Obraz muže očima ženy, jak je předaný dítěti

Ne, že by šlo o komplexní a promyšlený informační systém. Jde o směs mimoslovních projevů, typu gest a povzdychnutí, více méně náhodných výroků, komentářů a glos. Čtenáři českých seriózních novin se v době bezprostředně po rozvodu manželů Paroubkových mohli dočíst, že jejich jezevčík pána „sice přivítá“, ale jinak se k němu chová na rozdíl od minulosti značně rezervovaně. Příliš si s ním opět na rozdíl od dřívějška nechce hrát a drží se v blízkosti paní. Tisk nelenil a uveřejnil i rozvodové smlouvy, jimiž končilo manželství zmíněného politika. Jezevčík připadl paní. Nevíme, zda opuštěná manželka se svým psem probírá peripetie rodinného života. I kdyby tak činila, slova její Andy nedokáže pochopit. Má ovšem schopnost vcítění, s paní komunikuje mimoslovně. Ostatně jde o záležitost zcela běžnou. Není třeba, aby majitelé psa patřili mezi celebrity. Srovnatelný příběh jsem v poradně slyšel i o kočkách, a to se o nich traduje, že jsou „samy pro sebe“.

To, co v rámci své schopnosti empatie dokáže pes, je dostupné i pro dítě. To vnímá matčino rozpoložení mnohdy i beze slov. Nicméně i tam, kde padnou slova, bývá otcův obraz přinejmenším ambivalentní. Výroky typu „zase na to zapomeneš“, „kolikrát ti musím říkat, abys už konečně vynesl koš“, „musím zavolat opraváře, s tím si táta neporadí“, „věčně je v práci, na nic pak nemá čas“, bývají podbarveny negativní emocí. Když se k těmto banalitám všedního dne přidruží ještě finanční problémy a problémy se žárlivostí, pak bývá emoce velmi silná. A to jsme ještě nevzpomněli české výchovné tradice soustředěné v trestu s odkladem v podobě výhrůžky: „Počkej, až přijde táta domů, ten si to s tebou vyřídí…!“ Situace takto soustavně stigmatizovaného člověka není záviděníhodná.

„Cizí brýle“ nebo přesněji informační filtr komplikovaný empatií je dnes zřejmě výraznější než býval v minulosti. Dítko mohlo v minulosti sledovat jednání otce víc a v rozmanitějších situacích, než je tomu dnes. I k otci velmi a zřejmě ne zcela spravedlivě kritický Franz Kafka v zde již citovaném slavném „Dopisu otci“ připouští, jak otce v jeho „království“, jímž byl obchod, obdivoval. Dnes by skutečně jen stěží mohl kterýkoliv syn pozorovat otce v podobném, pro něj snadno přístupném prostoru.