Skryté myšlenky podváděného partnera

Nevěra dokáže nejen devastovat partnerské vztahy, ale toho, kde se dostal do role podváděného, často psychicky ničí, deptá a ohrožuje jeho fungování i v dalších oblastech života. Má-li se člověk s takovou situací vyrovnat, měl by pochopit, jak může odhalení partnerovy nevěry deformovat jeho mysl…

Vzájemná pomoc, sounáležitost a citová podpora bývá tím, co člověk od svých nejbližších nejčastěji očekává. Potřebujeme je už od nejútlejšího dětství a zpravidla každý míváme nějakou svoji „záchytnou osobu“, od níž ve chvílích frustrace a krize očekáváme pomoc. Pro děti je jí rodič, proto v úzkých volají: „Mamííí, tatííí.“ U dospělých se touto postavou stává zpravidla partner nebo ten, do koho je dotyčný právě zamilován. Tím však nejsou možnosti zdaleka vyčerpány, záchytnou osobou může být třeba Bůh. Tento „pomocník“ nebývá vždycky v kritické situaci fyzicky přítomen, mnohým lidem však dokáže pomoci už to, že si jej ve své mysli dokáží v pravou chvíli aktivovat jako fantazijní postavu.

Vědomí, že za mnou „můj člověk“ stojí, ovšem nemusí zabrat vždycky. Jakmile tato postava nepřinese očekávané uspokojení, člověk se začne tázat, proč. Vysvětlení jsou různá, ale někteří podvádění lidé mohou mít po ruce jen jediné: „Protože je u milenky/milence!“

Přestože se ve své praxi častěji setkávám s příběhy podváděných žen, modelová situace funguje stejně i v případě, že podváděným je muž. Tato reakce je pohlavně neutrální a objevuje se u heterosexuálů i homosexuálů. Samozřejmě že tímto způsobem neuvažují všichni, ale pokud se takové představy objeví, mají tendenci se neúprosně vracet.

„Jsem na všechno sama, on je u milenky!“ V tu chvíli má podváděná manželka v hlavě aktivovány dvě fantazijní postavy – svého muže a jeho milenku. A najednou se jí zdá, že vše, po čem ona sama touží, se právě v té chvíli dostává v míře vrchovaté někomu jinému – milence. Dokonce se může objevit jakýsi pákový efekt: Čím více já trpím, tím více mám pocit, že je ona šťastná, protože ona dostává od mého muže to, co mi teď chybí. Jakmile se žena dostane do tohoto stereotypu uvažování, často ve chvílích špatné nálady představa manžela s milenkou naskakuje automaticky.

Pákový efekt ale nevzniká v opačném případě. Když je žena spokojená, nemá pocit, že by milenka byla symetricky nešťastná, protože v tomto případě se fantazijní milenka v její hlavě vůbec neprobudí. Je tedy užitečné klientkám ukázat symbolickou rovnici: fantazijní milenku viděti, rovná se býti frustrován.

Má-li taková manželka znovu najít vnitřní klid, měla by se naučit neválčit se svými fantazijními postavami. Fantazijní milenka je produkt její hlavy a každý útok na ni je vlastně útokem na sebe samu. Je tedy třeba rozlišovat milenku reálnou od té, která se objevuje ve vlastních trýznivých myšlenkách.

Fantazijní postavy mívají navíc lví podí l na paranoidním myšlení. Když žena trpí, vybavuje si postupně fantazijního manžela a pak jeho milenku a začíná mít pocit, že „oni přece musejí vidět, jak trpím. Jak se na to mohou dívat?! Nemají snad srdce? To mi dělají naschvál!“

Denní cyklus a psychická vzdálenost

Pákový efekt bohužel nejde úplně vypnout. Nemůžeme zabránit tomu, aby se nám občas po partnerovi nezastesklo, nebo abychom se nedostali do situace, kdy nepřítomného či nefunkčního partnera opravdu potřebujeme.

Zajímavá je i souvislost mezi chováním fantazijních postav a aktivací organismu v průběhu denního cyklu. V mysli se tyto postavy častěji objevují zpravidla odpoledne a k večeru, kdy má člověk potřebu snižovat psychickou vzdálenost vůči svým blízkým. Všimli jste si, že unavené malé děti k večeru také častěji posedávají v blízkosti rodičů, různě po nich lezou? I v nočních podnicích se lidé sbližují s rostoucí únavou. Když reálný člověk není po ruce, musí ho zastoupit jeho fantazijní postava.

Jedna moje klientka byla například zvyklá zavolat muži vždy kolem čtvrté hodiny před odchodem z práce. Poté, co odhalila jeho nevěru, mu samozřejmě nezavolá, ale to nijak neoslabí její odpolední potřebu sblížení. Místo reálného rozhovoru tak pákovým efektem do její hlavy napochoduje nejprve proradný manžel a za ním v těsném sledu šťastná milenka. Následuje fantazijní samomluva, při které se tisíckrát dokola přehrávají urážky z minula. Nešťastná žena má pocit, že se jen vysmívají její bolesti. Fantazijní hádka končí naprostým vyčerpáním klientky, eventuálně telefonátem – buď nic netušícímu manželovi, kterému je z čistého nebe vynadáno, nebo někdy též psychologovi, aby něco na manžela vymyslel.

Proto se při podobných telefonátech nejprve klientky ptám: „Co jste si v hlavě přehrávala půl hodiny před tím, než jste mi zavolala?“ Následně se snažím zastavit tyto marné a škodlivé pokusy manipulovat s fantazijními postavami.

Napsal/a: Jeroným Klimeš