Osaměle žijící rodiče

Přibližně každou dvacátou rodinu vede osamělý rodič a šest ze sedmi osamělých rodičů jsou ženy. Mnohé z nich jsou chudé. Většina z nich se o děti dobře stará a přes omezené zdroje v obtížných podmínkách dělá vše, co může…

Osamělí rodiče obvykle mívají silné a protikladné pocity související s rozchodem – obecně lze hovořit o smutku a zklamání, někdy dokonce i o zoufalství z rozpadu vztahu. Pro děti může být škodlivá i úzkost. Tyto pocity prožívá dokonce i rodič, který rozchod podnítil; rozvod je obtížným obdobím prakticky pro každého. Neexistuje žádný rituál, který by označil konec manželství. Reakce přátel a příbuzných jsou různé: „Dobře jsi udělal, nikdy bys s ní nebyl šťastný“, „Není to tvoje vina, nemůže přece čekat, že jí budeš celý život věrný“, „Dobře že jsi od něj odešla, pořád jen sliboval, ale stejně nikdy nepřestane pít“, „Měli jste zůstat spolu, už kvůli dětem“.

Rodinné vzorce

Existuje mnoho různých rodinných vzorců. Až jedna třetina osamělých matek nikdy nežila s otcem svého dítěte. Některé potíže těchto matek, zejména chudobu, znají i matky z rozpadlých manželství, ale pocity osamělých matek mohou být naprosto odlišné od pocitů matek, které se s partnerem rozešly nebo rozvedly. Jejich počet stále roste a velmi často jsou to mladé ženy. Některé své osamělosti litují, jiné ji vítají a očekávají, že budou s dětmi šťastnější. Některé žijí v láskyplném lesbickém vztahu, jiné žijí s matkou a děti často vychovává babička. Děti v takové situaci mají často prospěch z péče a zájmu rozšířené rodiny.

Víme toho jen málo o dětech, které nikdy nepoznaly otce, ale pokud nežijí v chudobě a nenávisti a jsou obklopeny láskyplnými vztahy, je velmi pravděpodobné, že se budou vyvíjet dobře. Podle výsledků jedné studie však děti narozené osamělým matkám a nadále s nimi žijící prospívají v průměru lépe než děti, které později žily s oběma rodiči nebo s nevlastním rodičem. Ze druhé skupiny prospívají špatně zejména ty, které zažily konflikty, násilí nebo chladné a kritické rodiče (Burghes, 1994).

Jen zřídka od rodiny odchází žena. Společnost je k odcházejícím ženám méně tolerantní než k odcházejícím mužům; výjimkou je domácí násilí nebo týrání. Odejde-li žena, ocitají se děti ve složitější situaci, protože hlavní opatrovnicí dětí bývá obvykle matka, která častěji dbá o jejich pocity a naslouchá jim, i když tato situace se v poslední době mění. Pracovníci britské linky ChildLine zjistili, že na linku volá stále více dětí žijících s osamělým otcem. Děti se často svěřovaly s tím, že u otců postrádají starostlivé pocity (ChildLine, 1998, str. 32).

Děti vychovávané jedním biologickým a druhým nevlastním rodičem tvoří další velkou skupinu. Někdy do nového vztahu přivádějí své děti oba partneři. Pokud selžou i tyto nové jednotky, vznikají další složité vzorce. Bohužel se často stává, že po vyřešení počátečních obtíží a navázání nových těsných vztahů se rozpadne i nová rodina. Není divu, že mezi citově nejvíce poškozenými jsou opět děti (Cockett a Tripp, 1994, str. 35). Jakmile děti dvakrát v životě ztratí jistotu, vyplyne z toho pro ně jedno poučení, ať již pravdivé, nebo nepravdivé, a sice že dospělým se nedá věřit. Znovu jsou zraněné a ublížené, protože si oblíbily někoho, kdo po čase opět odešel.

Právě kvůli pestré škále rodinných modelů je řada oblíbených obecných pravd takřka k ničemu. Pokud vůbec existuje veličina zvaná „rodinné hodnoty“, je velmi obtížné ji definovat s ohledem na složitost rodinných vzorců na přelomu 20. a 21. století. Pokud však pojem „rodinné hodnoty“ obsahuje láskyplnou péči a zájem o dítě, rozhodně na ně nemá monopol jen úplná rodina se dvěma rodiči. „Rodinné hodnoty“ je ve skutečnosti i název metodického pokynu britského ministerstva vnitra (listopad 1998), který navrhuje štědřejší finanční podporu chudým rodinám, tolik potřebné navýšení příspěvků na péči o malé děti, na vzdělávání šestnáctiletých a na programy typu Homestart, které nabízejí podporu a praktickou pomoc rodinám s malými dětmi. Jsou to důležité a užitečné návrhy, ale myšlenka udělit automaticky jistá práva osamělým otcům potřebuje ještě pečlivé uvážení, zejména pokud neexistují nástroje, jak získat informace o kvalitě rodičovské péče v době, kdy byla rodina úplná.

