Je čas na povídání, na objetí, rozmazlování. Samozřejmě že to všechno záleží na tom, jaký vztah spolu mají prarodiče a vnouče, jak se budoval už před tím, když ještě rodina žila pohromadě…
V názvu této podkapitoly jsem uvedla „pozor na prarodiče“. Nemyslím to nijak špatně. Mám na mysli to, že v mnoha případech jsou prarodiče zasaženi tím, co se stalo mezi jejich dítětem a snachou nebo zetěm. Jejich zasažení, zklamání, pocit, že oni něco ve výchově nezvládli, může být velmi silný, obviňující.
Jak to, že se to stalo i jejich rodině… Může to zasahovat a vstupovat i do vztahu k dítěti. A to tak, že prarodič v některých případech nevysloví nebo nevyjádří svůj pocit svému dítěti, ale vyjadřuje jej (třeba i formou povzdechu) ve vztahu ke vnukovi nebo vnučce.