V dnešní době je již zcela normální, že se rodiče rozvedou, partneři rozejdou a to i v případě, že již mají společné dítě. Ale to, co se skrývá v srdíčku toho malého tvorečka, i přestože se rodiče snaží o pravidelná setkání a komunikaci, už nikdo nevyléčí. Bohužel v posledních letech je to čím dál častější. Ve školce se normálně dětičky baví, že mají dva tatínky a tři hodné babičky…
Příběh Martiny (napsáno dle informací mě známých)
Bylo nám krásných dvacet let, šíleně jsme se do sebe zamilovali, prožívali jsme spolu krásné chvilky, hodně promilovaných nocí, nebyl tomu ani půlrok a já měla zpoždění menstruace. Neváhala jsem a hned další den jsem si udělala těhotenský test a ten mi ukázal dvě čárky. Jsem těhotná, co teď? Jsme tak mladí, neznáme se zase tak dlouho. Dny utíkaly a já neustále přemýšlela, zda jít či nejít na potrat, nakonec jsem se rozhodla „miminko si necháme“. S přítelem jsme se odstěhovali do nového bytečku, za pár měsíců se nám narodila krásná holčička Laurinka 🙂 Po nějaké době jsme začali mít s přítelem takové ty klasické vztahové krize, doufala jsem, že se to časem upraví, ale jak čas plynul, bylo to čím dál horší. Rozcházeli jsme se v názorech, nerozumněli jsme si. Já jsem si našla jiného partnera a můj nyní již bývalý přítel jistě také. Byli jsme spolu už jen kvůli Lauře. Ale dle mého je lepší mít rodiče, kteří spolu nežijí a nehádají se, než maminku a tatínka, kteří žijí v jedné domácnosti a neustále jsou na ostří nože a dítě je zbytečně vystresované. Definitivně jsme se tedy rozešli, když malé bylo osm měsíců. Já jsem se po čase vdala za svého nového přítele a bývalý platil na malou alimenty. Poté jsem podruhé otěhotněla již s manželem. Narodila se nám dcerunka Klaudie. Uběhly skoro tři roky a přijel na návštěvu můj bývalý a zároveň biologický otec Laury. Malá mu říkala „strejdo“, jelikož ho v podstatě neznala. Neměli jsme moc dobré vztahy a bývalý nám nejspíše nechtěl stát v cestě, tak souhlasil s tím, že se malé „vzdá“ a můj stávají manžel si jí osvojí, nakonec stejně mu Laura říkala „tati“.
Příběh Jenyty (to, co jsem prožila a prožívám já)
Před třemi lety na Silvestra, pár dní po rozchodu z bývalým, jsem se šla pobavit do jednoho blízkého baru, kde jsem „potkala“ svého nynějšího přítele. Byli jsme spolu skoro dva roky a oba jsme toužili po miminku, jelikož přítel byl zklamaný z bývalého vztahu a hodně smutněl po své první dceři Lauře, jenže já jsem dodnes nezjitila pravý důvod, proč to dopadlo, jak to dopadlo, což je vidět z předchozího příběhu Martiny, který jsem napsala tak, jak to vnímám já. Nakonec se nám to po nějaké době povedlo a na třetí pokus se ta malá mrška nadobro „usadila“ v mém bříšku a mohla jsem si začít užívat těhotenství. Přítel byl šťastný a bolest z předchozích let jakoby upadala, už se o jeho první dceři ani nezmínil, přestože jsem si jistá, že tam stále je a je to dobře. Vlastní dítě nejde vymazat z hlavy a hlavně ze srdce. Pak se mi narodila Malvínka, krásná usměvavá holčička. Je jí dnes už půl roku, dělá nám jen radost, a nyní k jádru pudla 🙂
Já mám jednu dceru, přítel dvě, ale v kontaktu je jen s tou naší společnou, ta starší má jiného otce, který ji vychovává, ale já čím dál více cítím, že čím rychleji běží čas, tím více tu je ta možnost, že až se Laura dozví pravdu, a to nebude těžké, tak bude můj přítel za nejhoršího. Určitě jste alespoň párkrát viděli „Poštu pro tebe“, kde těchto příběhů bylo mnoho. Většinou onen otec, který se například po třiceti letech „začne zajímat“ o své dítě, které v životě neviděl nebo jen párkrát, dopadne tak, že dítě ho odmítá, vyčítá mu ztracený čas a otočí se zády. A to já nechci, kolikrát si představuji, když čtu malé pohádky, jak vedle nás Laurinka leží a čte si s námi. Přemýšlím nad tím, jaké by to bylo, kdyby se přítel nedal a rozhodlo se jinak. Kdyby měli malou ve střídavé péči, jak bychom měli pěkné víkendy. Ale dopadlo to takto a změnit se to snad dá a když ne, tak to bude stále stejné. Já, přítel a Malvínka. Vnitřně cítím, že bych měla něco udělat, i když mi na jednu stranu do toho nic není, ale na tu druhou mi do toho je hodně, když se jedná o sestru, i když „poloviční“, mé dcery. Zajímalo by mě, co si o tom myslíte vy? Potřebovala bych nějak poradit.
