Rodiče×prarodiče II. – Jak na nevyžádané rady

V Partnerství a vztahy v rodině

631708_all_smilesNa konci úvodního článku našeho rodičovsko-prarodičovského seriálu Rodiče×prarodiče jsem slíbila pár tipů, jak se vypořádat s nevyžádanými radami a komentáři ohledně výchovy či výživy našich dětí, kterých se mnohým rodičům v hojné míře dostává…

Jedná-li se o poznámky typu „určitě mu roste zoubek“, asi nebude problém to vstřebat, případně prohodit něco ve smyslu „jo, ten mu roste už dva měsíce“. Jakmile ale dojde na zásahy do soukromí nebo na výčitky, co všechno děláte špatně, a na důrazná poučení o tom, jak to máte dělat správně, bude to chtít nějaký zásah váš nebo partnera. To by mělo záležet na tom, čí rodiče jsou momentálně ve hře. Pokud jde o manželovy rodiče, měl by si s nimi promluvit spíš on.

Jedna z prvních věcí, kterou je třeba si před řešením problému uvědomit, je fakt, že oni to ve většině případů opravdu myslí dobře, ač se vám to tak někdy možná nezdá. Teď nemám na mysli ten případ, kdy děláte všechno špatně už jenom z toho důvodu, že jste si kdysi vzala jejich syna za muže. Netvrdím, že je potřeba za všechna ta dobře míněná poučení uctivě děkovat, ale chci říct, že to není důvod k hysterickým scénám. Kromě toho hysterie skutečně nic nevyřeší, spíš si vykoledujete další poučení o tom, že v tomhle stavu k dítěti přece nemůžete apod. Vždycky, když chceme něčeho dosáhnout, podaří se nám to mnohem líp v klidu, než s nasazeným ječákem (že se mi to ale píše, co?).

Další důležitá věc, kterou bychom měly mít na mysli, než začneme řešit problém je zlaté pravidlo komunikace, které říká, že nikdo nedokáže číst cizí myšlenky! Teda nechci podceňovat telepatii, ale myslím, že o tom se už mnozí z nás přesvědčili třeba i v partnerských vztazích. Prostě pokud babičce na rovinu neřeknu, že se mi nelíbí, když na dítě šišlá, nemůžu jí to pak vyčítat. To, že se budu tvářit kysele může být pro někoho sice jasný signál, že takhle ne, ale někdo jiný si toho ani nemusí všimnout.
Platí, že to, co nevyslovím, nemám právo od druhého očekávat. Je tedy opravdu zapotřebí oznámit, že takhle se mi to nelíbí. Přitom je potřeba všechno formulovat zřetelně a jasně, pokud možno bez emocí. „Představte si, že syn naší sousedky už má 6 a pořád neumí r! To je tak, když se s děckem nemluví pořádně“ není jasná formulace.

Je dost důležité dát jasně najevo, že si za svými názory na výchovu stojíte, a sama taky musíte všechno, co chcete po prarodičích, dodržovat. („Babičko, mluv na něj normálně! …viď, ty můj dlobečtu.“)
Klidně jim řekněte, že vy jste už dospělá a i když je to vaše první dítě, nejste nesvéprávná a nemáte v úmyslu mu jakkoli ubližovat. Prostě „já jsem matka, já rozhoduju o výchově“ (kojím, oblékám atd.).

Pokud své postoje jednou vysvětlíte, většinou není třeba to opakovat. I když o týden později dostanete stejnou radu a poučení, už bych to znovu nevysvětlovala, jen bych řekla něco ve smyslu „já to ale dělám takto a oběma nám to tak vyhovuje“. Nemá smysl o všem sáhodlouze diskutovat, zvlášť když víte jednak, že si to stejně uděláte podle sebe, a taky, že i přes všechno vysvětlování si o týden později zase vyslechnete totéž. A pokud půjde do tuhého, zkuste ukončit debatu větou „probírala jsem to s doktorkou a ta mi tohle doporučila“. Pro generaci našich rodičů je lékař autorita, takže by to mohlo zabrat.

Argumenty typu „ta a ta to dělá tak a tak“ nebo „to za nás se to dělalo takhle“ je asi nejlepší přejít tím, že „já to zase dělám takto“, nebo se zeptat, jak „ta a ta“ řeší nějaký jiný problém a převést řeč jinam.

A ještě jedno velmi důležité upozornění – i babičky, tetičky, švagrové, sestřenice z druhého kolena mívají někdy pravdu! Neodsuzujte šmahem jejich názor jen proto, že vychovávaly své děti před deseti a více lety. Mnohdy takový rodinný recept na bolavé bříško pomůže lépe než supermoderní metody, zvlášť když po nich musíte teprve pátrat, zatímco babička vám poradí během minuty. Ono skutečně nic není jen černé nebo bílé.

