O dětech a počítání nr. 2

Říká se, že děti jsou požehnání.. pokud opravdu platí, je naše rodina zajištěna požehnáním alespoň na pět generací.. Moje maminka má 10, slovy deset sourozenců. Nekecám, fakt ne.. S jedním mužem, ani jednou dvojčata…Co vám budu povídat, její vyprávění je někdy humorné, jindy smutné a plné životního moudra..Babička s dědou se brali v r. 1955, a během 18 let splodili 11 dětí, 5 kluků a 6 holek..
Když se zaposloucháte do jejího vyprávění, přenesete se do komunistické doby, do života na vesnici, v hospodářství, které nebylo zas tak malé. Myslím, že svým způsobem byla jejich rodina rarita. Ano, našly se rodiny, kde měli dětí 5,6,8, ale 11??To ne..Nevím, co vedlo moje prarodiče k takovému výkonu(dědečka se už bohužel nezeptám)..Možná to bylo dobou, lidé potřebovali cítit alespoň víc lásky, nahradit si láskou svobodu, která se nedostávala…
Maminka často vzpomíná na doby, kdy byli ve škole posměchem , protože jejich oblečení nebylo na tu dobu luxusní, a navíc, byli hluboce věřící..Chudoba a víra byla velkým trnem v oku většině soudruhů učitelů, a ti se co nejvíce snažili, aby jim bylo odepřeno lepší vzdělání..(pozn.: neuvěřitelné, že tohle se s náma táhne do dneška..jo, věřte mi)
Přesto všechno, když sleduju mega album jejich postupně se rozrůstající rodiny, dýchá na mě spokojená minulost..
Vím, že jejich dětství bylo spíš o počítání, co si lze a co nelze dovolit, ale přesto jsou moji strýcové a tetičky slušní lidé, a to je myslím nejdůležitější..
Tatínek má 4 sourozence..I jeho rodiče se brali v r. 1955..když mu však bylo 14 let, krátce poté, co přišel na svět jeho nejmladší sourozenec, zabil se dědeček při autohavárii..Tak nevím, co je lepší..jedenáct dětí, nebo pět napůl sirotků..
Myslím, že z tohoto vyplývá jasně, že naši rodiče byli zvyklí žít skromně, museli hodně počítat a nejednou byli opovrhováni..
Jejich zkušenosti z dětství nám vždycky připomínali a tak nás i vychovávali..Jsme čtyři..je to moc??Myslím, že ne..ano, museli jsme coby malí hodně věcí oželet, ale nemůžu říct, že bychom strádali..dovolené jsme netrávili u moře, kapesné jsme nedostávali..Moje první, nové, po nikom neděděné boty jsem dostala v osmé třídě..(je mi 23 let, mám starší sestru a bráchu a ml. bráchu, takže to není zas tak dávno, cca 12 let:o))
Řeknu vám, taková škola pro život je k nezaplacení. I když můj táta říká, že jsme si z výchovy nic nevzali, mýlí se..
Fakt, že nám nikdy nedali nic zadarmo a museli jsme si všecko zasloužit, později si na to vydělat, vás naučí vážit si věcí a peněz..
Mám hodně kamarádek, které dostaly cokoliv chtěly…ale nedokážu si ppředstavit, až se o nich po studiích nebudou rodiče starat..
Já sama bych chtěla mít alespoň tři děti..Proč?V této době??Jedináček, to trošku smrdí sobeckostí..dvojka sourozenců není špatná, ale když je jich víc, nemají problém se začleněním se do kolektivu, a mají nesmírně moc lásky pro druhé sourozence..vím to, protože to zažívám…