Mě třeba napadlo, že bych jí napsala dopis, jelikož vím, kde bydlí, i přestože jsem jí v životě neviděla. Myslím, že bych napsala matce Laurinky, jestli by souhlasila s tím, kdybychom si malou občas „půjčili“ a postupně bychom ji všichni zasvětili do reality. Stejně se to jednou dozví, ať už od kamarádek, nebo starostlivých sousedů. Vím to od sebe, zemřela mi maminka, když jsem byla ještě hodně malinká a já jsem to sice věděla, ale nesměla jsem to vědět, to je na dlouho, o tom budu psát v jiném článku, chtěla jsem jen říct, že všichni kolem mě to věděli, občas se prořekli nebo naznačili a naši (otec a nevl.matka) si „dávali ukazováček před rty“ a dělali PŠT. Ale nevím, co si tím pomohli. Já to sice věděla, ale můj mladší bratr žil celý život ve lži. Vzal to sportovně, protože je na tuto matku, která ho vychovávala, hodně citově vázaný a vlastní maminku v životě neviděl, bylo mu 6 měsíců. Nechci, aby v mé nové rodině bylo nějaké tajemství. Jednou moje dcera má sestru, tak bych si přála, aby o ní alespon věděla a v budoucnu se stýkaly. Nebo to mám nechat a třeba se vše upiplá a budou další lidé žít ve lži? Nechci, aby Laura byla sestra, kterou možná nikdy nepozná…
Napsal/a: Jenyta
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (23 vyjádření)
radko, suodal, vím jak to myslíš, jsem teď dokonce v podobné situaci, malá začíná svému novému tatínkovi říkat tatí a tomu „dárci bez zájmu“ neříká asi nijak, protože on jí vídá jen náhodně u extchýně. Jenže i když bych chtěla, prostě ho nevymažu a pokud ano, myslím, že to bude nejvíc na škodu právě dceři, co nevíme, nemůžeme zpracovat a nechat být, odpustit….
A to, že něco nevíme, neznamená že to neexistuje, bohužel
Jinak dárcovství je myslím něco jiného, on přeci dítě chtěl, to že mu to nevyšlo s maminkou ještě automaticky neznamená, že klesá na úroveň spermabanky. A také netvrdím, že se Lauře hned musí hlásit, kdo je ten biootec, pokud neprojeví zájem, jen říkám, že b y měla vědět, že někdo takový je a proč se k ní staví tak a tak, proč není s maminkou atd. prostě pravdu
Jenyto, pročítám ten tvůj článek už asi potřetí a nerozumím, proč byl „tatínek“ tak zaskočený tím, že mu malá řekla strejdo, když za ní přijel po třech letech? Jak by tak malé dítě mohlo poznat, že je to její táta? A proč za ní jako milující otec nejezdil pravidelně? Proč ji nenavštěvoval? Pokud by mu na ní záleželo tak, jak pořád píšeš, tak by ji určitě chtěl vídat častěji než jednou za tři roky, ne?
ajaj, koukám, že jsme se dostali tam, že tu každá máme nějaký názor. Já jsem ráda, že reagujete, protože jsem potřebovala znát názor jiných lidiček, a stále další názory uvítám. Těší mě, že nejsem jediná, která tápe.
Z právního hlediska vím, že otec je ten, který je v rodném listě. Dělala jsem na soudě, takže tohle pro mě není novinka, ale jedna věc je „vzdát se“ dítěte, protože ho nechcete vídat a nemít o něj zájem a druhá věc je „vzdát se“, protože Vaše dítě vás nebere jako otce, má novou rodinu.
