Každé dítě je jiné. Budou-li v rodině dvě děti, budou mít zcela jistě odlišné povahy i chování. Bude-li více dětí v rodině, stejně tak i tyto děti se budou mezi sebou lišit. Dítě ovlivňuje samozřejmě v první řadě jeho genetická výbava, pak rodiče a jejich výchova, potom přicházejí na řadu sourozenci a širší rodina – dědečkové, babičky, tety a strejdové atd. – a v neposlední řadě má svou úlohu i věkový odstup mezi jednotlivými dětmi, pohlaví dětí a pořadí narození…
Většina prvorozených se dá úspěšně rozpoznat – zcela úmyslně uvádím slůvkem „většina“, protože odlišnost se vždycky u někoho najde a to, co platí pro „většinu“, nemusí být u každého prvorozeného 100% stejné. Odborníci uvádějí, že se „trefí“ v devíti případech z deseti.
Být prvorozený má své „pro“ i „proti“.
Prvorození jsou ti, co na svět přijdou jako první. Jsou očekáváni a vítáni natěšenými rodiči.
U prvorozeného je všechno mimořádně důležité a začíná to už před narozením. Už když je maminka těhotná, těší se na svého prvního potomka a už v tu chvíli je plná očekávání. Rodiče obecně bývají u svých prvorozených plni obrovských nadějí, pečlivě a dlouho vybírají jméno, nakupují velké množství dětského oblečení, připravují dětský pokoj, kupují hračky, kočárek, postýlku atd. Může se prostě snadno stát, že mladá rodina (ve smyslu „nezkušená“) to s prvorozeným dítětem trochu „přežene“ – tu přípravu, následně opatrnou péči a někdy až úzkostlivé zacházení atp. A obzvláště to platí tam, kde jsou nablízku prarodiče. Vždycky se přidají i oni se svou snahou zachytit první úsměv, první slůvko, první krůček a těch povzdechů a toho povzbuzování… Prvorozeným se nepochybně dostává více pozornosti a více zájmu než komukoli jinému v rodině. Vše, co prvorozené dítě udělá, je pro rodiče i všechny ostatní členy rodiny veliká událost. Běžným rysem prvorozeného dítěte je sebedůvěra, protože už jako malé dítě vnímá podporu a povzbuzování rodiny – dospělí jej berou vážně a dítě to cítí.
Prvorození chtějí být úspěšní, v dospělosti jsou většinou svědomití a spolehliví.
Pro prvorozené je typické, že vyhledávají zaměstnání, které vyžaduje přesnost, soustředění, ev. houževnatost, jsou to lidé, kteří mají rádi systém a řád.
Na druhou stranu mnozí prvorození přiznávají, že museli poslouchat na slovo na rozdíl od svých mladších sourozenců, někteří si i postěžují, že pocítili na vlastní kůži tátovu dlaň či máminu vařečku a že těm mladším prohřešek snadněji „prošel“. Také bývá obvyklé, že prvorození mají v rodině více povinností, zodpovědnosti a práce (hlídání mladších sourozenců, domácí práce, venčení psa atd.) Nemůžeme se tedy divit, že z prvorozených vyrostou osoby vážné a zodpovědné. Už jen věta:„Tvůj bráška je ještě malý a chová se hloupě, ale Ty jsi velký, od Tebe očekáváme víc, Ty musíš být zodpovědný…“ a/nebo věty podobného charakteru zřejmě vysloví jednoho dne každá matka. A prvorozený musí rychleji dospět.
Jediným vážným úskalím pro prvorozené mohou být přehnané požadavky dychtivých rodičů. Známý je též konflikt mezi otcem a synem, kdy je syn násilně nucen do převzetí rodinného podniku. Přitom syn si chce svou životní cestu zvolit sám.
Perfekcionismus je nejlepší cesta k pomalé sebevraždě.
Prvorození nemusí být vždy první, nejlepší a už vůbec nemusí být dokonalí.
Dva typy
Mezi prvorozenými můžeme vypozorovat dva různé typy.
Jedni jsou vstřícní a snaží se druhým vyhovět. Bývají to dobří studenti a dobří zaměstnanci. Vstřícní prvorození mají silnou potřebu pomáhat druhým, mnozí z nich ve svém životě pečují o slabší nebo bezmocné (např. správce přírodní rezervace, ochránce životního prostředí, zvěrolékař atd). Zároveň mají velmi silnou potřebu být uznáváni a chváleni.
