Mého nastávajícího babička zemřela v březnu 2004. Jelikož jsme dotali nabídku pronájmu bytu, rozhodli jsme se v únoru 2005 vzít..ale ouha! Dle starých zvyků je nutno dodržet smutek celý rok po smrti osoby.. Směšné?? Pro mě ano..protože je absurdní držet smutek za někoho, s kým jste třeba když žil, moc hezky nevycházeli..není mnohem důležitější, že jste si toho člověka vážili když žil??
Tak tedy, první zádrhel z „maminčiny“ strany byl fakt, že se vezmeme 5 týdnů před koncem již zmíněného ročního smutku (byl opomenut fakt, že její sestra, tedy dcera zemřelé, se veselila při oslavě narozenin velmi krátkou dobu po pořbu)..když jí toto bylo připomenuto, objevovaly se názory jako že v únoru je zima(jak jinak, že?), anebo že v únoru se berou jen ti, co musí(vdávám se opravdu protože chci, těhotná nejsem)… Nebudu popisovat, jak moc jsem se nabrečela, když jsem všechno tohle slyšela…nakonec, snad po tom, co viděla, že můj nastávající nehodlá ustoupit, svolila..ovšem, mně se zdá, že tohle zdánlivé svolení mi ještě hezky osladí..nejen, že její chování je teď ke mně úplně jiné (pravděpodobně počítala s tím, že se nastěhuji k nim), ale taky se začínají vynořovat dobré duše vesnice, které chodí křičet na mou mámu, co že mi nedomluví… A tak se teď zmítám v návalu smutku a bezradnosti..
Nevím, proč to píšu..snad proto, že chci poradit..povzbudit..potěšit?? Připadá mi, že když ustoupím, bude mi dirigovat celý život..a když neustoupím, budu mít peklo na zemi…co teď??
Chtěla jsem mít krásnou svatbu, veselou,..a najednou je všechno jakoby v mlze..