Přítel to tak bral, po třech letech, kdy malá žila s novým tatínkem, a on jel k ní na návštěvu, tak ho oslovila „strejdo“, brala ho prostě jako strýčka, který občas přijede a dá jí nějaký dáreček. Vím, jsem si jistá, že jí má rád, nechtěl se vzdát toho, že by o ní měl pečovat, ale viděl, že už má „novou“ rodinu a nechtěl jí rozvracet. Je to těžké takhle říct, ale kdyby mě poznal dříve než se takto rozhodl, vyvrátila bych mu to. Není chyba jen na jeho straně. Já bych nikdy jako matka nesvolila to, aby se biologický otec, se kterým mé dítě nějakou dobu žilo, vzdal svých práv dítě vídat. NIKDY. A říkám to proto, že sama jsem matkou.
Já nevidím do toho, co se tenkrát stalo, že to došlo až tak daleko, že byl otec nazýván „strýcem“. Mě moje vlastní dítě říct teto, tak bych se asi zbláznila. Přítel byl asi jiný a ustál to.
Nevím, myslela jsem, že bych se zkontaktovala s matkou Laurinky a napsala jí, jak a co ví či neví malá a jestli by měla zájem zkontaktovat mého přítele. S tím, že pokud ne, tak aby to nechala plavat a že už se v tom nikdy nebudeme hrabat.
Lien, ano kořeny jsou kořeny…ale ten „vlastní kořen“ ji od sebe odhodil, odehnal, prostě nechce aby s tím kořenem ta malá měla vůbec co do činění…nechtěl ji milovat a ani se o ni starat.
Pro mě se zříci dítěte prostě znamená něco jako SMRT…ta je definitivní a nezvratná!!! Nemá právo se jí plést do života, kdy je mu se to zrovinka hodí.
lien, nikdo jí nelže. její tatínek je ten, kdo je v jejím rodném listě. ten, kdo ji vychovává. ten kdo ji živí. to, že jeden chlap dal „semínko“, tak je dárcem spermatu a ne otcem. nebo jsou snad otcové ti, kdo darují sperma? a matky ty, které darují vajíčko?
radka2
dítě má právo vědět, že nynější otec není biologický a to je vše. u adoptovaných taky neříkáme malému dítku – hele, my tě adoptovali a tví praví rodiče jsou Novákovi, co bydlí naproti. jistě, když jako zletilé projeví zájem vědět kdo je biootec, tak bych mu to řekla. ale biootec nemá žádné právo dítě kontaktovat! vše záleží jen na dítěti a jeho matce.navíc sedmileté dívence říct – hele tvůj biootec se tě zřekl – v ní určitě neprobudí touhu se s ním setkat a už vůbec ne ho „milovat“. jen bude přemýšlet nad tím, co je na ní tak špatného, že ji nechtěl.
zákon o rodině § 72 (1) Osvojením zanikají vzájemná práva a povinnosti mezi osvojencem a původní rodinou.
i z lidského hlediska – jednou jsem se zřekl dítěte, tak ho prostě nechám žít. radka2
suodal ale to přesně s ní dělají, pokud jí všichni lžou, právně máš možná pravdu, ale kořeny jsou kořeny a nikdo jí přeci nebude nutit, aby najednou měla „cizího“ tatínka, prostě se jí klidně dá vysvětlit, že tatínek se říká i tomu, kdo dal mamince semínko, takže má dva….
Ale je jasné, že to není na jenytě, ale na Laury rodičích, a co bude dál potom i na ní
Víš Jenyto, na jednu stranu tě chápu. Ale na druhou…on se jí zřekl-nechtěl mít s ní nic společného, ani to, že je její otec!!! Tudíž na ní nemá právo…otcem „jeho“ dcery je někdo jiný i podle rod. listu. Oni dva jsou pro sebe vlastně cizí lidi. Nemůže se jí jednou zříct, protože se o ní nechce starat a pak až se mu to hodí se k ní hlásit.