„Kvalita rodičovské péče“, abychom použili oblíbené úsloví, je stále častěji považována za důležitější než struktura rodiny. Vztahuje se k vřelosti vztahu mezi rodičem a dítětem a k ochotě rodičů uspokojovat citové potřeby dítěte; významným prvkem je také radost a potěšení ze vzájemného vztahu. To vše podporuje růst a rozvoj dítěte.

Negativní vlivy

Jedním z klíčových momentů jak úspěšného manželství, tak i rozumného rozchodu je zvládání takřka nevyhnutelných sporů mezi partnery. Je to důležité zejména kvůli případným negativním účinkům na děti. Děti jsou někdy přímo zapojeny do konfliktu mezi rodiči – agresivní manžel se bude pravděpodobně chovat agresivně také vůči dětem. V jiných rodinách se děti mohou stát svědky násilného chování, a přestože žijí ve strachu, že jim někdo ublíží, násilí se jich nemusí přímo týkat. Pro mnohé děti je násilí důvěrně známým rodinným vzorcem a rodiče se k sobě běžně chovají agresivně. Jinými slovy řečeno, rodičovské spory existovaly dávno před rozchodem (Cherlin et al., 1991).

Pokračují-li rodičovské spory i po rozvodu, vzrůstá riziko, že děti nebudou dobře prospívat (Kelly, 1993), i když tato skutečnost je jen jedním z potenciálních negativních faktorů. Předmětem diskuse zůstává, který ze všech faktorů je nejškodlivější. Výzkum vedený v Exeteru dospěl k závěru, že konflikt souvisel se špatnými výsledky dětí, ale vedl k otázce, zda jeho účinek byl tak nepříznivý, za jaký se obvykle považuje (Cockett a Tripp, 1994). Jiný výzkum zdůraznil kvalitu kontaktu s rodiči a zaměřil se i na vliv mnohočetných změn (Rodgers a Pryor, 1998). Dalším možným negativním faktorem je ztráta rodiče v důsledku rozchodu, která v sobě nese riziko, že děti budou opakovat rodičovský model rozchodu (Cockett a Tripp, 1994, str. 60). Význam uvedených faktorů, k nimž musíme přidat ještě chudobu a společenské podmínky, kolísá podle individuálních okolností, v nichž se každé dítě ocitne.

Chudoba

Je třeba vzít v úvahu společenské postavení rodiny. Ve Velké Británii žije v chudobě větší procento rodin než v kterékoli jiné zemi Evropské unie s výjimkou Irska (Zpráva OSN o rozvoji lidstva z roku 1998). V čele mnoha chudých rodin stojí osamělý rodič. Příslušníci chudých rodin prožívají vysokou míru úzkosti, která je přímým důsledkem obtížného přežívání s omezenými zdroji.

Osamělý rodič může mít pocit, že je neúspěšný. Je to pochopitelná reakce na to, že člověk není součástí hlavního proudu společnosti, a v důsledku toho se může cítit nedoceněný a méněcenný. Pokud neexistuje žádná podpůrná síť, je pro rodiče za těchto okolností obtížné poskytnout dítěti podněty a čas pro činnosti soustředěné jen na něj. Neustálé rodičovské hádky nebo život s rodičem, který se potácí v depresích a nezvládá těžkou situaci, může ohrožovat stabilitu, jistotu a někdy i bezpečí dítěte.

Chudoba značně přispívá k zátěži rodiny vedené osamělým rodičem. Z chudoby může pramenit celá řada problémů, jež ovlivní kvalitu mateřské péče. Matka někdy nedokáže pomáhat dítěti se školními povinnostmi a poskytovat mu podněty, které by rozšiřovaly jeho obzor. Kromě toho je sklíčená, protože si nemůže dovolit zaplatit knihy nebo školní exkurze a doučování, které by dítěti pomohlo. V důsledku toho dítě ve škole zaostává, nemusí získat potřebnou kvalifikaci pro další vzdělávání a nakonec musí vzít zavděk nekvalifikovanou prací. Je to pokračující řetězec nevýhod, který poškozuje děti i jejich rodiče. Děti, které zažívají chudobu a vyrůstají v neharmonické a hádavé rodině, v dospělosti s velkou pravděpodobností vytvoří podobné prostředí (Rutter a Rutter, 1992, str. 33–34).

