První pomoc nebo poslední pomazání

“Tak si, Mařenko, představ, co se nám přihodilo! Já jsem se tak nějak zamiloval. Ano, je to ta mladá od nás z účtárny. Nejdříve jsem se tomu opravdu bránil, ale bylo to silnější než já. Nechtěj teď po mně nějaké rozhodnutí, já skutečně nevím, jenom už nechci žít dál ve lži.“

Jeníček vypadal sice v tu chvíli jako hromádka neštěstí, ale už za chvilku měl zas ten svůj zasněný výraz. Na Mařenku si však nepřišel. Pilná to čtenářka příslušných rubrik téměř všech ženských časopisů, divačka televizních diskuzních pořadů a zdatná to obdivovatelka knížek i výroků pana primáře Plzáka dokázala hned v zárodku potlačit přirozenou tendenci poslat milého Jeníčka i s tou mladou z účtárny ke všem čertům. Raději si vyžádala alespoň krátký oddechový čas. Jak oni to v těch knížkách a časopisech vlastně psali?

První pomoc

Připusťme, že ne vždy se o partnerově nevěře dozvíme v tak syrové (a zároveň surové) podobě. Přesto, dokonce i navzdory naší usilovné snaze raději o ničem nevědět, jsou někdy indicie partnerovy nevěry tak průkazné, že je prostě ignorovat nelze. Jak to tedy v těch knížkách a časopisech psali?

• Téma partnerovy nevěry by mělo být dle možností tabu. Budiž, pokud máme k dispozici pouhé indicie, pak je asi skutečně lepší nedráždit hada bosou nohou. Co ale ve chvíli, kdy partner nevěru sám doznal, nebo se jí dokonce pochlubil, případně byl přistižen v situaci až příliš jednoznačné? “Je mi to moc líto, mrzí mne to, budeš-li chtít odejít, bránit ti nemohu. Přesto bych byl(a) mnohem raději, pokud by k tomu dojít nemuselo. Jenom tě prosím, já opravdu nechci znát žádné podrobnosti. Až budeš vědět, co skutečně chceš, tak mi to řekni. Do té doby o tom, prosím, nemluv.“ Že vám tento přístup připadá poněkud pštrosí? Jsou přece věci, před nimiž nelze zavřít oči a strčit hlavu kamsi hluboko do písku! Ale ano, lze! Je zde totiž ještě jedno “ale“. Čím méně informací, tím snáze lze časem třeba alespoň částečně zapomenout. K čemu nám bude, víme–li, že manželova milenka bydlí v Italské ulici č. 235, že jejich společná oblíbená hospůdka je ta U Šišatého půlměsíce a že spolu minulý víkend byli kdesi na Šumavě…? Jen k tomu, abychom si vše ještě po mnoha a mnoha letech, v době, kdy už by to trápení mohlo být téměř zapomenuto, opakovaně připomínali. Italské těstoviny jsme mívali tak rádi, a teď se jich nemůžeme ani dotknout, abychom si nevzpomněli… Půlměsíc je na nebi co čtrnáct dní, často trochu šišatý. Hádejte, co vám bude připomínat!? A na lyžovačku na Šumavě raději rovnou zapomeňte! Takže znovu: nesnažte se z partnera tahat podrobnosti, nezačínejte hovory na téma jeho nevěry. Pro úplnost bych měl ovšem dodat, že někteří nevěrníci mají zvláštní patologickou potřebu o své nevěře mluvit téměř na potkání. A komu jinému už by se měli svěřit, ne–li bytosti z nejbližších? Tedy tomu, s kým již prožili téměř polovinu svého života v jinak celkem spokojeném manželství. I pak je na místě třeba laskavé, ale zároveň důrazné: “Promiň, ale o tomhle já s tebou opravdu mluvit nechci a nemůžu.“

• Partnerovou nevěrou by neměl být zasažen běžný chod domácnosti a péče o děti. Když ono to ale tak svádí! “Máš milenku? A ještě bys chtěl, abych ti vařila a prala košile? Tůůůůhle! Ať ti pere a podstrojuje ona!“ “Někde se pelešíš!? A po mně bys chtěla, abych ti dál dával peníze na domácnost a vodil ti děti do školky!? Nebo se s nimi po večerech učil, jako by se nic nedělo!? Kam ti vedou okna!“ Samozřejmě, daná situace k podobným kouskům vybízí. Vše má ale pár háčků, či spíše pořádných háků. I naše odvetná akce vyvolá protireakci. “Nebudeš mi prát a žehlit? Dobrá, tak já ti zase nebudu dávat tak jako dosud celou výplatu!“ “Tak nedávej, ale zapomeň na to, že bys doma dostal najíst.“ “Jak chceš, ale to už tady taky nemusím být vůbec. Bydlet můžu konečně na chalupě. Jen jsem zvědav, kam budeš s dětmi na víkendy a na prázdniny jezdit…“

• Pootevřete soužití, nevysedávejte doma jako tichá či hlasitá výčitka. Že se vám v tomhle stavu nikam nechce? I to se dá pochopit! Co když si vámi byl ten druhý až dosud příliš jistý, co když jste mu nedali ani tu nejmenší možnost, aby vás také někdy musel postrádat? Třeba je ještě čas oprášit některé koníčky a stará přátelství! Pořád lepší než vysedávat doma a s pohledem ustrašené laně sledovat, jak se ten druhý tváří, co dělá, na co asi myslí.

