Manželův tatínek pochází ze tří bratrů, každý z nich má dvě děti. Některé z nich (těch „dětí“ – je jim všem kolem třiceti) už mají své rodiny.
A tak vždy, když jsme se u babičky sešli (babička měla svůj pokoj u svého nejmladšího syna), byl nás plný byt. Vždy se vytvořily nějaké diskusní kroužky – u babičky v pokoji, v pokoji u tety a strejdy, v kuchyni. A všichni mezi nimi „kolovali“ – někdo více, někdo méně. A mezitím se vždy batolilo několik dětí.
Vždy jsem se na tato setkání těšila, manželova rodina je prima.
A pak babička zemřela, a jednu chvíli to vypadalo, že už se v životě nesejdeme… Alespoň ne v takovém počtu.
Ale naštěstí se strejda rozhodl, že jeho jubileum je jedinečná příležitost a vše zorganizoval.
I tentokrát byly tři „kroužky“, ale drželi jsme se více pohromadě (v kuchyni se pouze chystalo občerstvení pro dospěláky, kašičky atp. pro miminka, a umývalo nádobí.)
Jednu skupinku tvořili senioři, druhou tatínci a čerství tatínci. A třetí skupina – to byly doslova jesle. V loňském roce se nám totiž v rodině narodila během cca 4 měsíců hned čtyři miminka, a všechno holčičky.
Takže my maminky se svými nejmenšími i s většími dětmi jsme okupovaly celý jeden pokoj a probíraly své radosti i svá trápení, my tři nejčerstvější jsme se neubránily klasickému srovnávání našich dětiček (kolik máme zubů, jestli už stojíme nebo dokonce chodíme, jak spíme v noci, jak jíme a co atp.)…
Občas se nám tam nachomítli i tatínkové (hlavně aby udělali nějakou tu fotodokumentaci), někdy babičky, někdy dědečci…
Já osobně jsem si to celé velice užívala – přestože jsem byla stále ve střehu a stále připravená moje holčičky konejšit, přebalit, převkléknout, nakrmit a nevímcoještě, obě se hned staly středem pozornosti.
Snad to bylo tím, že v této „společnosti“ byly poprvé (ano, už jsou tak velké, že si s nimi troufneme i jinam, než jenom k rodičům nebo do nemocnice na kontrolu…), takže na ně byli všichni velice natěšení.
Nebo tím, že prý jsou obě abnormálně hodné a nebojácné – každý je v tomto ohledu chválil, sestřenice-maminky „záviděly“, téměř všichni si je chtěli pochovat.
A holčičky se nebránily, ba naopak si to užívaly a mě vlastně ani nepostrádaly (stačilo jim, že mě více méně měly jen na dohled).
Mám pocit, že všichni byli rádi, že jsme zase po čase měli možnost se sejít.
Strejdu jsme všichni chválili, jak je to prima, že „obnovil tradici“ a že už se těšíme na příště. Jen nevím, jestli to „příště“ bude – asi už se ke strejdovi a tetě do bytu nevejdem…
Tak uvidíme!