Může se zdát, že jde jen o prkotiny a vlastně nám nikdo neubližuje, což je sice pravda, ale na druhou stranu příjemné to taky není, tak proč se aspoň nepokusit něco s tím udělat?

Nerada bych, aby to vyznělo, jakože prarodiče jsou to nejhorší, co nás a naše ratolesti mohlo kdy potkat. Já osobně jsem moc ráda, že je my a hlavně naše dcerka máme. Myslím si, že jim patří velký dík za to, že nás vychovali, věnovali se nám a teď by se zas rádi věnovali našim dětem, svým vnoučatům.
Nevidím důvod, proč se občas na něco nezeptat nebo o radu. Je to moc fajn, když se máte na koho obrátit. Ale jsou věci a situace, na které mám jiný názor a ve kterých se hodlám chovat podle svého mínění.

Proto bych tímto chtěla aspoň virtuálně všem babičkám a dědečkům poděkovat za jejich zájem a starost o ty naše dětičky a zároveň je poprosit, aby rozhodování skutečně nechali na nás a měli s námi trpělivost 🙂

Jak s nevyžádanými radami bojujete vy? S jakými komentáři a připomínkami se setkáváte nejčastěji? Co vám leze na nervy? Využíváte některé rady?

Toto taky stojí za přečtení!

Kolik % svého platu dáte v létě za zmrzlinu?

30°C ve stínu. Vedro na padnutí. Nechce se vám pracovat, uklízet, vařit. Stejně nikdo nemá na jídlo chuť. Děti myslí

Čtu dál →
sourozenecká žárlivost

Jak na to, když jsou jako kočka a pes

Objevte 3 věci, které dětem pomůžou, aby přestaly žárlit, ubližovat si a dělat naschvály. Ale pozor, ať to nepropásnete.

Čtu dál →

Soutěž: Nečekaná přátelství

Příběhy o zvířátkách mají rády snad všechny děti. Tři knížky, které jsou jich plné, vám chci dnes představit. Jednu

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (2 vyjádření)

  • Petra

    Milá Anno,
    mrzí mě, jestli Vás můj článek rozesmutněl. Záměrem určitě nebylo napsat, že všechny babičky jsou zavrženíhodné a je třeba proti nim bojovat. Pokud Vám to tak vyznělo, je mi to moc líto, ale zkuste si znovu přečíst závěr článku.
    Asi se mi to nepodařilo napsat tak, jak jsem zamýšlela. Šlo mi o to, jak se vypořádat s nevyžádanými radami (a že jich někdy je), ať už nám je dává tchýně, vlastní matka, nebo švagrová, sestřenice či přemoudřelá kamarádka. Věřte, že někdy je toho na takovou novopečenou maminku opravdu hodně, snaží se dělat všechno co nejlépe a věčné poučování, co všechno by měla dělat úplně jinak, člověku opravdu nedodá.

    Vlastně jsem původně zamýšlela na toto téma napsat těch článků víc, ale měla jsem pocit, že o to zas není takový zájem. Přece jenom každý na tohle kouká jinak a má jiné zkušenosti. Uvažovala jsem i o „obráceném“ článku – z pohledu babiček, ale už na něj nedošlo. Pokud budete mít chuť se o této problematice více rozepsat, určitě to uvítám nejen já.

    Napadá mě toho spousta, ale nerada bych, aby to vyznělo jako když „kuře poučuje slepici“, takže nechám na Vás, jestli se ještě ozvete a budete mít chuť tohle téma probrat.

    Každopádně Vám přeji, aby to babičkovské období pro Vás svoje kouzlo co nejdříve získalo a abyste si ho mohli všichni užívat plnými doušky.

    PS: Naše dcerka se jmenuje stejně jako Vy 😉

  • Anonymní

    Milá Petro.Jsem babička 15ti měsíčního vnoučka.Po přečtení vašeho článku a příspěvků čtenářů je mi OUZKO.Vztah mezi synem,snachou a námi(bab.děd.)se hroutí.Tak si čtu na internetu jak na to a kde je chyba.Tak např.když jsem se snachy v těhotenství zeptala o kolik přibrala,bylo mi řečeno ,že jí to uráží.Já jsem se tím přece chtěla dozvědět,jak mi roste vnouče!!! A tak podobně se otočí všechno naše konání proti mně.Ani Vám nemohu popsat jak nám je z toho smutno.Vim,že jsme jiná generace.Ale jsme rodiče,kteří pořád milují své děti.Bylo mi řečeno,že období(babička,dědeček)je nejkrásnější etapa života.Možná by se dnešní rodičové, při študování článků o rodičovství a výchově,mněli vžít do naší role.Pořád doufám,že se vše urovná a opravdu to bude ,NEJKRÁSNĚJŠÍ OBDOBÍ našeho života. Anna

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

TOPlist