Myslím, že už na ní prostě nemá právo. A mám dojem, že je to tak nějak ošetřeno i právně…ale netvrdím 🙂
Jdi do pozice matky dítěte, které se vlastní otec zřekne. Po letech se sprčí a najednou se chce k ní hlásit. Jak by ti bylo??? Jak by jsi to vysvětlila své dceři, že tatínek o ní prostě neměl zájem a najednou už má?! Tohle dítě podle mě nepochopí. Učíme děti přece tomu, že i když se na ně zlobíme (za něco) pořád je máme rádi a nikdy se jich kvůli prohřešku nezřekneme a neodložíme je….
Co by tak asi mohlo probíhat v hlavině té malé…“Co jsem udělala tak špatného, že se mě vlastní táta zřekl???“…odpověď „Nic jsi neprovedla miláčku, zřekl se tě, protože ses prostě narodila a on se nechtěl o tebe starat a mít tě rád???!!!“
Dítě není panenka, aby si s ní mohl člověk libovolně pohrát a když už se mu nechce tak jí odloží.
Holky, už to zase skáče ze strany na stranu. Já kdybych si s přítelem o tom promluvila, tak by třeba chtěl, vím, že alespon uvnitř by chtěl, i když by třebas tvrdil, že nechce kazit život štastné rodině, ale zase bude mít naději a pak to nevyjde a to s čím se tak „dlouho“ „vyrovnával“ půjde opět od začátku…
souhlasím s makineou,
zřekl, nezřekl, stejně je to fakt, její otec je tento muž a dítě má právo to vědět
Lussy, já si zas říkám, že když je dítě adoptované (oběma rodiči), tak se přece taky doporučuje říct mu to dřív, než přijde do telecích let a dřív než se mu to donese odjinud. Jako neříkám, že mám pravdu, je to můj názor, že raději říct pravdu s ohledem na věk, v bezpečí domova, než čekat, že mu to nějaká „dobrá duše“ sdělí neomaleně. Já myslím, že to sedmileté dítě to právě moc řešit nebude, vezme takovou informaci jako fakt. Ale v budoucnu, až se začne ptát, zajímat, tak bude na čem stavět. Nebude to celé postavené na lži.
Návštěvy jsou druhá věc, to bych v tomto případě nechala čistě na vůli toho dítěte. Že když bude chtít (pokud bych věděla, že i biologický otec bude chtít), tak je ta možnost. A k tomu předpokládám by došlo až někdy později, sedmileté šťastné dítě asi o takové seznámení mít zájem nebude.
maki,
ale v té poště pro tebe jsou to dospělí lidé, děti jsou dospělí a jejich rodiče už kolikrát důchodci.
Ale Lauře je 7 let, zkus si představit, že tvé dceři oznámíš, že její tatínek není její tatínek a že jí představíš pravého tatínka a že k tomu pravému tatínkovi bude jezdit na návštěvy.
Tohle podle mě může proběhout až později.Právě jak píšeš, aby to dítě znalo své kořeny, ale v 7 letech mi to přijde pro to dítě dost traumatický.
Jako z právního hlediska je to tedy jasné, ale pak si stačí pustit Poštu pro tebe, kde se takové podobné situace řeší snad v každém díle. Dítě v dospělosti zjistí, že je adoptované a stejně chce znát svoje kořeny… a to i v těch případech, kdy bylo s adoptivními rodiči šťastné. A to je ještě ta lepší varianta. Někdy tam taky jsou příhody, kdy nevlastní otec dával najevo rozdíl mezi sourozenci, dítě celou dobu cítilo, že je nějak špatné a nevědělo proč.
Já si myslím, že v tomto se nic ututlat nedá a nemá.
Tím neříkám, že nevlastní otec nemůže být lepší než vlastní. Nechápu, že se někdo může zříct dítěte a že to je naprosto legální. Podle mě to je něco, co vymazat nejde.
Jenyto, Ty s tím nic neuděláš, to by podle mě musel hodně chtít Tvůj manžel a jeho bývalá žena. Ona je s dcerou nejvíc, tak od ní by asi měla přijít informace, že její otec není její vlastní.
Raduš, tak trochu jsi mě usadila, ale zároveň mi otevřela oči, takhle jsem to brala jeden čas a pak jsem zase žila mimo realitu a ta realita je i když bohužel taková, jaká jsi uvedla. Máš naprostou pravdu.
pokud se jí zřekl, nemá žádné právo ji sám kontaktovat. ona má nového tátu, i v rodném listě. tátu, který ji miluje, který ji živí, který ji vychovává. a podle práva ani vaše dcerka žádnou sestru nemá. a podle krve? pokud se jí její vlastní krev zřekla, netrapte se, neřešte to. prostě má jen jednu dceru, tu vaši. a jí ať dá vše, co dítěti patří.
