Nevýhoda byla, že když jedna něco provedla, tak to zákonitě padalo i na druhou. Učitelky moc nerozlišovaly, že jsme každá jiná. Ale nás to naučilo táhnout za jeden provaz.
Proto jsme se taky nakonec rozhodly, že se přihlásíme i na stejnou střední školu (vlastně jsme spolu dělaliy i sport), takže jsme veškerý čas trávily společně.
Staly se z nás nejlepší kamarádky a vždycky jsme stály při sobě. S nejstarší sestrou jsme moc nevycházeli a dnes už vím, že se musela cítit odstrčená a sama.
Když jsem se v sedmnácti rohodla odstěhovat do velkoměsta, tak mě moje sestra dvojče napsala dopis, jaké z toho má pocity. Já byla ale natěšená z toho nového, co mě čeká a nebrala na to zřetel.
Po čtrnácti dnech mě začalo být taky smutno, ale styděla jsem se to přiznat. Stávalo se pravidlem, že vždycky když jsem na dvojče myslela, tak mě během chvilky zavolala nebo naopak. Prostě telepatie. Vždycky jsme se snažily jedna druhé pomáhat v nouzi.
Po pěti letech jsem se vrátila zpět do rodného městečka a jak jinak, začala jsem pracovat se sestrou (dvojčetem).
Dneska už máme každá svoji rodinu a děti, ale každý den se navštěvujeme. Bydlíme asi dvacet metrů od sebe a nedovedu si představit, že by se jedna z nás odstěhovala.
S nejstarší sestrou jsme si vše vyříkaly a poslední asi tři roky už spolu vycházíme taky dobře. A ta nejmladší? Tak tu bereme asi jako svoji dceru, protože zrovna od toho našeho zlatíčka je jen o dva půl roku. :o))
Teď plánujeme s manželem druhé dítko a malinkej strach mám z toho neodstrčit nejstarší dítě na druhou kolej a dávat mu zodpovědnost za ty mladší.
Tak hodně štěstí všem maminkám a tatínkům( i budoucím)
zdraví martof