To vše podrývá sebedůvěru osamělé matky a negativně ovlivňuje její tělesné i duševní zdraví. Často se stává, že se žena snaží vyřešit problémy způsobem, který ji určitým způsobem ohrožuje. Jestliže otěhotní, potíže se ještě násobí. Popsaný vzorec však není nevyhnutelný a bludný kruh lze přetnout pomocí finanční podpory pro rodinu a podpory ze strany státu, dobrovolných organizací a školy. Rodina tak může získat i dobré zkušenosti, jež neutralizují ty špatné. Také dobré zkušenosti se sčítají.

Chudoba je nepochybně nejnaléhavějším problémem osamělých rodičů (MacDermott et al., 1998). Všeobecný průzkum domácností ve Velké Británii z roku 1996 ukázal, že třetina osamělých matek s nezletilými dětmi ve své péči měla týdenní příjem méně než 100 liber, přičemž 48 % manželských párů mělo týdenní příjem převyšující 500 liber, i když osamělé matky mají v průměru 1,7 dítěte a manželské páry mají v průměru 1,9 dítěte. Výrazně hůře jsou na tom osamělé matky bez dalších zdrojů, které nemohou pracovat. Pro ty, které pracovat mohou, mají v budoucnu platit jisté daňové úlevy. Navrhovaná opatření pro tuto sociální skupinu však nejsou dostačující; v zemích Evropské unie vydává Velká Británie z veřejných fondů nejmenší částku na péči o děti mladší tří let (Child Poverty Action Group, 1998).

V důsledku této neradostné situace jsou mnohé děti ve špatném zdravotním stavu a strádají psychickými i citovými problémy. Snad ještě znepokojivější je zjištění, že děti mladší pěti let jsou v době rozvodu rodičů obzvláště zranitelné (Dominian et al., 1991).

Matky pečující o dítě

Pocity matek v čase rozvodu jsou různé, složité a matoucí. Některé jsou rády, že vztah skončil, například v případě, kdy žádný z partnerů nechová vřelé city vůči druhému a oba jsou rádi, že se osvobodili od napětí a nepřátelství vztahu bez lásky. Za těchto okolností si matka dělá starosti jen o děti.

Jiné ženy reagují nejprve popřením: „To se nemůže stát, on se vrátí“, „Už jsme se pohádali hůře a nakonec se to urovnalo“, „On je slabý, je to vina té ženské, nejradši bych ji uškrtila“, „Podváděl mě a nedodržel, co slíbil dětem, a pokazil vztah, který sice nebyl bůhvíjak úžasný, ale nebyl o nic horší než vztah jiných lidí“. Opuštěná manželka se někdy chce pomstít a ublížit bývalému manželovi stejně, jako ublížil on jí; jindy necítí nic nebo se prostě cítí otupěle a sklíčeně. Proměnlivé nálady ji někdy přivádějí k otázce, jestli se nezbláznila. Žena někdy prožívá fyzické příznaky napětí a někdy obviňuje sebe, ale potom si uvědomí, že to nebyla její vina: on lhal, on pil, on je sobecký.

Je třeba brát v úvahu mnoho různých vzorců, složitost každého aspektu vztahu rozcházejících se rodičů a různé účinky na děti. Ani matky nejsou výjimkou, jejich reakce se liší případ od případu a kromě toho se v průběhu času mění, i když lze říci, že většina matek si dělá největší starosti o děti. Jakmile ženy připustí, že tentokrát je rozchod definitivní, bývá jejich první reakcí zoufalství nad nesmírným úkolem, který před nimi leží. Ale časem – může to být rok, dva roky i déle – tyto pocity zeslábnou, budoucnost nabývá jasnějších obrysů a ženy se s ní smíří. Posledním pocitem na konci této dlouhé emoční cesty je rostoucí sebedůvěra a naděje v nový život.

Některé osamělé matky vnímají svou situaci jinak. Ať už za sebou mají jakkoli špatnou zkušenost, stále milují svého bývalého partnera a doufají v usmíření, zatímco jiné říkají, že ho sice milují, ale že s ním nemohou žít, protože už mu nevěří. Jeho chování bylo nepřijatelné, ale žena se přesto cítí citově připoutána. Páry, které se již nemilují, ale přesto o sebe projevují zájem, se dokážou „v klidu“ rozvést a neublížit tak dětem.