Díky holky za vaše názory, potřebovala jsem slyšet jiné názory. Nikdo kolem mě neví jak se v takové situaci chovat. Přítel se bohužel své první dcery zřekl, ale já jsem si jistá, že šlo pouze o mladickou nerozvážnost, což pak má následky na celý život. V hloubi srdce vím, že by jí chtěl vídat, ale to byste ho museli znát. Asi to tedy nechám být, jako všechno..jinak malé Lauře je 7 let.
souhlasím s makineou a vlastně i s ostatními
nic bych netutlala a ¨pokud by měl přítel i Laura zájem, zkusit domluvit styk, pokud ne, nechala bych to tak jak teď a vlastní dceři bych vysvětlila, že sestra existuje, ale nikdo o styk nestojí.
střídavá péče pro holku, která celá léta vyrůstá v úplné rodině ?? to by ji zničilo.
pokud je její otec stále (tj. nedal souhlas s osvojením), tak ať normálně kontaktuje ex, že se chce s dcerou stýkat. pokud ona tomu bude bránit, tak dá žalobu o určení styku s dítětem k soudu, nebo to může zkusit přes sociálku. ale to vše musí chtít ON.
Jenyto, taky mě hlavně napadá a co manžel? Píšeš, že se o ní nezmiňuje, ale když mu to takhle řekneš, jak to vnímáš… jak se na to tváří a co říká? Já myslím, že je to opravdu hlavně na něm. Ty ho můžeš nakopnout a povzbudit, udělat doma dobré zázemí i pro jeho první dceru, ale pokud on nebude mít zájem, tak je to podle mě k ničemu a takové divné.
Být na tvém místě, tak bych se asi snažila zpracovat manžela. Mně se moc nechce věřit, že by se nedal.
Já si nemyslím, že je úplně nutná střídavá péče, ale udržet ten kontakt ano.
Osobně si neumím představit, že bych to někdy vzdala… Mít někde dítě a smířit se s tím, že o mně ani neví. Minimálně bych chtěla, aby vědělo, že tu jsem a pokud by někdy chtělo, potřebovalo, tak jsem tu pro něj.
Tvé dceři… možná v pozdějším věku bych jí to řekla i sama od sebe, že má nevlastní sestru, ale těžko říct kdy. Kdyby se přímo ptala, tak bych nelhala. Ale to stejně asi zas budete muset probrat s manželem.
Musím říct, že by to ve mně hlodalo úplně stejně jako v Tobě, tak ty tvé úvahy docela chápu. I když řešení vaší situace si stejně budete muset najít sami.
Jenyto,
to je těžký. Nevím, jak to funguje po právní stránce, jestli se tvůj muž Laury nějak úplně vzdal, jestli jí vůbec může nějak kontaktovat, jestli právně není pro ní naprosto cizí člověk. Natož ty, ty cizí jsi. Těžko si tu situaci představit, ale pokud už by měl někdo Lauru kontaktovat, tak jedině tvůj manžel. A nebo spíš kontatkovat matku a seznámit jí se svým záměrem.
A taky nepíšeš, kolik je Lauře let, to je hodně důležitý.
Je to dilema – mít nebo nemít v rodině nějaké tajemství.
Já se třeba podřeknutím mého dědy asi v 8 letech dozvěděla, že moje mamča byla už jednou vdaná než si vzala tátu. S tím prvním manželem se 7 let pokoušeli o dítě, nešlo jim to, on si našel jinou, která hned otěhotněla a máma pak otěhotněla s mým tátou a narodila jsem se já.
Děda z toho byl celý vyjevený, nakonec se přiznal mámě, ta mi teda zkroušeně potvrdila, že opravdu byla už jednou vdaná. Já to vůbec neřešila, bylo mi to fuk, spíš mě mrzelo, že mi to neřekli dřív, vlastně o nic nešlo. Bylo mi líto, že mi máma něco tajila než abych z toho měla nějaký trauma.
Mobile Sliding Menu