Alan má nevlastní sestru, kterou měla jeho matka se svým prvním mužem, a čtyřletého bratříčka. Vypadá to, že Alan je opravdu velmi smutný, trochu zdrženlivý, jakoby duchem jinde, pohroužený do svého zármutku. Napadá mě, že když už je tu, to nejmenší, co pro něj mohu udělat, je pomoci mu vytvořit si ucelenou představu otce, udržet ji při životě, tak aby tatínek mohl dál žít v jeho vzpomínkách. Snažím se ho tedy vyzvat, aby mi vyprávěl, co s otcem zažil pěkného, ale Alan mi sotva odpoví, jako by bylo pro něj obtížné vybavit si pěkné okamžiky, které už se nebudou nikdy opakovat.
Celý oživne, když se ho zeptám, čím by chtěl být, až vyroste. „Architektem,“ odpovídá s úsměvem, a je to poprvé, co se během našeho setkání usmívá. Říkám mu, že se mi zdá moc pěkné, že chce vykonávat stejné povolání jako jeho otec, že je to způsob, jak pokračovat v tom, co dělal, a zdá se, že Alana tato poznámka velmi potěšila. Říkám mu také, že ve svém neštěstí měl i štěstí, protože si otce bude pamatovat, zatímco jeho čtyřletý bratr nebude mít žádné skutečné vzpomínky kromě těch, které mu zprostředkují ostatní. „Ano, protože já jsem s ním žil sedm let, zatímco můj bratr ho znal jen čtyři roky,“ dodává hrdě. „A jedním z úkolů, které máš před sebou, je pomoci svému bratrovi, aby si tatínka pamatoval, a vyprávět mu, co jste společně dělali,“ odpovídám.
Pak požádám matku, aby mě s ním nechala o samotě. Od tohoto okamžiku se chlapec chová jinak, mluví o tom a onom, ptá se mě na mé povolání… Aniž by se přitom zcela oprostil od svého smutku. Po nějaké chvíli požádám matku, aby se vrátila, abych viděl, jestli Alan v její přítomnosti svůj smutek trochu „nepřehrává“. Není na tom nic divného – často jsme svědky toho, že děti se účastní projevů truchlení, aby se chovaly stejně jako dospělí. Snaží se tak co nejlépe vyhovět tomu, co od nich podle jejich mínění očekáváme. Moje hypotéza se zhroutí, jakmile se ke slovu vrátí matka: „Je tu něco, o čem jsem vám ještě neřekla. Poslední rok jsme žili s mužem odděleně.“ A Alan dodává:
„Pochopil jsem, že je konec, že už s tátou nikdy nebudeš.“ V těch slovech je vyjádřena síla jeho zármutku. Rozchod rodičů jím otřásl, ale otcova smrt jeho smutek prohloubila tak, že ho lze klasifikovat jako depresi. Když se rodiče rozešli, Alan se neustále ptal maminky, kdy se k sobě s tátou vrátí. Nesnesl představu, že s ním už nebude, a trápil se situací, které nerozuměl. Stále ji však chápal jako něco, co se dá vrátit a co není napořád. Smrt ho náhle postavila před nevratnost rozchodu a realita rozprášila jeho představy o možném usmíření rodičů. Propadl tedy depresi.
Můžeme si představit, že samotná ztráta mohla být pro dítě o něco snesitelnější. Ale rozchod a po něm následující ztráta, kterou se bolest vystupňovala a která je určitým posttraumatickým zážitkem, zatímco traumatem byl již rozchod rodičů, to všechno chlapce psychicky oslabilo.
Koho hluboce neznepokojí, když se doví, že zemřela jeho láska nebo dávný přítel, kterého dlouho neviděl? S touto ztrátou se vrací předchozí separace, jako by k úplnému odloučení nakonec nikdy nedošlo. Prosíváme vzpomínky a uchováváme si jen ty pěkné, zapomínáme na hádky, průměrnost, zlost a ubohost snad ani ne proto, že bychom doufali v opětovné navázání vztahu, ale doufáme, že tyto vzpomínky jsme si uchovali oba. Když druhý zemře, jsme se svými vzpomínkami sami. Odloučení se stává navždy nevratnou ztrátou.
Pro dospělé se stal rozvod banalitou. To neznamená, že by byl bezbolestný, ale je dnes vnímán jako potenciální možnost v životě páru. I když stále sníme o nesmrtelnosti lásky, ve skutečnosti víme, že manželství už není zárukou společné budoucnosti. Dnešní rodiče jsou stále velmi pozorní, často se před rozvodem přicházejí poradit a ptají se mě, co mohou udělat, aby jejich děti netrpěly. Odpovídám, že děti rád přijmu, když se budou trápit, ale že proti trápení neexistuje žádná prevence.
Je trápení nevyhnutelné? Ano, věřím tomu, protože z pohledu dítěte není rozvod nikdy banalitou, jak je patrné z Alanova příběhu. Dítě potřebuje věřit, že je plodem lásky svých rodičů a že je tato láska věčná. Dospělí mohou snít o jiných láskách, ale dítě ne. Má otce a matku, které chápe jako nerozlučný pár. Potřebuje mít silnou a idealizovanou představu svých rodičů, aby je mohlo během adolescence svrhnout z piedestalu. Ale konflikty a taková odloučení, která znamenají „rozbití páru“, narušují představu otce a matky idealizovanou tím, že se vzájemně překrývají a posilují.
Trvám na tom, že psychiatři se z podstaty své profese věnují dětem, které mají problémy a jež rozchodem rodičů trpí nejvíc. Ostatní, a těch je hodně, to prožijí, aniž by je to zlomilo. Samozřejmě, budou se trápit, ale trápení je součástí života a nakonec si vytvoří uspokojivou představu svých rodičů. Budou stejně jako Alan snít o tom, že rozchod není definitivní, než pochopí, že život se jejich sny neřídí a že jejich rodiče se k sobě nikdy nevrátí. Může to nějakou dobu trvat a děti své trápení dají najevo různě, budou se například méně věnovat škole, budou mít potíže se spaním nebo se budou chovat agresivně… To jsou často přechodné reakce, které je třeba brát jako to, čím jsou – jako projevy trápení, které se děti mimochodem snaží skrývat, aby rodiče uchránily další bolesti.
Chceme-li, aby všechno proběhlo co nejlépe, pomůže spíš než preventivní návštěva u dětského psychiatra takové jednání, kdy nebudeme popírat realitu. Pokud rodiče děti ujistí, že rozvodem se nic nemění, je to lež, protože rozvod velmi často s sebou nese konkrétní změny (stěhování, nepřítomnost jednoho z rodičů, nové uspořádání…). „Nejkrásnější“ ukázkou popření však je slíbit dětem, že rodiče zůstanou stejní. Po rozchodu jsou rodiče samozřejmě dál rodiči, ale nikdy už nejsou tak docela stejní. Vysvětlete pětiletému chlapci, že tatínek se nezměnil, i když má novou ženu, která má stejně starého syna, docela cizího kluka, se kterým táta hraje fotbal, zatímco on je doma s mámou. Je to jeho táta, ale není stejný, jako když žili spolu, to je mu jasné. Možná táta věří tomu, co říká, ale dítě není hloupé, i když velmi moudře hraje jeho hru a předstírá, že tomu věří.