Ženy, které se po zničujícím zážitku odmítnutí ze strany partnera s jistou pomocí zvenčí a se spoustou odhodlání vzpamatují, říkají, že rozvod byl ta nejlepší věc, jaká je potkala. Vždy elegantní a formálně oblečený Robert opustil svou ženu Moniku kvůli své sekretářce, mnohem mladší ženě, která ráda chodila do společnosti a obratně navazovala nové známosti. Dobráckou a prostou Moniku manžel zcela ovládal. Očekával, že takový vztah bude pokračovat i po rozvodu, ale jakmile Monika začala žít sama, našla v sobě neznámou sílu a proti všemu očekávání začala trvat na svých právech. Děti si o ni vůbec nemusely dělat starosti – matka se stala úplně novým člověkem. Ve své nové a sebevědomé podobě byla šťastnější a Robert si nakonec musel uvědomit, že už ji nemůže dále zastrašovat.

Většina osamělých matek si uvědomuje, že je čeká těžká doba, ale patrně nepočítají s hlubokým pocitem osamělosti a ochromujícím nedostatkem sebedůvěry. Některé překvapí síla vlastního vzteku. Není neobvyklá ani úzkost z děsivých a bizarních představ a nutkavých myšlenek.

Jedna dospívající dívka řekla, že ztratila oba rodiče: otce, protože se odstěhoval do jiného města a už se s ním nevídá často, a matku, protože se tolik změnila. Křičela na ni kvůli maličkostem, bila děti bez zřejmého důvodu a děsila je tím, že neustále vyhrožovala sebevraždou. „Vím, že se nedokázala vyrovnat s tátovým odchodem,“ řekla dívka, „ale já mám taky svoje pocity a s mámou už to dlouho nevydržím. Nedokážeme udělat vůbec nic, abychom se jí zavděčili.“ Dívka se rozhodla odejít z domu hned, jakmile udělá zkoušky ve škole. I když by matce ráda pomohla, bylo pro ni těžké pochopit matčino zoufalství, které se projevovalo tak, že se chovala „jako blázen“.

Odpovědnost a pocity

Na osamělé matce spočívá odpovědnost za celou rodinu, matka musí obvykle vyjít s méně penězi a současně se bojí nadcházejících změn – ani jedno jí nepřidává na radosti ze života. Součástí změn může být stěhování z rodinného domu, nutnost hledat práci, platit za hlídání dětí a poprvé v životě řešit některé věci, například účty, daně, opravy a údržbu auta, domu a zahrady.

Je pochopitelné a užitečné, může-li se žena na krátkou dobu spolehnout na citovou podporu staršího syna nebo dcery a využít je jako důvěrníky, ale tato situace by neměla trvat dlouho. Jestliže je vazba příliš těsná, trvá příliš dlouho a matka je citově závislá výhradně na dítěti, může se stát, že se dítě cítí provinile, pokud chce žít vlastním životem. Dítě vnímá samo sebe jen jako polovinu páru a ne jako úplnou osobnost a připadá si provinile, protože maminka je doma sama a osamělá. Děti v této situaci se mohou stát dobrovolnými vězni, v noci je pronásledují děsivé sny a ve chvílích nečinnosti je ruší bolestné vzpomínky. Jedno dítě k tomu řeklo: „Někdy je musíte mít rádi, jako by je měl rád jiný dospělý, protože jinak mají deprese.“ V době rozchodu rodičů potřebují mladší děti utěšování, ale dlouhodobé spaní s maminkou v její posteli není v jejich nejlepším zájmu.

Kromě toho se matka bude muset vyrovnat s citovými potřebami dětí, které budou otce nejspíš vnímat zcela jinak než ona a budou mít vlastní pohled na to, co a proč se stalo. Dospívající Petr se zlobil na otce kvůli sobě a snad ještě více kvůli matce, protože otec opustil matku kvůli přítelkyni. Petr měl od té doby pocit, že s otcem nechce mít nic společného. Přestože to z dlouhodobého hlediska patrně není ten nejlepší citový výsledek, lze jej považovat za nejschůdnější možnost, protože chlapec se tak vyhnul konfliktu mezi oddaností k otci a k matce a zaujal místo na matčině straně. Jakmile se Petr přesvědčí o tom, že matka zvládá situaci a už nepotřebuje jeho podporu, možná dospěje k vlastním závěrům o příčinách rozvodu a dokáže obnovit láskyplný vztah k otci, nad nímž nyní převládl vztek.

Matka někdy musí před dětmi ovládnout své negativní pocity vůči bývalému manželovi a současně musí chránit děti před zklamáním z otcových nedodržených slibů. Cílem je nenásilně pomoci dětem smířit se se skutečností, že tatínek je v současné době zcela pohlcen novým životem, ujistit je, že ať se stane cokoli, matka jim nebude lhát a řekne jim o všech změnách, které se jich budou týkat. Pro celou rodinu to nebude nijak šťastné období a změny k lepšímu si vyžádají jistý čas.

