Tímto se omlouvám naší kamarádce Věrce, jejíž jméno jsem si v nadpise vzala do pusy:) Neměla jsem vlastně namysli Věrku samotnou:), ale původ jejího jména. Víru. Člověk potřebuje věřit… Něčemu, někomu, v něco. A sama za sebe si nedovedu představit, že bych nevěřila, že vztah, který právě „žiju“, je napořád. Nafurt:) Já vím, se třeba i pletu, ale věřit tomu vážně potřebuju! Někteří z mých blízkých věří v boha. Trošku jim tu víru závidím:) Podle mě víra v cosi dobrého a lepšího (nemyslím tím náboženství), člověku v životě pomáhá… Prostě nikdy není nic úplně ztraceno… ale je pravda, že s nimi jejich víru nikdy nerozebírám. Víra se nedá nahmatat, dokázat. Zkrátka se Vám jen tak povaluje v hlavě a Vy možná ani nevíte, že ji máte. Oceníte ji teprve, když jde do tuhého, máte se kam nebo ke komu vrtnout:) Takové žolík v rukávu:)
Mohlo mi být tak osmnáct.. nebo devatenáct? Zkrátka už je to vážně dlouho:) Dvakrát, třikrát jsem Ho někde zahlédla. Počtvrté mě oslovil. Vážně sympaťák:) Jeho první slova byly prosbou o vyslechnutí dvou vět… Ta první věta zněla: „Jsem ženatý“ No, a to je všechno, tu druhou větu zkrátka nevyslovil:) (Já jen tušila:) Vážně jsem blázen, když napíšu, že právě to se mi na něm líbilo?:) A doufám, že právě to by řekl ten můj doma:) Tedy věřím ….