A ti druzí jsou lehce agresivní a tvrdě si prosazují svou vůli.Tato skupinka se snaží prosazovat svou vůli za každou cenu. Tihle energičtí prvorození bývají velmi ctižádostiví a mohou být až přehnaně pracovití, mají vysoké cíle a silnou potřebu „být nejlepší“.
Vzhled
Prvorození pečlivě dbají o svůj zevnějšek, často vypadají jako z titulní stránky módního časopisu, jsou pečlivě oblečeni a barevně sladěni od kravaty až k ponožkám či od vlasů až k punčochám.
Zajímavost
Z prvních třiadvaceti astronautů, kteří byli posláni do vesmíru,
bylo jednadvacet prvorozených nebo jedináčků.
Rady a tipy pro prvorozené
Napsal/a: redakce (Helena)
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (14 vyjádření)
Děkuji Vám, děvčata, za „přiznání“, je to kouzelné.:-))
A je krásné si přečíst, že jste si tu svou sourozeneckou cestičku našli/y.
Díky moc Vám všem za Vaše příspěvky.
🙂
Rovněž se mujsím přidat k malým „otrokářům“:-) Svou sestru (rozdíl dva roky) jsem jako miminko údajně „mučila“, když jako miminko ležela v postýlce, tak jak jí ty prstíky koukaly z těch žbrdlinek, tak jsem se jí je snažila ohnout, lámala jsem je (naštěstí se to nikdy úspěšně nepodařilo), skákala jsem radostí, když sebou flákla hlavou do lešenářské trubky (taky naštěstí bez následků, i když musela pro krvácení do nemocnice a já to odnela pořádným výpraskem) apod. Od mala jsme se nesnášeli, myslím, že jako na mimino jsem na ní žárlila, že s ejí mamka věnovala více, ale to jen hádám (nepamatuju si to samozřejmě). Ale dneska si rozumíme,voláme si atd.. Čas všechno urovnal a teprve teď můžu s klidným svědomím přiznat, že jsme ségry a že jí mám ráda:-)
Ájíku, přesně tak – taky jsem byla malá velká příšerka, mučila jsem svého staršího brášku svými šílenými nápady – trénink na zemětřesení (seskok ze střechy), výuka plavání kuřátek (nepodařilo se), fotbal (vždycky mě strčili do brány), no a po narození naší nejmladší jsme měli postaráno o zábavu všichni, to je naše velká příšerka doteď (není-li to znát přes písmenka, je to míněno s láskou).
:-)))
Helčo, já to úplně chápu :)) Já byla ta malá příšera, co mu trhala omalovánky a později čmárala do učebnic 🙂
Na druhou stranu měl vyvinutý docela silný ochranitelský reflex 😉
Ale to pravé porozumění přišlo opravdu až teď 🙂
PaKo, děkuji Ti za Tvůj příspěvek/komentář, je moc hezký.
Chtěla bych – k Tvé nejstarší dceři – připsat poznámečku: ten systém a řád nemusí nutně být ve smyslu – naklizeno, srovnáno, setříděno (může ho mít v sobě, ten svůj – vnitřní). A možná, že Tě za pár let překvapí i v tom ostatním…
Ájíku, on ten větší věkový rozdíl mezi sourozenci je hodně individuální záležitost – jsou děti, kde to „funguje“ odmala (těch je maličko) a jsou děti, kde to „přijde“ časem a pak jsou sourozenci, kteří se „najdou“ (v tom pravém slova smyslu) až jako dospělí – těch je asi nejvíc. :-))
A ještě k Tvému bráškovi – očima kluka: co by asi tak desetiletý kluk vykládal tříleté holce, že? :-))))) Tím chci říct, že je to pochopitelné (nemohla jsi pro něj v tu dobu být partner ani parťák).
