Sestra, kterou možná nikdy nepozná

V dnešní době je již zcela normální, že se rodiče rozvedou, partneři rozejdou a to i v případě, že již mají společné dítě. Ale to, co se skrývá v srdíčku toho malého tvorečka, i přestože se rodiče snaží o pravidelná setkání a komunikaci, už nikdo nevyléčí. Bohužel v posledních letech je to čím dál častější. Ve školce se normálně dětičky baví, že mají dva tatínky a tři hodné babičky…

Příběh Martiny (napsáno dle informací mě známých)

Bylo nám krásných dvacet let, šíleně jsme se do sebe zamilovali, prožívali jsme spolu krásné chvilky, hodně promilovaných nocí, nebyl tomu ani půlrok a já měla zpoždění menstruace. Neváhala jsem a hned další den jsem si udělala těhotenský test a ten mi ukázal dvě čárky. Jsem těhotná, co teď? Jsme tak mladí, neznáme se zase tak dlouho. Dny utíkaly a já neustále přemýšlela, zda jít či nejít na potrat, nakonec jsem se rozhodla „miminko si necháme“. S přítelem jsme se odstěhovali do nového bytečku, za pár měsíců se nám narodila krásná holčička Laurinka 🙂 Po nějaké době jsme začali mít s přítelem takové ty klasické vztahové krize, doufala jsem, že se to časem upraví, ale jak čas plynul, bylo to čím dál horší. Rozcházeli jsme se v názorech, nerozumněli jsme si. Já jsem si našla jiného partnera a můj nyní již bývalý přítel jistě také. Byli jsme spolu už jen kvůli Lauře. Ale dle mého je lepší mít rodiče, kteří spolu nežijí a nehádají se, než  maminku a tatínka, kteří žijí v jedné domácnosti a neustále jsou na ostří nože a dítě je zbytečně vystresované. Definitivně jsme se tedy rozešli, když malé bylo osm měsíců. Já jsem se po čase vdala za svého nového přítele a bývalý platil na malou alimenty. Poté jsem podruhé otěhotněla již s manželem. Narodila se nám dcerunka Klaudie. Uběhly skoro tři roky a přijel na návštěvu můj bývalý a zároveň biologický otec Laury. Malá mu říkala „strejdo“, jelikož ho v podstatě neznala. Neměli jsme moc dobré vztahy a bývalý nám nejspíše nechtěl stát v cestě, tak souhlasil s tím, že se malé „vzdá“ a můj stávají manžel si jí osvojí, nakonec stejně mu Laura říkala „tati“.

Příběh Jenyty (to, co jsem prožila a prožívám já)

Před třemi lety na Silvestra, pár dní po rozchodu z bývalým, jsem se šla pobavit do jednoho blízkého baru, kde jsem „potkala“ svého nynějšího přítele.  Byli jsme spolu skoro dva roky a oba jsme toužili po miminku, jelikož přítel byl zklamaný z bývalého vztahu a hodně smutněl po své první dceři Lauře, jenže já jsem dodnes nezjitila pravý důvod, proč to dopadlo, jak to dopadlo, což je vidět z předchozího příběhu Martiny, který jsem napsala tak, jak to vnímám já. Nakonec se nám to po nějaké době povedlo a na třetí pokus se ta malá mrška nadobro „usadila“ v mém bříšku a mohla jsem si začít užívat těhotenství. Přítel byl šťastný a bolest z předchozích let jakoby upadala, už se o jeho první dceři ani nezmínil, přestože jsem si jistá, že tam stále je a je to dobře. Vlastní dítě nejde vymazat z hlavy a hlavně ze srdce. Pak se mi narodila Malvínka, krásná usměvavá holčička. Je jí dnes už půl roku, dělá nám jen radost, a nyní k jádru pudla 🙂

Já mám jednu dceru, přítel dvě, ale v kontaktu je jen s tou naší společnou, ta starší má jiného otce, který ji vychovává, ale já čím dál více cítím, že čím rychleji běží čas, tím více tu je ta možnost, že až se Laura dozví pravdu, a to nebude těžké, tak bude můj přítel za nejhoršího. Určitě jste alespoň párkrát viděli „Poštu pro tebe“, kde těchto příběhů bylo mnoho.  Většinou onen otec, který se například po třiceti letech „začne zajímat“ o své dítě, které v životě neviděl nebo jen párkrát, dopadne tak, že dítě ho odmítá, vyčítá mu ztracený čas a otočí se zády. A to já nechci, kolikrát si představuji, když čtu malé pohádky, jak vedle nás Laurinka leží a čte si s námi. Přemýšlím nad tím, jaké by to bylo, kdyby se přítel nedal a rozhodlo se jinak. Kdyby měli malou ve střídavé péči, jak bychom měli pěkné víkendy. Ale dopadlo to takto a změnit se to snad dá a když ne, tak to bude stále stejné. Já, přítel a Malvínka. Vnitřně cítím, že bych měla něco udělat, i když mi na jednu stranu do toho nic není, ale na tu druhou mi do toho je hodně, když se jedná o sestru, i když „poloviční“, mé dcery. Zajímalo by mě, co si o tom myslíte vy? Potřebovala bych nějak poradit.

Mě třeba napadlo, že bych jí napsala dopis, jelikož vím, kde bydlí, i přestože jsem jí v životě neviděla. Myslím, že bych napsala matce Laurinky, jestli by souhlasila s tím, kdybychom si malou občas „půjčili“ a postupně bychom ji všichni zasvětili do reality. Stejně se to jednou dozví, ať už od kamarádek, nebo starostlivých sousedů. Vím to od sebe, zemřela mi maminka, když jsem byla ještě hodně malinká a já jsem to sice věděla, ale nesměla jsem to vědět, to je na dlouho, o tom budu psát v jiném článku, chtěla jsem jen říct, že všichni kolem mě to věděli, občas se prořekli nebo naznačili a naši (otec a nevl.matka) si „dávali ukazováček před rty“ a dělali PŠT. Ale nevím, co si tím pomohli. Já to sice věděla, ale můj mladší bratr žil celý život ve lži. Vzal to sportovně, protože je na tuto matku, která ho vychovávala, hodně citově vázaný a vlastní maminku v životě neviděl, bylo mu 6 měsíců.  Nechci, aby v mé nové rodině bylo nějaké tajemství. Jednou moje dcera má sestru, tak bych si přála, aby o ní alespon věděla a v budoucnu se stýkaly. Nebo to mám nechat a  třeba se vše upiplá a budou další lidé žít ve lži? Nechci, aby Laura byla sestra, kterou možná nikdy nepozná…

Napsal/a: Jenyta