Rodinní poradci sdílejí v posledních letech obdobnou zkušenost. Přibývá rodičů, kteří jsou zklamáni ze soužití s vlastními dětmi. Lze pro to najít vysvětlení? A hlavně: lze s tím něco dělat?
Obnova je možná po přijetí reality
„Není lehké přiznat si to, ale rodičovství je pro mne jeden velký stres,“ popisuje situaci pětatřicetiletá Hana, matka šestiletého Daniela a tříleté Denisky: „Děti mne prostě neberou vážně. Dohaduji se s nimi o každé banalitě – co budou snídat, aby si uklidily hračky nebo že po večerníčku se chodí spát. Tolik jsem se na děti těšila, a nyní mám kolikrát pocit, že podruhé už bych je snad ani nechtěla, protože jako matka ve vlastních očích nestojím za nic,“ říká mladá žena sklesle.
Podobnými pocity se netrápí sama. Současná generace rodičů, která v mnoha případech vyrůstala ještě v časech totality a zažila na sobě typické autoritářské rodičovství 70. let („Děti musí poslouchat, jinak uvidí!“), vstupuje obvykle do rodičovství s představou, že sami budou své potomky vychovávat jinak. Svobodomyslně a liberálně.
„Chtěla jsem, abychom s našimi dětmi my rodiče byli hlavně kamarádi. Rozhodně jsem věděla, že potomky nikdy nechci drezurovat, nebo dokonce bít, jak jsem to běžně zažívala doma já, a to i přesto, že vím, že mne moji rodiče velmi milovali,“ říká Hana a uvádí ještě další vysvětlení, proč sama autoritářské rodičovství pěstovat nechce: „Přála bych si, aby naše děti vyrostly v silné osobnosti. Sama celoživotně bojuju s nízkým sebevědomím, což přikládám právě výchově, kterou jsem od svých rodičů dostala já. Pořád trvali na poslušnosti a všechno, co se v jejich očích od poslušnosti vzdálilo, okamžitě přísně trestali. Tak jsem to s vlastními dětmi chtěla dělat jinak, jenže zřejmě jsem se jen dostala do jiného extrému, který taky nefunguje,“ uzavírá Hana.
Ani partneři ani kamarádi
Kámen úrazu je v tom, že rodiče a děti nejsou kamarádi. A nejsou to ani partneři. Měla by mezi nimi platit jasná hierarchie vztahu. Děti ve svých rodičích potřebují cítit přirozenou autoritu. Očekávají od nich srozumitelné vedení a vymezování hranic. Potřebují se od nich dozvědět, že každé lidské jednání nebo také nejednání má své následky. A že spokojený je nakonec jen ten, kdo se naučí mít odpovědnost za vlastní jednání.
„Pokud dojde k tomu, že přirozená hierarchie a specifičnost rolí se mezi dětmi a rodiči pomíchá, následuje přetahování o moc. Rodiče rychle ztrácejí půdu pod nohama a s vedením i s výchovou je konec. Tím spíš, že rodiče a děti spolu dnes netráví dostatek času, čímž trpí jejich vztah. Děti pak zlobí o to víc. Upozorňují na sebe. Pro chybějící limity se nemají o co opřít, cítí se podvedené i zraněné a stejnou měrou pak oplácejí lidem kolem – jsou neslušné a agresivní,“ vysvětluje situaci americký psycholog a rodinný poradce Kevin Leman, který zoufalým rodičům na základě bohatých zkušeností ze své poradny i ze soužití s vlastními pěti dětmi nabízí krizový manuál v podobě knihy „Do pátku bude vaše dítě jiné“ (v dotisku právě vychází v nakladatelství Návrat domů, které vydalo i další publikace tohoto úspěšného autora).
Napsal/a: Eva Labusová