Pro matku není snadné vyrovnávat se s emotivními situacemi v době, kdy má pravděpodobně menší zásoby citové energie na problémy a starosti, které potřebuje vyřešit. Tato situace však netrvá věčně a časem se zlepší. Situace lidí s dlouhodobými problémy osobnosti je zcela jiná. Paranoidní osobnosti, které nedůvěřují žádné přátelské nabídce a každý pokus o přiblížení vnímají jako útok, jsou zdrojem problémů, jestliže se jim děti snaží pomoci.

Jedenáctiletý Marek žil se svou výřečnou a energickou matkou, která po rozvodu sice cítila nepřátelství vůči bývalému manželovi, ale byla přesvědčena, že syn nemá žádné problémy. Ve skutečnosti byl syn hluboce sklíčený, protože otce velice miloval, ale nedokázal své pocity dát najevo, protože matka dávala nepokrytě najevo svou nenávist vůči bývalému manželovi. Chlapec nechtěl riskovat ztrátu matčiny náklonnosti a domníval se, že nemá jinou možnost než hrát šťastné a bezproblémové dítě. Se svým hněvem se vyrovnával tak, že dlouhé hodiny vysedával před počítačem a hrál hry plné násilí.

Některé osamělé matky se vyhnou chudobě tím, že pracují na plný úvazek. Musí kličkovat mezi svými povinnostmi v práci a v domácnosti. Po osmihodinovém pracovním dnu je matka unavená a potřebovala by se uvolnit, ale místo toho musí nakrmit rodinu a postarat se o řadu domácích záležitostí. Někdy nedokáže naplnit potřeby svých dětí tak dobře, jak by si přála. Děti mají někdy pocit, že jsou odsunuty na okraj, připadají si zavržené a zoufale touží po tom, aby jim rodiče věnovali svůj čas a lásku. Některým dětem se samozřejmě dostává vynikající péče od laskavých chův a vychovatelek, ale děti mohou přesto citově strádat, i když pro ně matka chce to nejlepší. Toto je příklad, kdy jsou důsledky rozvodu ničivější než sám rozchod. Tato situace nastává také v úplných rodinách, kde jsou oba rodiče příliš vytíženi prací.

Otcové pečující o dítě

Osamělí otcové vychovávající své děti se potýkají se stejnými potížemi jako osamělé matky, ale nejobtížnějším problémem pro ně bývá skloubení práce a péče o děti. Někteří se dokážou domluvit s příbuznými, přáteli a placenými chůvami. Je také pravděpodobné, že v budoucnosti budou dostupnější různá střediska pro mimoškolní činnost.

Někteří se rozhodnou vzdát se zaměstnání, aby se mohli starat o děti, ale toto řešení vede k dalším problémům – a sice jak uspokojivě vyřešit společenský život. Důležitou roli zde hrají způsoby navazování přátelství. Otcové mohou mít pocit, nebo jim to mohou dávat najevo jiné matky, že si přisvojují tradiční ženskou roli, a v důsledku toho s nimi někdy jednají nepřátelsky. Stejně jako matky, i otcové mohou být postiženi nouzí. Jednou z výhod tohoto uspořádání však je, že chlapce vychovává rodič stejného pohlaví, což může být prospěšné zejména pro ty starší – ovšem za předpokladu, že otec je vzorem hodným následování. Starší hoši mají často zájem o život v mužském prostředí, dívky chtějí častěji žít s matkami.

Ale i osamělí otcové mohou mít citové problémy. Někteří se starají o děti proto, že soud z jakéhokoli důvodu nesvěřil děti do matčiny péče. Manželky jiných odešly od nich i od dětí. Za těchto okolností může být obtížné zvládnout bolest a hněv. Jestliže se s těmito pocity otec nevyrovná, mohou mít dlouhodobý ničivý vliv na vývoj dítěte a na otcovy budoucí vztahy. Otec se někdy může pokusit přerušit kontakty dítěte s matkou – touhu dětí po setkání s matkou nepovažuje za něco normálního a pochopitelného, ale za zavržení své vlastní osoby.

Někdy mohou mít otcové potíže s dospívajícími dcerami, neboť jakmile dcera přestane být dítětem, může se stát neustálou připomínkou ženy, která otce odmítla. Osamělý rodič se někdy obtížně vyrovnává s potřebou dítěte osamostatnit se. Osamělý otec bude vzpurnou dceru patrně trestat domácím vězením, bude jí zakazovat scházet se s přáteli a navazovat vztahy s chlapci.

Děti v péči osamělých otců se musí vyrovnat se skutečností, že je matka zavrhla – zejména pokud je opustila kvůli novému partnerovi. Jestliže vás maminka nechce nebo nemiluje, nemůžete očekávat vůbec nic, vaše sebevědomí je na nule. Má-li se dítě zotavit, bude potřebovat spoustu lásky od otce, přátel a příbuzných, a snad i kvalifikovanou odbornou pomoc. Taková role klade další požadavky na osamělého otce, pro kterého je jejich splnění často obtížné, ne-li nemožné. Mnozí starostliví otcové se museli naučit věnovat dětem svůj čas a dávat najevo své city otevřenějším způsobem.

Ve většině domácností otcové nikdy nepředpokládali, že na nich bude spočívat každodenní starost o děti. Pokud byli ženatí, užívali si čas strávený s dětmi, pomáhali jim a podporovali je v jejich činnostech, ale současně nacházeli uspokojení také v práci a nezbytném zabezpečení rodiny. Jakmile se však dobrý tatínek na částečný úvazek stane pečovatelem na celý úvazek, situace se zcela změní. Z finančních, praktických i citových důvodů velmi často nezbývá než zůstat v dosavadním zaměstnání. S ohledem na tyto tlaky začnou někdy muži využívat svou práci jako výmluvu pro to, že se málo starají o domácnost, a očekávají, že děti doma uklidí, připraví jídlo a postarají se o mladší sourozence.

Otec, který za těchto okolností neuvažuje o tom, jak se dítě cítí při všech zadávaných úkolech, a neocení pomoc dítěte v domácnosti, nijak nepřispívá k jeho duševní pohodě. Samozřejmě je v pořádku, když se děti podílejí úměrně svému věku na chodu domácnosti, ale není v jejich zájmu, jsou-li přetěžovány nadměrnou odpovědností nebo nemohou-li si užívat radostí dětství. V některých oblastech pracují organizace dobrovolníků, které mohou pomoci s problémy tohoto druhu a umožnit neúplným rodinám vést přiměřený společenský život.

Nepřítomní otcové

Otcové odcházejí z domova z mnoha důvodů, jež se proplétají a střetávají. Mnozí potřebují mít sami ze sebe dobrý pocit a snad si v manželství připadali nedocenění nebo příliš kritizovaní. Měli dojem, že život jim protéká mezi prsty a že je nic netěší, chtěli mít pocit, že jsou pro někoho důležití. O takových pocitech se těžko mluví lidem, kteří nejsou zvyklí vyjadřovat své pocity slovy – raději než o svých citech hovoří o praktických záležitostech. Někteří mají pocit, že se snažili uskutečnit změny, ale neuspěli. Nedokázali vnést do rodiny štěstí, a proto raději odešli, než bylo příliš pozdě. Pravděpodobně prožívají pocit viny kvůli dětem a mají vztek, protože jejich bývalá manželka dostala dům a děti a teď chce ještě co nejvíce peněz. „Kdyby jí ležela na srdci pohoda dětí, usnadnila by mi, abych se s nimi mohl scházet,“ myslí si otec. „Stejně je to těžké, protože nevím, co jim mám říci. Je sobecká.“

Také nepřítomného otce s velkou pravděpodobností trápí úzkosti a často myslí s bolestnými pocity na nevydařené manželství. Pokud rozvod inicioval muž, možná hořce lituje omezeného kontaktu s dětmi a uvědomuje si nebezpečí, že jeho vliv na děti bude slábnout, zejména nežije-li jim nablízku. Zraněné city mohou vyvolat psychosomatické příznaky nebo deprese; někteří muži začnou nadměrně pít nebo onemocní.

Možností, jak udržet vztah, když už ne manželství, je trvat na kontaktu s dětmi ve víře, že jakékoli spojení, byť nepřátelské, je lepší než žádné. Smutným a zarážejícím příkladem byl otec, který se v době trvání manželství jen velmi málo vídal s dětmi, ale když odešel od rodiny a oženil se podruhé, udělal z bývalé manželky obětního beránka a svedl na ni své hluboké pocity vlastní neschopnosti. Společně s novou partnerkou komplikoval bývalé manželce život a využíval k tomu i děti.

Někteří muži tvrdí, že přes všechno, co se přihodilo, dosud milují svou bývalou partnerku. Mohou chovat lásku k ženě, se kterou se kdysi oženili a která časem dozrála a stala se odpovědnější. Mnohem méně pravděpodobné je, že muž má rád onu sebevědomou ženu, v jakou dospěla po rozvodu. Nyní se stala silnějším člověkem, který se vyrovnal s mnoha změnami a novými situacemi a bývalým manželem už se nezabývá. Pokud si oba bývalí partneři neuvědomí, jakou roli sehráli v rozpadu vztahu a zda jejich role nemá kořeny v jejich dětství, hrozí nebezpečí, že se stejné problémy budou opakovat i v novém vztahu.