• Nehledejte pomoc v rodině a u společných přátel; dle možností ušetřete také vlastní děti. Máte pocit, že jste na vše až příliš sami? Že byste se potřebovali někomu svěřit? Vždyť přece sdílená bolest je nějak menší! Třeba by tomu druhému mohl někdo domluvit. Rodiče, příbuzní, společní přátelé. Možná by se za nás postavily alespoň ty děti. Snadno lze však nalézt minimálně dva, tři důvody proti podob­nému počínání. Čím větší tlak na nevěrníka, tím spíše zaujme postoj typu “nikdo mi mou lásku nepřeje, o to více o ni budu bojovat“. Druhým důvodem proti je prevence budoucích problémů. Nebyli byste první ani poslední, kterým se sice podařilo podobné trápení zvládnout a vztah opět harmonizovat. Pak ale může do hry vstoupit nový rušivý prvek – často i dlouhodobě nebo trvale pochroumaný vztah našeho nejbližšího okolí k někdejšímu nevěrníkovi. “My dva jsme si dávno všechno vysvětlili, odpustili a zapomněli, ale naši se s tím, jak mi ublížil(a), snad nikdy nevyrovnají. Už jim nesmí na oči.“ Posledním důvodem proti může být i zcela pragmatická úvaha. Nevěrník se skutečně může obávat reakce rodičů, příbuzných, dětí či přátel. Podob­né obavy jej mohou blokovat ve volbě nějakého krajního řešení. Ovšem jen do chvíle, kdy fungují pouze jako jakýsi strašák. “Když už teď ale stejně všechno vědí, tak přece mohou jít všechny ohledy stranou, stejně už nic nezachráním.“

• Děti nezneužívejte ani jako argument. Samozřejmě že by je případný rozpad rodiny, odchod jednoho z vás, či dokonce pouhé vědomí toho, co se stalo, hluboce ranilo. Výrokem “mysli také na naše děti, co z nich asi vyroste, jak k tomu vůbec přijdou…“ jako bychom však tomu druhému naznačovali, že jej považujeme přinejmenším za slaboduchého. Pokud je nadán inteligencí alespoň průměrného hraboše, má už tohle všechno v sobě dávno probráno, ne-li dokonce vyřešeno, a my pak budeme působit jak protivní mentoři.

• Udělejte si alespoň sem tam nějakou tu radost. Kupte si něco hezkého na sebe, zajděte si do solárka nebo ke kosmetičce, dopřejte si sám či sama pár dní volna “za hranicemi všedních dnů“, které jste si až dosud odříkali, vyhoďte už konečně ty nemožné sektorové almary a nechte si vyrobit skříně na míru…

• Nesvazujte se nesmyslnými zásadami. Jednou z těch nejčastějších je přerušení intimního soužití. Abychom si rozuměli – pokud cítíte nechuť, či dokonce odpor, pak je samozřejmě nesmyslné se k čemukoli nutit. Pokud by vám však byla nevěrníkova důvěrná blízkost milá, pokud se i on(a) o ni dokonce snaží, pak raději zapomeňte na to, že byste si snad nějakými důvěrnostmi “zadali“. Na druhé straně je ovšem samozřejmě nesmyslné, abyste je vymáhali.

• Vyhněte se extrémním reakcím, vyvarujte se unáhlených výroků. V dané chvíli nepomohou ani hrozby, ani škemrání, ani agrese, ani nákladné dary. Na místě je spíše cosi jako zdvořilý odstup.

Popsaná strategie nemusí vést sice k úspěchu, sama o sobě alespoň situaci nadále nevyhrocuje a ponechává prostor pro budoucí harmonizaci vztahů. Ne vždy jsme však na tom tak dobře, abychom byli s to se uvedených zásad bezezbytku držet. Jak si máme dělat radosti, když je nám tak smutno? Můžeme v tomhle stavu vůbec mezi lidi, vždyť by to na nás každý hned poznal?! Ono se řekne “o ničem nemluvit“, ale to puzení je tak silné! Kdybychom alespoň byli schopni v noci spát a ve dne se alespoň trochu najíst! Jistě, vše, co popisujete, jsou zcela běžné a přirozené reakce na partnerovu nevěru. Možná budete na čas potřebovat nějakou vnější pomoc; stejně jako tisíce a tisíce podobně zasažených. Jen pro připomenutí: nehledejte ji u rodičů, dětí, příbuzných či společných přátel. Pokud se potřebujete jen svěřit a vypovídat, pak zvolte raději někoho z těch, kdož jsou jen “vaši“. Svou kamarádku, svého přítele, někoho, s kým se ten druhý nezná nebo alespoň nestýká. Často je ještě lepší obrátit se se žádostí o pomoc na někoho z odborníků, psychologů či lékařů. O možnostech takové institucionalizované pomoci se dozvíte více v samostatné kapitole.

Napsal/a: Petr Šmolka