O dětech a počítání nr. 2

Rubrika: Partnerství a vztahy v rodině

1205771_kids_on_family_beach_vacation_2Říká se, že děti jsou požehnání.. pokud opravdu platí, je naše rodina zajištěna požehnáním alespoň na pět generací.. Moje maminka má 10, slovy deset sourozenců. Nekecám, fakt ne.. S jedním mužem, ani jednou dvojčata…

Co vám budu povídat, její vyprávění je někdy humorné, jindy smutné a plné životního moudra..Babička s dědou se brali v r. 1955, a během 18 let splodili 11 dětí, 5 kluků a 6 holek..
Když se zaposloucháte do jejího vyprávění, přenesete se do komunistické doby, do života na vesnici, v hospodářství, které nebylo zas tak malé. Myslím, že svým způsobem byla jejich rodina rarita. Ano, našly se rodiny, kde měli dětí 5,6,8, ale 11??To ne..Nevím, co vedlo moje prarodiče k takovému výkonu(dědečka se už bohužel nezeptám)..Možná to bylo dobou, lidé potřebovali cítit alespoň víc lásky, nahradit si láskou svobodu, která se nedostávala…
Maminka často vzpomíná na doby, kdy byli ve škole posměchem , protože jejich oblečení nebylo na tu dobu luxusní, a navíc, byli hluboce věřící..Chudoba a víra byla velkým trnem v oku většině soudruhů učitelů, a ti se co nejvíce snažili, aby jim bylo odepřeno lepší vzdělání..(pozn.: neuvěřitelné, že tohle se s náma táhne do dneška..jo, věřte mi)
Přesto všechno, když sleduju mega album jejich postupně se rozrůstající rodiny, dýchá na mě spokojená minulost..
Vím, že jejich dětství bylo spíš o počítání, co si lze a co nelze dovolit, ale přesto jsou moji strýcové a tetičky slušní lidé, a to je myslím nejdůležitější..
Tatínek má 4 sourozence..I jeho rodiče se brali v r. 1955..když mu však bylo 14 let, krátce poté, co přišel na svět jeho nejmladší sourozenec, zabil se dědeček při autohavárii..Tak nevím, co je lepší..jedenáct dětí, nebo pět napůl sirotků..
Myslím, že z tohoto vyplývá jasně, že naši rodiče byli zvyklí žít skromně, museli hodně počítat a nejednou byli opovrhováni..
Jejich zkušenosti z dětství nám vždycky připomínali a tak nás i vychovávali..Jsme čtyři..je to moc??Myslím, že ne..ano, museli jsme coby malí hodně věcí oželet, ale nemůžu říct, že bychom strádali..dovolené jsme netrávili u moře, kapesné jsme nedostávali..Moje první, nové, po nikom neděděné boty jsem dostala v osmé třídě..(je mi 23 let, mám starší sestru a bráchu a ml. bráchu, takže to není zas tak dávno, cca 12 let:o))
Řeknu vám, taková škola pro život je k nezaplacení. I když můj táta říká, že jsme si z výchovy nic nevzali, mýlí se..
Fakt, že nám nikdy nedali nic zadarmo a museli jsme si všecko zasloužit, později si na to vydělat, vás naučí vážit si věcí a peněz..
Mám hodně kamarádek, které dostaly cokoliv chtěly…ale nedokážu si ppředstavit, až se o nich po studiích nebudou rodiče starat..
Já sama bych chtěla mít alespoň tři děti..Proč?V této době??Jedináček, to trošku smrdí sobeckostí..dvojka sourozenců není špatná, ale když je jich víc, nemají problém se začleněním se do kolektivu, a mají nesmírně moc lásky pro druhé sourozence..vím to, protože to zažívám…

Napsal/a: Lenis

Toto taky stojí za přečtení!

Tipy na dárky pro děti podle věku – zabaví se a rozvinou dovednosti

Lámete si hlavu s tím, co potěší nastávající, novopečené či už ostřílené rodiče, respektive jejich děti? Přečtěte si naše

Čtu dál →

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (6 vyjádření)

  • Lenis mě tvůj článek hodně oslovil a troufám si tvrdit, že chápu jaks to myslela. Cítím to myslím velmi podobně jako ty. A to, že nebyla řeč o lidech, kteří další dítě mít nemohou ze zdravotních nebo jiných závažných důvodů, je celkem jasný.
    Pravda je, že výchova se nemusí povést v rodině, kde je jedináček stejně tak jako v rodině, kde je dětí třeba deset. Ale při více dětech mám alespoň mrňavou naději, že některé z nich se mi povede……No to bylo jen tak na okraj, doufám že mě za to nikdo nezdrtí.