Helčo, mám bráchu o 7,5 let staršího .- a je pravda, že v dospělosti, když máme každý svou rodinu, si rozumíme daleko víc než „tehdy“ 🙂 Takže tabulky nelžou ;))
Tak jsem si článek přečetla a celkem jsem se v popisu poznala. Jsem prvorozená a hodně si pamatuju z dětství ten pocit, že já jsem všechny úlevy a ústupky rodičů musela vybojovat a ségra se už tak nějak svezla. Ale teď v dospělosti máme fajn vztah. U své nejtarší dcery vidím taky většinu popisovaných vlastností, teda až na ten systém a řád. Takový bordel, jaký ona dokáže kolem sebe vytvořit, a pak v tom spokojeně pracuje. Mladší dcera je mladší o dva roky a spolu vycházejí myslím celkem dobře. Mladší akorát zase trochu nesnáší ten binčus, a protože mají společný pokoj, občas se trochu poštěkají. Ale myslím, že to nevybočuje z normy. No a náš benjamínek je od svých sester mladší o 9 a 11 let, takže v podstatě jedináček. Corina má pravdu v tom, že holky jsou druhé mámy, pomohou, pohlídají, postarají se (dokonce lépe a ochotněji než taťka), starší je víc máma, mladší víc parťák. Ale já bych přesto byla spokojenější, kdyby se nám podařil dříve a ten věkový rozdíl byl menší. Asi by mu prospělo, kdybychom mu pořídili ještě brášku, ale na to už nemám ani věk ani nervy a ani pokoj v domě navíc. Ale jsem ráda, že je mám všechny tři. A teď, když jsou všichni na prázdninách u babičky, tak je mám ještě radši.P.
Corino, ano, máš doma dva jedináčky a stejně jako Ty si i já myslím, že to může být dobré, prospěšné a může to spolehlivě fungovat. Jak už jsem napsala – máme to v rodině, můj tatínek má takto věkově vzdálené sourozence a jsou bezvadní a mají k sobě hodně hodně blízko a i v naší rodině máme velké věkové rozdíly.:-)
A jinak – bylo mi potěšením aneb rádo se stalo.:-)
Helčo, takže já mám doma dva jedináčky 🙂 Já osobně bych si moc přála, aby si ti dva v dospělosti cestu k sobě našli, ona bude ta starší, rozumná a on k ní bude chodit na rady, porady a na kafe. 🙂 Mě se tak velký věkový rozdíl mezi dětmi líbí, vyhovuje mi, že má malý tu starší pomalu jako druhou mamku: nakrmí, pohlídá, paráda 🙂 A to všechno bez nucení.
Heli, tvůj poznatek mě vážně zahřál, jakoby jsi mi potvrdila to, co bych si do budoucna přála 🙂 Děkuju
Moc moc děkuji za Vaše komentáře, názory a zkušenosti. Mám opravdovou skutečnou radost, že se Vám příspěvek líbil. 🙂
Teď se pokusím reagovat na Vaše příspěvky.
Corino, Ivčo, máte-li své děti od sebe takto věkově vzdálené, už se nejedná o ten pravý úzký dětský sourozenecký vztah, bere se to (podle moudrých knih a výsledků výzkumu) tak, že se jedná o jedináčka. Většinou si tyto děti k sobě najdou cestu jako dospělé. Znám to ze svého okolí a máme to i v rodině – jako dospělákům jim to sourozenectví funguje náramně dobře. 🙂
Milli, tříletý rozdíl mezi dětmi se považuje za ideální. Takže jako maminka jsi to udělala moc moc dobře.:-) Jinak se domnívám, že absolutní spravedlnost není nikde a v ničem, důležité je to uvědomění a snaha a to Ty oboje máš.:-)
Ájíku, u nás to také sedí – to, jak popisují prvorozené moudré knihy.:-) Dokonce jsem našla i odstaveček o té touze být dobrý-lepší-nejlepší (to záleží, jak to má kdo nastavené) – jak píšeš, když to nejde HNED – i to patří k „výbavě“ většiny prvorozených – chtějí být úspěšní.:-)
Ivčo, pobavila jsi mě a dokonce i rozesmála svým popisem, no spíš oponenturou „vzhledu“. Zjevně budeš ta jedna z deseti. Páni učení uvádějí, že se „trefí“ do devíti z deseti, tak Ty jsi ta jedna.:-) A to je dobře, protože o to je na světě krásněji – pestrostí, půvabem, rozmanitostí a faktem, že nelze vše zaškatulkovat.:-)))
Ještě jednou Vám děkuji.
Díky moc.
Moc hezký a výstižný článek 🙂
Na našeho prvorozeného to opravdu sedí – je ctižádostivý, zodpovědný, přesný (někdy lehce neurotický, když to nejde HNED :))) ), vzhled – to odpovídá, velmi mu záleží na tom, v čem chodí, jak se učeše a aby voněl… No a typy – spadá spíše do první skupiny, z té druhé má potřebu být nejlepší (ne ve škole, ale tak obecně… ve škole mu stačí, že patří k těm lepším 😉 )
Prostě náš první „pokusný králíček“… a je pravda, že podobné rysy vykazují i prvorození mých kamarádek 🙂
Moc hezký článeček:-)Díky za něj.
