Asi mi dáte za pravdu, že rady od kamarádky s ročním dítětem se značně liší od těch, které dostáváme od babiček svých ratolestí. Zatímco kamarádky mívají rady veskrze praktické a aktuální, zkušenosti našich rodičů nám někdy můžou docela slušně lézt na nervy.
„Už byste ji pomalu měli učit na čajíčky.“ (dítě má sotva tři měsíce)
„Neotvírej to okno, vždyť se nachladne.“ (v místnosti je 25 stupňů a vzduch k nedýchání)
„Ty už jdeš zase kojit? Vždyť to jsou sotva dvě hodiny.“ (dítě řve hlady)
„Nekojíš nějak dlouho? 10 minut mu přece musí stačit.“
„Určitě jí roste zoubek. Podívej, jak si cpe všechno do pusy.“ (už to takhle dělá asi dva měsíce)
…někdy se tomu člověk zasměje (třeba při představě, jak se naprosto spokojenému tříměsíčnímu miminku už několik týdnů prořezává zoubek), jindy nad tím mávneme rukou, ale taky nás to může vyděsit („Ona ještě nepase koníčky? To ti doktorka v poradně asi nadá!“). To je pak bezva, když Vás zmiňovaná kamarádka ročního dítěte ujistí, že v 10 týdnech ještě koníčky nepásly ani její děti a jsou normální.
Jenže se taky stává, že už nám všechny ty nevyžádané rady začnou lézt krkem, máme jich plné zuby, nebo je nám z toho dokonce do breku. Už několikrát mě napadlo, že kromě spousty příruček pro budoucí rodiče, by měla existovat i nějaká brožurka pro budoucí prarodiče. No uznejte, nebyla by to paráda? Babičky by si přečetly nejen o výhodách výlučného kojení až do šesti měsíců („Proboha, vždyť s takovou se od ní/ od něj půl roku ani nehneš!“), ale třeba i o tom, že některé maminky skutečně netouží po neustálých radách a ani nestojí o každodenní neohlášené návštěvy.
Bohužel taková příručka zatím pokud je mi známo neexistuje. Kromě toho nevím, kolik takových novopečených babiček by si ji přečetlo. Možná by ji mohly dostat jako dárek, když se miminko narodí, nebo raději už ve chvíli, kdy jim chcete oznámit, že vnouče je na cestě, aby si ji stihly včas prostudovat.
Než ale někdo něco podobného vydá, budeme se muset s těmi nevyžádanými radami a připomínkami k naší péči o miminko vypořádat nějak samy. Nejdřív mě napadlo, že by třeba stálo za to sestavit něco jako „Desatero pro nastávající prarodiče“. Hned první bod by zněl asi takto: „Vaše dcera / snacha je dospělá žena, která má rozum a dokáže ho používat.“ Jenže pak mi došlo, že spousta našich maminek nebo tchýní by se něčím takovým mohla cítit dotčená. Takže nejjednodušší a možná i nejspolehlivější bude změnit trochu svůj vlastní přístup.
Jelikož těch situací a problémů k řešení je povícero, rozhodla jsem se, že se pokusím stvořit takový rodičovsko-prarodičovský seriál. Nejde mi o to, abych dopodrobna sepsala, jak jsou babičky, tetičky, švagrové či sestřenice z třetího kolena příšerné, nemoderní, nechápající a vůbec celkově nemožné, čímž nám znepříjemňují život. Ruku na srdce, někdy je chyba také na naší straně, spousta věcí se dá řešit domluvou, i když to na první pohled tak nevypadá.
Byla bych ráda, kdyby se podařilo dát dohromady pár rad, jak se vypořádat s tím, když to ve vztahu mezi rodiči a prarodiči zaskřípe, nebo ještě lépe, jak tomu skřípotu předejít.
Nejsem studovaný odborník přes lidské duše, proto bych Vás chtěla vyzvat ke spolupráci. Ráda sepsání některého z dalších dílů tohoto seriálu přenechám někomu z Vás. Bylo by určitě přínosné, kdyby se našla a osmělila nějaká babička, která by byla ochotná podělit se o pohled na věc z druhé strany.
Pokud si netroufáte na celý příspěvek, napište svůj názor na daný problém v komentáři k danému článku. Pro začátek bych jako námět měla dvě otázky: Jaký bod byste do „Desatera nastávajícího prarodiče“ zařadili Vy? V čem to skřípe u Vás?
Na příště mám pro Vás připraveno pár tipů, jak se vypořádat s radami z úvodu tohoto článku.