Jistý muž, jehož manželství skončilo po vzájemné dohodě, nesmírně postrádal své děti. Scházel se s nimi co nejčastěji, i když bydlel poměrně daleko. Říkal, že je to jako být venku ve tmě a tiše se dívat do dobře osvětlené místnosti, kde je jeho rodina. Stejný pocit prožívá patrně mnoho otců, kteří však svou ztrátu nedokážou vyjádřit tak živými slovy.

Otcové, kterým se stýská po dětech a zoufale je chtějí vidět, musí překonávat mnoho faktorů. Mnohokrát jsme se zmínili o nepřátelství mezi rodiči, ale nové manželství některého z nich také potřebuje citlivé vyjednávání, neboť do záležitosti jsou zapojeny také city ostatních zúčastněných. Zásadní je spolupráce zůstávajícího rodiče, zejména pokud se jedná o menší děti.

Část otců se sdružuje do nátlakových skupin, ve Velké Británii je to například skupina Rodiny potřebují otce a v Kanadě zase organizace Otcové mají svá práva. Autoři jedné studie hovořili v Ontariu s dvaatřiceti členy podobné skupiny (Bertoia a Drakich, 1995). Většina z nich byla toho názoru, že zákon diskriminuje otce, neboť svěřuje většinu dětí do péče matek. Při bližším přezkoumání však vyšlo najevo, že většina z nich o svěření dětí nepožádala a děti do své péče nechtěla. Neměli zájem o každodenní péči o děti, ale o to, čemu se říká „kvalitně strávený čas“. Chtěli si sami zvolit, kdy uvidí své děti a budou s nimi trávit volný čas.

Nepřítomní otcové se často chtějí zapojit do rozhodování o záležitostech týkajících se jejich dětí. Je pravděpodobné, že jejich zájem směřoval spíše k moci a kontrole než k rovnoprávnosti nebo duševní pohodě jejich dětí. Domnívali se také, že musí platit příliš vysoké částky na výživném, i když skutečnost v Anglii je taková, že po rozvodu jsou na tom finančně lépe rozvedení otcové a matky jsou chudší. Rozsahem nevelký kanadský průzkum potvrzuje můj názor založený na osobních zkušenostech, že pro mnoho otců je nepříjemné pomyšlení, že ztratili moc a kontrolu nad svou rodinou.

Hněv se u mužů po rozchodu může objevit také v souvislosti s tím, že jejich bývalá partnerka má nového přítele nebo partnera – bývá to častý kámen úrazu bez ohledu na to, že muž sám má také přítelkyni nebo partnerku. Muž vnímá takovou situaci jako zavržení a prožívá nepřiznanou žárlivost, které dává průchod pomstychtivým jednáním. Týká se to často i dětí a jejich návštěvy mohou být plné obtíží a nepříjemností. Barbořin otec zvládal dceřiny návštěvy velmi dobře až do doby, než si jeho bývalá žena našla nového partnera a otěhotněla. Potom jí začal dělat ze života peklo. Odmítal veškeré rozumné žádosti o pružnou dohodu týkající se setkání s dcerou a neustále před ní matku očerňoval: „Tvoje matka je coura, špatná máma, nestará se o tebe,“ a tak dále. Zhoršoval problémy ještě tím, že neplatil včas výživné. Tento kdysi rozumný člověk ztratil schopnost spolupracovat a nevnímal, jak tím ubližuje své dcerce. Zvykl si také vracet dítě matce z návštěvy pozdě nebo příliš brzy.

Rodiče pětiletého Pavla nebyli manželé a nikdy spolu nežili. Přestože se Pavlova matka později vdala a měla stabilní vztah s jiným mužem, souhlasila s dodržováním rodičovských práv Pavlova otce, zejména kvůli nátlaku advokáta. Během návštěv u otce musel Pavel poslouchat otcovy pohrdavé poznámky o matce. Jeho neklid se projevil nočním pomočováním v několika nocích následujících po návštěvě u otce, i když nikdy neřekl, co mu dělá starosti. Zdá se, že si uvědomoval, že ho otec využívá, aby rozčiloval matku, protože ho popuzoval její šťastný život s manželem.

Nevlastní rodiče

Výraz „nevlastní rodič“ budu používat poněkud volněji, neboť mnozí tak zvaní nevlastní rodiče neuzavřeli sňatek. Budu jím označovat nového partnera biologického rodiče, ať už je jeho manželem či manželkou, nebo ne. Nevlastní otcové a matky plní role, jež se od sebe odlišují v mnoha ohledech. V následujících odstavcích najdete stručné pojednání o jistých aspektech vztahů v nevlastní rodině. Úplněji o nich pojednává řada vynikajících knih (Gorill Barnes, Thompson a Buchardt /eds./, 1998).