Já patřím mezi prvorozené, sestra je o dva roky mladší. Myslím, že spadám do toho typu těch, co musí někomu pomáhat, dokonce mi to dělá hodně velkou radost, když se to zdárně podaří – kromě toho jsem původně zdravotní sestra, takže to s tím taky souvisí:-)
Jen bych tedy ve svém případě oponovala s tím vzhledem – jako z modniho časopisu jsem nikdy nevypadala a po pravdě, nesnáším si někde zkoušet hodiny oblečení, vybírat řasenky a nevím co ještě. Nejradši prostě jdu a vezmu max,. druhou věc, pokud se mi nelíbí, jsu pryč – jsem docela nervák trávit odpoledne nákupama oblečení:-)Ale chápu – nejspíš jde o statistiky.
Hm, a pravdou taky je, že jsem dost věcí v dětství odnesla za ségru (aspoň myslím, tak jsem to tenkrát vnímala, nejspíš byla pravda někde uprostřed:-))
Naši nebyli nikdy dychtivý například po tom, abych jako prvorozená studovala nebo tak něco, ale musím přiznat, že jsem byla vedená víc ke knihám, ségra už se jen vezla, nebyl čas, nevím…Knihy jsou mou zálibou dodnes, a vůbec studium čehokoliv nového, zato mamce moc děkuju! Ale jestli to bylo skutečně tím, že se mi víc věnovali (to je asi blbé slovo, ne víc, ale když jsou dvě děti, tak pak je času asi méně – nevím, jak to napsat, doufám, že rozumíte), to nevím…Každopádně jsem jako první z naší rodiny začala studovat střední, specializáky a pak vejšku. Ale to myslím není o tom, je taky jiná doba.
Jéje, to jsem zase rozepsala…:-)
Domča je druhorozený, jenže s odstupem devatenácti let od své sestry. Tak vlastně netuším, jak to brát. Denda u nás už nebydlí, chodí k nám na návštěvy, ale Domča je vychovávaný jako jedináček, ten časový odstup je moc velký a svou sestru beru jako kamarádku:-)jak je to vlastně s takto časovým odstupem by mě docela zajímalo. I přesto, že je druhorozený, je vlastn prvorozený, to jsem se do toho zamotala:-)
Článek je i pro mně hodně zajímavý. Mám dva kluky s věkovým rozdílem 3 roky a jsou už teď opravdu každý jiný. Starší byl hodně očekávaný a je pravda, že jsme na něho i o něco přísnější, až mám z toho kolikrát výčitky, jelikož je to moc hodný a snaživý kluk. Samozřejmě, že řádí jako všichni kluci, ale narozdíl od mladšího má rád pořádek a vše se snaží dotáhnout do konce. Jsou ještě malí a postupem času se to může vše změnit, ale byla bych překvapená, kdyby to bylo jinak, než jak to vidím dnes. Sama jsem prvorozená a myslím, že jsem to vždy měla těžší v dětství jako brácha a jen jsem nechápala, proč to těm mladším prochází, co starším neprošlo a teď slyším od svého staršího synka otázku: Bráška to může, když já to nemohl? No a jsem tam, kde asi spousta rodičů a obdivuji ty rodiče, kteří dokáží vychovávat všechny děti jako prvorozené.
Ahoj Helenko, ty máš vždycky nějaké zajímavé téma 🙂
Přemýšlím, do jaké kategorie spadá má dvanactiletá dcera. Věkový rozdíl mezi mými dětmi je deset let. Takže hodně dlouhou dobu vyrůstala sama. Ona je něco mezi tvými dvěma uvedenými typy. Ne, jak tak přemýšlím ona je obojí. Touží být uznávána a také by ráda prosazovala svou vůli a být vůdčím typem. Snad je to tím, že je to bojovný lev 🙂 Doma bojujeme, ale ve škole počítám, že je vůdčí smečky 🙂
Zaujal mě odstaveček Vzhled. To na ni sedí, i když je teprve dospívající, ale na sobě si velmi zakládá 🙂 Už teď ví, jakou by chtěla barvu vlasů 🙂
Jsem ráda, že mám děti dvě, ale je mi jasné, jaké mají jedináčci nebo prvorození postavení v rodině a představy o životě.
Moc zajímavý článek, děkuju 🙂
Mobile Sliding Menu