  • Možná máte pravdu..je to v rodičích…ale i malé dítě si uvědomuje svoje já a formuje se v něm jakási povaha..a podle mě je trošku zvláštní , pokud je naše jediné dítě trošku zahleděné na svoji jedinečnosti a my si celý život říkáme..je to v nás, rodičích..byla jsem mámou třem dětem, které ztratily mámu..a sjezdila jsem pár táborů a akcí, kde byly děti..i když sama své vlastní děti ještě nemám, jde opravdu poznat na chování dětí, jestli mají více sourozenců..toť jen z toho, co jsem zažila a zkusila..není to žádné házení argumentů…opravdu ne..

  • Pomněnka

    Lenis, jestli jsi to teda psala ty a ne nějaký Anonym, fakt nevím, kde bereš tu jistotu, že jedináček = sobec… Opakuju, je to v nás, rodičích. Sobec rodič = sobec dítě. I kdyby jich bylo 10.

  • Anonymní

    Omlouvám se, pokud jsem se někoho dotkla..v tom odstavci, který vámi tak zahýbal, jsem neměla na mysli lidičky, kteří prostě další dítko mít nemohou..moje chyba, myslela jsem než na ty jedináčky, na rodiče, kteří mohou mít více dětí a nechtějí..špatně jsem se vyjádřila..a navíc, je to názor z mého pohledu..díky za akceptování:o)Totéž vlastně platí i o dvou dětičkách..neřekla jsem,že nemůžou dát lásku..jen asi žiji v okolí namyšlených dvojek a sobeckých jedináčků:o((sorry..

  • Pomněnka

    Naprosto souhlasím s Andreou, ohledně té „sobeckosti“. Někdy to prostě fakt nejde, třeba i z materiálních důvodů – třeba bydlet se 2 dětmi ve 2+1 spolu s jejich prarodiči a sourozenci…
    Maminka je z 10ti dětí, tatínek ze 4, já mám 2 sestry. Nikdy jsme neměli vše, co jsme chtěli, ale nikdy jsme nebyli chudí. Táta dřel a než jsme odrostli, tak stihli vybavit byt novým nábytkem a splatit auto. A plat měl normální, žádný nadprůměr. Jen uměli šetřit. Vždy jsme si měli s čím hrát, nikdy se nám ve škole neposmívali, i když jsme oblečení „dědili“. Spíš záviděli a pořád závidí naše skvělé rodiče, kteří se i po 25ti letech manželství pořád milují (a to i přes všechny možné krize a problémy, kterými si prošli) a je to na nich vidět. Před rokem jsem se vdávala a moji i manželovi kamarádi je obdivovali. Jestli budu já za 25 let svým manželem alespoň z poloviny tak milovaná a milující, jako jsou naši, tak budu šťastná. A budou šťastné i naše děti. Nebo třeba i to jedno, které právě spinká v naší posteli, a určitě nebude mít problém se do kolektivu zapojit. Jen ho musíme milovat, naučit ho mít velké srdíčko a věřit sám v sebe. O jedináčcích to vážně není, je to v nás, rodičích…

  • Myslím, že i jedináčci nemaj problémy se začlenit do kolektivů-vím to, pár jedináčků znám. a proč by to mělo „smrdět sobeckostí“? Co když už další dítko mít nemohou ze zdravotních důvodů nebo jim „to“ už prostě nejde, i když se léta o dalšího potomka snaží?! To bych sobeckostí nenazývala. I dvojice sourozenců může mít mnoho lásky na rozdávání. Vidím to doma, Martínkovi jsou jen 4roky a miluje svou 8měsíční sestřičku, miluje všechny kolem i své kamarády má rád a láskou občas pořádně srší…Možná jsem to třeba nepochopila, jak bylo chtěno, ale napsat reakci na poslední odstavec jsem prostě MUSELA. Ale nic ve zlém..

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist