Dnešní muži se věnují dětem, o domácnost se nestarají. Když před rokem 1989 žena požádala manžela, aby vzal jejich miminko na procházku, plížil se s kočárkem temnými uličkami. Co kdyby potkal někoho z kamarádů? Taková ostuda. Dnes to žádný hřích není. Muži se učí milovat svoje děti, péči o domácnost ale stále nechávají na svých emancipovaných partnerkách…
Stačí se zeptat pánů, kterým je dnes kolem padesáti. Když bývali čerstvými táty, ukazovat se s dětmi nebylo moderní. A povídat si o miminu třeba s kolegy v dílně? To ne. Řeči o dětech se považovaly za výhradně ženskou záležitost a u mužů vyvolávaly spíše posměšky typu: Bačkora. Nebo: Ten je tedy pod pantoflem. Což samozřejmě neznamená, že by tehdejší tátové měli své potomky méně rádi než ti dnešní. Jen nebylo běžné dávat otcovskou lásku veřejně na odiv. Sociologové však začali od devadesátých let dvacátého století používat pro generaci mladých tatínků výraz „noví otcové“.
Jsme šťastnější ženy?
Mluví dokonce v této souvislosti o fenoménu. Zatímco dříve bylo normou, že žena se doma starala o dítě a muž pracoval, aby je oba uživil, v druhé polovině dvacátého století se začalo ukazovat, že rodina může fungovat i naopak. Může, ale nemusí. Začalo být jen a jen na rozhodnutí obou rodičů, jak jim to vyhovuje. „Ve světě se na otce začala zaměřovat pozornost až v průběhu sedmdesátých let minulého století,“ vysvětluje Hana Maříková se Sociologického ústavu Akademie věd ČR, která fenomén nových otců sleduje.
Různí sociologové, lékaři a psychologové tak došli k závěru, že muži i ženy jsou naprosto stejně schopni postarat se o malé dítě. Jen to muži nikdy dříve nedělali, protože k tomu neměli důvod. Neměli příklady, ženy to po nich nevyžadovaly, zkrátka to nebylo společenskou normou. Ostatně, uznávaný dětský lékař Zdeněk Matějček už dávno říkával: „Aby měl člověk své dítě rád, není nutné, aby je porodil. Také otcové instinktivně vědí, jak s dítětem mateřsky zacházet.“
Zdá se tedy, že maminky žijící na přelomu dvacátého a jednadvacátého století musí být mnohonásobně šťastnější, než byly jejich mámy, babičky a prababičky. Co by za to dala v roce 1930 mladá žena, kdyby její muž naložil dítě do kočárku, vyrazil s ním na odpoledne pryč, ona si mezitím s přítelkyní zašla ke kadeřníkovi či do kavárny, zatímco doma by jí vrněla myčka a pračka. Tehdy nebyly ani myčky, pračky, ani takoví muži. Kdyby však toto dnešní muž odmítl, byl by nazván nemožným a nepoužitelným sobcem.
Podívejme se ale na tuto zdánlivě idylickou dobu, ve které žijeme, z druhé stránky. Když se nám muži tolik změnili k lepšímu, proč stále více manželství končí rozvodem? Proč je stále obtížnější najít si partnera a přibývá žen, které, svobodné ve věku kolem třicítky, zoufale touží po dítěti, ale nemají si ho s kým pořídit? To přece se zprávami o proměně mužů na úžasné nové otce vůbec nesedí.