínka) pouze pro sebe. Dětem to pomáhá najít sebejistotu a trochu se tím mírní i sourozenecké střety.
Penelope Leachová, britská autorka populární knihy Dítě a já, přirovnává narození sourozence k situaci, kdy by manžel přivedl domů druhou ženu (ve smyslu další manželku) a řekl: „Podívej, mám ještě jednu ženu, bude jistě stejně tak skvělá jako Ty a mám ji zrovna tak rád jako Tebe.“ Pokud se na danou situaci podíváte pod tímto úhlem pohledu, jednoznačně musíte dojít k závěru, že se staršímu dítěti nemůžeme divit, pokud na svého mladšího sourozence žárlí nebo novorozené miminko odmítá.
Chtěla bych touto cestou ujistit všechny rodiče, že žárlivost a rivalita mezi sourozenci JE přirozený pocit. Není na tom nic neobvyklého, není to nepatřičné ani zlé. Nelze dětem vyčítat, že k sobě necítí vždy jen vřelé city.
Ideální věkový rozdíl mezi sourozenci neexistuje, můžete pročíst všechny odborné knihy a mít dokonalý plán, stejně zůstanou ve hře věci, které neovlivníte – rozdílnost povah, pohlaví dítěte a různé životní situace, do kterých se rodina může neočekávaně dostat.
V některých rodinách je napětí mezi sourozenci hmatatelné a jsou rodiny, kde to mezi sourozenci jde bez boje a v klidu. Stejně tak existují rodiny, kdy si sourozenci jako malé děti nerozuměli a našli si k sobě cestu až v dospělosti a pak je ještě jedna skupinka sourozenců – ti sice nezmírají vzájemnou láskou, ale vzájemně se respektují, což někteří rodiče považují za veliký úspěch.
Sourozenecká láska zkrátka není povinná. I to by měli mít rodiče na paměti.
Napsal/a: redakce (Helena)
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (1 vyjádření)
Hezký příspěvek, naši nás jako děti vedli k tomu, abychom k sobě byli tolerantní a musela jsem se pousmát nad tím, jak se radí rodičům, aby se svými dětmi trávili čas zvlášť, protože můj tatínek jezdil s bráchou na fotbal a se mnou mamka jezdila na plavání. A jsem si jistá, že ani jeden z mých rodičů nečetl knížky francouzských psychologů. :o)