Titulek má přímou souvislost se zvládáním naší nespokojenosti. Doporučuje tuto emoci raději vyjádřit než za každou cenu potlačovat – eventuálně když se pomyslné ucho utrhne, vybuchnout v útok.
Toto poněkud kostrbaté vyjádření odpovídá názoru jednoho z amerických rodinných terapeutů C. R. Bacha. Ten konstatoval: Nejhorší manželství jsou ta, kde platí: „Všechno bude, tak jak si přeješ, Alfredku.“ Jinými slovy jeden se druhému zcela podřizuje. Potlačení vlastních přání, představ a požadavků může vést k řadě psychosomatických obtíží, ale i k tzv. kotelnímu kameni v manželství. To je ono stokrát nic, jež po určité době může vést k explozi. Čímž se opět dostáváme k agresi.Asertivní přístup proklamuje právo na zlost. Manžela, dítě, maminku, partnera i dejme tomu vlkodava Egona můžeme milovat víc než sebe sama, a přesto, nebo někdy právě proto nás mohou vypěnit do poslední mydlinky. Není na tom nic zlého a nemáme se za co stydět. Naše zlost může, ale nemusí mít logické příčiny a podnětu může, leč nemusí být úměrná. Míru zlosti alespoň obvykle neposuzuje objektivní trestní senát. Někdy, přesněji řečeno za určitých okolností nás může rozčilit úplná maličkost.
Zlost je možno kanalizovat stranou od jejího původce. Po vzoru pekařova císaře ve Werichově pojetí lze zlost zvládnout agresivně. Kupříkladu vzít nejbližší vázu a hodit ji na zem. Samozřejmě i za tento čin neseme odpovědnost a nedoporučuje se tak činit kupříkladu v muzejních sbírkách drahého porcelánu. Méně nebezpečné je zaklení a je vskutku s podivem, jak šťavnaté kletby lze občas slyšet z úst jemných a vysoce kultivovaných dam. Můžeme se pokusit zlost odplavit – sprcha, vana, bazén či mnohé přehrady a vodní toky se k tomuto účelu hodí velmi dobře. Zlost je možno spalovat pohybem. K danému účelu se hodí běh, úklid sklepa, štípání dříví. Někteří volí i jakousi formu muzikoterapie, zklidní je oblíbená skladba.Všechny tyto postupy spadají do rámce asertivního práva být sám sobě soudcem a zvolit to, co mi aktuálně pomůže. Asertivní ovšem nejsou.
Napsal/a: PhDr. Tomáš Novák
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (1 vyjádření)
Škoda, že v ukázce už není, co autor doporučuje.
Já mám ještě jeden příklad vlastního „vybití“ zlosti – jednou jsem ze vzteku vytáhla zbytky starého kabátu po mamince, ze kterého jsem si dříve ušila tašku. Ze zbytku jsem si tehdy ve vzteku ušila jakousi pokrývku hlavy, s nadsázkou snad možno označit snad i za klobouček.
Poprvé jsem si ho vzala krátce po dokončení spíš z recese, když jsem šla s mým dlouholetým kamarádem a spolutvůrcem různých aktivit na vzduch. A díky jeho nadšené reakci jsem pak ten model řadu let i nosila (a byla jistě nepřehlédnutelná).
😉