Rodiče, kteří mají problém v partnerských vztazích, chtějí často vědět, jak mají při svém rozchodu postupovat tak, „aby to co nejméně ublížilo dětem.“ Naléhavost, bolest a jistou neřešitelnost tohoto problému si uvědomím, když za mnou do poradny přijde pár v krizi a během úvodních informací mi sdělí, že spolu nemají děti. V tu chvíli se mi zřetelně uleví.
Při „běžných“ rozvodových důvodech přenecháváme rozhodnutí o budoucnosti partnerského vztahu na našich dospělých klientech, protože ponesou jeho následky. Výjimkou je dysfunkční rodina, kde je soužití rodičů objektivně nesnesitelné a jejich dítě soustavně traumatizuje. Tady jako poradci nebo terapeuti zaujímáme určitější postoj, zejména pokud jde o závislost na omamných látkách, surové chování, chorobnou žárlivost nebo těžkou duševní nemoc.
V poradně se poměrně často opakuje situace, kdy jednoho z rodičů – často mladého otce – ovládne pocit, že je v rodině nespokojený a proto z ní chce odejít. Můžeme samozřejmě namítnout, že v rodině není proto, aby byl spokojený jen on, nýbrž také jeho nejbližší příbuzní, o které se má starat, jenže to už určitě slyšel i bez poradny. Musíme proto uvažovat o tom, proč se mu najednou jeho spokojenost jeví nepoměrně důležitější než blaho kohokoli jiného.
Když se vrátíme do doby před narozením dítěte, uvědomíme si, že v milostném vztahu jsou lidé v centru pozornosti svého partnera či partnerky, což je situace, kterou jsme obvykle prožili v době, kdy jsme byli velmi malými dětmi. Příchod dítěte může situaci jeho otce změnit a vyvolat nespokojenost, kterou pociťuje člověk právě vyhnaný z ráje. Málokdy připustí, že obtížně snáší, když náhle přestává být centrem pozornosti své partnerky. Považuje se přece za dospělého člověka a pocity, které jím zmítají, obvykle neumí pojmenovat. V této situaci připomínáme, že příchod dítěte bere rodičům svobodu. U matky se o změnu motivace nejčastěji postará „příroda“, přesněji řečeno rozvoj mateřských instinktů. Když má převzít rodičovskou roli otec, obvykle ho to stojí větší sebezapření.
Jednou vás opustím, ale teď vás potřebuji
O některých zážitcích děti nehovoří, protože například ztrátu základního pocitu důvěry a bezpečí buď neumí pojmenovat, nebo je příliš trýznivá. Jakmile se dítě narodí, můžeme jeho následující život chápat jako nepřetržitý proces osamostatňování, jehož podmínkou je stálý a bezpečný zdroj bezpodmínečné lásky a pozornosti. Rozvod toto osamostatňování komplikuje a brzdí, protože dítě, které přichází o dosavadní zázemí nebo o jednoho ze svých rodičů, je zasaženo úzkostí a základní pocit důvěry a bezpečí se vytrácí.
Děti obvykle nejprve protestují a přejí si, aby jeho rodiče spolu zůstali. Když nepochodí, mohou zlobit, být zmatené nebo se bát. Někdy se více domáhají pozornosti a často vidíme chování typické pro depresi. Dospělí své rozzlobené, plačící nebo apatické dítě často napomínají nebo trestají, protože v nich probouzí pocity viny a bezmoci.
Průvodním jevem smutku a strachu z nastávající ztráty bývají tělesné potíže, zejména nejasné bolesti hlavy a břicha. I tady reagují dospělí nezřídka iracionálně, přestože používají racionální argumenty, pseudoodborné výklady a výčitky typu „snažíš se jen získat pozornost“. Mají vlastně pravdu, jenže zvýšená potřeba pozornosti je v této situaci u dítěte přirozená a pochopitelná.
Otázka pro vás: Je možné minimalizovat ztráty, které rozvod přináší? Jak?