Obecně lze říci, že být nevlastní matkou je obtížnější. Ženy si ne vždy uvědomují, jak důležitý je jejich postupný příchod do rodiny, a nevědí ani, jak děti prožívají jejich příchod na scénu. Obvykle je to žena, kdo stanoví pravidla a stará se o chod domácnosti, přestože je často zaměstnaná na plný úvazek. Nevlastní matka častěji než nevlastní otec stanoví hranice, rozhoduje o různých věcech a v obecné rovině se stará o dobrou funkci rodiny. Starší děti mohou nové uspořádání odmítat a zejména dívky mohou novou ženu, která jim organizuje život, vnímat jako soupeřku. Je to obtížný úkol pro děti i pro dospělé.

Nevlastní matka bude vztahy v nově získané rodině organizovat jinak než biologická matka dětí, zejména v oblastech, které neschvaluje: „Maminka nás nechává vybrat, co chceme ke snídani“, „Vždycky večeříme u televize“. Děti budou možná nevlastní matku zkoušet, někdy budou odmítat její statečné pokusy o to, aby jim byla dobrou matkou: „Ne, díky, my to takhle neděláme.“ Už v dřívějších kapitolách jsem se však zmínila o tom, že ku prospěchu všech zúčastněných mnohé nevlastní matky uspějí.

Nevlastní otcové obvykle mají s dětmi méně společného a nebývají tak obratní při chápání jejich pocitů, i když samozřejmě existuje mnoho výjimek. Také jim mohou děti připravit nejednu horkou chvilku, ale obvykle to pro ně nebývá tak stresující. Je to proto, že otcové většinou nejsou natolik zapojení do citové stránky péče o děti a obvykle jim více vyhovuje, když mohou svůj zájem dát najevo nějakou činnosti a nemusí hovořit o svých citech. Opravují dětem kola, vědí spoustu věcí o počítačích a mohou si povídat o fotbale. Pro děti je často snadnější přijmout nevlastního otce než nevlastní matku. Pokud nevlastní otec zajišťuje rodině láskyplnou základnu, pokud ho děti vnímají jako silnou a podporující osobu a pokud se nesnaží být příliš autoritářský a dělat jim „tatínka“, dokud na to nejsou připraveny, má velkou šanci na navázání úspěšného vztahu s dětmi.

K problémům dětí s přizpůsobením se novému nevlastnímu rodiči se mohou připojit ještě další komplikace a napětí pramenící ze sjednocení dětí ze dvou rodin v jedné nové rodině. Často k tomu dochází, aniž by děti dostaly čas na přizpůsobení se změnám ve svém životě, někdy mívají méně peněz a méně vyhovující bydlení, protože část příjmů se vynakládá na zabezpečení předchozí rodiny. Nezbytným předpokladem úspěchu je pochopení a odhodlání učinit všechno pro zdárný průběh procesu. Třecí plochou se může stát bydlení: děti musí nečekaně sdílet ložnici s cizími dětmi, dívka se najednou stane jediným děvčetem v rodině se třemi nevlastními bratry nebo se musí vyrovnat se soupeřením v nové rodině. Jedno dítě řekne: „Je to můj táta,“ a druhé odpoví: „Ne, teď už je to i můj táta.“ Jsou to situace vyžadující řešení nejlépe ještě předtím, než nastanou, nebo co nejdříve, jakmile k nim dojde. Pokud rodiče dokážou předvídat oblasti možných střetů, děti se po počátečních obtížích smíří s novou situací – pokud ji ovšem považují za „spravedlivou“.

Pro biologickou matku je obtížné pomyšlení na to, že o její děti se stará jiná žena. Někdy to může vést k pokusu zhoršit situaci mezi ženou a jejím bývalým partnerem. Matkám se někdy nelíbí představa, že jejich malé dítě koupe a ukládá do postýlky cizí žena. Cítí se připraveny o svá práva a vždy se obávají, že děti budou dávat přednost nové osobě před svou „skutečnou“ matkou. Je těžké vydržet takový strach z odmítnutí. Kromě toho se matka může obávat o bezpečnost dítěte, zejména pokud bývalý partner týral ji nebo dítě.

Přes všechny uvedené nesnáze vnášejí všichni zúčastnění do své nové životní situace vůli najít štěstí a svou vlastní sílu a touhu přežít.

Napsal/a: Smith Heather