Podstatný základ osobnosti dítěte je dán genetickou výbavou, další citovou výbavu a první návyky získává dítě v rodině. Vztahy vnímané v rodině si dítě ponese jako svou „výbavu“ celý život – přenese si je do svého života i manželství…
Jozef Výrost definuje rodinu následovně: „Rodina je jakýmsi nejuniverzálnějším socializačním činitelem, který poskytuje jedinci identifikační vzory, seznamuje ho s předpokládaným chováním pro mužskou a ženskou roli. Učí jedince reagovat žádoucím způsobem v procesu interakce a umožňuje mu praktické ověření získaných dovedností v rámci rodiny.“
Mně osobně se nejvíc líbí pohled Tomáše Nováka: „Rodina je základní sociální skupinou. Pateticky lze říci, že to je základ společnosti. Přesnějším a hezčím přirovnáním lze hovořit o rodině jako o základním sociálním inkubátoru, v něm se dítě připravuje na věci a okolnosti příští.“
Tradiční rodina, jak ji známe z minulosti, už funguje velmi osamoceně. Muž – živitel rodiny a žena na plný úvazek v domácnosti pečuje o děti, průměrný počet členů rodiny byl 5 osob, rodinný majetek dědil prvorozený syn a většinou vyplácel svou matku a sourozence, sňatky byly uzavírány především z majetkových důvodů a rodina plnila především ekonomickou funkci. Rodina svým členům neposkytovala žádnou větší citovou blízkost.
Vývoj rodiny zaznamenal v průběhu 19. století změny, které v mnoha aspektech přetrvávají dodnes. V klasické rodině začal být kladen důraz na mateřskou lásku a na přirozenou autoritu otce, svobodnou volbu partnera na základě lásky, rodina se začala více vyznačovat pevnými citovými vazbami a důrazem na své soukromí.
Moderní rodina 20. století také doznala změn, bohužel ne tak podporující rodinné hodnoty jako tomu bylo dříve, žena během dvacátého století získala značnou samostatnost – osobní, finanční, společenskou a mnoho žen již nepovažuje za nutné udržovat vztah s mužem kvůli dítěti (nebo dětem). Důsledkem zmíněné moderní rodiny vyroste generace, která nebude znát některé vzorce chování, protože je nemá kde odpozorovat, tito lidé často nedokáží řešit vlastní problémy, nejsou vedeni k úctě vůči partnerovi a hlavně – nejsou vedeni k odpovědné výchově dítěte.
Narušená nebo chybějící rodina může snadno dítě poškodit, omezuje totiž schopnost vytvářet a udržet kvalitní trvalý mezilidský vztah.
V posledních letech jakoby přestává platit jednota krve a biologických vazeb (samozřejmě to neplatí u všech a u každého).
Přiznávám, že jsem trochu konzervativní, rodinou pro mě vždy bylo, je a bude spojení: máma-táta-dítě. Z jazykového hlediska vnímám u slova rodina příbuznost se slovy rod, rodit, rodiče, tzn. přítomnost rodičů a jejich dítěte (dětí).
Pojem rodina by neměl podléhat žádným módním trendům.
Napsal/a: redakce (Helena)
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (6 vyjádření)
S článkem souhlasím… opravdu, za ta staletí nikdo pro zdárný rozvoj dítěte nic lepšího než rodinu nevymyslel a pochybuji, že vymyslí…. Dítě potřebuje mužský i ženský vzor – to je zřejmé.
Je pravdou, že za uplynulé století rodina prošla velkými změnami… dříve byla manželství stabilnější – asi i z toho důvodu, že sňatky se uzavíraly (jak bylo výše řečeno) z ekonomických důvodů, tudíž nějaká velká očekávání v oblasti citových vztahů tam nebyla (komu se dostala do rukou minipříručka pro nevěsty z roku 1894, pochopí 🙂 ) – a bohužel absence citu se nezřídka promítala i do chování rodičů k dětem.
Naproti tomu stojí dnešní svazky uzavírané (téměř výhradně) z lásky, ale také často bouřlivé a velmi emotivní rozchody…
Já sama takové „ekonomické svazky“ neuznávám, mnohem milejší je mi stabilní a láskyplný vztah, který je nade vší pochybnost prospěšný hlavně pro děti… a takový bych přála úplně všem :))
Souhlasím s Lien – také si myslím, že by se měl přikládat větší význam a větší pozornost výběru partnera/ budoucího manžela a pečlivě rozmyslet, s kým chci dítě mít a pokud se vezmeme a máme spolu dítě, udělat co je v mých silách, aby se vše podařilo.
Jinak já za sebe: moji rodiče jsou spolu celý život a děda s babičkou také (nevím to úplně přesně, ale bude to přes 50 let) – takže já osobně ten pozitivní vzor mám a jsem tomu ráda.
Pěkný článek, je pravda, že narušená nebo chybějící rodina omezuje schopnost trvalého vztahu a když se tak člověk kolem sebe podívá, tak jsme asi většina z narušených rodin. Chybí pozitivní vzory, takže každý by se měl co nejvíc snažit. Nevidím moc pozitivního na tom, že se dnes neúplná rodina považuje za běžnou věc a rozvod za nejjednodušší řešení manželských problémů. Na druhou stranu žít spolu v napětí také moc dobrého nepřinese, takže nejlepší je asi si předem dobře rozmyslet s kým chci být, žít, mít děti a pak na sobě moc moc pracovat, aby se vše podařilo.
Heleno, díky moc, zkusila jsem ho vygůglit a podle fotografie to asi není on. Už je to sice pár let 🙂 mohl se změnit, ale bude to nejspíš jen shoda jmen. Našla jsem ještě jednoho, toho „mého“ v Plzni na ZČU. Tak snad se nemýlím… 🙂 Navíc mi ta věta na něj moc neseděla, ale člověk nikdy neví… 🙂 Každopádně jsem si pěkně zavzpomínala… :-)))
Babofko, PhDr.Jaroslav Řezáč, CSc. pracuje v současné době na Masarykově univerzitě v Brně (pedagogická fakulta, katedra psychologie).
A děkuji Ti za příspěvek.
Hned v úvodu jsem se rozsvítila a napadlo mě, jestli zmiňovaný Jaroslav Řezáč je TEN Jaroslav Řazáč, který nás měl na škole na praktika z psychologie… 🙂 Od té doby jsem o něm neslyšela…
A k tématu rodina. Člověk nevyrůstá „jen“ ve své vlastní rodině, ale pozoruje i chování ostatních rodin, příbuzných, přátel, rodičů spolužáků, cizích lidí v okolí (v restauraci, na koupališti, v obchodě, na ulici,…) a tvoří si svůj vlastní obrázek ideální rodiny. Takže ať je „moje“ rodina jakkoli postižena, neúplná, problematická, může to být i velké plus do dalšího života. Protože člověk si ne vždy váží dobrého bydla…
A vím, že si teď budu trochu protiřečit, ale pro mě je v rodině podstatná hlavně láska a úcta. A je fuk, KDO tu rodinu tvoří. Raději dva milující tatínci nebo dvě milující mamky, než jedna utrápená mamča nebo máma s tátou, co se denně hádají, fetují, chlastají nebo gambleří, apod. Ale to se dostáváme jinam…
Mobile Sliding Menu