Rodiče i učitelé stále jednou nohou v bílém plášti

Rubrika: Partnerství a vztahy v rodině

648496_my_doctor_3Často se dostávám do diskuzí, k čemu nám je, že máme velmi specializované odborníky na nejrůznější výchovné problémy, když v praxi je nejdůležitější, jakými dovednosti disponují rodiče a učitelé. I když stráví dítě dejme tomu hodinu týdně u psychologa, podstatné pro přínos terapie je to, co se bude v mezičase odehrávat v rodině a ve škole…

Jestliže má dítě zdravotní, psychický, vzdělávací nebo výchovný problém, vyvstává otázka, kdo má zajistit porozumění (diagnostiku) problému i následnou pomoc (intervenci – reedukaci, rehabilitaci, terapii). Je nepochybné, a také se to tak obvykle uvádí, že každým problémem by se měl zabývat odborník – specialista na danou oblast. Jedna z výrazných etických zásad pro poskytování odborných služeb spočívá v tom, že dokonce ani odborníci nejsou univerzální znalci všech oblastí, ale každý odborník je specialista na konkrétní oblast a má vykonávat pouze ty činnosti, ke kterým byl připraven svým pre- nebo postgraduálním vzděláním, speciálním výcvikem, realizoval je předtím po určitou dobu pod supervizí, má pro ně akreditaci apod. Pokud provádí činnosti, které nespadají do jeho kompetence, jde o vážný etický i odborný prohřešek. Z toho by mohlo logicky vyplývat, že když odborník není oprávněn provádět veškerou péči patřící do jeho oboru, jak by k tomu mohl být způsobilý laik?

Role specializovaných odborníků je v praxi malá

Ovšem v každodenním životě musíme nejprve klást jiné otázky. Kdo si má nebo kdo si může jako první všimnout problému u dítěte, zhodnotit jeho závažnost, upozornit na něj, doporučit přiměřeného odborníka? Kdo mu poskytuje první pomoc? A kdo se fakticky bude o dítě starat následně po odborné diagnostice, operaci, zákroku, souběžně s léčením nebo po léčení? Odborník obvykle provede diagnostiku, zásadní léčebné úkony, může mít dítě ve své dlouhodobé a někdy i docela intenzivní péči, nicméně nemůže se mu věnovat trvale a po celou potřebnou dobu. A už vůbec nemá v rukách preventivní působení. Zásadní podíl na péči tedy mají v naprosté většině případů osoby, které s dítětem tráví nejvíce času. Jsou jistě problémy, při kterých rozhoduje odborník prakticky v plné míře, jsem však přesvědčený, že takových je minimum a týkají se zejména medicínské oblasti. V případě vzdělávacích a výchovných problémů je podíl specializovaného odborníka obvykle ještě menší. Jestliže dítě dochází na nápravu řeči nebo specifických poruch učení jednou týdně na půl hodiny, není myslitelné, že by pouze tato náprava odstranila jeho řečový problém nebo nedostatky ve čtení. Podobně docházení do terapeutické skupiny může zmírnit obtíže, návrat do stejného nepříznivého prostředí rodiny nebo školy pozitivní efekt terapie vyruší. Je nepochybné, že děti k jakémukoli „léčení“ přicházejí z rodiny a do rodiny se vracejí, takže podstatný podíl na poskytované diagnostice i intervenci mají rodiče. Navíc rodiče představují jedince se zásadní a prakticky celoživotní zodpovědností za dítě. Rodič může svým vhodným přístupem výrazně předcházet vzniku potíží, následně pak napomáhá léčení, uzdravování a udržování zdraví, na druhé straně nevhodným přístupem možná přispěl ke vzniku problémů a někdy svou nedostatečnou péčí způsobuje, že problém nemizí nebo že se vrací. Rodiče rozhodně nemohou dítěti sdělit, jsi v péči odborníka, já jsem laik, já se o tebe a o tvůj problém nebudu starat, protože jako laik nemohu a nesmím. Jen na něm závisí, jestli dítě bude brát prášky, jestli bude rehabilitovat, jakou atmosféru mu doma vytvoří.

Co učitel, to diagnostik?

Učitel je v podobné situaci. I on tráví v poměrně osobním kontaktu s dítětem značné množství hodin. Ve školním věku představují škola a učitel druhé klíčové prostředí, ve kterém se dítě pohybuje. Očekáváme proto, že i učitel si bude všímat projevů u dítěte, změn chování a jednání, že bude podporovat jeho bezpečnost, zdraví, že bude napomáhat léčení. V případě, že zjistí nesrovnalosti, změny v chování, signály poruchy, bude co nejdříve kontaktovat prostřednictvím rodičů odborníka nebo se na něj obrací přímo.

Jestliže zmiňuji význam učitele, pak je třeba si uvědomit, že učitel je odborník na vzdělání a výchovu. Podobně jako rodič není učitel ani lékař, ani psycholog nebo sociální pracovník. Prakticky se však jen velmi těžko při výkonu svého povolání může omezit pouze na vzdělávání a výchovu v úzkém slova smyslu. Nemůže se tvářit, že ho nezajímá, že žák trpí mentální anorexií, že je depresivní, že se jeho rodiče rozvádějí, že táta chodí domů pravidelně opilý… Učitel sice nemá v popisu práce řešit tyto problémy, nicméně jednak se jejich následky promítají i do hlavní oblasti činnosti učitele a současně by nebylo lidské vidět problémy a neupozornit na ně. Někteří učitelé tvrdošíjně prohlašují, že oni mají pouze učit, zatímco výchovné, eventuálně další problémy spadají do kompetence jiných odborníků a musejí se o ně primárně postarat rodiče. Jenže tento názor neodpovídá současným požadavkům na vzdělávací instituci. Navíc jednu oblast od druhé lze oddělit jen pro účely výukové, ale ne v životě.

Jedná se o ukázku z časopisu Rodina a škola (č. 12/2009), vydává Portál.

Napsal/a: Václav Mertin

Toto taky stojí za přečtení!

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist